16. dubna

Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Kdo mu dá nahlédnout, co se stane po něm? (Kaz 3,22)

Život člověka se neúprosně sune z minulosti do budoucnosti, přičemž z té druhé se stává ta první, ale aktuálně je každý schopen prožívat jenom daný přítomný okamžik. K minulosti se sice může vracet, ale už s ní nemůže nic udělat a o budoucnosti může jenom snít. Ale žádné sny nemohou pravdivě ukázat, co přinese i ten nejbližší okamžik, natož jak to bude vypadat, až tady člověk nebude. Co se stane po jeho odchodu na věčnost? Jak budou věci dál fungovat? Není nikdo, kdo by mohl v tomto směru dát nějakou záruku, kdo by mohl zkontrolovat a dohlédnout na to, co přijde. Proto se má člověk radovat z přítomného okamžiku, z toho, co dobrého koná a veškerou budoucnost vložit do Pánových rukou.