Květina, která roste jen v zahradě věčnosti!
Matthew Hale
Skutečné štěstí nenajdeme v tomto životě. Je to květina, která roste pouze v zahradě věčnosti, a v plném rozpuku ji lze očekávat až v onom budoucím životě.
Tu Hospodin řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit?“ (Gn 18,17)
Bůh sám přemítal nad tím, jestli má nějakému člověku odhalit své plány, protože se s tím člověkem tak důvěrně sblížil. Vypadá to, jako kdyby to byl Bůh sám, kdo stojí o to mít vztah s Abrahamem, komu by to bylo nepříjemné – ačkoliv je Bůh a jedná jako Bůh – kdyby si Abraham měl myslet, že ho Bůh obešel. Tohle je předzvěst Božího jednání, k němuž to všechno nakonec spěje – to je předobraz vtělení Božího Syna. Stal se člověkem, aby přebýval mezi námi. Stal se jedním z nás. Stal se služebníkem. On myl učedníkům nohy. On trpělivě snášel jejich tvrdost, tupost, nevěru, a dokonce i zradu. Ale on přišel proto, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10).
Skutečné štěstí nenajdeme v tomto životě. Je to květina, která roste pouze v zahradě věčnosti, a v plném rozpuku ji lze očekávat až v onom budoucím životě.
Někteří lidé nám říkají, že kdyby lidé v době bouře vylili na vlny hodně oleje, hned by nastal velký klid. Nikdy jsem to nezkusil a nejspíš to ani nikdy nezkusím, protože můj orgán důvěřivosti není dost velký na to, aby přijal tak zvláštní tvrzení. Jsou však lidé, kteří si myslí, že mohou utišit bouři neklidného svědomí tím, že na něj vylijí trochu oleje náboženského vyznání. Je úžasné, jak podivuhodný účinek to ve skutečnosti má! Znal jsem člověka, který se mnohokrát za týden opil a který si nepoctivě opatřoval peníze; přesto měl vždy klidné svědomí, když v neděli pravidelně chodil do svého kostela nebo kaple.
Viděli jsme náboženské Židy, kteří sice tvrdili, že znají Boha, ale Božího Syna chtěli zabít. A Ježíš odhalil jejich pravý původ – řekl jim, že jsou otroci hříchu, kteří potřebují vysvobození pravdou a jsou dětmi ďábla, protože dělají jeho skutky. Tito lidé obelhávali sami sebe.
Dnes zamíříme to listu Galatským. Znovu se tam setkáváme s podobnými lidmi, jako byli tito Židé. Ale tentokrát jsou v „křesťanském“ hávu. Vloudili se mezi křesťany, ale jsou to vlci v rouše beránka. Pavel musí znovu vysvětlovat církvím v Galácii základní věci ohledně jejich spasení. Připomíná svým čtenářům, na čem stojí jejich víra. A pokládá jim jednoduchou otázku: „Jak jste přijali Ducha svatého?“
Člověk tak, jak je, nemůže spatřit Boží království. Musí se nejprve narodit z Ducha, aby mohl vstoupit před Boží tvář. Srdce vzbouřence, kamenné srdce, se musí změnit. Není jiná možnost, jak se dostat k Bohu, jak se zalíbit Bohu, jak dojít přízně u Boha, než je znovuzrození. Ale toto znovuzrození, obnovení je cele dílem Božím, je pouze a jenom dílem jeho milosti! Co s tím? Vkrádá se otázka, kterou položil učenec Nikodém, když v noci navštívil Pána Ježíše – Jak se člověk může narodit znovu? Jak může člověk změnit své srdce?
Představte si, milí přátelé v Kristu, že si již všichni přejete od rána do večera konat vůli Boží, tu práci, kterou vám přidělil. To je vzácné, to se Pánu Bohu líbí! Ale přestavte si, že vy při té práci naříkáte a stýskáte si, jak je to těžká práce, jaké vy to na tom světě máte při té práci! Je to něco vzácného? Líbí se to Pánu Bohu? Otevřete si, prosím, Numeri 11,1: „Lid si začal Hospodinu stěžovat na těžkosti. Hospodin to slyšel a vzplanul hněvem. Tu vyšlehl mezi nimi Hospodinův oheň a pohltil okraj tábora.“ Pěkné to na té poušti neměli a stěžovali si a naříkali, ale Hospodinu se to nelíbilo, že si tak naříkali a stěžovali.
Slovy: „který jsi v nebesích,“ nás Spasitel učil pamatovat: 1. že Bůh, jenž se stal naším Otcem, je vyvýšený a svatý, 2. že má moc a je dost bohatý na to, aby naplnil naše touhy, 3. že tato země není náš domov, ale tím je Boží nebe, po němž toužíme.