Každý ať se podřizuje vládní moci (Ř 13) II.

Každý ať se podřizuje vládní moci (Ř 13) II.

Kdo vládne? 

Původně jsem se chtěl zabývat rolí svědomí, zralostí a schopností duchovního rozlišování v životě křesťana, ale události, v nichž se nacházíme, mě vedou k otázkám, jimiž se musíme zabývat dříve. Jak to je s vládní mocí? Komu se máme podřizovat? Kdo je tím Bohem ustanoveným vládcem, o němž mluví Boží slovo? Vztahují se slova Písma jenom na členy vlády nebo i na prezidenta a parlament, a co senátoři – těm se také máme podřizovat? Nebo máme jít ještě dál a vztáhnout ta slova na každého úředníka na ministerstvu, na každého policistu, vojáka, soudního zřízence? Nebo bychom měli jít ještě dál a vztáhnout ta slova dokonce na každého státního zaměstnance, takže se budeme podřizovat také paní uklízečce na úřadě, protože i ona je státní zaměstnanec a v jistém slova smyslu je součástí vládní moci či na zaměstnance Státních lesů, který prodává vánoční stromečky?

Všichni rozumíme tomu, že je tady rozdíl. Ale kde je ta hranice? Jak tomu máme rozumět? Myslím, že tomu křesťané tak málo rozumí především proto, že jednak rezignovali na studium Božího slova v jeho šíři a hloubce, dále potom rezignovali také na studium církevní historie a historie jako takové, proto musí opakovat chyby minulých pokolení a nakonec rezignovali na porozumění věcem veřejným, v touze po oddělení od světa přestali rozumět společnosti, do které je Bůh postavil.

Starověká vláda

Osoba panovníka byla obvykle v historii nedotknutelná a v mnoha kulturách byl panovník považován za boha. Panovník, případně jeho zástupci, v době Říma to byli např. z Bible známí místodržitelé, v jedné osobě představoval zákonodárnou, soudní i výkonnou moc. Často byl sám sobě nejvyšším zákonem, byl nejvyšším soudcem (viz Pavlovo odvolání k císaři) a byl nejvyšším velitelem vojska.

Někdy to bylo tak, že platil nějaký další zákon, jímž byl vázán i panovník. Ale většinou jím byl vázán jen do té míry, do jaké se mu to hodilo. Dobrý příklad takového jednání je v knize proroka Daniela, když král se Darjaveš ujal vlády a satrapové ho kvůli své žárlivosti na Daniela navedli, aby na měsíc zakázal modlitby k jiným bohům kromě sebe. Když Daniel zákaz porušil, satrapové se odvolávali na královský zákaz (nezrušitelný zákon Médů a Peršanů), který byl nepřekročitelný. Darjaveš se podřídil. Ale v okamžiku, kdy byl Daniel vysvobozen ze lví tlamy, tu byl absolutní panovník s absolutní mocí, který poručil, aby ti, kdo Daniela udali, byli – zákon nezákon – hozeni lvům i s jejich ženami a dětmi.

V Izraeli byl nad králem zákon Mojžíšův. Ale až na výjimky se nezdá, že by si z toho králové něco dělali. Jednali, jak se jim zachtělo. A zatímco o době soudců platí, že každý jednal podle toho, jak se mu líbilo, o době králů můžeme říci, že každý král jednal, jak se mu líbilo.

Boží děti mají ctít autority, i ty bezbožné, mají se jim podřizovat, ale v řadě předchozích článků této série jsme si ukázali, že tato podřízenost má své hranice. Jak je s vládci dnes?

Dnešní vláda

Bůh nás ve své milosti a prozřetelnosti postavil do doby, ve které je vláda rozdělena. Moc už není soustředěna v rukou jediného člověka, ale dělí se mezi různé skupiny lidí. Tohle rozdělení je lidskou reakcí na zneužívání moci panovníky, z nichž se snadno a rychle stávali tyrani. V naší zemi je zákonodárná moc svěřena voleným zástupcům lidu (parlament a senát), soudní moc je svěřená soudcům, které jmenuje prezident a výkonná moc je rozdělená mezi vládu a prezidenta. Vláda, resp. ministr vnitra řídí policii, která zajišťuje bezpečnost uvnitř státu, prezident je nejvyšším velitelem armády, která se stará o vnější bezpečnost státu.

Nad tímto rozdělením moci „bdí“ ještě někdo další – a to je nejvyšší zákon země, tedy ústava. Jsme ústavní republikou, takže žádný člověk, jemuž byla svěřena nějaká část moci, nemá právo uzurpovat si více moci, než kolik mu dává ústava země. Každý občan této země je vázán na prvním místě především ústavou. Občané této země neslibují svou věrnost vládě ani parlamentu, nedávají svůj slib prezidentovi (to dělají vojáci, protože je to jejich vrchní velitel), ani se nemusejí plazit před soudci, protože i soudci jsou vázáni zákony a především zákonem číslo jedna, jímž je ústava.

