Zamyšlení

O tom všem jsem uvažoval a ve všem tom jsem zjistil, že spravedliví a moudří i jejich práce jsou v ruce Boží. (Kaz 9,1)

Šalomoun žil dostatečně pomalu na to, aby mohl dostatečně hluboko uvažovat o Bohu ve svém srdci. Jeho rozjímání mělo zjevný užitek – viděl, jak lidé žijí, proč a díky komu. Spravedliví a moudří jsou v ruce Boží, následují Boha a řídí se jeho Slovem. To je ovoce uvažování o Božích věcech, rozjímání. To je disciplína, která modernímu člověku chybí, protože na ni nemá čas – hektická doba ho nutí dělat stále další a další aktivity a nedovoluje mu zastavit se. Ale Bůh sám přirovnává lidský život, resp. život moudrého člověka, ke  stromu, který je zasazený u tekoucí vody, jehož kořeny jsou natolik hluboké, aby jeho listí neuvadalo, tedy byl stále zelený a přinášel ovoce v pravý čas (Ž 1).  

Ani moudrý, řekne-li, že zná to či ono, není schopen všechno postihnout. (Kaz 8,17)

Žádný člověk nemá takovou kapacitu a mentální schopnosti, aby byl schopen všechno postihnout. Dokonce ani člověk obdařený moudrostí, která je shůry. I takový stále zůstává závislý na Bohu, na jeho Slovu, na jeho vedení, na zjevení, které od Boha přichází. Člověk je pouhé stvoření, které je omezené časem, prostorem, schopnostmi i mírou obdarování a víry. Jenom Bůh je neomezený a zná všechno. Ví o všech věcech, ví, kam se budou ubírat, a odkud přicházejí. Jemu nezůstává nic skryto, ani ty nejtajnější záhyby lidských srdcí. On všechno vede svou mocí a podle toho, jak si od věčnosti předsevzal. Celé stvoření krok za krokem přivádí k tomu, aby ho v pravý čas uvedl do jednoty s Kristem (Ef 1,10).

Spatřil jsem též, že veškeré dílo Boží, dílo, které se pod sluncem koná, není člověk schopen postihnout, ať se při tom hledání pachtí sebevíc, všechno nepostihne. (Kaz 8,17) 

Člověk je jenom stvořenou bytostí se všemi omezeními, které to přináší. Proto není schopen postihnout celé Boží dílo, porozumět veškerému dění Boží prozřetelnosti. I když se bude namáhat sebevíc, jeho poznání a pochopení vždycky zůstane jenom částečné. Nemůžeme proniknout za hranici toho, co nám Bůh nezjeví. A můžeme si být jistí, že i kdyby nám chtěl zjevit všechno, nebyli bychom schopni to pochopit a přijmout, i kdybychom se namáhali sebevíc – jsme prostě jenom stvoření. Ale Bůh se ve své milosti rozhodl, že nás přijme do své slávy a dá se nám poznat skrze svého milovaného Syna, Pána Ježíše Krista. V něm jsou skryty všechny poklady poznání a moudrosti. Když budeme poznávat jej, budeme znát všechno.

Spatřil jsem též, že veškeré dílo Boží, dílo, které se pod sluncem koná, není člověk schopen postihnout … (Kaz 8,27)

Jakmile se člověk oddá Boží moudrosti, Bůh ho začne vyučovat všem velikým  věcem. A hned v první chvíli je člověk přemožen velikostí a nepostižitelností Božího dílo. Bůh dělá všechno ke své slávě a člověk může jenom žasnout nad nádherou a dokonalostí jeho práce. Když Bůh člověku otevře oči, člověk se nestačí divit – všechno najednou promlouvá a všechno svědčí o Boží dobrotě a dokonalosti. Kam se člověk podívá, vidí Boží ruku. Doslova úplně všechno svědčí o něm. Celé stvoření vypravuje o Boží slávě, každý detail mluví o jeho přítomnosti a jeho záměru. Boží velikost čiší z každého Božího skutku, z historie i z přítomnosti – a ukazuje k budoucí slávě, která bude zjevená na Božích dětech. Není možné nic jiného než Boha chválit a radovat se z něj.  

