Zamyšlení

Jednou byl Saul mezi proroky, snadno se proměnil v proroka, a později byl zase mezi čarodějnicemi. Někdy byl na jednom místě a pak na jiném a ve všem neupřímný. Kolik takových lidí najdeme v každém křesťanském sboru! Lidí, kteří se dají velmi snadno ovlivnit. Mají láskyplné sklony a pravděpodobně velmi citlivé svědomí. Jenže to svědomí je nakonec tak neobyčejně citlivé, že když se ho dotknete, tak se zdá, že se poddává, a vy se obáváte zkoumat ho hlouběji. Jakmile je zraněno, rychle se zahojí. Můžete na takové lidi tlačit, jak chcete; jsou natolik pružní, že vždycky dosáhnete svého cíle. Nemají však pevný charakter a brzy se vrátí k tomu, kým byli předtím.

Přátelství je jediná věc na světě, na jejíž užitečnosti se shodne celé lidstvo. Přátelství se zdá být stejně nezbytným prvkem pohodlné existence na tomto světě jako oheň a voda, nebo dokonce samotný vzduch. Člověk se může protloukat bídnou existencí v hrdé samotě a důstojnosti, ale jeho život je sotva životem. Není to nic jiného než existence, strom života je zbaven listů naděje a plodů radosti. Kdo chce být šťastný zde, musí mít přátele, a kdo chce být šťastný na onom světě, musí především najít přítele v budoucím světě v osobě Boha, Otce svého lidu.

Ztráty jsou často prostředkem, který Bůh používá, aby přivedl domů své zbloudilé ovce. Jsou jako nelítostní psi, kteří přivádějí zbloudilce zpět k Pastýři. Jak často jsme viděli, že křesťan se stal poslušným vůle svého Pána díky poctivé dobrotě chleba a těžké práci. Mnozí vyznavači, když zbohatnou a mají více majetku, začnou nosit svou hlavu příliš vysoko a mluvit vychloubačně. Chlubí se jako David: „Mnou nikdy nic neotřese“ (Ž 30,7–8). Když křesťan zbohatne, má dobré postavení, těší se dobrému zdraví a šťastné rodině, příliš často zbloudí. Je-li opravdovým Božím dítětem, je pro něj připravena hůl.

Jak se má svět znovu obnovit? Jak má být napraven? Jak se to má stát? Odpovídáme: Důvod, proč původně existovala harmonie mezi zemí a nebem, spočíval v tom, že mezi oběma byla láska. Zde je také položen základ naší velké naděje, že  mezi nebem a zemí bude nakonec obnovena tato harmonie, neboť Bůh už nám prokázal svou lásku (viz Ř 5,8) a srdce zasažená jeho milostí ho nyní na oplátku milují. Až se počet takových srdcí rozmnoží a láska bude znovu nastolena, pak bude harmonie úplná.

Nevšímáme si Boží ruky tolik, jak bychom měli. Naši dobří předchůdci, puritánští otcové, kdykoliv pršelo, mluvili o tom, že Bůh odšpuntoval nebeské průduchy. Když prší dneska, mluvíme o tom, že dochází ke kondenzování vody v mracích. Když pokosili louky a potřebovali usušit posečenou trávu, prosili Pána, aby přikázal slunci svítit. Jsme snad moudřejší, když si myslíme, že nemá cenu se za takové věci modlit, když si myslíme, že přijdou samy od sebe? Věřili, že Bůh je v každé bouři, v každém oblaku prachu. Mluvili o Bohu, který působí ve všem.

Kristus sám se nedopustil žádného přestoupení. Vzal ta naše na svou hlavu. Nikdy se nijak neprovinil, ale vzal na sebe všechny mé hříchy, a pokud jste věřící, i ty vaše. Pokud jde o všechen jeho lid, je pravda, že na sebe vzal jejich bolesti a jejich trápení vynesl na svém vlastním těle na dřevo (viz Iz 53,4; 1Pt 2,24). Hřích tě může táhnout stále níž, ale Kristovo velké vykoupení je stále pod vším. Možná jsi sestoupil do hlubin, ale nemůžeš klesnout až tak hluboko jako k naprosté dokonalosti hlubiny – nicméně Kristus přináší „dokonalé spasení, kdo skrze něho přistupují k Bohu“ (Žd 7,25).

Jediným lékem světa je dnes kříž.

