Ustanovení starších – příprava církve
Starší se na své místo dostávají různými cestami. Misionáři mohou dohlížet na sbor, který založili, a poté jej předat vedoucím, které ustanovili. Některé sbory rostou spontánně a jejich vedoucí mohou být zřejmí od samého počátku. Jiné mohou potřebovat pomoc důvěryhodných starších z okolních sborů, aby jim poskytli potřebnou službu nebo jim pomohli ukázat cestu k ustanovení vhodných starších. Někde budou mít již existující starší a jinde se bude postupně přecházet od situace, kdy je ve sboru jeden pastor k vedení skupinou starších. Bez ohledu na prostředí by procesu jmenování měla předcházet duchovní příprava.
Wilfred Kuhrt napsal pod názvem „Perturbed“ (Narušená):
Nikdo, kdo se držel při zemi, si nemohl nevšimnout velkého počtu církví a pastorů, kteří se v poslední době dostali do potíží... Jak postupovat při ustanovení pastorů, starších a diakonů? Je zde dostatek modliteb a čekání na Pána, třeba i s postem (Sk 13,2-3)? Jak dlouho se má čekat, než se rozhodnutí učiní? Probíhá dostatečné posouzení člověka a jeho rodiny...? (Grace Magazine)
A pan Kuhrt není ve svých obavách sám.
Ideálem je, aby církev byla vždy duchovně zdravá, ale jsou určitá období, kdy je to nanejvýš důležité. Jedním z těchto okamžiků je jmenování starších. Jako příklad by nám měla stačit skutečnost, že náš Pán strávil celou noc na modlitbách, než ustanovil Dvanáct (Lk 6,12–16), a že církev v Antiochii se „postila a modlila“, než ustanovila dva evangelisty (Sk 13,1–3), což dokazuje nutnost duchovní přípravy před ustanovením starších. Ta je natolik důležitá, že ji podtrhneme dvěma důvody:
Prvním důvodem je, že se nejedná o lidskou organizaci; církev není společenský klub, politická strana ani firma. Církev by měla být velmi přátelským místem - ale stále to není společenský klub; měla by zde být účinná organizace, ale církev není obchodní firma. Je to duchovní tělo – skupina lidí vykoupených drahocennou krví Ježíše Krista, sjednocených s ním Duchem svatým a podle Písma týmž Duchem svatým oživovaných, řízených a usměrňovaných. Hlava církve, Pán Ježíš Kristus, vede všechny své členy prostřednictvím svého Ducha svatého skrze Slovo. To znamená, že řídícím faktorem při ustanovování starších není lidská moudrost, ale Kristova vůle, jak je nám zjevena. Existence stranického ducha nebo osobních nevraživostí je v rozporu s duchovní atmosférou. Rozdělení tohoto druhu nejenže nepřináší nic pozitivního, ale ve skutečnosti církev ničí.
Když Pavel psal korintské církvi, musel říci: „Já jsem k vám, bratří, nemohl mluvit jako k těm, kteří mají Ducha, nýbrž jako k těm, kteří myslí jen po lidsku, jako k nedospělým v Kristu. … neboť dosud patříte světu. Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé? Když se jeden z vás hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi, neznamená to, že jste lidé světa?“ (1K 3,1–4). V 16. verši téže kapitoly Pavel říká: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh.“ V těchto věcech stojíme před svatým Bohem. Duchovní zdraví je naprosto zásadní, protože máme co do činění s duchovním tělem, nikoli s pouhou organizací.
Druhým důvodem nutnosti duchovního zdraví je to, že proces ustanovení starších musí být duchovní, a ne mechanický. Vlastní proces, kterým církev prochází, musí být vnímán a pociťován jako duchovní záležitost. Neexistují žádná biblická pravidla, kterými bychom se při samotném procesu řídili – každá situace je jiná, a tak hodně záleží na duchovní zralosti zúčastněných mužů a na duchovní zdatnosti církve. Důvodem, proč tento proces musí být duchovní, je to, že úkol, který se od starších vyžaduje, je duchovní. Služba starších souvisí se službou Božího slova. Tito muži se starají především o ochranu církve a o vyučování jejích členů v otázce Boží pravdy. Mají se starat o duše lidí jako ti, kteří budou muset za tuto službu skládat účty Bohu (Žd 13,17). Například pokud lidé bloudí, musí existovat duchovní služba – nejde jen o to, aby byl stanoven zákon nebo aby existoval soubor pravidel, která musí všichni dodržovat; to je pouhá organizace. Duchovní služba je jemná, něžná záležitost, která uplatňuje pokyny Ducha svatého ve Slově a citlivě se zabývá dušemi mužů a žen a mladých lidí, kteří jsou připravováni na věčnou slávu.
