Zamyšlení

Někteří lidé říkají, že nevydrží ani hodinu o samotě. Nemohou v takovém případě nic dělat, dokonce ani přemýšlet. Ovšem žádný křesťan takto mluvit nemůže. Stačí, když mu dám jedno slovo k přemýšlení – Kristus. Ať ho vyslovuje znovu a znovu. Nebo mu dám slovo Ježíš. Jen ho nechte, ať nad ním přemýšlí a zjistíte, že hodina utekla jako nic a že ani celá věčnost nebude dostatečná k tomu, abychom vyjádřili chválu svému Spasiteli.

Z lahodného pramene myšlení proudí sladká voda mluvení. Jak lahodné je spočinout v pomyšlení na toho, koho milujeme.

Svatí, víte, jak moc vás Duch svatý miluje? Dokážete změřit lásku Ducha? Víte, jak velké jsou jeho city k vám? Jděte a změřte šířku nebe svým pravítkem, zvažte hory na váze, spočítejte všechny kapky v oceánu, sečtěte zrnka písku pobřeží moře – když to všechno uděláte, můžete říci, jak moc vás miluje. Miloval vás odedávna, miloval vás skvěle, miloval vás v každé chvíli a bude vás milovat bez ustání. Je skutečným Utěšitelem, protože vás miluje.

Evangelium je souhrnem moudrosti, ztělesněním poznání, pokladnicí domu pravdy a zjevením skrytých tajemství. Naše rozjímání o něm rozšiřuje naši mysl, a jak se otevírá naší duši v postupných záblescích slávy, stojíme v úžasu nad hlubokou moudrostí, která se v něm ukazuje. Ach, milí přátelé, jestli hledáte moudrost, uvidíte ji vystavenou ve vší její velikosti. Obraťte se a uvidíte ten veliký div – vtělený Bůh na kříži, zástupná oběť za smrtelnou vinu, oběť, která utišuje nebeské rozhořčení a vysvobozuje vzpurného hříšníka. Zde je základ vší moudrosti, posazený na trůn, korunovaný a oslavený.

Jsou chvíle, kdy naše oči září radostí, a můžeme říci, že jsme plně přesvědčeni, že máme pevnou důvěru a jistotu. Tím nechci znepokojit nikoho, kdo je v pochybnostech. Ovšem často převažují chmurné pochybnosti. Jsou období, kdy se obáváte, že jste nebyli povoláni, kdy pochybujete o opravdovosti svého zájmu o Krista. Pohleď, co je skutečné milosrdenství! Nezachraňuje tě to, že ty jsi uchopil Krista, ale že on uchopil tebe. Jak lahodná je skutečnost, že tě nezachránilo to, že ses chytil jeho ruky, ale že on chytil tebe.

Co Pán zaslíbil, nikdy nevezme zpět.

Je lepší mít dvě světla než jedno. Světlo stvoření je zářivé světlo. Boha je možné vidět ve hvězdách. Jeho jméno je napsáno pozlaceným písmem na obočí noci. Můžete odhalovat jeho slávu ve vlnách oceánu nebo ve stromech v lese, ale je lepší číst dvě knihy než jen jednu. Ve Svatých Písmech najdete ještě jasnější zjevení, protože Bůh napsal tuto knihu o sobě, a pokud máte Ducha svatého, dává vám klíč k jejímu porozumění. Ó, milovaní, děkujme Bohu za tuto Bibli. Kéž ji milujeme a kéž je nám vzácnější než „množství ryzího zlata“ (Ž 19,11).

Kdybychom měli požehnání, aniž bychom o něj žádali, považovali bychom ho za něco obyčejného. Ale modlitba proměňuje obyčejné oblázky dočasných Božích odměn v něco vzácnějšího než diamanty. Duchovní modlitba brousí diamant a zvyšuje jeho lesk.

Když jako Jákob zápasíte s andělem a jste na pokraji svých sil, požádejte Ducha svatého, aby posílil vaše paže. Duch svatý je jako kola u vozu modlitby. Modlitba je jako vůz, touha je silou, která se ho snaží táhnout, ale jenom Duch je těmi koly, díky kterým se vůz hýbe.