Nejsme nikterak nároční, když požadujeme, aby si každý upřímný člověk sám přečetl Bibli. Při zkoumání knihy, která o sobě tvrdí, že je zjevením Božího smýšlení, budeme jednat nečestně, pokud se svěříme jiným, ať už je to kdokoli. Informace z druhé ruky postrádají jistotu a průkaznost; osobní zkoumání je mnohem uspokojivější a prospěšnější. Mnoho jiných knih bylo svými čtenáři vřele chváleno, ale ještě jsme se nesetkali s žádným jiným dílem, který by vzbuzoval tak časté nadšení a tak oddanou náklonnost jako Bible. Neslyšeli jsme ani o jiné knize, která by odpovídala na tolik a tak rozmanitých otázek souvisejících s lidským životem.

Posádka není mimo ohrožení, dokud má ve svém středu ukrytého nepřítele. Můžeš zabednit všechny dveře a zavřít všechna okna, ale pokud zloději umístí za dveře třeba jen malé dítě, které za ně může vytáhnout závory, dům je stále nechráněný. Všechny mořské vody kolem lodi jí nemohou uškodit, dokud voda nevnikne dovnitř a nenaplní podpalubí. Je tedy jasné, že největší nebezpečí nám hrozí zevnitř. Všichni ďáblové v pekle a pokušitelé na zemi by nám nemohli způsobit žádnou škodu, kdyby v naší přirozenosti nebyla zkaženost. Ale běda, naším největším nepřítelem je naše srdce, které představuje toho malého domácího zlodějíčka.

Kvalitu nádoby nepoznáme, když je prázdná, ale až když ji naplníme vodou; pak uvidíme, zda bude protékat, nebo ne. Právě ve stavu blahobytu jsme zkoušeni. Lidé se úplně neodhalí, dokud nejsou vyzkoušeni plností úspěchu. Chvála odhalí pýchu, bohatství odkryje sobectví a vzdělanost ukáže na trhliny způsobené nevěrou. Úspěch je tyglíkem charakteru. Proto lze prosperitu, kterou někteří vítají jako nezištnou přízeň, mnohem správněji považovat za intenzivní formu zkoušky. Ach, Pane, ochraňuj nás, když jsme plní, stejně jako když jsme prázdní.

Když se sluneční paprsky lupou zaměří na jedno místo, vzplane z nich oheň. Podobně když se naše myšlenky soustředí na jeden předmět, zahřejí srdce a nakonec do něj vypálí pravdu. Paprsků světla je mnoho, ale jsou rozptýlené. Pozorujeme po malých troškách mnoho věcí, zatímco to, co je zapotřebí, je jedna velká pravda a tolik pozornosti na ni, aby se upevnila v srdci a zapálila duši. To je pochybení mnohých lidí; život promarní v tuctu různých záležitostí, zatímco kdyby se zaměřili na jedinou, byl by to mocný život známý v přítomnosti a ctěný v budoucnosti.

Nikdy nejsme mimo dosah pokušení. Doma i v cizině se můžeme setkat se svody ke zlému. Ráno se otevírá nebezpečím a stíny večera nás stále nacházejí v ohrožení. Ti, které Bůh střeží, jsou dobře chráněni, ale běda těm, kdo se vydávají do světa nebo se dokonce odvažují chodit kolem vlastního domu neozbrojeni. Ti, kdo si myslí, že jsou v bezpečí, jsou vystaveni nebezpečí více než kdokoli jiný. Zbrojnošem hříchu je sebedůvěra. Nemyslete si, že jste v bezpečí. Potřebujeme strážce v noci i ochránce ve dne. Ó, kéž by nás Ježíšova podmaňující láska udržovala činné a užitečné!

Mnozí mohou přivést mysl k Písmu, ale jedině Pán může připravit mysl na přijetí Písma. Náš Pán Ježíš se liší od všech ostatních učitelů. Ti dosáhnou sluchu, ale on poučuje srdce. Oni se zabývají vnější literou, ale on nám dává ochutnat pravdu uvnitř, díky čemuž vnímáme její vůni a ducha. I ti nejméně vzdělaní lidé se stávají zralými učedníky ve škole milosti, když jim Pán Ježíš prostřednictvím svého Ducha svatého odhaluje tajemství království a uděluje božské pomazání, díky němuž jsou schopni poznávat neviditelné. Jak šťastní jsme, když nám náš Mistr pročistil a posílil naše porozumění!