… viděl jsem, co je na zemi lopoty; ve dne ani v noci člověk neokusí spánku. (Kaz 8,16)

Boží moudrost otevírá oči a dává člověku, aby prohlédl a uviděl hloubku bídy, v níž se nachází. Teprve když chce člověk z celého srdce poznat pravdu, dává mu Bůh schopnost vidět množství lopoty, která ho obklopuje a provází. Je to zoufalá námaha, skrze kterou si člověk chce urvat pro sebe nejenom kus časného bohatství, ale také kus věčnosti, dosáhnout nebe svým vlastním způsobem. A jenom pravda má schopnost osvobodit člověka z pout této lopoty. Poznat pravdu znamená poznat cestu spásy, tedy samotného Pána Ježíše Krista a jeho dílo. V něm je plnost odpočinutí ode všeho pachtění, on sám je cesta, pravda i život, v něm jsou skryty veškeré poklady moudrosti, on je vzkříšení i život. 

Jakmile jsem si předsevzal poznat moudrost, viděl jsem … (Kaz 8,16)

Už samotné rozhodnutí a předsevzetí poznávat moudrost je počátkem moudrosti! Už to samo o sobě začíná člověku otevírat oči, takže vidí … A co teprve až moudrost přijde! Kéž bychom všichni následovat Šalomouna v tomto moudrém předsevzetí – hned by se nám rozjasnily oči jako Jónatanovi a jeho mládenci, když pojedli trochu medu (1S 14,27). A kde je čisté oko, tam do nitra začíná pronikat očišťující a pročišťující světlo. Kde je duše oddaná poznávání pravdy, tam se bude pravda stále více zjevovat. Když ale chce člověk zůstat ve své bezpečné zóně bez ohledu na pravdu, míjí se nejenom s moudrostí, ale přichází také o pravdu a o schopnost rozlišení. Jeho oko se bude zvolna potahovat zákalem, takže nakonec oslepne docela. 

To ho provází při jeho pachtění ve dnech života, které mu Bůh pod sluncem dopřál. (Kaz 8,15)

Moudrý Šalomoun svědčí o nejedné pomíjivosti, kterou pod sluncem viděl a nakonec vyznává, že všechno je pomíjivost, všechno pomíjí (Kaz 1,2). Přece však Bůh dal hříšnému člověku i něco více, co ukazuje na Boží velikost, dobrotu, lásku, milosrdenství i tvořivost – Bůh dal člověku, aby člověk při všem svém pachtění užíval věci tohoto světa ke své radosti. A že je čeho užívat! Stačí jen pohled na nádheru stvoření a srdce se naplňuje radostí. Zde mluví Kazatel o jídle a pití, které dal Bůh nejenom pro posilu, ale také pro radost, pro potěšení i rozveselení. Je to jedno z mnoha z mnoha dobrodiní, jimiž Bůh lidi zahrnuje bez ohledu na to, zda jsou věřící či nikoliv, a tak jim poskytuje důkaz sám o sobě, když přemýšlejí o těchto věcech.  

I vychvaloval jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího než jíst a pít a radovat se. (Kaz 8,15)

Po vší té pomíjivosti a marnosti, kterou Šalomoun ve světě viděl, musel vychvalovat úplně obyčejnou lidskou radost z jídla a pití, z toho, že se člověk má dobře. Bůh dal člověku všechny věci v tomto světě, aby je s radostí a s vděčností užíval a měl z nich potěšení. Pokud Bůh něco neoznačuje jako hřích nebo to nevede k tomu, co Bůh nazývá hříchem, můžeme všechno v tomto světě užívat k jeho slávě a ke své radosti. Bůh dal pokrm nejenom k zachování života (tak ho dal i zvířatům), ale také k potěšení z rozmanitosti chutí, a víno Bůh dává pro radost lidského srdce (Ž 104,15). Křesťan se může radovat z každého dobrého Božího daru a může ho s vděčností užívat k Boží slávě. 

Řekl jsem si, že i to je pomíjivost. (Kaz 8,14)

Hned dvakrát hodnotí Šalomoun tuto věc jako pomíjivost, marnost. Viděl další pomíjivost, a když ji viděl, pojmenoval ji a popsal, znovu konstatoval, že i tohle je pomíjivost. Ale copak může být něco v tomto světě (na zemi, pod sluncem), co nepomíjí? Celé stvoření bylo vydáno marnosti, takže nyní sténá a toužebně vyhlíží, až se zjeví sláva Božích synů a samo tvorstvo „bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích“ (Ř 8,21). Celé tvorstvo bylo vydáno do zkázy, a celé tvorstvo nyní vzhlíží k Božím dětem – a je to zodpovědnost člověka, který vydal tvorstvo marnosti, aby nyní činil pokání a věřil evangeliu Pána Ježíše Krista, byl zachráněn a při příchodu – spolu s celým tvorstvem – proměněn do slávy.