Žijeme ve zřízení, které „odlidštilo“ osobu panovníka a vtělilo ji do ústavy. To je nejvyšší zákon země, jemuž podléhají všichni občané země včetně autorit. A ústava, resp. zákony, které z ní vyplývají a jsou na ní navázané, určuje autority země. Říká nám koho a za jakých podmínek máme poslouchat. Samozřejmě mimo to, co nám k tomu říká Boží slovo. Což nás vede zpátky k otázkám z úvodu. Je mojí autoritou policista? Ano, ale v míře, kterou mu dává zákon. Může mi nařídit, abych se na ulici svlékl do naha a dělal dřepy? Nemůže. Jeho pravomoci jsou přesně vymezené zákonem o policii České republiky. Je mojí autoritou úředník za přepážkou? Není! Ani když pracuje na Ministerstvu zdravotnictví. Ani když vydává protiústavní vyhlášky, které jsou vyhlašované jako celoplošně a celospolečensky platné. Tím „vládcem“, který má moc, je ústava naší země. Tím vládcem není ani premiér, ani prezident, ani ministr zdravotnictví nebo ministr vnitra (i když by jím, jak se zdá, opravdu chtěli být), ani hlavní hygienička či hygienik (navzdory tomu, že této pozici dává – zjevně proti ústavě – schválený hygienický zákon takové pravomoci). Jak se v tom všem má člověk vyznat?

Boží vláda

Boží slovo říká velmi jasně, že „není moci, leč od Boha“. Můžeme to chápat v několika rovinách. Bůh ustanovuje každou moc. Opravdu? Ano. Bůh ustanovuje vládce a také je sesazuje (Da 2,21). I ta nejhorší tyranie (a třeba takový Nebúkadnesar byl do jisté chvíle tyran nejhoršího kalibru) je ustanovená Bohem. Je součástí Božího plánu, je dílem Boží prozřetelnosti. Opravdu tohle mohu říct o takovém Stalinovi, Hitlerovi, Maovi, nebo o severokorejské dynastii Kimů? Ano. Je to Boží dílo, a Bůh má v tom všem utrpení svůj plán.

S tím velmi úzce souvisí také to, že každý vládce je jenom Bohem dosazeným vládcem. Bůh ho dosadil na jeho místo. Nestal se vládcem navzdory Bohu. Čtyřicet let budování socialismu v naší zemi nebylo proti Božímu plánu, ale bylo to součástí Božího plánu. Tím plánem bylo, aby Bůh byl oslaven a byla zjevena pravda, jak o Bohu, tak o člověku. Jakou roli v tom hrála církev a její služebníci, kteří nezřídka spolupracovali s tajnou policií a donášeli na své spoluvěřící, nemáme šanci zjistit, ale můžeme s jistotou vědět, že to bylo „k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Ř 8,28).

A vede nás to také k poslední věci, kterou chci zmínit – protože je vláda od Boha, bude se Bohu také zodpovídat. A nebude se zodpovídat podle svých představ o vládě, ani podle „nějakého“ všeobecného úzu, ale bude se zodpovídat podle pravdy Božího slova. To je norma a měřítko, kterým Bůh bude soudit tento svět, včetně vlád, které kdy v tomto světě ustanovil. Nad každou vládou stojí Bůh. A Bůh má svůj standard – tím je na prvním místě jeho Syn, Pán Ježíš Kristus a pro nás na druhém místě jeho zapsané Slovo, Bible. Jak s tím tedy naložíme?

Křesťanova reakce

Odpověď je v podstatě jednoduchá – křesťan musí odmítnout všechno, co nesouhlasí s Božím slovem, a je jedno, jestli se to týká kázání evangelia, nebo posvěcení, nebo manželství a jeho definice, nebo uctívání Boha a vysvětlení toho, co je to církev nebo kdo je křesťan. Měřítkem vždy musí být Boží slovo, nikoliv Bohem dosazené autority. Jestliže Boží slovo říká, že církev je zodpovědná za živobytí svých starších, je-li to v jejích možnostech (viz 1Tm 5,17–18; 1K 9,5–18) a svět/vláda jí nabídne, že bude její starší platit, je povinností církve to odmítnout, protože nemá táhnout jho s nevěřícími. Jestli Boží slovo říká, že církev má oslavovat Boha žalmy, chvalozpěvy a duchovními písněmi a svět/vláda řekne, že pro dobro lidí je potřeba, aby víc než pět lidí společně nezpívalo, je povinností církve dělat to, co nařídil Bůh, ne svět. Jestliže Boží slovo říká, že se má církev scházet ke společnému uctívání Boha, k vzájemné službě, ke společnému jídlu, ke společenství, které zahrnuje takové detaily jako je svaté políbení (a jeho ekvivalenty v různých kulturách světa) a vláda říká, že to dělat nemáme, je povinností křesťanů jednat podle Božího slova, ne podle toho, co říká vláda – navzdory tomu, že je ustanovená Bohem.

Pokud Bohem ustanovená vláda jedná v přímém protikladu k tomu, co říká Boží slovo, je povinností křesťanů označit takové jednání jako zlé, nespravedlivé, lživé a nezákonné, i když to možná bude znamenat, že někdo přijde o svou hlavu (viz Mt 14,3–11). To je role církve ve světě, a to znamená podřizovat se každé vládě, kterou Bůh do světa dosadil. Někdy to znamená žít klidně, radostně a v hojnosti, jindy to znamená jít s kůží (nebo i s hlavou) na trh a být připraven, že o ni možná přijdu.

Proto musí křesťan trvat na tom, že pravda je pravdou a lež je lží, spravedlnost spravedlností a nespravedlnost nespravedlností, světlo světlem a tma tmou. Kdokoliv tvrdí opak (a rozhodčím je Boží slovo, ne svět ani vláda), musí být nazván lhářem a podvodníkem.

Přidat komentář