Zamyšlení

I když vládci zasednou a umluví se na mě, tvůj služebník bude přemýšlet o tvých nařízeních, (Ž 119,23)

Hle, jaké odhodlání, jaké rozhodnutí, jaký závazek. Boží slovo bude neustále v centru pozornosti – ať se děje, co se děje. I když přijdou těžkosti ze strany okolí a dokonce vládci se budou umlouvat na Božího služebníka, jeho mysl nebude zatížena starostmi o tento život nebo zkoumáním toho, jak vyváznout z intrik, ale bude naplněna zájmem o Boží slovo, touhou znát Boží přikázání a nařízení. Takových věcí je člověk schopen jenom tehdy, pokud je nově narozený z Ducha svatého, pokud je v Kristu a má nové srdce, které je od Boha. Potom už jeho život není o něm samotném, ale je o Pánu Ježíši, není o pozemských věcech, ale o těch nebeských, není o tomto světě, ale o Božím království. 

I když vládci zasednou a umluví se na mě, tvůj služebník bude přemýšlet o tvých nařízeních, (Ž 119,23)

I když přijdou těžké chvíle – a takové chvíle rozhodně přijdou, a dost možná, že v lidském životě nejednou, žalmista chce přemýšlet o Božích nařízeních. Jak vysvobozující je, když uprostřed víru zkoušek a všemožných nesnází, tváří v tvář nepřátelství a pomluvám, může Boží dítě zaměřit svou pozornost na Pána Ježíše Krista. Potom se mnohem snadněji dá porozumět slovům Jakuba, abychom se z toho vždycky radovali, když na nás přicházejí zkoušky (Jk 1,2). Zkoušky nás vrhají přímo do Pánovy náruče. I když zasednou vládcové nebo lidé, kteří mají v rukou moc a budou se domlouvat na tom, jak zničit Boží lid, mohou být naplňováni pokojem, protože jejich nebeský Otec je s nimi – nikdy je neopustí a nikdy se jich nevzdá.

Sejmi ze mne potupu a pohrdání, neboť tvá svědectví zachovávám. (Ž 119,22)

Žalmista se dovolává Boží spravedlnosti. Zachovává Hospodinova svědectví, chodí po jeho stezkách, raduje se z Božích soudů i z jeho přikázání. Jeho svědomí je před Bohem čisté. Přesto je lidmi štván a tupen jako člověk vzpurný a rouhač. Nebojuje však s lidmi, ale utíká se k Bohu, který jediný ospravedlňuje, který snižuje pyšné a pokorným dává milost. Bůh je spravedlivý soudce. Kdo se k němu utíká, dojde – dříve nebo později – spravedlnosti a práva. Bůh se zastává všech, kdo jsou utlačování, kdo se nemohou domoci vlastní spravedlnosti a práva. Ujímá se vdovy i sirotka a staví se proti aroganci a útlaku mocných, ať již jsou to lidé ze světa nebo lidé z církve. „Bohu se nikdo nebude posmívat“ (Ga 6,7).

Sejmi ze mne potupu a pohrdání, neboť tvá svědectví zachovávám. (Ž 119,22)

Pro křesťana není obtížné být potupen a pohrdán – a to nejenom od světa, ale dokonce i od svých vlastních, bratrů a sester. Pomluvy, podsouvání myšlenek a názorů nebo jen obyčejná závist – to všechno a mnoho dalších věcí, které vycházejí z padlé lidské přirozenosti, snadno a rychle vedou k pohrdnutí bratrem nebo sestrou a dokonce i k jejich hanění. Bůh to ví a dopouští takové věci do životů svých dětí, aby je pokořoval a učil spoléhat pouze na jeho milost, na jeho slitování, na jeho hodnocení, na jeho lásku. Jednoho dne Bůh srovná všechno bezpráví a nespravedlnost, sejme potupu z těch, kdo byli neprávem haněni a místo pohrdání zahrne své milované jasem své slávy a ti, kdo tupili, budou sami potupeni.. 

