I řekl Hospodin Noemu: „Vejdi ty a celý tvůj dům do archy, neboť vidím, že ty jsi v tomto pokolení jediný můj spravedlivý. (Gn 7,1)
Kdo je v Bibli spravedlivý? Je to ten, kdo se chová slušně, nikdy nikoho nezabil, nic neukradl, a pokud něco, tak maximálně papír do kopírky svého zaměstnavatele, který mu vynahradil tím, že pracoval pět minut přes čas? Ten, kdo dělá spoustu, nebo aspoň trochu dobrých skutků a snaží se o to, aby jich bylo v jeho životě víc, než těch špatných? Rozhodně ne! Spravedlivý je ten, koho Bůh prohlašuje za spravedlivého. A to je jenom ten, kdo se spolehne na něj, na Boha, na dílo jeho milosti, a uvěří, že je to Bůh sám, kdo může člověka zachránit a nikoliv člověk. Noe byl spravedlivý. Noe chodil s Bohem (Gn 6,9). Noe dělal všechno tak, jak mu Bůh přikázal (Gn 6,22).
1Pavel, apoštol ne od lidí ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých, 2a ti, kdo jsou se mnou, všichni bratři, církvím v Galacii. 3Milost vám a pokoj od Boha Otce a Pána našeho Ježíše Krista, 4který dal sám sebe za naše hříchy, aby nás vysvobodil z tohoto přítomného zlého věku podle vůle Boha a Otce našeho – 5jemu buď sláva na věky věků. Amen.
List Galatským bývá nazýván „Magnou chartou křesťanství“. Je to dopis, o kterém Martin Luther napsal, že je to jeho nejmilejší kniha v Bibli. Luther shrnul poselství knihy Galatským takto: „Bůh přijímá jenom ty, jimž je odpuštěno, uzdravuje jenom nemocné, dává zrak pouze slepým, oživuje jedině mrtvé, posvěcuje jen hříšníky, dává moudrost jenom nemoudrým hlupákům. Zkrátka, prokazuje milosrdenství jenom ztroskotancům a dává milost jenom těm, kdo ji nemají.“ Pavlův list Galatským je ostrým mocným dvousečným mečem v rukou dnešních křesťanů.
Za pár dní proběhnou v naší zemi další volby, tentokrát do parlamentu. Chtěl bych se zamyslet nad tím, jaký by měl být vztah křesťana k volbám a v širším slova smyslu k politice, tedy k věcem veřejným jako takovým. Často totiž slýchám, že křesťané by se o politiku neměli moc zajímat, protože jde o tělesné, neduchovní věci, že křesťané by se měli víc starat o zbožnost a svatost, než o to, kdo a jak vládne.
Máme před sebou první část hlavního dějství příběhu Josefa a jeho bratří. To, co jsme viděli do této doby, byla pouze předehra, která nám umožnila pochopit tento příběh v hlubších a mnohem širších souvislostech. Všechny kapitoly od návratu Jákoboa do Kenaánu (od 34. kapitoly) tvoří předehru k tomu, co se začíná odehrávat v této a několika následujících kapitolách.
Výzva našeho textu možná navazuje na to, co autor řekl v 10:34, kde adresátům připomínal, jak v dřívějších dnech (10,32) s radostí snášeli i to, že byli připraveni o majetek, protože věděli, že mají bohatství lepší a trvalé. Nyní ale potřebovali vytrvalost (10,36). Možná že je potom, co byli protiprávně připraveni o majetek, přepadly obavy. Někteří z nich se nyní upnuli na to, aby za každou cenu získali své vlastnictví zpátky. Jenže usilování o hmotné zajištění se snadno změní v lásku k němu. A láska k penězům či věcem (13,5) je v rozporu s láskou k bratřím (13,1). Autor je tedy vyzývá, aby byli spokojeni, a ukazuje jim, jak pěstovat tento vzácný, ačkoli nezbytný, křesťanský klenot.
Musíme si všimnout, že na jedné straně jsou tato slova určena také Titovi. Pavel mu říká, aby nebyl tím, kým budou druzí lidé pohrdat, koho budou snižovat a nebudou si ho vážit. Co pro to může člověk udělat? Není přece v jeho moci změnit pohled nebo přístup druhých lidí k sobě. To rozhodně není. Ale je v jeho moci postavit se na autoritu Božího slova nejenom svými slovy, ale celým svým životem. Je v moci člověka žít životem, který bude vydávat dobré svědectví. A to je něco, co přinese hojné ovoce.