Další pomíjivost, která se na zemi vyskytuje: Jsou spravedliví, které jako by poznamenalo dílo svévolníků, a jsou svévolníci, které jako by poznamenalo dílo spravedlivých. (Kaz 8,14)

Kdo jsou svévolníci, které jako by poznamenalo dílo spravedlivých? O koho se jedná? Jak se to na nich projevuje? Především musíme zdůraznit, že se jedná o svévolníky. Možná se nějak mohou podobat spravedlivým, přesto se jedná o svévolníky a přesně jako oni skončí – v ohnivém jezeře věčného trápení. Jejich život může být plný pokoje, radosti, fyzického požehnání, tedy hojnosti majetku i dlouhého věku, množství potomků a dobrých vztahů. Přesto jsou to svévolníci, kteří nečinili pokání, nespolehli se na dokonané dílo Pána Ježíše Krista, takže nebudou spaseni, ať si myslí cokoliv, nedojdou života a věčné slávy, ale dojdou věčného odsouzení spolu se smrtí, ďáblem i falešným prorokem a šelmou i se všemi, kteří neuvěřili v Pána Ježíše Krista. 

Další pomíjivost, která se na zemi vyskytuje: Jsou spravedliví, které jako by poznamenalo dílo svévolníků, a jsou svévolníci, které jako by poznamenalo dílo spravedlivých. (Kaz 8,14)

Co přesně nazývá Šalomoun pomíjivostí, které se pod sluncem děje? Když jsou spravedliví zasaženi dílem svévolníků, když se s nimi jedná jako se svévolníky, ačkoliv jsou spravedliví. Když svatí v tomto světě zakoušejí pronásledování a útisk, když jsou hanobeni, když jsou jim upírána lidská práva nebo přicházejí o majetek nebo o své bližní. To všechno jsou věci, které mají stíhat svévolníky, nikoliv spravedlivé. Ale i takto poznamenaným spravedlivým Bůh dává tu milost, že v tomto světě září jako hvězdy a v jeho království budou dokonale proměněni, oslaveni Kristovou slávou a jednou provždy zbaveni veškerého díla a dokonce i přítomnosti svévolníků. Bůh sám jim setře každou slzu z očí a oni budou navěky přebývat v jeho blízkosti. 

Další pomíjivost, která se na zemi vyskytuje … (Kaz 8,14)

Už potřicáté Kazatel používá slovo „pomíjivost“ – je to další pomíjivost na zemi. Je to pomíjivost pod sluncem, kde všechno pomíjí. Slůvko další, které je v tomto překladu, sice není v originálním textu, ale velmi dobře vystihuje podstatu věci, kterou Šalomoun popisuje hned na začátku své knihy – všechno pomíjí (Kaz 1,2). Na cokoliv v tomto světě ukážeme, to pomíjí. Je to jenom další pomíjivost. Celé stvoření pomíjí. Přesto se Bůh, jehož milosrdenství nepomíjí, rozhodl spojit s částí svého stvoření také nepomíjitelnost. Každý, kdo díky Boží milosti nepomíjející láskou miluje Pána Ježíše Krista (Ef 6,24), jednoho dne oblékne také tělo, které nikdy nepomine (1K 15,52). Kdo v něho věří, má život věčný a přešel už ze smrti do života. 

Avšak svévolníkovi se dobře nepovede, život se mu ani o den neprodlouží, bude jako stín, protože nemá bázeň před Boží tváří. (Kaz 8,13)

Největší problém svévolníka je jednoduše v tom, že je svévolník. Neposlouchá Boha, odmítá jeho Slovo, vzdoruje jeho Duchu. Chce být sám sobě bohem, chce sám určovat, co je dobré a co je zlé. Nemá bázeň před Boží tváří, protože se snaží ze všech sil popřít Boží existenci a nechce se podřídit Bohu. Je to hlupák, protože si říká, že Bůh tu není. Proto bude jako stín – naprosto nicotný, bez obsahu, objemu, hmoty … A jakmile se objeví Pánovo světlo, stín zmizí, nezůstane z něj vůbec nic. Je to jenom stín a není v něm žádný život. Pokud však přijde k Pánu Ježíši Kristu, vyzná svou nevěru a vzpouru, a uvěří v něj a v jeho dokonané dílo, bude zachráněn. 

