Žalm 16 – Zlatý zpěv Davidův
Název
Zlatý zpěv Davidův („Zlatý Žalm“). Tento název je skutečně nejvhodnější, neboť předmět, o němž jedná, je podoben nejčistšímu zlatu. Ainsworth ho jmenuje „Davidův klenot či pozoruhodná píseň“. Dr. Hawker, který je vždy uchvácen oddíly plnými citu, vroucně volá: „Někteří lidé tvrdí, že tento Žalm je cenný, jiní, že je zlatý a jiní opět, že je drahocenným klenotem. Když nám Duch svatý skrze apoštola Petra a Pavla ukazuje, že celý pojednává o Pánu Ježíši Kristu, vidíme, že co je tady o něm řečeno, je pravým zlatem a drahokamem!“ Dosud u žádného Žalmu jsme se nesetkali s názvem „zlatý“ – dostaneme-li se však k pojednání o Žalmech 56, 57, 58, 59 a 60, opět se setkáme s tímto výrazem a shledáme, že jako tento i tyto Žalmy vždy začínají prosbou, pojednávají o nesnázi, oplývají svatou důvěrou a končí chvalozpěvem plným jistoty z konečné bezpečnosti a radosti. Dr. Alexander, jehož poznámky jsou zvláště cenné, myslí, že toto slovo je nejpravděpodobněji prostou odvozeninou slova, jež znamená „ukrýt se“ a značí tajemství; ukazuje na hlubinu naukového i duchovního významu těchto posvěcených skladeb. Je-li tento výklad správný, zcela se shoduje s oním druhým a jsou-li ty dva spojeny, dávají jméno, které si každý čtenář zapamatuje a jež každému ihned připomene cenný předmět, o němž je tu jednáno: „Žalm drahocenného tajemství.“
Předmět
Nejsme závislí jen na lidských vykladačích, kteří by nám vysvětlili toto zlaté tajemství. Petr, puzen Duchem svatým, nám říká: „David o něm praví“ (Sk 2,25). Dále ve své pamětihodné řeči praví: „Bratří, o praotci Davidovi vám mohu směle říci, že zemřel a byl pohřben; jeho hrob tu máme až dodnes. Byl to však prorok a věděl o přísaze, kterou se mu Bůh zavázal, že jeho potomka nastolí na jeho trůn; viděl do budoucnosti a mluvil tedy o vzkříšení Kristově, když řekl, že nezůstane v říši smrti a jeho tělo se nerozpadne v prach“ (Sk 2,29-31). Toto však není naším jediným vodítkem, neboť apoštol Pavel, jsa veden týmž neklamným vnuknutím, cituje část toho Žalmu a tvrdí, že David tu psal o člověku, skrze něhož je nám zvěstováno odpuštění hříchů (Sk 13,35-38). Vykladači Písma mají ve zvyku vztahovat tento Žalm jak na Davida a posvěcené lidi, tak i na Pána Ježíše. My však se odvážíme tvrdit, že jen „Kristus je v něm všechno ve všem.“ Vždyť v devátém a desátém verši nevidíme, právě tak jako učedníci na hoře proměnění, „nikoho, než samotného Ježíše“.
Rozdělení
Celý Žalm je tak skloubený, že je nesnadné ho rozdělit na části. Stačí tedy, povšimneme-li si, že tato Pánova modlitba víry je v 1. verši přiznáním víry v samotného Boha, v 2. až 5. verši je spokojení se víry s přítomností, verše 6-7 jsou plné radostné důvěry a verše 8-11 jsou naplněny vírou v budoucnost.
Výklad
1. Ochraňuj mě, Bože, utíkám se k tobě!
„Ochraňuj mě,“ drž a zachovej mne, nebo, jak vykládá Horsley: „Chraň mne,“ právě tak jako tělesná stráž obklopuje svého vládce, nebo jako pastýř střeží své stádo. Jelikož Ježíš byl pokoušen jako my, i Jeho lidství potřebovalo ochranu před mocí zla. Ačkoli Pán Ježíš byl naprosto neposkvrněný, přece nedůvěřoval vlastní čistotě, ale, jsa příkladem svých stoupenců, očekával pomoc od Hospodina, svého Boha. Jedním z Božích slavných jmen je „Strážce člověka“ (Job 7,20 ČSP) a tento slavný úřad Otec svěřil našemu Prostředníku a Zástupci. Vždyť Pánu Ježíši bylo výslovně slíbeno, že pro tuto práci bude zachován (Iz 49,7-8): „Toto praví Hospodin, vykupitel Izraele, jeho Svatý, tomu, který je v opovržení, jehož má kdejaký pronárod v ohavnosti: budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu.“ Tento slib byl doslova splněn, jak osvobozením, jež nám dala Prozřetelnost, tak i mocí, která podpírala našeho Pána. Jsa sám zachován, je i mocen navrátit opět k životu ty, kteří jsou zachování z Izraele, neboť „jsme zachováni i povoláni v Kristu Ježíši.“ Vyvolení, jsouce jedno s ním, jsou zachováni skrze něho a můžeme hledět na tuto zprostředkující pokornou žádost jako na prosbu slavného nejvyššího kněze za všechny, kteří mu náleží. Přímluva, zaznamenaná v ev. Jana kap. 17, je jen rozšířená prosba: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my.“ Když praví „ochraňuj mě“, míní tím údy svého duchovního těla, sebe i všechny, kteří jsou v něm. Zatímco se radujeme ze skutečnosti, že Pán Ježíš prosí za své údy, nesmíme zapomenout, že především tak prosil za sebe. Tak sebe dal a tak dokonale vzal na sebe podobu služebníka, že právě tak jako člověk i on potřeboval Boží opatrování a často volal k tomuto silnému o sílu. Nejednou na vrcholu hory šeptem vyjadřoval toto přání a jednou téměř týmiž slovy modlil se i před lidmi: „Otče, zachraň mě od této hodiny“ (J 12,27). Jestliže Ježíš sám pro sebe hledal tuto ochranu, čím více musíme tak činit my, jeho chybující následovníci!
„Bože.“ Bůh je tu nazýván „El“ („Elóhím“). Tímto jménem Pán Ježíš v pocitu naprosté bezmocnosti, právě tak jako na kříži, oslovoval mocného Boha – všemocného Pomocníka, který mu náleží. I my se smíme obracet v každém nebezpečenství k „El“ – k tomuto jedinému všemocnému s plnou důvěrou, že právě tak jako slyšel vzdechy a viděl slzy našeho věrného nejvyššího kněze, je mocen i ochoten i nám v něm požehnat. Je dobře obírat se jménem i povahou Boží, abychom viděli, jak máme ve svých nesnázích oslavovat Otce, který je v nebesích.
„Neboť v tebe doufám,“ čili „v tobě jsem se ukryl.“ Jako kuřátka běží se ukrýt pod křídla kvočny, tak i já utíkám k tobě. Ty jsi můj slavný, mne zastiňující ochránce a já jsem našel útočiště v tvé síle. Toto je mocný důvod k prosbě a náš Pán netoliko ví, jak ho použít v jednání s Bohem, ale ví také, jak užít jeho moci, obracejí-li se lidé na něj. „Podle víry staň se tobě“, je slavné pravidlo nebes, udělují-li milost a můžeme-li upřímně vyznat, že se cvičíme ve víře v mocného Boha a hledáme-li milost, tu smíme klidně a s jistotou očekávat, že naše žádost dojde vyslyšení. Víra se nikdy nevrátí, aniž by byla vyslyšena. Přemůže nebe, drží-li ji prosebník v ruce. Modleme se tak, jako se modlil Spasitel. Jako on byl něčím více než jen vítězem, tak i my budeme skrze Jeho pomoc. Oboří-li se na nás bouře, neochvějně volejme k Hospodinu „v tebe doufám“, jako činil on.
2. Pravím Hospodinu: „Ty jsi, Panovníku, moje dobro, nad tebe není.“ (KRAL: Rciž, duše má, Hospodinu: Ty jsi Pán můj, dobrota má nic tobě neprospěje.)
3. Svatým, těm, kteří jsou v této zemi, pravím, těm vznešeným, jež jsem si oblíbil nade všechno:
4. „Útrapy si rozmnožují, kdo běhají za jinými bohy. Ani trochu krve v úlitbu jim nedám, jejich jméno nepřejde mi přes rty.“
5. Hospodin je podíl mně určený, je můj kalich; můj los držíš pevně, Hospodine.
„Rciž, duše má, Hospodinu: Ty jsi Pán můj“ (KRAL). Pán Ježíš z hlubin srdce poddal se službě nebeskému Otci i trůnu Hospodina a jeho duše pro nás slíbila věrnost Pánu. Prohlásí-li i naše duše pravdivě a nezvratně v přítomnosti srdce zpytujícího Boha, že plně souhlasí s řádem a vládou nekonečného Hospodina a řekne-li: „Ty jsi Pán můj,“ podobáme se jemu. Nestačí slibovat to jen rty. Vysloví-li to však naše duše, zvláště v době zkoušek, je to znamením duchovního zdraví. Vyznat to před lidmi je málo. Mnohem důležitější je prohlásit to před Hospodinem. Můžeme tuto větu považovat za projev víry, jež si přivlastňuje a chápe se Pána osobní úmluvou a radostí. Nechť takto zní píseň naší denní pouti!
„Dobrota má nic tobě neprospěje.“ Dílo Pána Ježíše nebylo potřebné snad proto, že bylo nezbytné pro Boží Bytost. Hospodin by byl býval nepochybně slavný, i kdyby lidé byli zahynuli a kdyby nebylo nabídnuto smíření. Ač životní dílo a smrt Syna vrhla neporovnatelnou zář na každičkou část Boží povahy, přece ten nejpožehnanější a nekonečně šťastný Bůh nepotřeboval poslušnost a smrt svého Syna. Pán Ježíš nepodstoupil pro naši záchranu dílo vykoupení proto, že by je postrádal nebo potřeboval ten Nejvyšší. Jak nepatrně tu Spasitel oceňuje vlastní dobrotu! Jak nesmírný důvod máme k tomu, abychom i my napodobili jeho pokoru! „Budeš-li spravedlivý, čeho mu udělíš? Aneb co z ruky tvé vezme?“ (Jb 35,7).
„Ale svatým, kteří jsou na zemi.“ Tito svatí, ač jsou dosud na zemi, přece se podílejí na výsledcích Ježíšova zástupnického díla a jeho dobrota z nich učinila to, čím jsou. Tito zvláštní lidé, zanícení pro dobré dílo a posvěceni ke svaté službě, jsou oděni v Spasitelovu spravedlnost, umyti jeho krví a tak obohaceni jeho dobrotou. Toto jsou lidé, kteří byli obohaceni dílem člověka Krista Ježíše. Ono dílo však nepřidalo zhola nic k povaze, ctnosti nebo blaženosti Boha, který je požehnaný navěky. Oč silněji se tato pravda projevuje při nás, ubohých a nehodných služebnících, kteří si ani nezaslouží, aby byli přirovnáváni k věrnému Synu Božímu! Musíme jen neustále doufat, že Bůh dá, že posloužíme aspoň některému jeho chudému dítku, neboť slavný Otec sám nikdy nepotřebuje naší pomoci.
Chudí věřící mají místo Boha přijímat naši službu a tento Panovník jim dal právo přijímat část našich obětí, jež dáváme ve jménu Krále. Nemůžeme blahoslavit svaté lidi, kteří již odešli na věčnost, ani se k nim modlit. Máme však jim skutkem dokazovat lásku, dokud jsou tady, jako činil náš Mistr, neboť to jsou ti znamenití země. Přes jejich vady jejich Pán si je vysoce cení a považuje je za vznešené. Název „Vaše Excelence“ náleží spíše tomu nejchudšímu posvěcenému člověku než nejvznešenějšímu pozemskému vladaři. Věřící v Ježíše jsou skutečnou šlechtou. Oni jsou opravdu „vznešení“. Hvězdy a podvazkový řád jsou chudým vyznamenáním, srovnáme-li je s dary Ducha svatého. Ten, který tyto dary nejlépe znal, o nich řekl: „jež jsem si oblíbil nade všechno.“ Tito vyvolení synové lidští jsou jeho zemí potěšení a v nich je všecka jeho libost. Tito však mají o sobě zcela jiné smýšlení, než má jejich Milovaný. Vědí, že jsou méně než nic, a přece on si je tak cení a jeho srdce k nim přilnulo. Jaký div, že oči Boží lásky mohou vidět tam, kde ruce nekonečné moci konají milostivé dílo. Právě tato bystrozraká náklonnost to byla, která vedla Ježíše k tomu, aby v nás viděl odměnu za veškerá utrpení, jež podstoupil. Byla to radost z toho, že nás zachránil před peklem, která ho v bolestech podpírala.
Totéž milující srdce, které je otevřeno všem vyvoleným, je pevně uzavřeno pro ty, kdo pokračují ve svém vzdoru vůči Bohu. Ježíš nenávidí každou bezbožnost a především ten nejohavnější hřích – modlářství. Jako náš text nám ukazuje Boží odpor k tomuto hříchu, tak nám i ukazuje hříšníkovu touhu po něm. Věřící, kteří vyznávají Pána, často jsou velmi váhaví, mají-li svou lásku ukázat, zatímco hříšníci „běhají za jinými bohy.“ Utíkají jako blázni a my se plazíme jako hlemýždi. Nechť jejich horlivost je výtkou naši liknavosti. Ano, čím více spěchají, tím hůře postupují kupředu, neboť svou snahou v rozmnožování hříchu rozmnožují i své bolesti. Mathew Henry vhodně praví: „Ti, kdo rozmnožují své bohy, množí i svůj zármutek, neboť kdo se domnívá, že jeden Bůh je příliš málo shledá, že dva je příliš mnoho, a přece ani sto jich nestačí.“ Je podivuhodné, jakou krutost i nesnáze lidé snášejí pro své falešné bohy. Zprávy misionářů podávají nám o tom cenné zprávy. Snad i naše vlastní zkušenost nám dává stejně jasné vysvětlení. Vždyť jestliže jsme dali své srdce modlám, dříve či později budeme nad tím pykat. Všechen náš zármutek má kořeny v naší sebelásce a bude-li tato modla zbořena, zármutek ztratí svůj osten. Mojžíš rozbil zlaté tele a rozemlel je na prach, který dal do vody a přinutil Izraelity, aby tuto vodu pili. Tak i naše oblíbené modly budou pro nás hořkým nápojem dotud, dokud se jich zcela nezbavíme. Náš Pán neznal sobectví; sloužil jen jednomu Bohu a sloužil jen Jemu. Odděloval se od těch, kteří se odvraceli od Hospodina a aniž by se jim bránil, snášel příkoří, jež mu činili. Hřích a Spasitel neměli spolu nic společného. Přišel, aby ničil skutky ďáblovy, ne aby je bral v ochranu, či snad dokonce se stal jejich spojencem. Jako odmítal svědectví nečistých duchů o svém božství, tak nechtěl mít obecenství s temností. Měli bychom pečlivě dbát, abychom se nespojovali ani v nejmenším s klamným náboženstvím. „Ani trochu krve v úlitbu jim nedám.“ Staré přísloví praví: „není bezpečné jíst ďáblovu kaši, i když k tomu používáš jen maličkou lžičku“. Je dobré ani ho raději nejmenovat – „jejich jméno nepřejde mi přes rty.“ Vezmeme-li na rty jed, může se stát, že zanedlouho vnikne i do našeho nitra. Je tedy dobře, nevpustit do úst to, co nechceme mít v srdci. Chce-li církev mít spojení s Kristem, musí přetrhat všechny svazky a bezbožnosti a zachovat sebe čistou, neposkvrněnou od tělesného uctívání vlastní vůle, které často špiní službu Bohu.
„Hospodin je podíl mně určený, je můj kalich.“ S jakou důvěrou a radostí Ježíš se obrací k Hospodinu, který náležel jeho duši a v němž ona měla zalíbení: Jsa nad míru spokojen se svým dílem v Hospodinu Bohu svém, neměl ani jedinkou touhu po cizích bozích. Jeho kalich byl naplněn a i jeho srdce bylo plné. I ve svých největších bolestech držel se pevně oběma rukama svého Otce a volal: „Bože můj, Bože můj!“ Ani nepomyslel na to, aby padl a klaněl se knížeti tohoto světa, i když tento ho pokoušel a sliboval: „toto všechno ti dám.“ I my se můžeme chlubit v Hospodinu, neboť on je pokrmem a nápojem naší duše. On je náš díl, naplňuje každou naši potřebu a náš kalich oplývá královskými rozkošemi – náš kalich v tomto životě i naše dědictví v životě budoucím. Jako dítky Otce, který je v nebesích i my zdědíme skrze zásluhy Ježíše – našeho spoludědice – veškeré bohatství smlouvy milosti i díl nebeského chleba a královského vína, který nám náleží. Kdo by nebyl spokojen s takovýmto lahodným pokrmem? Jen oddaně pijme tento malý kalich utrpení, neboť je pro nás zároveň připraven kalich oplývající láskou, kalich, který nikdy nebude vyprázdněn.
„Můj los držíš pevně, Hospodine.“ Někteří nájemci mají v nájemní smlouvě, že se budou sami vydržovat i podporovat. Náš los však zdržuje sám Hospodin. Pán Ježíš se těšil z této pravdy, z toho, že Otec byl na jeho straně a že on uchrání jeho práva před bezprávím lidí. Věděl, že On, jsa jeho vyvolený, bude zachován a že ona všemocná moc ochrání jeho podíl (los) a dá mu věčnou odměnu. Radujme se i my, že Soudce vší země obhájí naši spravedlivou při.
6. Měřicí provazce mi padly v kraji blaha, moje dědictví je velkolepé!
7. Dobrořečím Hospodinu, on mi radí, i v noci mě moje ledví napomíná.
Ježíš shledal, že cesta poslušnosti ho vede „kraji blaha“. Ač bolest poznamenala Jeho vzezření, přece volal: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru“ (Ž 40,9). Je to jistě zvláštní, že právě proto, že nikdo nebyl tak dokonale obeznámen se zármutkem jako Ježíš, nemohl ani okoušet, jak se zdá, takovou radost a potěšení ze služby. Vždyť nikdo nesloužil tak věrně a nikomu nebyla slíbena tak slavná odměna. Tato slíbená radost jistě ozařovala i ono drsné místo, kde podstoupil smrt kříže, pohrdaje potupou a jistě učinila z Golgoty i místo částečné rozkoše pro šlechetné srdce Vykupitele. Každopádně víme, že Ježíš byl zcela spokojen podílem, který koupil vlastní krví a jenž mu byl láskou vyměřen jako kořist silného a díl slavného. Tím se utěšoval tu na zemi a z něho má i radost v nebi a nežádá „velkolepějšího dědictví“ než to, aby jeho milovaní byli tam, kde je on a spatřovali jeho slávu. Všichni věřící mohou užívat slov tohoto verše, a čím více pochopí a přisvojí si tohoto spokojeného, vděčného i radostného ducha, tím více oslaví svého Boha. Náš Pán byl chudší, než jsme my. Vždyť neměl, kde by hlavu složil a přece ani slovem nezareptal na svou chudobu. Duch nespokojenosti je tak málo podoben Ježíši, jako krákající vrána se podobá vrkající holubici. Mučedníci byli šťastni i ve vězení. Pan Greenham odvážně pravil: „Ti, kdo jsou nespokojeni, nikdy nepociťují Boží lásku, ani neokoušejí odpuštění hříchů.“ Někteří duchovní myslí, že nespokojenost byla prvním hříchem – prvním kamenem úrazu, který zapříčinil vyhnání člověka z ráje. Skutečně, nemůže být ráj tam, kde vládne tento zlý duch, neboť jeho slina ničí všechny květy v této zahradě.
„Dobrořečím Hospodinu, on mi radí.“ Pán Ježíš Otce prosil i velebil ho. Nejsme jeho učedníci, jestliže jsme se i my nerozhodli, že „budeme dobrořečit Hospodinu.“ Ač Ježíš je nazván Předivný, Rádce, přece, pokud byl člověkem, nemluvil sám ze sebe, ale jen to, čemu ho Otec učil. Přečtěte si potvrzení toho, jež máme v ev. Jana 7,16, 8,28 a 12,49–50 i proroctví, o němž je psáno u Izajáše 11,2–3. Touhou našeho Vykupitele bylo prosit Otce o vedení, a když je obdržel, blahoslavit ho za radu, jež mu byla dána. Uděláme dobře, když budeme následovat příkladu jeho pokory a přestaneme důvěřovat ve vlastní moudrost a budeme hledat vedení Ducha Božího. „I v noci mě moje ledví napomíná.“ Slovo „ledví“ znamená vnitřnosti člověka, jeho náklonnost a city. Spojení duše s Bohem přináší vnitřní duchovní moudrost, která se mu v tichosti zjevuje. Náš Vykupitel strávil mnoho nocí sám na hoře a směle můžeme prohlásit, hledíme-li na jeho zkušenosti a vidíme-li jeho budoucí dílo i uvažujeme-li o jeho postavení, že z obecenství s nebem mnoho získal. Slavní vojevůdcové svádějí své bitvy v mysli dříve, než zazní polnice. Tak i náš Pán zvítězil ve své bitvě nejprve na kolenou a potom teprve na kříži. Jak požehnaný je zvyk nejprve se radit s nebem a potom teprve s vlastním nitrem! Moudří lidé vidí více zavřenýma očima v noci, než pošetilci ve dne otevřenýma očima. Ten, kdo se učí od Boha a od něho tak získává símě moudrosti, brzy shledá, že toto vzrůstá v zahradě jeho duše a slyší za sebou hlas, který mu radí, kdy se obrátit napravo a kdy nalevo. Noční doba, kterou si hříšník vybírá k provedení hříchu, je i posvěcenou ve chvíli, kdy věřící slyší tiché hlasy nebe i nebeského života ve svém nitru.
8. Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese.
9. Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo,
10. neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě.
11. Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.
Strach ze smrti vrhal svůj temný stín i do duše našeho Vykupitele a čteme, že „ve své úzkosti byl vyslyšen.“ Ukázal se mu anděl, posiluje ho. Snad ho tento nebeský posel ujistil o slavném zmrtvýchvstání, jež bude zárukou jeho lidu a o věčné radosti, kterou svou krví získá svému stádu. A tu v duši našeho Pána jasně zazářila naděje, a jak vidíme z těchto veršů, hleděl pln svaté důvěry do budoucnosti, neboť jeho zrak byl stále upřen na Hospodina a radoval se z jeho neustálé přítomnosti. Cítil, že takto podpírán, nikdy nebude zbaven svého velkolepého životního určení a skutečně nebyl, neboť nepřestal pracovat dříve, než mohl říci: „Dokonáno jest.“ Jaká se nám tím stala milost! Ježíš je nám příkladem v této stálosti, kterou mu dávala prostinká víra v Boží pomoc. Povinností každého věřícího je neustále si být vědom přítomnosti Hospodina.
„Hospodina stále před oči si stavím.“ Vždyť výsadou každého věřícího je důvěřovat v Hospodina jako ve svého obhájce i strážce. „Je mi po pravici, nic mnou neotřese.“ Apoštol překládá tuto větu následovně: „Viděl jsem Pána stále před sebou“ (Sk 2,25). Oko Ježíšovy víry dovedlo tak jasně postřehnout nepřetržité trvání Boží pomoci, kterou Otec skýtal trpícímu Synu, že ani v nejmenším nedal se odvrátit od úmyslu vykoupit lidi. Předvídal, že skrze Boží moc po své pravici probije se všemi těmi, kteří povstávali proti němu, a na tuto moc pevně spolehl. Viděl jasně, že musí zemřít, neboť hovoří o svém odpočívajícím těle a o své duši v sídle duchů. Měl jasně před očima smrt, a přece nemluví o porušení. Ba, tak oddané bylo jeho spolehnutí se na Boha, že zpíval nad hrobem a radoval se při pohledu na smrt. