Návrat marnotratného

Představte si příběh marnotratného syna, který se vrátil domů. Předpokládejme, že když dorazil do domu, starší bratr mu přišel naproti. Předpokládejme, že starší bratr se stal vlídným a tvářil se přívětivě; a tu ho slyšíme říkat: „Pojď dál, bratře, vítej doma!“ Ale vidím, jak tam ten navrátilec stojí se slzami v očích, a slyším ho naříkat: „Chci vidět svého otce. Musím mu říct, že jsem zhřešil a dopustil se toho, co je zlé v jeho očích.“ Starý sluha šeptá: „Pane Jane, jsem rád, že jste se vrátil. Buďte šťastný, protože všichni služebníci se radují, že slyší zvuk vašeho hlasu. Je pravda, že vás váš otec nechce vidět, ale přikázal pro vás zabít vykrmené tele a tady je nejlepší roucho, prsten a boty na nohy, které vám máme obout.“ Nic z toho by ubohého kajícníka neuspokojilo. Myslím, že slyším, jak pláče: „Nepohrdám ničím, co mi můj otec dává, neboť nejsem hoden ani toho, abych byl jako jeho poslední nádeník. Ale k čemu je mi to všechno, když nevidím jeho tvář a nevím, že mi odpouští? Na hostině si nemohu pochutnat, na prstenu těžko najdu nějaký lesk, na botách pevnost, na šatech krásu, když nevidím svého otce a nemohu se s ním smířit.“ Copak nechápete, že v případě marnotratného syna šlo především o to, aby svou hlavu vložil do otcovy náruče a tam vzlykl: „Otče, zhřešil jsem!“ Jediné, co potřeboval, byl polibek odpuštění, dotek těch drahých, teplých, láskyplných rtů, které říkaly: „Mé drahé dítě, miluji tě a tvé viny jsou zahlazeny.“ A tak se stalo. To byla věc, která jeho duši poskytla klid a dokonalý pokoj; a to je tajemství, které vám přicházíme zvěstovat – Bůh sám se k vám přiblížil v Kristu Ježíši a ze své velké dobroty vám odpustil všechna provinění.