Oboříš se na opovážlivce, na proklatce, kteří pobloudili od tvých přikázání. (Ž 119,21)

Všichni, kteří zbloudili od Božích přikázání, se dostali pod prokletí. To je kletba Mojžíšovy smlouvy – stačí přestoupit jedno přikázání a dochází k přestoupení všech, protože byla porušena smlouva (viz Jk 2,10). Jaká sláva a blaženost spočívá na těch, kteří se stali účastníky lepší smlouvy, nové smlouvy, Kristovy smlouvy. Ti už nejsou pod zákonem Mojžíšovým, ale ani nejsou bez zákona – jejich zákonem je Kristus. Doslova vsazeni do zákona Kristova. Jsou nové stvoření, jsou v Kristu a nic je nemůže oddělit lásky Boží, která je v Kristu Ježíši. Jsou mimo jakékoliv prokletí, protože všechny jejich hříchy – minulé, přítomné i budoucí – omyla Kristova prolitá krev. Takže i když zbloudí, Bůh je věrný a spravedlivý a jakmile vyznají svou opovážlivost, očišťuje je od každé nevěrnosti. 

Oboříš se na opovážlivce, na proklatce, kteří pobloudili od tvých přikázání. (Ž 119,21)

Není radno zahrávat si s živým a svatým Bohem. Bůh je věrný a naprosto spravedlivý. Žádného opovážlivce neponechá bez trestu. Je věrný ve své lásce ke svým milovaným, a je úplně stejně věrný ve svém hněvu vůči všem, kteří se proti němu staví. Ze své milosti z nás, kteří jsme byli opovážliví a vzbouření proti němu, učinil své děti. Jak by se nesmiloval nad dalšími, kteří ještě zůstávají ve své vzpouře? Vždyť jeho slitování se nad námi klene jako obloha a jeho milosrdenství je plná země. Proto ve vší důvěře v jeho dobrotu voláme: „Pane, zachraň!“ „Smiluj se a vztáhni svou ruku ke spasení těch, kteří se vzbouřili proti tobě a vzdorují ti.“ 

V duši se stravuji touhou po tvých soudech v každé době. (Ž 119,20)

Nové stvoření má nové srdce a spolu s ním také nové touhy – vlastně všechno je nové, protože to staré pominulo. Boží dítě bylo přeneseno ze tmy do království Božího syna, z temnoty do podivuhodného světla, z bažiny hříchu a poskvrnění do slávy svatosti a čistoty. Už netouží vrhat se do víru nepravosti společně se světem, ale stravuje se touhou po Božích soudech. Chce vidět Boha v jeho velikosti a moci, v jeho slavných a mocných skutcích. Boží soudy jsou potěšením Božího dítěte, raduje se z nich, protože v nich poznává ruku svého milovaného Spasitele a Pána. V žádném okamžiku svého života už nechce být bez Boží přítomnosti, bez jeho lásky, spravedlnosti, pravdy, nebo bez jeho laskavého milosrdenství. 

V duši se stravuji touhou po tvých soudech v každé době. (Ž 119,20)

Lidská duše, nebo jinak také vnitřní člověk, je tím, co hýbe vnějším člověkem. Neobnovený vnitřní člověk se stravuje touhou po hříchu. Jeho hlavním cílem je vlastní „já“. Je z podstaty svého tělesného narození modlářem a vzbouřencem proti Bohu, je Bohu nepřátelský a nechce ho znát natož ho poslouchat. Ale když Duch svatý obnoví nitro, dá nové srdce a Bůh do nás vloží svého Ducha, zapečetí nás jím, abychom byli už navždy jeho, objeví se úplně nové touhy. To je nové narození, nový život, nové stvoření – staré pominulo a je tu nové. Ne že by se staré touhy už neobjevovaly, ale už byla zlomena jejich moc a den za dnem se blíží okamžik, kdy budeme vyvázáni i jejich přítomnosti.