Avšak svévolníkovi se dobře nepovede, život se mu ani o den neprodlouží. (Kaz 8,13)

Den soudu není dnem radosti pro svévolníky. I když se jim dosud vedlo velmi dobře, v onen den se pro ně všechno zastaví a veškeré jejich dílo bude postaveno před soud. I když si třeba dosud žili dobře a mysleli si, že to tak bude už na věky, všechno se obrátí proti nim. Den soudu je dnem hněvu, který smete z tohoto světa všechno zlé. V onen den půjdou věci do hloubky – Boží slovo nám říká, že se živly žárem roztaví! Bude odhalena podstata všech věcí a nic už nezůstane skryto. Život si „prodlouží“, resp. zachrání a uchová jenom ten, kdo věří v Pána Ježíše Krista, kdo se spoléhá na jeho dokonané dílo na kříži Golgoty. 

Přestože hříšník páchá zlo stokrát a lhůta se mu prodlužuje, já vím, že dobře bude těm, kdo se bojí Boha, těm, kdo se bojí jeho tváře. (Kaz 8,12)

Někdy by se mohlo zdát, že Boží milost je nevyčerpatelná a Boží slitování nezná hranic. Hříšník stále páchá totéž zlo a Boží hněv jako by nebyl – nezdá se, že by se zjevoval se z nebe, nezdá se, že by hříšník upadal stále hlouběji do svého hříchu. Vypadá to, že si žije dobře a pokojně, jejich tělo kypí a nevědí, co je lidské plahočení (Ž 73,3–5). Ale ti, kdo vcházejí do Boží svatyně, vědí, jak se věci mají! Těm, kdo se bojí Boha, bude dobře, a kdo hledají jeho tvář, dojdou jeho požehnání. Jenom ti, kdo žijí v bázni před Pánem a ve víře v Pána Ježíše Krista, se mohou nazývat Božími dětmi, které budou zachráněné před přicházejícím Božím hněvem. 

Poněvadž nad zločinem není hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla. (Kaz 8,11)

Lidské srdce samo o sobě tíhne k páchání zla. Nikdo není dobrý ani spravedlivý, není ani jeden (Ř 3,10nn). A když Bůh ponechá člověka v jeho hříchu, když hříšníka nezasáhne Boží ruka z nebe, jako Áronovy syny Nádaba a Abíhúa nebo jako Ananiáše a Safiru, vede to lidské srdce do ještě většího a hlubšího zla. Narodili jsme se jako děti hněvu (Ef 2,1–3), a dokud jsme neuvěřili v Pána Ježíše Krista, byli jsme odcizeni Bohu jako jeho nepřátelé (Ko 1,22). Chvála Bohu za to, že poslal svého milovaného Syna, aby na sebe vzal naše hříchy a na svém těle snášel Boží hněv kvůli těmto našim hříchům. Jenom tak jsme zachráněni před přicházejícím Božím hněvem, jenom tak můžeme přemáhat zlo, které v nás stále působí. 

Přestože hříšník páchá zlo stokrát a lhůta se mu prodlužuje, já vím, že dobře bude těm, kdo se bojí Boha, těm, kdo se bojí jeho tváře. (Kaz 8,12)

Leckterý hříšník je „odvážný“ v páchání zla, protože nedochází ke zjevnému potrestání jeho hříchu. Lhůta se mu prodlužuje a jemu se nic neděje. Možná by si mohl, že na něj Bůh zapomněl, že si ničeho nevšiml nebo že se nedívá! Ale Bůh ví velmi dobře, jak se věci mají. Před ním není možné nic utajit. Nejenom spáchané zlo, ale dokonce i záměry a pohnutky srdce. Nic z toho mu není cizí a den za dnem se blíží okamžik, kdy vzplane Boží hněv a Bůh ve své moci, svatosti, spravedlnosti a slávě spravedlivě potrestá každou nepravost. Proto musí hříšník hledat úkryt a ochranu u Pána Ježíše Krista, který se za nás obětoval, aby nás zachránil před přicházejícím hněvem. 

