Zamyšlení

Hříšníku, neobrácený hříšníku, často se pokoušíš spasit sám sebe, ale často také selháváš. Snažíš se svou vlastní mocí a silou zkrotit své zlé vášně a hříchy. Naříkám spolu s tebou, že všechno tvé úsilí přichází vniveč. A varuji tě – vniveč také půjde, neboť svými vlastními silami se nikdy nespasíš. Navzdory vší síle, kterou máš, nikdy nedokážeš znovuzrodit svou vlastní duši. Nemůžeš se sám od sebe znovu narodit. A přestože je naprosto nezbytné, aby ses znovu narodil, je také naprosto nemožné, aby se to stalo, dokud to nezpůsobí sám Bůh Duch.

Samotným základem spasení hříšníka je jeho příchod ke Kristu. Kdo nepřichází ke Kristu, je ještě „plný hořké závisti a v zajetí nepravosti“ (Sk 8,23). Příchod ke Kristu je prvním důsledkem znovuzrození. V tu samou chvíli, kdy je duše obživena, rozpoznává svůj žalostný stav. Hledá útočiště a ve víře, že Kristus je tím jediným útočištěm, se k němu utíká. Nakonec v něm spočine. Ten, kdo takto ke Kristu nepřichází, jistě ještě nebyl obživen. Tam, kde není obživení, je duše mrtvá v přestoupeních a hříších. Je-li mrtvá, nemůže vstoupit do nebeského království.

„Pojďte se podívat na místo, kde ležel“ (Mt 28,6). Jistě nepotřebujete žádný zvláštní důvod k tomu, abyste nasměrovali své kroky ke svatému hrobu, my však přesto použijeme tu největší sílu k tomu, abychom k tomu místu přitáhli vašeho ducha. Zeptejte se mě na největšího muže, který kdy žil, a já vám povím, že Člověk, Kristus Ježíš, byl pomazán olejem radosti nad všechny své druhy. (Žd 1,9). Pokud hledáš jeskyni ctěnou coby místo Ježíšova odpočinku, odevzdej se mu na tom místě, pokud bys rád uctíval Boha ve svatém hrobu, pojď sem, pokud chceš vidět to posvěcené místo, pojď se mnou, křesťane, do té tiché zahrady blízko jeruzalémských zdí.

To nejlepší co si můžeme z Kristovy přítomnosti užít zde na zemi je podobné ponoření prstu do vody k uhašení žízně. Ale nebe je jako ponoření se do moře blaženosti. Naše nynější láska není víc než kapkou vody z oceánu nesmírné hloubky. Jak lahodné to bude být nevěstou Pána Ježíše a navždy a bez přestání se těšit z nebeských rozkoší jeho blízkosti. Jestliže jen letmý pohled na něj rozehřeje naši duši, potom jeho fyzická přítomnost navždy rozpálí lásku našeho srdce.

Ti, kdo nemusejí těžce pracovat, mají za to, že budou milovat nebe jako místo služby. To je velká pravda. Ale pro pracujícího člověka, pro člověka, který se lopotí ať už hlavou nebo svýma rukama bude navždy sladké pomyšlení, že existuje země, kde budeme odpočívat. Ach, znavení synové a dcery Adama, i na vás přijde klid, i na vás přijde pokoj, spočinete, neboť v nebi budou všichni bohatí, všichni tam budou šťastní, všichni budou pokojní. Dřina, trápení, lopota a těžká práce jsou slova, která se v nebi nevyslovují. Takové věci tam nemají, protože navždy odpočívají.

Pokud někdo z vás touží být spasen skrze skutky, připomeňte si, že jediný hřích zničí vaši spravedlnost, jediná částečka prachu z celé špíny této země zničí nádheru dokonalé spravedlnosti, kterou po vás Bůh vyžaduje. Pokud máte být spaseni skrze skutky, musíte být svatí jako andělé, musíte být čistí a neposkvrnění jako Ježíš, neboť zákon vyžaduje dokonalost.

Moc něco obdržet je stěží vůbec mocí, a přesto je to jediná moc, které je ke spasení třeba. Pospěšte si, vezměte si, co vám Kristus zdarma dává.