Z kříže Golgoty, odkud se vylévá milost z krvavých rukou Ježíše, ze zahrady Getsemane zní volání: „Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země“ (Iz 45,22). Z vrcholu Golgoty, kde Ježíš volá „Je dokonáno!“ (J 19,30), slyším zvolání: „Obrať se, a budeš spasen.“ Ale slyším také volání své duše: „Ne! Podívej se na sebe!“ Ó, dívej se na sebe a budeš ztracen. Dokud se budeš dívat na sebe, nebudeš mít žádnou naději. Nezáleží na tom, kdo jsi ty, ale záleží na tom, kdo je Bůh, a kdo je Ježíš Kristus, který jediný tě může zachránit.

Dnes ráno naše touhy směřují k tomu, abychom rostli v poznání Pána Ježíše. Tato poznání bylo dokonalé dávno předtím, než jsme o něm měli sebemenší tušení. Dříve, než jsme se narodili, měli už místo v jeho srdci. Když jsme byli jeho nepřáteli, už nás znal se vší naší bídou a špatností. Když jsme hořce plakali v zoufalém pokání a viděli jsme ho jenom jako soudce a vládce, díval se na nás jako na své milované bratry. Nikdy neudělal chybu ohledně svých vyvolených, ale vždycky jim prokazoval svou nekonečnou náklonnost. „Pán zná ty, kdo jsou jeho“ (2Tm 2,19).

V našem světě působí dvě síly. Odstředivá vytlačuje všechno od sebe na oběžnou dráhu, zatímco slunce dostředivou silou přitahuje všechno k sobě. Ó křesťane, nikdy nebudeš správně chodit v pravdě a držet se na její oběžné dráze, pokud tě Kristův vliv nebude vytrvale přitahovat do středu. Kristus tě přitahuje k sobě, ke své osobě, ke svému charakteru, ke své lásce, do svého lůna. Takto jsi chráněn před svou přirozenou tendencí odletět a ztratit se v široširém poli hříchu. Dobrořeč Bohu, že Kristus přitáhl všechny k sobě (J 12,32).

Ó, jak lahodné to muselo být žít s Ježíšem. Nepochybně byl každý zármutek jenom maskovanou radostí, protože byl příležitostí přijít s ním za Ježíšem, aby ho sňal. Ach Bože, kéž by někteří z nás mohli položit své unavené hlavy na Ježíšova prsa, kéž bychom se mohli narodit v té době, kdy zazněl jeho laskavý hlas se slovy „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi“ (Mt 11,28). Ale poslouchejte, s jakou láskou Ježíš prohlašuje: „Nezanechám vás osiřelé … požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky“ (J 14,18; J 14,16).

Simeon nazýval Ježíše „potěšením Izraele“ (Lk 2,25) a on jím skutečně je. Předtím, než se nám dal poznat v současné podobě, jeho jméno bylo „Hvězda Jitřní“ – proniká temnotou a předpovídá východ slunce. Vyhlíželi ho se stejnou nadějí, s níž noční hlídka sleduje z vrcholu osamělého hradu vzdálené hvězdy a vítá je jako ohlašovatele jitra. Když byl na zemi, musel být potěšením všech, kteří měli tu výsadu být jeho společníky. Mluvili s ním o svých strastech a přistupovali k němu jako děti ke svému otci.

Neříká Ježíš správně i o nás: „Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku“ (Zj 2,4)? Běda! Jak málo jsme toho dosud udělali pro slávu našeho Pána. Naše zima trvá příliš dlouho. Dáváme Bohu jen drobné, ačkoliv si zaslouží tisíce – ba co víc, zaslouží si, aby krev v našich žilách tepala ve službě jeho církvi a jeho pravdě. Budeme to tak dělat? Ó Pane, budeme i potom, co jsi nám tak bohatě požehnal, nevděční a budeme se stavět lhostejně k tvým dobrým věcem a k tvé práci? Probuď nás, abychom se mohli vrátit k té první lásce a k prvním skutkům! Slunce spravedlnosti, sešli na nás opravdové jaro!