Poněvadž nad zločinem není hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla. (Kaz 8,11)

V souvislosti s výkonem lidské spravedlnosti můžeme mluvit o prodlevách mezi zločinem a odsouzením – jsou-li tyto prodlevy dlouhé, vypadá to, že lidská spravedlnost je bezzubá a neúčinná, takže si každý může dělat, co chce, každý může nazývat zlo dobrem a dobro zlem (Iz 5,20), prohlašovat spravedlivého za svévolníka a svévolníka za spravedlivé, což je obojí Hospodinu ohavností (Př 17,15). Vede k rozvratu společnosti a k tomu, že se spravedlivý musí skrývat (Př 28,28). Když Bůh oddaluje svůj trest a nechává svévolníka jít dál po jeho zlé cestě, takže to vypadá, jako kdyby zde nebyl žádný Boží hněv zjevující se z nebe (Ř 1,18), začínají si svévolníci myslet, že mohou všechno. Bůh však svou spravedlnost nakonec vykoná!

Hned nato jsem pohleděl na pohřbené svévolníky; přicházívali a odcházeli ze svatého místa a ve městě se zapomínalo, jak jednali. Také to je pomíjivost. (Kaz 8,10)

Je dobré a požehnané poučit se od zemřelých – ať už v tom pozitivním smyslu, tedy od těch, kteří nás předešli ve víře a poznávali Pána a slávu jeho milosti, nebo v tom negativním slova smyslu, tedy od svévolníků, kteří už byli pohřbení. Jak mocné je svědectví známého bezejmenného boháče, který si svévolně žil a byl honosně pohřben z Lk 16,19–31. Stále mluví o tom, že na ničem jiném než na Božím slově nemůžeme postavit svou víru. Ale jeho život plný hostin a radovánek nebyl nic víc, než samá pomíjivost. V Pánu Ježíši Kristu však můžeme získat jistotu, že naše práce není marná – on se za nás obětoval, aby nás vykoupil a posvětil za svůj lid horlivý v dobrých skutcích (Tt 2,14). 

Hned nato jsem pohleděl na pohřbené svévolníky; přicházívali a odcházeli ze svatého místa a ve městě se zapomínalo, jak jednali. Také to je pomíjivost. (Kaz 8,10)

Zdá se, že zemřelí svévolníci nebyli jen tak bezvýznamné osoby. Přicházeli a odcházeli ze svatého místa … byli to lidé, kteří měli přístup k moci a slávě, k jaké se obyčejní lidé nedostanou. Přesto to byli svévolníci. Ani významné místo, ani důležitá pozice, ani dosažené vzdělání nebo honosné tituly nemají moc udělat něco s lidským srdcem a charakterem. Mohou ale zaslepit oči ostatních lidí, takže někdy ani nepoznají, že se jedná o svévolníka. Jenom pravda osvobozuje a otevírá oči. Jenom pravda Božího slova dává milost a moudrost k rozlišování. A pouze pravda, kterou je Ježíš Kristus, dává odvahu a sílu vzepřít se lži, odmítnout ji a odhalit ji v celé její nestoudnosti, ubohosti a bídě.

Hned nato jsem pohleděl na pohřbené svévolníky; přicházívali a odcházeli ze svatého místa a ve městě se zapomínalo, jak jednali. Také to je pomíjivost. (Kaz 8,10)

Jak se moudrý Šalomoun učí moudrosti? Jak ji prohlubuje? Dívá se na pohřbené svévolníky. Stačí mít oči otevřené a používat rozum. Šalomoun ví, že není člověka, který by měl svého ducha ve své moci (Kaz 8,8), který by měl ve své moci svůj život a mohl se vyhnout dnu smrti. Nikdo takový není. Všichni jednoho dne zemřeme. A se smrtí svévolníka končí každá naděje – naděje na obrácení, naděje na pokání, naděje na milost. Jiný moudrý muž napsal, že člověk jenom jednou umírá a potom bude soud (Žd 9,27). Jenom obrácení k tomu, který dobrovolně dal svůj život a potom si ho vzal zpět, k Pánu Ježíši Kristu a víra v něj může člověka uchránit před blížícím se soudem.