Jsem na zemi jenom hostem, neukrývej přede mnou svá přikázání. (Ž 119,19)

Jenom Bůh je věčný. My jsme stvořeni pro krátký okamžik našeho přebývání na této zemi. Jsem za vás vděčný Bohu, protože Bůh s vámi jedná a dává vám nejenom množství síly, ale také odvahu a moudrost, jednat v tomto svět k jeho slávě. Bůh je věrný – jedná podle své milosti v nás a skrze nás. Chce z nás učinit nádobu chvály bez ohledu na to, jakou nádobou skutečně v tomto světě jsme. Bůh se dává poznat svým služebníkům v tomto světě včetně toho, jaká je jeho vůle. Chce, abychom viděli bez zábran a jasně. Neukrývá před námi svou vůli, svá přikázání, ale naopak je odhaluje. To je sláva nové smlouvy, kterou zpečetil krví Kristovou.

Jsem na zemi jenom hostem, neukrývej přede mnou svá přikázání. (Ž 119,19)

Před sebou máme vyznání hluboké hříšnosti a oddělenosti od Boha. Jsem na zemi jenom hostem … můj čas odplyne jak voda řeky, jako vánek, který se přežene a je pryč. Jakub na to navazuje tím, že jsme jako pára, která se na okamžik ukáže a hned zmizí (Jk 4,14). Kdo takto vidí sám sebe, pochopil, jak je Bůh velký, jak nesrovnatelně malí jsme my, lidé, před ním a ve srovnání s ním. A přece tento nekonečný Pán a vládce neváhal a poslal svého milovaného Syna, aby se stal jedním z nás, aby na lidském těle odsoudil hřích a svou krví očistil naše hříchy, abychom mohli skrze víru v něj přistupovat k živému Bohu a mít život v jeho jménu. 

Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého. (Ž 119,18)

Když nám Bůh neotevře oči, jsme duchovně slepí a vidíme jenom tělesně. Nejsme schopni vidět divy z Božího zákona, z Pánova Slova, nejsme schopni vidět slávu na výsostech, ani hlubiny Boží lásky zjevené v Božím synu a jeho díle. Ruku v ruce s otevřením očí jde také proměna života a mysli – mysl krok za krokem stále více přibližuje k tomu, aby se zaměřila, nebo měla na zřeteli divy z Božího zákona. Divy, které byly v mnoha ohledech skryté do prvního příchodu Pána Ježíše Krista, do jeho vtělení, a do dokonání jeho díla našeho spasení. Nyní jsou odhalené všem, kdo vidí a každé Boží dítě je chce mít neustále na zřeteli. Chvála Bohu za jeho milost!

• … vzejde slunce spravedlnosti … (Mal 3,20)

Opálen sluncem, oděn v kůži zvířecí, poznamenán divočinou vystoupil Boží prorok Amos na vinici Páně.

Země oplývala blahobytem. Bydlili v rozměrných palácích s ozdobami ze slonoviny, jedli lahůdky, mazali se drahými mastmi. Pod krásným povrchem však bylo zpuštění. Velká kultura zábav, ale nedostatek spravedlnosti. Náboženství mělo ráz řemeslné strojenosti, vlastní čest šla nad právo Boží.

Hlas Amosův se rozléhal jako hlas lva. Silou svého povolání přišel k lidem. Znepokojil. Jako bouře pročistí ovzduší, tak zapůsobil mezi lidem a slunce spravedlnosti vzešlo.

Vzešlo i tobě?

• Šli tedy napřed s darem, zatímco on přenocoval oné noci v táboře. A té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. (Gn 32,22–32)

Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého. (Ž 119,18)

Bůh musí člověku otevřít oči, aby člověk prohlédl a mohl začít „vidět“ duchovní věci duchovním zrakem. Dokud to Bůh neudělá, je člověk slepý a mrtvý vůči Bohu. A ať už jsme k Bohu volali na začátku našeho křesťanského života nikoliv (a každý to má jinak, protože „Duch vane, jak chce“), Bůh nám ze své milosti dal oči, abychom viděli. Bez jeho zásahu bychom nikdy neuvěřili a nebyli zachráněni. Proto také, mimo jiné, mluvíme o spasení z milosti. Ale z milosti je celý křesťanský život, proto i po svém znovuzrození skrze víru v Pána Ježíše Krista musíme volat spolu s žalmistou, aby nám Bůh otevřel oči, a my jsme viděli, vnímali, rozuměli a z jeho milosti věřili.  