Svatý Boží Duch nemůže žít v pokoji spolu s hříchem člověka. Oba sice mohou být v jednom srdci, ale nemohou tam oba vládnout. Ani tam nemohou být zticha, neboť „tělo žádá proti Duchu, a Duch proti tělu“ (Ga 5,17 KRAL). Nemohou dát pokoj, ale vedou trvalou válku v duši, takže křesťan volá: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Ř 7,24). Ale v pravý čas Duch odstraní všechny hříchy a neposkvrněné a překypující radostí nás postaví před trůn jeho Majestátu.

Přichází hodina, a dokonce už může být zde, kdy Svatý Duch bude znovu vylit tak nádherným způsobem, že „mnozí budou zmateně pobíhat, ale poznání se rozmnoží“ (Da 12,4). Zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře (Iz 11,9). Přichází hodina, kdy jeho království přijde a jeho vůle se stane na zemi stejně jako v nebi (Mt 6,10) a kdy jeden každý uvidí, že Duch je skutečně vyléván jako voda, jako déšť, který sestupuje shůry. Modleme se za to, bez ustání na tom pracujme a vyhlížejme to od Boha.

Představivost někdy vzlétne k Bohu s takovou silou, že křídla orlů jsou proti tomu ničím. Někdy má takovou sílu, že skoro vidí Krále v jeho nádheře, i zemi, která je velmi vzdálená. Ale je-li to možné v tomto směru, je to možné i v opačném, takže představivost nás může zavést také do nejhlubších propastí země. Ale já se raduji a přemýšlím o tom, že mohu plakat, když se takové myšlenky objeví. Tak je to s křesťanem. Jestliže může plakat, je tu naděje. Můžete spoutat představivost? Ne! Ale Duch svatý může. A svou mocí to udělá! A dokonce už to dělá, nyní, zde, na této zemi. 

Přátelství s Bohem Otcem je nejvíce potřebné k tomu, abyste byli šťastní v životě, který přijde, a štěstí v tomto životě závisí na přátelích. Skutečné přátelství však může vzniknout pouze mezi opravdovými muži. Srdce je duší cti. Mezi špatnými muži nemůže být trvalé přátelství. Špatní muži mohou předstírat, že se milují, ale jejich přátelství je jako provaz z písku, který se může rozpadnout v jakémkoliv okamžiku. Pokud však má člověk upřímné srdce a je pravdivý a čestný, můžeme mu důvěřovat.

Bůh je láska v nejvyšší možné míře. On je láska, která je víc než láska. Láska není Bůh, ale Bůh je láska. Je plný milosti, je naplněný milosrdenstvím, „oblíbil si milosrdenství“ (Mi 7,18).

Věřím, že každá květina v zahradě, o kterou se stará moudrý zahradník, by mohla vyprávět o zvláštní péči, kterou jí zahradník zahrnuje. Pro jiřinu dělá to, co nedělá pro slunečnici, to co, vyžaduje růže, nevyžaduje lilie a pelargonie si žádá to, co nepotřebuje zimolez. Každá rostlina získává od zahradníka zvláštní péči.

On nás miluje lépe, než my milujeme sami sebe.

Na samotném počátku, když ještě tento ohromný vesmír spočíval v Boží mysli jako nenarozené lesy pod čepičkou žaludu, dávno předtím, než se zvuk rozezněl pustinou, než hory vystoupily vzhůru, dlouho předtím, než světlo zaplavilo oblohu, Bůh miloval své vyvolené. Předtím, než zde bylo jakékoliv stvoření, dříve než nebe proťala křídla andělů, když ještě neexistoval prostor, když nebylo nic než Bůh sám – dokonce i tehdy, v hluboké tichosti a hloubce ojedinělého Boha se jeho láska vztahovala k jeho vyvoleným. Jejich jména byla vepsána do jeho srdce a stali se drahými jeho duši.