To všechno jsem viděl, když jsem si předsevzal zabývat se vším, co se pod sluncem děje v čase, kdy má člověk moc nad člověkem a působí mu zlo. (Kaz 8,9)

Šalomoun si předsevzal zabývat se vším, co se pod sluncem děje, a potom … uviděl. Rozhodl se zkoumat a vidět – proto uviděl. Uviděl zlo, které se pod sluncem děje. Pokud člověk nechce vidět, neuvidí – a dnešní doba je toho dobrým důkazem. Když někdo nechce znát pravdu, zůstane slepý a bude žít ve lži. Bůh nikoho nenutí, aby otevřel oči. Lež je často mnohem příjemnější a je snadnější jí uvěřit. Pravda bývá těžká a má dopad na lidský život, vede nás na prvním místě k pokání a následně k rozhodnutí postavit se proti lži. To je těžké a současně osvobozující. Musíme uznat, že člověk člověku působí zlo – a to není něco mimo nás, ale přímo v nás. A jen pravda o Kristu nás osvobodí. 

Není člověka, jenž by měl svého ducha v moci, nezadrží jej, nemá moc nade dnem smrti, z toho boje není východiska, svévole nezachrání toho, kdo ji páchá. (Kaz 8,8)

Po pádu Adama a Evy vešla do světa smrt. Je to Boží nepřítel, protože Bůh je ze své podstaty život. Smrt je výsledkem neposlušnosti a vzpoury proti Bohu. Žádný člověk ji nemůže přemoci – z tohoto boje není východiska. Dříve či později bude muset každý projít údolím stínu šeré smrti. Jak projdeme a co nás čeká na druhé straně, cele závisí na tom, zda se spoléháme na dokonané dílo Pána Ježíše Krista, zda mu věříme. Každé Boží dítě na konci své cesty vydechne naposledy v tomto těle a v příštím okamžiku se nadechne v náruči Pánově, v jeho blízkosti, z níž už ho nikdy nic neodloučí. Ale svévolníky čeká temnota podsvětí a následně ohnivé jezero, kde jejich červ neumírá a oheň nehasne. 

• … avšak nepřestal dosvědčovat sám sebe … (Sk 14,17)

Nejsme bez svědectví o Bohu. O tom je nám Ježíš dostatečným důkazem. Máme ovšem i jiná svědectví, která mluví o Bohu.

Příroda svědčí také o Bohu. „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu“ (Ř 1,20).

Dějiny svědčí o Bohu. Moc, která bojuje i kráčí s člověkem, a která přes všecku nepochopitelnost obrací vše k dobrému, je Bůh.

Naše svědomí svědčí o Bohu. Je to naše schopnost ozvat se a rozhodovat se vzhledem k tomu, co se děje.

Všechno svědčí o Bohu! A ty chceš zavírat oči?

• Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu, který učinil nebe, zemi, moře a všechno, co je v nich. Tento Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy žít, jak chtěly, avšak nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro: dával vám s nebe déšť i úrodu v pravý čas, sytil vás pokrmem a naplňoval radostí. (Sk 14,15–17)

… nezadrží jej, nemá moc nade dnem smrti … (Kaz 8,8) 

Nikdo nemůže odvrátit den svého odchodu z tohoto světa. Není možné ho ani urychlit ani oddálit. Jenom Bůh sám ví přesně, kdy koho z tohoto života odvolá. Člověk nemá onen den ve své moci. Jenom pyšný člověk si může myslet, že když vztáhne ruku na svůj život – ať již násilně nebo tzv. nenásilně pomocí asistované sebevraždy – je to on sám, kdo určuje, kdy odejde z tohoto světa. Bůh to snad neví? Nepřemýšlel o tom? Nevěděl to? Nenaplánoval to přesně takto? Může snad někdo byť jen o píď svými starostmi prodloužit svůj život nebo ho zkrátit? Má ho snad člověk ve své moci? Jen Pán Ježíš měl svůj život ve své moci a věděl, kdy a jak ho má dát, a měl moc si ho také vzít zpět.