Zastávej se svého služebníka a budu žít, chci se držet tvého slova. (Ž 119,17)

Žalmista velmi zajímavě spojuje dvě věci: „zastávej se“ a „chci se držet“. To je skutečně zvláštní spojení. V jistém slova smyslu sahá až do Nového zákona, do nové smlouvy, k tomu, že Bůh v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13). Když se Bůh zastává a dává život, dává nové srdce, vede také k novému vztahu k Božímu slovu – dává touhu i sílu jednat podle něj. Už to není úporná zákonická snaha dodržet každou literu zákona, ale je moc, která vyplývá z nového narození – moc činit Boží vůli a zůstávat v jeho Slově, poslouchat nové přikázání, abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás a věřit jménu Pána Ježíše Krista. 

Zastávej se svého služebníka a budu žít, chci se držet tvého slova. (Ž 119,17)

Bůh se zastává svých služebníků, aby měli život. Nemusí to vždy nutně znamenat zachování fyzického života. Někdy to tak je, jako v případě Daniela ve lví jámě nebo jeho přátel v rozpálené peci – Bůh zavřel tlamy lvům a ochránil ty mládence, aby jim plameny neublížily. Zastal se však spravedlivého Ábela? Ano, zastal, a to navzdory tomu, že dovolil, aby ho jeho bratr Kain zavraždil. Ale zastal se ho tím, že jeho víru zachoval až do konce, stejně jako mnoho jiných Božích svědků, mužů i žen, kteří byli pro svou víru pronásledováni, trpěli kvůli ní nebo dokonce zemřeli. Bůh je nenechal padnout ve víře, ale zastal se jich, takže se nyní mohou plni života radovat v jeho blízkosti. 

Zastávej se svého služebníka a budu žít, chci se držet tvého slova. (Ž 119,17)

Jak často se ozývá zoufalé volání Božího dítěte: „Zastávej se svého služebníka!“ Podívejte se, kolik jen potřebujeme milosti! Potřebujeme jí mnoho, ne málo. Někdy jsou velké naše problémy a vyžadují hojnost milosti, jindy jsou velká naše pokušení a neobejdou se bez hojné Boží milosti, bez Božího slitování, bez toho, že by se nás Bůh zastal. Ale Bůh je nesmírně štědrý ve své překypující dobrotě. Ve své lásce a v ochotě zastat se nás, nám daroval to nejvzácnější, co měl – svého jediného Syna, kterého poslal jako oběť smíření za naše hříchy. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? (Ř 8,32). Nezjedná právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají? Máme jeho ujištění, že se nás zastane (Lk 18,7–8).

Nařízení tvá jsou pro mne potěšením, nezapomínám na tvé slovo. (Ž 119,16)

Odmítnutí Pánova slova je vždycky vzpourou proti Bohu. Nezáleží na tom, zda se jedná o cílené a vědomé odmítnutí nebo nevědomé přestoupení – výsledek je vždycky stejný a mluví o tom, že je tady vzbouřenec, který se protiví Bohu a jeho Slovu. Ale potěšení a radost je  v následování Slova a v jednání podle něj. Kdo se ho drží, je požehnaný Hospodinův, kdo se na něj spolehne, toho Bůh přijme a zachrání. Člověk může vědomě pouze ignorovat, ale nemůže ze své vůle a ze své síly zapomenout. Může věci vydat Bohu, ale není totéž, jako zapomenout. Zapomenout znamená dát pryč a nikdy si nepřipomenout, jako kdyby nikdy nic podobného nebylo. Nezapomínej na Boží slovo a dojdeš Božího požehnání a potěšení ve svém životě. 