Věřte v Pána Ježíše Krista a věřte silně.

Mé srdce, vybízím tě nyní, abys vložilo svůj poklad tam, kde ho nikdy neztratíš. Vlož ho do Krista, vlož veškerou svou lásku do jeho osoby, všechnu svou naději do jeho slávy, všechnu svou důvěru v jeho účinnou krev, všechnu svou radost do jeho přítomnosti a potom budeš mít sebe a všechno, co je tvé, tam, kde nemůžeš nikdy nic ztratit, protože je to v bezpečí. Jdi, řekni svá tajemství tomu příteli, který přilne víc než bratr (Př 18,24). Mé srdce, přikazuji ti, svěř všechny své obavy tomu, kdo od tebe nemůže být nikdy odňat, kdo tě od sebe nikdy nenechá odejít, totiž Ježíši Kristu, který je tentýž včera i dnes i na věky (Žd 13,8).

Ten, kdo mnoho miluje, musí mnoho plakat. Mnoho lásky se v tomto slzavém údolí neobejde bez mnohého zármutku. Slzy jsou často ukazatelem síly. Jsou období, kdy jsou tou nejvznešenější věcí na světě. Slzy kajícných jsou vzácné. Pohárek takových slz je hoden králova výkupného. Když člověk pláče kvůli svému hříchu, není to známkou slabosti. Ukazuje to, že jeho mysl je silná – ne, ukazuje to víc – totiž, že má sílu, kterou mu udělil Bůh a která mu umožňuje vzdát se svých chtíčů, překonat své vášně a obrátit se k Bohu celým svým srdcem.

Neexistuje nic, co by vám poskytovalo takové výhody, nic, co by vám tak prospívalo, tak pomáhalo, tak nutilo jít rychlým tempem k nebi, tak udržovalo vaši hlavu vzhůru a vaše oči rozzářené slávou, nic jako je napodobování Ježíše Krista. Právě když jste mocí Ducha svatého uschopněni kráčet s Ježíšem v jeho stopách a sledovat jeho cesty, jste těmi nejšťastnějšími a nejvíce se o vás ví, že jste synové Boží. Pro vlastní dobro, bratři moji, buďte jako Kristus.

Přitáhnout si ho co nejblíže a sám se co nejvíce přiblížit jemu je tou nejniternější touhou mé duše.

Ti nejsvatější lidé, nejsvobodnější od nečistoty, ji vždycky pociťovali nejsilněji. Ten, jehož oděv je nejbělejší, na něm nejlépe rozezná skvrny. Ten, jehož koruna svítí nejzářivěji, hned pozná, že ztratil drahokam. Ten, kdo dává nejvíce světla tomuto světu, bude vždycky schopen odhalit svou vlastní temnotu. Andělé nebes si zakrývají své tváře a andělé Boží na zemi, jeho vyvolení lidé, musí vždy zakrývat své obličeje pokorou, když přemýšlejí o tom, kým byli.

Jak při procesu pokořování rosteš směrem dolů, snaž se také růst směrem vzhůru – měj blízko k Bohu v modlitbě a důvěrnější společenství s Ježíšem.

Už jsi určitě viděl loď, jak se prodírá vlnami. Nechává za sebou bílou brázdu a způsobuje, že moře kolem ní vře. Takový je život, říká Jób: „Mé dny… prolétly jak rákosové čluny…“ (Jb 9,25-26). Nemohu ho zastavit. Mohu ho řídit kormidlem Božího Ducha svatého, nicméně můj život stejně jako hbitý člun spěchá svou cestou, dokud nedosáhne přístavu. A kde má ten přístav být? Najdeme ho v zemi hořkosti a prázdnoty, v tom strašlivém kraji ztracených? Nebo to bude ten sladký přístav věčného pokoje?

Existuje jedna událost, která každého dne přitahuje více obdivu než slunce, měsíc a hvězdy. Tou událostí je smrt našeho Pána Ježíše Krista. K ní byly oči všech svatých, kteří žili předtím, než započalo období křesťanství, vždy namířeny a skrze tisícileté dějiny na ni hledí oči současných svatých. Andělé v nebi neustále hledí na Krista. „… věcmi, do nichž andělé touží nahlédnout.  (1Pt 1,12 ČSP),“ řekl apoštol. Na Kristu neustále spočívají oči vykoupených a tisíce těch, kdo putují tímto slzavým údolím, nemají jiný, vyšší objekt své víry.