Kdybys mohl chodit do nebe a mít tam společenství s nějakou osobou, kterou vroucně miluješ, chtěl bys tam být často. A hle, zde je Ježíš, král nebe, který ti dává to, co otevírá brány nebe a dovoluje ti vejít a být s ním. Ale ty žiješ bez toho, abys rozjímal o jeho díle, bez toho, abys rozjímal o jeho osobě, o jeho úřadech, žiješ bez rozjímání o jeho slávě. Skutečně však není nic, co by mohlo utěšit tvého ducha a zmírnit všechna tvá trápení a tvé problémy, než skutečnost, že nyní můžeš rozjímat o osobě Ježíše Krista.

Je tak dobré být ovcí na Boží pastvině, i když jsme byli zbloudilé ovce. Ztracená ovce má svého majitele, a ať už se od stáda zatoulá jakkoliv daleko, nepřestane patřit svému majiteli. Věřím, že Bůh přivede zpátky do svého stáda každou ovci, která mu patří, a zachrání ji pro věčnost. To je něco, co zakoušíme, když bloudíme, neboť když cítíme, že jsme ztraceni, jistě budeme zachráněni. Pokud cítíme, že bloudíme, nepochybně budeme přivedeni zpět.

Přistupte s odvahou ke Králi králů! Od něj žádný upřímný prosebník nikdy neodešel nevyslyšen. Kdykoliv je srdce naplněné velikým zármutkem, kdekoliv jsou oči zaplavené slzami, kdekoliv jsou rty sevřené bolestí, kdekoliv zní hluboké sténání a vzdychání, tam jsou uši Hospodinovy doširoka otevřené. Vkládá naše modlitby jako lístky růží mezi listy své knihy vzpomínek, a když ji nakonec otevře, bude z ní vycházet převzácná vůně.

Milovaní, aniž bychom zanedbávali vnější věci, které jsou samy o sobě dobré, měli bychom se také postarat o to, abychom si užívali živého a osobního vztahu s Ježíšem. Dejte si pozor na to, abyste nezanedbali čas strávený u Spasitelových, dokonce ani pod záminkou služby Pánu. To nejdůležitější pro zdraví vlastní duše, to nejdůležitější pro jeho slávu a to nejdůležitější pro naši vlastní užitečnost je udržet se v trvalém společenství s Pánem Ježíšem. Vitalita našeho duchovního života musí být důležitější, než cokoliv jiného na světě.

Především si všimněte, co má říkat lidem. Má to být příběh osobní zkušenosti. „Jdi domů k svým a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval“ (Mk 5,19). Nemluv o tom, čemu jsi uvěřil, ale řekni, co se ti stalo. Nevykládej o velkých věcech, o kterých jsi četl, ale o velkých věcech, které pro tebe udělal Pán. Nemluv jen o tom, co se děje v tom úžasném sboru a jak se hříšníci obracejí k Bohu, ale mluv o tom, co Bůh udělal s tebou. A zapamatuj si, že není zajímavější příběh než ten, který člověk sám prožil.

„V ten čas řekl Ježíš: ‚Velebím, tě Otče‘“ (Mt 11,25). Mluvit s Otcem byl Ježíšův zvyk a život. Kéž i my bychom měli tiché společenství s Otcem, a často s ním mluvili. Svět nemůže vědět, s kým mluvíme, ale my smíme odpovídat na ten skrytý hlas, který rozpoznáváme s radostí. Žádné jiné uši ho nemohou slyšet, než ty naše, které byly otevřené Duchem Božím. Jakou výsadou je toto intimní společenství s Otcem našich duchů! Je to tajemství, které je skryté světu, je to radost, kterou dokonce ani náš nejbližší přítel nemůže sdílet spolu s námi.

Kéž je i dnešního dne naše srdce v takovém stavu, že když k nám Bůh bude mluvit, budeme stejně jako Ježíš připraveni okamžitě mu odpovědět.