Nařízení tvá jsou pro mne potěšením, nezapomínám na tvé slovo. (Ž 119,16)

Žalmista si libuje v Hospodinových nařízeních, jsou pro něj potěšením. Zatímco i nevěřící srdce může souhlasit s Hospodinovým zákonem (že je dobré nevraždit, nekrást, necizoložit, ctít rodiče atd.), pouze pro nové srdce mohou být Pánova nařízení potěšením. Ve Staré smlouvě to byla nařízení Mojžíšova zákona, v Nové smlouvě je to Pánovo přikázání, abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás (J 13,34). I když to někdy není snadné, je to pro znovuzrozené srdce vždycky potěšením, když může milovat bratry a sestry v Kristu, když se jim může vydat, jako se Pán Ježíš vydal nám a za nás, jako oběť smíření, která je Bohu milá a příjemná, jako Otec dal Syna, aby byl naším vykupitelem.

O tvých ustanoveních přemýšlím, na zřeteli mám tvé stezky. (Ž 119,15)

Protože přemýšlím o tvých ustanoveních, mohu mít neustále na zřeteli tvé stezky. Mysl je naplněná rozjímáním nad Božím slovem a tím je proměňovaná, takže poznává, „co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“ (Ř 12,2). To je způsob, jak se zaměřuje na Boží cesty a současně právě takto Boží slovo osvěcuje každý další krok takového křesťana. Boží stezky se netýkají jenom doktrín, učení, ale celého života člověka, jeho chození s Bohem, jeho rozlišování a jeho reakce na to, co se aktuálně děje kolem něj. Znamená to, že vidí Boží ruku a Boží jednání ve svém životě, ve své rodině, v církvi i ve společnosti, do které ho Bůh zasadil. To je cesta světla a soli, cesta následování Pána Ježíše Krista.

O tvých ustanoveních přemýšlím, na zřeteli mám tvé stezky. (Ž 119,15)

Radost (v. 14), která není zakotvená v hlubokém rozjímání, zůstane jenom na povrchu. Jako prach na cestě ji spláchne i ten nejjemnější deštík těžkostí. Hluboká radost z Hospodinových svědectví může být jenom tak, kde jsou promýšlena jeho ustanovení. Rozjímání nad Božím slovem je tím nejužitečnějším zaměstnáním naší mysli a je prospěšné celému našemu životu. Kdo má v něčem zalíbení, bude se k tomu ve své mysli neustále vracet. „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21), tím se bude zaobírat tvá mysl, k tomu bude směřovat tvá vůle a z toho se bude radovat tvá duše. Přemýšlení o Božích ustanoveních nikdy nebylo příliš v kurzu, tím méně v dnešní uspěchané době, přesto je to ten nejlepší způsob, jak můžeme poznávat Pána Ježíše Krista. 

Veselím se z cesty tvých svědectví více než ze všeho jmění. (Ž 119,14)

Poznání Boha a jeho cest přináší člověku větší uspokojení než všechno jeho jmění. I když žalmista dává tyto dvě věci do kontrastu, ve skutečnosti se jedná o věci nesrovnatelné. Tento svět je nejistý a i kdyby měl člověk sebevíce bohatství, může o něj velmi rychle přijít. A co hůř – bohatství může ještě rychleji přijít o svého majitele, jako je to v podobenství o boháčovi, který chtěl postavit větší stodoly pro svou úrodu. „Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘“ (Lk 12,20). Ale o radost z díla spasení skrze Pána Ježíše Krista a pokoj ze spočinutí v něm, nás nemůže připravit nikdo ani v tomto světě, ani v tom budoucím.  

Veselím se z cesty tvých svědectví více než ze všeho jmění. (Ž 119,14)

Žalmista se přemýšlí o Božích skutcích, sleduje jejich cestu, vidí Boží soudy – jak ty v Písmu, tak ty kolem sebe a raduje se, protože to všechno je velikým svědectvím o živém Bohu. „Bloud si v srdci říká: ‚Bůh tu není‘“ (Ž 14,1), jeho srdce je zatvrzelé jeho duchovní zrak zaslepený, takže není schopen vidět a radovat se z Hospodinových svědectví. Ale nové stvoření vidí a raduje se. Znovuzrozené srdce z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista se může radovat z každého lístku na stromě, z každého stébla trávy, z každé drobnosti v celém stvoření, z každého Božího díla, a to jak fyzického tak i duchovního, protože to všechno dosvědčuje přítomnost, velikost i trvalé působení našeho Boha.

Mé rty budou vypravovat o všech soudech tvých úst. (Ž 119,13)

Žalmista chce vypravovat o všech soudech Božích úst, tedy o soudech, které Bůh vyřkl. To neznamená nic jiného, než soudy, které nacházíme zapsané v Božím slově. Mohou to být soudy, které už dopadly na tento svět, jako např. potopa, kterou byla očištěna země, nebo oheň z nebe, kterým byla spálena města Sodoma a Gomora. Je požehnáním nejenom vyhlašovat, ale i slyšet o těchto soudech, protože nás vedou k bázni před Bohem. A podobně máme vyhlašovat také zamýšlené Boží soudy, které se týkají bezbožných a nevěrných. I v nich se Bůh oslavuje a skrze ně ukazuje na zoufalý stav člověka a jedinou cestu, která může vyvést hříšníka z hříchu i smrti, a to je dokonané dílo Pána Ježíše Krista na kříži.

Mé rty budou vypravovat o všech soudech tvých úst. (Ž 119,13)

„Čím srdce přetéká, to ústa mluví“ (Mt 12,34). I když Pán Ježíš používá tato slova k popisu zlého mluvení, které vychází z nitra zkaženého člověka, platí ta slova i opačně, jak je zjevné z Lukáše 6,45. Když je srdce naplněno bázní před Hospodinem, bude vypravovat o svém Bohu, z něhož se raduje a jehož uctívá. Jedná se o radostné vyhlašování dobré zprávy, evangelia, které je nejenom zprávou o Boží milosti a záchraně hříšníků, ale také poselstvím o Božím soudu. To je požehnaná práce rtů člověka, který byl Kristovou obětí vysvobozen z hříchu, ze smrti i z věčného odsouzení. Proto nemůže nevypravovat. Proto se raduje a s bázní a třesením uvádí ve skutek své spasení. 

Požehnán buď, Hospodine, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,12)

Vyučuje mě, Pane! Jak prostá a jednoduchá modlitba. Jak mocná a účinná modlitba. Bůh svému lidu dal nové srdce, které je vyučené poznáním pravdy o něm. Nyní v tomto poznání musí růst. A nemůže růst bez toho, že by se v tom Bůh sám nějak angažoval. Bůh musí stále více otevírat oči, srdce i mysl křesťana, aby ho nové stvoření mohlo poznávat v pravdě a ve stále větší slávě. Proto můžeme také říci, že to je naprosto nezbytná modlitba křesťanského života. Uč mě, Pane, to, co nařizuješ. To jsou slova Augustina, který řekl: „Dej, co žádáš – a žádej, co chceš.“ To je princip křesťanského života – Bůh nám dává to, co po nás požaduje. Bez něj jsme odsouzeni jenom k úporné a marné snaze napodobit to, co je skutečně živé.

Požehnán buď, Hospodine, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,12)

Náš Bůh je požehnaný Bůh. Když vyhlašujeme tato slova, nežehnáme Bohu v tom smyslu, že bychom mu něco přidávali, jak to u požehnání obvykle bývá, ale oslavujeme ho tím, že zvěstujeme, jaký ve skutečnosti je. On je požehnaný – je požehnaný sám v sobě, je plný blaženosti, pokoje, radosti, milosti, milosrdenství, dobroty a lásky. To všechno se přelévá z jedné osoby Boží trojice na druhou a díky bohatství, jímž Bůh překypuje, se to vylévá také ven „z Boha“ na nás, na jeho stvoření. Jsme Hospodinovi požehnaní. Díky oběti Pána Ježíše Krista máme přístup této plnosti a z jeho dobroty se dokonce naše vlastní životy stávají studnicí, z níž tryskají vody života.

Tvou řeč uchovávám v srdci, nechci proti tobě hřešit. (Ž 119,11)

Pán Ježíš Kristus ustanovil pro své učedníky Památku (tzv. Večeři Páně), kterou si mají učedníci připomínat jeho dílo, kdykoliv se sejdou – jeho tělo, které se vydalo za nás a jeho krev, která tekla na odpuštění hříchu a jíž byla zpečetěna nová smlouva. Nová smlouva znamená nové srdce, v němž přebývá Duch svatý – toto srdce je od Boha a nechce proti Bohu hřešit, má moc (díky Duchu svatému) nehřešit. Proto je křesťan nové stvoření, které uchovává Pánovo Slovo ve svém nitru, dotazuje se na Boží vůli a nechce se proviňovat ani proti lásce k Bohu ani proti lásce k bližnímu – to je nové přikázání, které dal Ježíš svým učedníkům, aby se podle něj poznalo, že jsou Kristovi. 

Tvou řeč uchovávám v srdci, nechci proti tobě hřešit. (Ž 119,11)

Lidské srdce je jako klenotnice, jako komora, která se plní vzácnými věcmi. Odhodlané zaměření na hledání Boží vůle vede k sycení se Božím slovem a uchováváním ho ve svém srdci. Slovo je tím pokladem, který byl vložen do hliněných nádob, Slovo zapsané i Slovo vtělené. To je Pánova řeč, kterou chce Boží dítě naplnit svůj život, protože to vede chvále Boha a k radosti jeho svatých. Pánovo Slovo proměňuje život člověk z vnitřku navenek. Netlačí z venku, ale působí svou mocí, posvěcuje a odděluje, očišťuje mysl i srdce. Vede k poznání Boha a dává moudrost ke spasení skrze Pána Ježíše Krista a jeho dokonané dílo. Vede ústa k vyznání: „Nechci proti tobě hřešit.“

Dotazuji se na tvoji vůli celým srdcem, nedej, abych zbloudil od tvých přikázání. (Ž 119,10)

Když se člověk začne dotazovat na Boží vůli, začne se také obávat toho, aby nesešel z Boží cesty. Je to přirozené. Dokud jsme chodili po svých cestách a neměli jsme touhu znát Boha a jeho vůli, nijak nám nevadilo, že jsme přestupovali Boží přikázání. Ale když jsme dostali nové srdce, když do nás Bůh vložil svého Ducha, dal nám nejenom touhu, ale také moc naplňovat jeho vůli. Dal nám lásku k němu samotnému a v této lásce a z ní chceme poslouchat jeho Slovo, naplňovat jeho přikázání, které dal svým učedníkům – abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás (J 13,34). To je nové přikázání a žádný opravdový křesťan od něj nechce zbloudit. Vždyť láska je naplněním zákona (Ř 13,10).

Dotazuji se na tvoji vůli celým srdcem, nedej, abych zbloudil od tvých přikázání. (Ž 119,10)

Když se člověk (bez ohledu na věk) drží Pánova Slova, nutně ho to povede k tomu, aby se dotazoval na jeho vůli. Ve svém Slově nám Bůh svou vůli zjevuje – je tam všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu, Boží slovo má moc připravit nás ke každému dobrému činu (2Tm 2,17). Tradice může být dobrá, ale může být i špatná a zavádějící, pocity (které mnozí vydávají za vedení Duchem svatým) mohou člověka snadno svést, protože lidské srdce je „nejúskočnější ze všeho“ (Jr 17,9), ale Boží slovo je vdechnuté Božím Duchem a to hlavní v něm, je pravda (119,160). Kdo hledá Boží vůli v jeho Slově, může si být jistý, že nezbloudí od Pánových přikázání.