Děti Boží, smrt ztratila svůj osten. Je sladké zemřít, položit se na Kristova prsa a nechat si rty Boží lásky vylíbat duši z těla. A vy, kteří jste ztratili přátele nebo blízké, nermuťte se jako ti, kteří nemají naději (1Te 4,13). Jak sladké smýšlení nám přináší Kristova smrt o těch, kteří odešli! Jsou pryč, bratři moji, ale víte, kam šli? Vzdálenost mezi oslavenými dušemi v nebi a oddanými svatými na zemi se zdá obrovská. Ale tak to není. Nejsme daleko od domova.

Ačkoliv ke každému dni přistupujeme stejně, jak roční období postupuje, a my přemýšlíme o Ježíši, myslíme s radostí na slavné narození našeho drahého Vykupitele. Po kom jiném než po něm kdy toužilo takové množství srdcí? Kdy se andělé oddávali půlnočním písním, kdy Bůh zavěsil na oblohu novou hvězdu? K čí kolébce se bohatí a chudí vydali tak ochotně na pouť a přinášeli tak srdečné a nezištné oběti? Ať se země zaraduje; kéž všichni lidé přestanou pracovat a oslavují „to veliké narození“ Ježíše. Nechť v tento čas zavládne radost; ať svatá píseň a lahodná hudba srdcí provázejí naši duši na výšinách radosti.
 

Přemýšlel jsi někdy o lásce, kterou ti Kristus prokáže, až tě bez poskvrny a vrásky nebo čehokoliv podobného předvede před trůn svého Otce (Ef 5,27; Ju 24)? Tak se zastav a vzpomeň si, že tě v tuto chvíli miluje stejně, jako tě bude milovat potom, neboť on bude navěky takový, jaký je dnes, a dnes je takový, jaký bude navěky (viz Žd 13,8). „Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás.“ (J 15,9) Větší stupeň lásky si nedokážeme představit. Otec miluje svého syna nekonečně a stejně tak dnes, křesťane, Boží Syn miluje tebe.

„Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád nebo rozvázat pouta Orióna?“ (Jb 38,31)

On rozvazuje pouta Orionu a nikdo jiný než on. Jaké je to požehnání, že on to dovede. Kéž by udělal ten zázrak dnes večer!

Pane, ukonči mou zimu a dovol, ať mi začne jaro. Nemohu navzdory všem svým touhám pozvednout svou duši z její smrti a otupělosti, ale u tebe je všechno možné. Potřebuji nebeský třpyt, jasnou záři tvé lásky, paprsky tvé milosti a světlo tvého klidu. To jsou moje Plejády. Trpím hříchem a pokušením, to jsou má mrazivá znamení, můj strašný Orion. Pane, čiň divy ve mně a pro mě. Amen.

Kristus je stále stejný. Kristova osoba se nikdy nemění. Kdyby nás znovu přišel navštívit na zem, což se jistě stane, zjistili bychom, že je to ten samý Ježíš, stejně tak milující, stejně tak přístupný, stejně tak štědrý a stejně tak laskavý. I když bude oděný ve vznešenějších šatech, než jaké měl zde na zemi, i když už nebude mužem plným bolestí, zkoušený nemocemi (Iz 53,3), přesto bude tím samým člověkem, nezměněným vší svou slávou, svým vítězstvím a svými radostmi. Dobrořečíme Kristu za to, že uprostřed jeho nebeské nádhery, je jeho osoba stejná a jeho přirozenost nezměněná. „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky“ (Žd 13,8).

Člověk nemůže potěšit Boha, aniž by při tom nepřivodil veliké štěstí sám sobě. Pokud někdo těší Boha, je to proto, že ho Bůh přijímá jako svého syna, dává mu požehnání plynoucí z přijetí, vylévá na něho hojnost své milosti, činí z něj v tomto životě požehnaného člověka a má pro něj korunu věčného života, kterou bude nosit a která bude zářit nepomíjejícím leskem i poté, co věnec pozemské slávy úplně roztaje v žáru. Zatímco na druhé straně, pokud člověk Boha netěší, nevyhnutelně na sebe v tomto životě přivádí zármutek a utrpení.