Jak povzbuzující je pomyšlení, že náš Vykupitel se za nás bez ustání přimlouvá. Když se modlíme, on prosí za nás, a když se nemodlíme, stále obhajuje naši věc a svou přímluvou nás zaštiťuje před neviditelným nebezpečím. Jen málo chápeme, kolik toho získáváme díky modlitbám našeho Spasitele. Až dosáhneme nebeských výšin a podíváme se zpátky na cestu, kterou nás Pán, náš Bůh vedl, budeme chválit toho, který se před věčným trůnem přimlouval v náš prospěch proti našim neviditelným nepřátelům. „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala“ (Lk 22,32).

Nic nepřináší věřícím tolik radosti jako společenství s Kristem. Křesťan se raduje stejně jako ostatní z mnoha dobrodiní v životě. Je potěšený z Božích darů i z Božího jednání, ale ani jedno z toho a ani obojí dohromady se nemůže vyrovnat nesmírnému potěšení jaké je v osobě Pána Ježíše Krista. Kde jinde bychom mohli nalézt takovou lahodu, jakou jsme okusili ve společenství se svým Milovaným? Pokud něco víte o vnitřním životě, budete vyznávat, že naše nejvyšší, nejčistší a nejtrvalejší radost musí být ovocem „stromu života, který je v Božím ráji“ (Zj 2,7).

Mohu hledět na nádheru a sám být znetvořen. Mohu obdivovat světlo a sám přebývat v temnotě. Pokud mě ale ozáří světlo Boží tváře, stanu se mu podobným. Vzezření jeho tváře spočine na mně, a nádherné rysy jeho charakteru se stanou mými. Jak je to úžasný pohled, který proměňuje toho, kdo se dívá do krásy. Jak obdivuhodné je to zrcadlo, které neodráží sebe sama s vlastními nedostatky, ale ukazuje dokonalý obraz těm, kteří nejsou pohlední.

Jestliže budete neustále čerpat všechny své podněty, svůj život a celé své bytí od Ducha svatého, uvidíte Boha a Ježíše tváří v tvář.

Boží řeka je plná vody, ale není tam ani kapka takové, která čerpá z pozemských pramenů. Boží boj nelze vést jinou silou než tou, kterou Bůh sám dává. Tím nechci odradit nikoho, kdo je v tuto chvíli naplněný zoufalstvím. Vaše prázdnota je předpokladem pro to, abyste mohli být naplněni, a vaše vyprahlost není nic jiného než přípravou na nové zavlažení.

Neočekávaná pomoc přichází v okamžiku, kdy to vypadá nejhůř.

Učme se od svého Mistra počítat s neviditelnou mocí.

Potěšení ve službě Bohu je známkou přijetí. Ti, kdo slouží Bohu se smutnou tváří, protože dělají to, co je pro ně nepříjemné, ho v žádném případě neposlouchají. Přinášejí vnější formu úcty, ale chybí tomu život. Tato poslušnost, která není dobrovolná, je ve skutečnosti neposlušností, protože Pán hledí na srdce. Pokud vidí, že mu sloužíme z donucení, a ne proto, že ho milujeme, odmítne naše oběti. Služba spojená s radostí vychází ze srdce, a proto je opravdová. Oddělte radostnou ochotu od křesťana, a odstraníte test jeho opravdovosti.

Radost je oporou naší síly; v Pánově radosti jsme silní. (Viz Neh 8,10.)

Je moje svědomí v pokoji? Neboť pokud mě mé srdce odsuzuje, oč více Bůh, který je větší než mé srdce a ví všechno (1J 3,20)! Jestliže mi mé svědomí dosvědčuje, že jsem účastníkem vzácné milosti spásy, jsem šťastný! Jsem jedním z těch, kterým Bůh dal „pokoj Boží převyšující každé pomyšlení“ (Fp 4,7). Proč se tomu ale říká „pokoj Boží“? Protože pochází od Boha, protože byl připraven Bohem, protože Bůh dal svého Syna, aby nastolil pokoj, protože Bůh dává svého Ducha, aby přinesl pokoj do svědomí, a protože ve skutečnosti je to sám Bůh v duši.