Tu Hospodin řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit?“ (Gn 18,17)
Bůh sám přemítal nad tím, jestli má nějakému člověku odhalit své plány, protože se s tím člověkem tak důvěrně sblížil. Vypadá to, jako kdyby to byl Bůh sám, kdo stojí o to mít vztah s Abrahamem, komu by to bylo nepříjemné – ačkoliv je Bůh a jedná jako Bůh – kdyby si Abraham měl myslet, že ho Bůh obešel. Tohle je předzvěst Božího jednání, k němuž to všechno nakonec spěje – to je předobraz vtělení Božího Syna. Stal se člověkem, aby přebýval mezi námi. Stal se jedním z nás. Stal se služebníkem. On myl učedníkům nohy. On trpělivě snášel jejich tvrdost, tupost, nevěru, a dokonce i zradu. Ale on přišel proto, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10).
Bůh je náš OTEC. Přijal nás ze své milosti. Co se týče duchovního vztahu, byli jsme svou přirozeností bez otce. Nebo abychom byli přesnější, otce jsme měli, byl jím ďábel! Ježíš řekl: „Váš otec je ďábel!“ (Jan 8,44). Taková je pravda. Byli jsme v hrozném a strašlivém stavu!
Ale ve svém nekonečném milosrdenství a pro slávu své vlastní milosti nás Bůh přijal a uvedl mezi své děti!
Poslední verš písně, kterou jsme zpívali, staví nám před oči důležitý předmět: osobní závislost na Pánu Ježíši. Směl-li bych si pro sebe něco vyprosit, pak by to byla především hluboká osobní závislost na Pánu Ježíši. A kdybych se měl vyjádřit, co bych si nejvíc přál pro své milé bratry a sestry, pak by to byla hluboká osobní závislost na Pánu Ježíši. Ó, kdybychom stokrát více, skutečněji, opravdověji a hlouběji záviseli na Pánu Ježíši, jak by nám bylo potěšením o něm slyšet, jak bychom byli žádostiví ho vidět a jak by naše srdce ovládala jediná, nejvyšší touha: „Přijď brzo, Pane Ježíši!“
Mezi zvyky Dr. J. W. Alexandera patřilo psaní deníku, kam si mimo jiné psal vždy odstavec, v němž se zabýval nějakou myšlenkou o kázání. V jednom z jeho deníků byla tato slova: „Pokud mě Pán zachová zde na zemi, bude pro mě dobré, když si jednou projdu všechny své deníky a shromáždím to, co jsem čas od času napsal o službě. Už teď je toho dost na jeden svazek. Mohlo by to být dobré, až budu pryč.“ Zůstalo ale jenom u tohoto přání, protože Pán si ho odvolal do svého království. Jeho mladší bratr Samuel, který byl také kazatelem, však jeho deníky prošel a vydal toto dílo, které zde na pokračování budete moci číst.
Naše tělo bylo zajisté při počátku stvoření silné, zdravé, vyhovující a poslouchající duši, ale po hříšném pádu se stalo slabým, bezmocným a zatěžujícím duši i strhujícím ji. Nezohavujte svou duši nečistotou. Svatí buďte, protože já jsem svatý (Lv 11,44). Augustin: „Tak jako nás k hříchu nepudila bázeň, nýbrž žádostivost, tak i ke spravedlivému životu nás nemá pobízet strach z trestu, nýbrž láska ke spravedlnosti.“ Jako by chtěl říci: Sluší se, abyste spravedlnosti dali to, co jste přáli nespravedlnosti. To je lidské, je to názorná věc. Lépe je tedy sloužit Bohu než ďáblu, neboť Boha neuzří, kdo není čistého srdce. „Blahoslavení čistého srdce“ (Mt 5,8). Čistotou srdce se mysl ubrání zločinu. Bůh shlíží jen na čisté a chrám Boží nemůže být jiný než čistý, jako zase chrám ďábla nemůže být čistý. Vydávejme tedy těla svá jako Maria Magdalská. Smilní-li tělo, všecky jeho údy přisluhují smilstvu. Jediný hřích přivodí všecky hříchy.
V tomto světě plném hříchů musí člověk zápasit, pokud chce postupovat dopředu, nebo pokud chce být požehnáním pro jiné. Kdo chce vést dobrý boj, má co dělat s přemáháním nepřátel v sobě i kolem sebe. Musíme ustavičně bojovat proti zlu, které je v nás i ve světě. Křesťan musí neustále bojovat za pravdu a za právo. Musí také bojovat proti hříšnému srdci. Život bez boje je život, který ztrácí účel. Rád bych vám položil dvě otázky o tomto boji, které vyplývají z našeho textu:
Něco z mého názoru jasně vyjádřil Šalomoun v knize Kazatel (7,21): „Nevšímej si všech řečí, které se vedou, abys neuslyšel, jak tě zlehčuje tvůj otrok." To znamená „nepřikládej srdce ke všem vyřčeným slovům" - neber si je k srdci nebo nepřikládej jim váhu, nevšímej si jich nebo jednej, jako bys je neslyšel. Nemůžeš zastavit řeči lidí, a proto je nejlepší zavřít si uši a nevšímat si toho, co se mluví. Kolem je svět jalového tlachání, a kdo si toho všímá, bude mít dosti co dělat. Zjistí, že ani ti, kdo mu jsou nejblíže, o něm nepějí vždy chválu, a když pokárá nejvěrnější služebníky, ti v momentálním rozčilení vysloví prudká slova, která by neměl zaslechnout. Kdo ve chvilkovém roztrpčení neřekl o někom něco, čeho potom litoval? Je znakem velkorysostí zacházet s vášnivými slovy, jako by nikdy nebyla vyřčena. Když je někdo rozhněvaný, je moudré se mu vyhnout a odložit hádku, než se do ní zapleteme; a když jsme nuceni vyslechnout ostrá slova, musíme se snažit vymazat je z paměti a říci s Davidem: „Já však neslyším, jsem jako hluchý, jako němý, ani ústa neotevřu“ (Ž 38,14).