Žádné lidské ruce se nikdy nepodařilo ani načrtnout tu nejnepatrnější část Božího zaopatření. To vše si vybrala, vytvořila a naplánovala mysl moudrého, vševědoucího Boha. Proto z toho nelze vyjmout ani Kristovu smrt. Tomu, který dává křídla andělovi a vodí vrabce, tomu, který nám sčítá vlasy na hlavě, by se nepodobalo, že by mu, když si všímá takových maličkostí, unikl největší div pozemských zázraků, Kristova smrt. Ne, krví poskvrněnou stránku té knihy, stránku, která oslavuje minulost i budoucnosti zlatými slovy... říkám, že tu krví poskvrněnou stránku, stejně jako každou další, napsal Hospodin.

Když vás nevidí oči žádného člověka, kromě očí Božích, když vás přikrývá temnota, když jste se zamkli před pozorností smrtelníků, i tehdy buďte jako Ježíš Kristus. Vzpomeňte si na jeho vřelou zbožnost, jeho skrytou oddanost – jak poté, co celý den namáhavě kázal, se za půlnočních stínů vykradl ven, aby volal o pomoc ke svému Bohu. Vzpomeňte si, jak byl celý svůj život neustále posilován čerstvými vdechnutími Ducha svatého, které čerpal modlitbou. Pečujte o svůj skrytý život. Žijte ho tak, abyste se nemuseli stydět, až ho budou předčítat v ten poslední veliký den.

Ubohý hříšníku, seber se a vzpomeň si, že zatímco my to nevíme, Bůh ví, kde se právě nacházíš. Pokud jsi v nejhlubší jámě někde v lese, věz, že jeho všemocné oko dohlédne až na její dno. Ano, v jednom tolik oblíbeném okamžiku dne spásy on splní svůj slib tak sladce, že se všechny tvé okovy v jedné sekundě zlomí, tvá noc bude rozptýlena a nastane svítání. A on ti dá „olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje“ (Iz 61,3). Uvěř nyní a nyní se ti dostane útěchy, neboť čas víry je časem útěchy.

Bible je žilou ryzího zlata, neznečištěnou křemenem ani jinou pozemskou látkou. Je hvězdou bez poskvrny, sluncem bez flíčku, světlem bez temnoty, měsícem bez jeho bledosti a slávou bez mlžného oparu. Bible! O žádné jiné knize nelze říct, že je dokonalá a čistá, ale o Bibli můžeme prohlásit, že je v ní sesbírána všechna moudrost bez částečky bláhovosti. Je soudcem, který ukončuje spor tam, kde důvtip a rozum selhávají. Je to kniha neposkvrněná žádnou chybou. Je čistou, ryzí, dokonalou pravdou.

„Ach,“ pláče kdosi, „kéž bych mohl uniknout hněvu zákona! Ach, kdybych si jen mohl být jist, že Kristus dodržel zákon za mě!“ Přestaň a já ti to povím. Cítíš se dnes provinile, ztracený a zničený? Vyznáváš se slzami v očích, že nikdo kromě Ježíše, to nemůže napravit? Jsi ochoten vzdát se všeho, v co doufáš, a cele se spolehnout na toho, který zemřel na kříži? Můžeš pohlédnout na Golgotu? Vidíš ho, jak trpí a je celý zbrocený krví? Pak tedy slyš, že za tebe dodržel zákon a že zákon nemůže odsoudit ty, které Kristus zprostil viny.