Není člověka, jenž by měl svého ducha v moci … (Kaz 8,8)

Ďábel přišel za Adamem a Evou s nabídkou: „Budete jako Bůh.“ Budete znát dobré i zlé, budete mít vládu nad svým životem, budete mít ve své ruce svého ducha. Nic není vzdálenějšího pravdě! Člověk zoufale touží po nezávislosti na Bohu, ale nemá ji, nemůže ji mít, protože je jenom stvoření. Chtěl by mít svého ducha ve své moci, ale je duchovně mrtvý ve vztahu k Bohu a neschopný cokoliv duchovního udělat pro svůj věčný život. Jenom jediný měl svého ducha ve své moci, Pán Ježíš Kristus. Měl moc dát svůj život jako oběť smíření za hříchy všech, kdo v něj věří, a vzít si ho zase zpátky (J 10,18). Nikdo mu nemohl zabránit v tom, aby vstal z mrtvých, protože on je život sám. 

Nikdo neví, co nastane; kdo oznámí člověku, jak bude? (Kaz 8,7)

Každý člověk může pochopit, že jednoho dne přijde okamžik zúčtování, den soudu. Ale nikdo neví, kdy k tomu dojde a neznovuzrozený člověk také nemůže vědět, jak to s ním bude. Žádný člověk ani neví, co a jak bude v příštím okamžiku jeho života, natož aby si dovedl představit okamžik Božího soudu. Jenom Boží děti, tedy všichni, kteří uvěřili v Pána Ježíše Krista, mají možnost skutečně vědět … že mají věčný život, že jsou skryti v Boží lásce, že už nepřijdou na soud, že jejich věčným údělem je radost v Boží přítomnosti. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám (Ř 8,31)? Neušetřil vlastního Syna, ale spolu s ním nám daroval úplně všechno.

Nad každým děním nastane čas soudu; na člověku je mnoho zlého. (Kaz 8,6)

Veškeré dění pod nebem má svůj čas (Kaz 3,1). Moudrý člověk rozpoznává pravý čas a tak se vyhne mnohému zlu a neštěstí. Všechno dění podléhá Božímu soudu a celá země se všemi jejími skutky bude při Pánově druhém příchodu postavena před soud. Pouze ti, kdo jsou v Kristu Ježíši „nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života“ (J 5,24). Soud už totiž dopadl na Božího syna, který nesl naše viny a byl potrestán pro naše nepravosti. I v něm budou zhodnoceny naše skutky, ale už ne k odsouzení, nýbrž pouze kvůli odměně. Jakkoliv je na člověku mnoho zlého, v Kristu je tady nové stvoření, nový život, nový člověk, který žije z milosti a je proměňován od slávy k slávě.

Kdo dbá na příkazy, neokusí nic zlého, srdce moudrého ví, že nastane čas soudu. (Kaz 8,5)

Moudrý člověk chápe, že vždycky přijde nějaké zúčtování. Pouze lhostejný hlupák se nezajímá o to, co přijde a jaké budou důsledky jeho jednání. Proto také moudrý dbá na příkazy – jak světské autority, tak té duchovní. Ví, že mu bude k užitku a k dobrému, pokud bude jednat správně. Přinese mu to mnohé požehnání jak v tomto světě, tak v tom přicházejícím. A i kdyby se v tomto světě nedočkal toho dobrého, ví, že nastane den Božího soudu, kdy Bůh spravedlivě odmění ty, kdo činili dobré a spravedlivě odsoudí všechny, kdo činili zlo. Nikoho nevynechá a na nikoho nezapomene, jeho soud bude naprosto spravedlivý, protože Bůh je vševědoucí a dobře zná všechny okolnosti i pohnutky.

Kdo dbá na příkazy, neokusí nic zlého … (Kaz 8,5) 

Kdo dbá na příkazy pozemského krále, neměl by okusit nic zlého. Důležité je, zda tyto příkazy nejsou v rozporu s Božím slovem. Potom by ti, kdo je zachovávají, měli mít odměnu od autority, kterou v tomto světě ustanovil Bůh (Ř 13,3). Ovšem vládcové tohoto světa nejsou vždy v Boží službě, takže podřízeností jejich příkazům nemusí křesťan vždy dojít k pochvale a k požehnání. Ale podřízenost nebeskému Králi vždycky přinese požehnání. Kdokoliv se poddá jeho volání k tomu, aby činil pokání a věřil v něj, bude zachráněn pro věčnost a zakusí pokoj a radost z Ducha svatého. Svět ho sice bude nenávidět, ale Pán ho přijme a zahrne ho svým požehnáním a láskou.