O poznání Boha a o způsobech poznání

První kapitola knihy O povinnostech křesťanských, kterou napsal biskup jednoty bratrské, Matouš Konečný (1572–1622), a která vyšla tiskem v roce 1611. V prvním díle této knihy jsou vysvětleny povinnosti všech lidí, jak by se k Pánu Bohu, k sobě i ke svým bližním měli chovat. Druhý díl obsahuje povinnosti některých lidí podle jejich rozdílného věku a povolání.

Tyto dvě naše povinnosti vůči Pánu Bohu všemohoucímu jsou nejdůležitější a obsahují v sobě všechno ostatní:

1. Znát Pána Boha svého. O tom nám Bůh sám říká v Jeremiášovi 9,22-23: Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím. Chce-li se něčím chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne; neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství a vykonávám na zemi soud a spravedlnost. A opět v Ozeášovi 6,6: Poznání Boha je nad zápaly.

2. Sloužit svému Bohu a uctívat ho službou a uctíváním, které se mu líbí, jak nám to přikázal. (Dt 6,13; Mt 4,10: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.)

O poznání Boha je potřeba vědět, lidé mohou mít dva druhy poznání:

1. Přirozené, která je vlastní všem lidem.

2. Zvláštní spasitelné.

Přirozené poznání Pána Boha je takové, které mají lidé ze své přirozenosti a z toho, jak se Bůh dává poznat ve stvoření. O Bohu a jeho moci i o jeho Božství velmi silně lidem svědčí jejich svědomí, takže se na soudu nebudou moci nijak vymlouvat. O tom svědčí svatý Pavel v Římanům 1,19-21.28: Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni. … Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. Ale toto přirozené poznání Boha, i kdyby bylo sebevíce ozdobené moudrostí světa a lidským důvtipem, nestačí.

Spasitelné poznání Boha pochází od Boha samotného. Bůh ho působí dvojím způsobem:

1. Podstatně

2. Služebně

Podstatně znamená skrze samotné Boží působení a zjevení. Jak říká David: U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. (Ž 36,10). A v Žalmu 119,18: Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého. Dále v Matoušovi 16,17: … protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. Izajáš 54,13 (KRAL): Synové pak tvoji všickni vyučení budou od Hospodina. Jan 6,45: Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně. Luk 10,22: Nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Jan 14,21: Kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.

Služebně – Bůh se nám dává poznat skrze službu Božího slova. Žalm 119,105: Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. Dále verš 130: Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti. 2K 2,14: Všude skrze nás šíří vůni svého poznání. 2K 4,6: Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. 2Tm 3,15: Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Ř 10,17 (KRAL): Tedy víra z slyšení, a slyšení skrze slovo Boží. Tolik o způsobech poznání Pána Boha. A nyní k věcem, v nichž Pána Boha poznávat máme.