Možná jste klesli až na dno sklíčenosti, a dokonce si zoufáte, ale pokud vaše duše touží po Kristu a pokud se snažíte spočinout v jeho dokonaném díle, Bůh vidí světlo. Nejenže ho vidí, ale také ho ve vás uchovává. „Já, Hospodin, ji střežím“ (Iz 27,3). Někdy světlo nevidíme, ale Bůh ho vidí vždycky; to je mnohem lepší než to, že ho vidíme my. Pokud ti Pán dal světlo, milý čtenáři, hledí na toto světlo se zvláštním zájmem. Nejenže je mu drahé jako jeho vlastní dílo, ale je podobné jemu samému, neboť „Bůh je světlo“ (1J 1,5).

Obtěžkané větve visí nízko. Kopřiva se tyčí nad ostatními plevely, ale fialka leží zahalená pod svými listy a poznáte ji jen podle její vůně.

Když jsme se jednou procházeli kolem potoka, cítili jsme lahodnou vůni, a teprve potom jsme si všimli malých modrých očí, které k nám tak pokorně vzhlížely ze země, na níž jsme stáli. Ctnost je vždycky skromná a skromnost je sama o sobě ctností. Kdo se projevuje ve své skutečné jedinečnosti, a ne sebestředným vyzdvihováním vlastní dokonalosti, je člověk, kterého stojí za to znát.

Nejdůležitějším okamžikem lidského života není jeho konec, ale jeho začátek. Den naší smrti je dítětem minulosti, ale naše první léta jsou otcem budoucnosti. V posledních hodinách pronášejí lidé vznešené myšlenky u našeho lůžka, které ovšem z hlediska praktického užitku přicházejí velmi pozdě. A podobně mlčenlivost, úcta a pohled do dáli, jež jsou tak časté v okamžicích rozloučení, by měly nastat mnohem dříve. Chválíme příklad izraelského krále Davida, jenž se postil a plakal tak dlouho, dokud dítě ještě žilo. Moudře považoval nářek za užitečný, dokud dítě neumřelo. „Což je mohu ještě přivést zpět?“ (2S 12,23), byla jedna z jeho nejvážnějších otázek.

Dobře bylo řečeno: „Není nic snazšího než pochybovat. Člověk průměrných schopností a znalostí dokáže pochybovat víc, než jak věří ti nejmoudřejší.“ Víra vyžaduje poznání, neboť je to inteligentní milost, schopná a toužící se ospravedlnit. Nevěra však nemusí uvádět důvody pro pochybnosti, které v ní jsou; vyzývavé chování a chvástavý tón odpovídají jejím potřebám. Vrcholem nevěry je nevědět nic. Co jiného to je než oslava nevědomosti?

Člověk může bezděčně sklouznout do agnosticismu a lenivě v něm setrvávat, ale věřit znamená být naživu. Ti, kdo si myslí, že víra je dětinská záležitost, budou muset hodně pokročit k dospělosti, než budou schopni ověřit své vlastní teorie.

Modlitba nesmí být pouze naší náhodnou aktivitou, ale každodenní činností, naším zvykem a povoláním. Jako se umělci zasvěcují svým vzorům a básníci se věnují svým klasickým žánrům, tak se musíme odevzdat modlitbě. Musíme být ponořeni do modlitby jako do svého živlu, a tak se "modlit bez přestání" (1T 5,17). Pane, nauč nás modlit se, abychom se víc rozvíjeli v modlitbě. Společnou chybou většiny z nás je ochota podléhat rozptýlení. Naše myšlenky se toulají sem a tam a my jen málo směřujeme k vytouženému cíli. Naše mysl se jako rtuť neudrží pohromadě, ale kutálí se sem a tam. Jak velké je to zlo! Zraňuje nás to, a co je horší, uráží to našeho Boha.

Jednou z podivuhodností Bible je její jedinečná plnost. Není to kniha se zlatou ořízkou a jemným papírem, jak to většinou bývá  u knih pobízejících k přemýšlení, ale její věty jsou nabité čistou pravdou. Boží kniha je bohem mezi knihami pro svou bezmeznost. Německý autor to vystihl větou: „V této malé knize je obsažena všechna moudrost světa.“

Hledáme ve světě pravdu,

vybíráme dobré, čisté a krásné

z rytin na kamenech a popsaných svitků,

ze všech starých, květy posetých lučin duše;

a pak se jako znavení hledači toho nejlepšího

vracíme z pátrání domů, abychom zjistili,

že vše to, co moudří pronesli,

je v Knize, kterou čtou naše matky.