Někteří jste ztratili své přátele. Pojďte ke hrobu svého nejlepšího přítele – svého bratra, ano, toho, kdo „přilne víc než bratr“ (Př 18,24) Pojď ke hrobu svého nejdražšího příbuzného, křesťane, vždyť Ježíš je tvůj manžel: „Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, jeho jméno je HOSPODIN zástupů…“ (Iz 54,5). Netáhnou tě city? Nevábí tě sladké rty lásky? Není snad posvěceno místo, kam vkročila osoba tolik milovaná, i když jen na okamžik? Jistě ti není třeba výřečnosti. Jsi schopen jednoduše, ale opravdově opakovat slova: „Pojďte se podívat na místo, kde ležel Pán.“ (Mt 28,6)

Smrt svatých je v očích našeho Pána vzácná. V takových případech máme spíše důvod se radovat než plakat. Ano, jsme radostného a pevného přesvědčení, že jejich již vykoupené duše vystoupaly k věčnému trůnu. Věříme, že se v tomto okamžiku připojují ke chvalozpěvu nebes, hodují na ovoci stromu života a procházejí se kolem řeky, která svými toky oblažuje město Boží (Ž 46,5). Víme, že jsou nanejvýš požehnaní. Přemýšlíme o nich jako o oslavených duších dlících v přítomnosti Pána Ježíše.

Ó, jak vzácný je Kristus! Jak je možné, že na něj myslím tak málo? Jak je možné, že hledám svou radost a uspokojení jinde, když on je tak plný, tak bohatý a tak uspokojující? Příteli, křesťane, uzavři smlouvu se svým srdcem a požádej Pána, aby ji potvrdil. Požádej ho, aby tě učinil pečetním prstenem na své ruce a pancířem ve své zbroji. Vrabec si udělal hnízdo tam, kde vyrostl a vlaštovka se vrací tam, kde se prožila své mládí. Stejně i já bych chtěl zahnízdit a udělat si svůj domov v tobě, Ježíši. Ať se od tebe nikdy nevzdálí duše tvé hrdličky, ale ať hnízdí blízko tebe, můj Ježíši, protože jenom v tobě mohu doopravdy spočinout.

Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. (Fp 4,6-7)

Nestarejte se, ale za všechno se modlete. Nemějte strach, ale mějte radostné společenství s Bohem. Předneste své touhy Pánu svého života, strážci své duše. Jděte k Pánu se dvěma díly modlitby a jedním dílem voňavé chvály. Nemodlete se s pochybností, ale s vděčností. Pamatujte na to, že kvůli tomu, že máte své žádosti, můžete děkovat Bohu za jeho milost.

Nejvyšším stupněm lidství je nemít žádná přání, žádné myšlenky ani touhy, ale Krista. Znamená to pocítit, že zemřít bylo blažené, bylo-li to pro Krista, že žít v nedostatku a nářku, v opovržení, pohrdání a trápení pro Krista bylo lahodné, pocítit, že nezáleží na tom, co se stane s někým, jako jsem já, neboť jenom náš Mistr je vyvýšený, pocítit, že i když jsme unášeni větrem jako uschlý list, nemusíme si dělat starosti o to, kam směřujeme, pokud cítíme, že nás Mistrova ruka vede podle jeho vůle.

„Na oblaku se ukáže duha“ (Gn 9,14).

Kdy můžeme očekávat, že uvidíme znamení smlouvy? Duhu lze vidět vymalovanou pouze na oblaku. Milovaní, náš Bůh, který je pro nás jako slunce, vždy září, ale ne vždy ho vidíme. Oblaka zahalují jeho tvář, ale bez ohledu na to, jaké kapky mohou padat nebo jaké mraky mohou hrozit, jestliže on bude zářit, okamžitě bude duha. Říká se, že když vidíme duhu, je po dešti. Je jisté, že když přichází Kristus, naše potíže jsou pryč. Když pohlédneme na Ježíše, naše hříchy mizí, naše dluhy i obavy se ztrácejí. Když Ježíš kráčí po vodách moře, jak hluboký je klid!

Drazí přátelé, poslední píseň tohoto světa, píseň o vítězství, bude plná Boha a nikoho jiného. Tady na zemi chválíte nástroj. Dnes se díváte na tohoto nebo onoho muže a říkáte: „Díky Bohu za tohoto služebníka a za tohoto muže!“ Ale tehdy budou jejich jména na chvíli zapomenuta. Bude to, jako když hvězdy odmítají zářit, jakmile se objeví samo slunce. Tehdy bude znít píseň jen o Bohu a pouze o něm: „Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů… jemu sláva i moc navěky. Amen.“ (Zj 1,5-6)