Starší musí být schopni neustále rozeznávat Boží ruku, mají pod svou duchovní péčí lidi a vyvstávají otázky. Starší nemají pouze říkat „tohle je velmi dobré udělat“ nebo „tohle je přece rozumné, každý ví, že je to správné“, ale musí být citliví na Pánovo vedení skrze jeho Slovo. Velkým cílem je představit všechny dokonalé v Kristu (Ko 1,28). Protože je tedy ustanovení starších duchovním úkolem, vyžaduje duchovní proces. Než někdo z nás řekne: „Myslím si, že tento člověk bude dobrým starším, jsem si tím jistý“, musíme sami sebe prozkoumat, zda jsme duchovně ve stavu, kdy jsme schopni v této věci rozlišovat.
Proces ustanovení starších zahrnuje citlivou odpovědnost za posouzení mužů, určení, zda mají určitou kvalifikaci, vlastnosti nebo dary; církev tedy musí uplatňovat duchovní rozlišování. Je třeba zachovávat duchovní poctivost, která nás zbaví předsudků a emotivních argumentů a skutečně se k situacím postaví ve světle Božího slova.
Někdy lidé říkají: „Mám rád pana XY, je to milý člověk.“ To je dobře, ale neznamená to, že má vlastnosti staršího. Někdo jiný řekne: „Ten člověk je velmi milý, pohodový.“ Tak ať! Ale to není ani duchovní rozlišování, ani duchovní poctivost. Poctivost vyžaduje, abychom se sami sebe zeptali, proč dáváme přednost právě tomuto člověku. Je to prostě proto, že ho máme rádi nebo s ním dobře vycházíme? Měli bychom dobře vycházet se všemi muži v církvi! To však neznamená, že by některý z nich měl vlastnosti staršího. Můžeme si říci: „Tento muž má skvělé biblické znalosti,“ ale ani to ho nutně neopravňuje k tomu, aby se stal starším. Může mít všechny biblické znalosti světa a přitom je to ten nejnemožnější muž, se kterým se nedá pracovat. Stejně tak můžeme říci: „Tento muž je svatý,“ ale svatí by jistě měli být všichni členové církve.
Opravňuje člověka k tomu, aby se stal starším, pouhá skutečnost, že je sympatický, milý, milující, snadno se s ním vychází, má znalosti a je svatý? Ne nutně, protože všichni bychom měli být takoví, a přesto ne všichni máme být staršími. Proto musíme k Božímu slovu přistupovat poctivě, s duchovním rozlišováním a duchovním pochopením toho, co se od nás vyžaduje.
Celá církev se musí věnovat modlitbě a sebezkoumání (Sk 14,23). Podle mých zkušeností diskuse ve sboru o staršovstvu dříve či později vede k duchovnímu sebezkoumání. Církev se musí ptát: „Kde nám chybí dary, které jsou potřebné pro plnější život církve?“ Měli bychom církev povzbuzovat, aby se za tyto dary modlila, zkoumala svůj vlastní život, dokud tyto dary nerozpozná, a pak ustanovila muže s těmito dary.
Vedle toho musí být v církvi dostatečné poučení o kvalifikaci starších a o tom, co všechno je třeba vzít v úvahu před jmenováním starších. Nemělo by se to uspěchat, ale měl by se dát čas na diskusi o příslušných zásadách, než se vůbec začne mluvit o jménech.
Před ustanovením starších je třeba projednat řadu praktických otázek a dosáhnout o nich shody. Nejdůležitějšími z nich jsme se již zabývali v kapitolách sedm až třináct (7. Zodpovědnost starších, 8. Postavení starších, 9. Fungování starších ve sboru, 10. Rovnost starších, 11. Povolání ke službě, 12. Autorita a vedení, 13. Charakter a kvalifikace starších). Je také třeba se dohodnout na postupu, jakým se bude jejich ustanovení řídit.
Přidat komentář