(John Greenleaf Whittier, 1807-1892)

Sebedůvěra bývá pokládaná za ctnost a v jistém smyslu a za jistých okolností jí skutečně je. Pozorování i zkušenosti dokazují, že je ve světě významnou silou. Kdo pochybuje o svých vlastních silách a nezná svou vlastní mysl, váhá, chvěje se, klopýtá a selhává. Jeho rozpolcenost je původcem jeho zklamání. Kdo si věří, ten doufá, odvažuje se, plánuje, rozhoduje se, usiluje, vytrvá a uspěje. Jeho jistota ohledně vítězství je jednou z hlavních příčin jeho úspěchu. Člověk věří ve své schopnosti, a pokud jeho víra nestojí jenom na vodě, postupně přesvědčí i ostatní, že jeho odhad je správný.

Milovaný čtenáři, jak je to s tvou neutěšenou situací? Jakou závažnou záležitost řešíš dnes večer? Přines ji sem. Bůh proroků je živý a žije, aby pomohl svým svatým. Nedopustí, aby ti chybělo cokoli dobrého. Věř v Pána zástupů! Přistup k němu s prosbou ve jménu Ježíše. Uvidíš i ty, jak Boží prst koná zázraky pro svůj lid. „Staň se ti podle tvé víry“ (Mt 9,29). V hodinách našich tělesných bolestí a duševních úzkostí se přirozeně ocitáme ve stavu, kdy jsme hnáni k modlitbě, jako je trosečník hnán vlnami na břeh. V takových chvílích si za hlavní hnací sílu svého života zvolíme víru, a nikoliv pochybnosti.

Říká se, že Boha nelze poznat. Ti, kdo to tvrdí, prohlašují, že sami neznají nic jiného než to, co je zjevné.

Ten, kdo stvořil svět, byl zcela jistě inteligentní bytostí, ve skutečnosti nejvyšší inteligencí, neboť jeho díla nesčetnými způsoby prokazují přítomnost hlubokého myšlení a poznání. Lord Bacon řekl: „Raději bych věřil všem báchorkám Talmudu a Koránu, než tomu, že to, co existuje, vzniklo nezávisle na nějaké mysli.“ Protože Bůh stvořil tento svět, známe Boha právě v této věci natolik a v takové míře, že jsme připraveni mu důvěřovat. Ten, který stvořil všechny věci, je hoden daleko větší důvěry než všechny věci, které stvořil.

Nesmíme odmítat spoléhat se na Boha kvůli své bezvýznamnosti, protože není myslitelné, že by pro Boha mohlo být něco příliš malé. Zázraky mikroskopu jsou stejně pozoruhodné jako zázraky dalekohledu; ale ani v jednom směru nesmíme Pánu určovat hranici. On může a chce ukázat své božské schopnosti v životě člověka stejně jako v oběhu planety.

Existují svědkové, kteří mohou dosvědčit, že Pán vztahuje svou paži k těm, kdo mu důvěřují. (Viz Iz 52,10; 2Kr 16,9.) Každý člověk může tento princip vyzkoušet i ve svém vlastním životě a je třeba připomenout, že nikdo tak nikdy neučinil nadarmo.

Mezi Božím zjevením v jeho Slově a zjevením v Božích skutcích nemůže být žádný skutečný rozpor. Jedno může jít dál než druhé, ale samotné zjevení musí být v souladu. Mezi výkladem skutků a výkladem Slova mohou být velmi velké rozdíly. Je třeba připustit, že znalci Knihy se někdy míjejí s jejím významem. Ne, ba co víc – je jisté, že zbožní lidé v touze obhájit svou Bibli byli natolik nerozumní, že její slova překroutili. Kdyby se vždy snažili pochopit, co Bůh ve své Knize říká, a vytrvale se drželi jejího smyslu, byli by moudří.

Dobře se říká, že „louky mohou být občas zaplaveny, ale bažiny jsou pod vodou při každém přílivu“.

V tom všem je rozdíl mezi hříchy spravedlivých a bezbožných. Praví svatí, zaskočeni pokušením, jsou zaplaveni přechodným výbuchem hříchu, ale bezbožní si v přestupcích libují a žijí v nich jako ve svém živlu. Světec je ve svých chybách hvězdou skrytou za mrakem, ale hříšník je temnotou samotnou. Člověk v milosti může upadnout do nepravosti, ale člověk bez milosti do ní vbíhá, utápí se v ní a znovu a znovu se k ní vrací.

Pokud jde o vědomí zla v minulosti našeho života a o sklon ke špatnému jednání v naší přirozenosti, Bible hovoří velmi jasně. Obdivuhodně jasně popisuje Boží způsob, jak tuto překážku našeho budoucího pokroku odstranit. V Písmu svatém vidíme nanejvýš moudrý a milostivý způsob, jak odstranit vinu, aniž by byla poškozena Boží spravedlnost. Usmíření, které nabízí Pán Ježíš, který je ztělesněním Božího zjevení, je mimořádně uspokojivým řešením nejtěžšího problému duše. Cítíme, že Bůh, univerzální Vládce, musí jednat správně a nesmí ani kvůli milosrdenství slevit z pravidla, že spáchané zlo přináší ve svém důsledku zase zlo.

Jasný důkaz božského původu Písma je v tom, že nám přináší obraz dokonalého člověka. Ježíš je bez hříchu v myšlení, slovech i skutcích. Jeho nepřátelé na něm nedokážou najít chybu, nic navíc, ani žádný nedostatek. Nikde jinde na světě nemáme takový podobný obraz člověka. Bylo by zbytečné říkat, že ani nikde jinde nemůžeme najít takového dalšího člověka. Ježíš je jedinečný, je originální, se zvláštnostmi sobě vlastními, ale bez jakéhokoli vybočení z přímé linie mravních ctností. Není to samotář, který by měl málo vztahů, a tudíž i málo zkoušek, ale je to člověk, který žije mezi lidmi v jasném světle jako král, a vstupuje do vztahu se světem tisícerými způsoby.

Křesťan by měl být těšitelem s laskavými slovy na rtech a soucitem v srdci. Měl by nést sluneční světlo všude, kam jde, a šířit kolem sebe štěstí. Pokud se budete dívat na Ježíše a nepřetržitě setrvávat ve světle jeho tváře, vaše tvář, váš charakter a váš život se rozzáří, aniž byste o tom věděli. Jestliže nás navštívilo něžné Boží milosrdenství a udělalo pro nás mnohem víc, než mohu vyprávět já nebo než můžete slyšet vy, projevujme sami něžné milosrdenství v jednání s našimi bližními. Kdo je nástrojem předávání duchovního života druhým, ten žije nejvíce a nejlépe.

Modlitba je žvatláním věřícího nemluvněte, jásotem bojujícího věřícího, rekviem umírajícího svatého, který usíná v Ježíši. Je to dech, ochrana, útěcha, síla a čest křesťana.

Duchovní milosti jsou dobré věci, a nejen dobré, ale ty nejlepší, takže o ně můžete dobře prosit. Neboť jestliže „žádné dobro neodepře“ (Ž 84,12), potom o to více nebude odepřena žádná z nejlepších věcí.

Chceš-li mít sílu v modlitbě, musíš mít čistotu v životě.

Má-li naše víra nesmírně růst, musíme mít nepřetržitý důvěrný vztah s Bohem.

Nejlepší zjištění o Ježíšově podivuhodné lásce a milosti jsou věřícím nejcitlivěji dopřána ve chvílích zármutku. Tehdy je zvedá od svých nohou, u nichž, podobně jako Marie, s oblibou sedávají, a pozdvihuje je na místo oblíbeného Jana, tiskne je na svá prsa a vybízí je, aby se opřeli o jeho hruď.

Kristova láska ve své lahodnosti, plnosti, velikosti a věrnosti přesahuje veškeré lidské chápání.

Nebe na zemi – to je překypující láska k Ježíši. To je první a poslední skutečná rozkoš – milovat toho, který je „první i poslední“ ( Zj 22,13). Milovat Ježíše je jiné pojmenování pro ráj.

Zamysli se nad dějinami Vykupitelovy lásky a nabídne se ti tisíc okouzlujících projevů náklonnosti, které všechny měly za cíl prolnout srdce s Kristem a propojit myšlenky a city obnovené duše s Ježíšovou myslí. Blízkost života k Beránkovi bude nutně zahrnovat velikost lásky k němu. Jako blízkost slunce zvyšuje teplotu různých planet, tak blízké společenství s Ježíšem zvyšuje žár citů k němu. Jedině to je pravý život křesťana – jeho zdroj, jeho obživa, jeho oblečení, jeho cíl – to vše je obsaženo v jediném jménu: Ježíš Kristus.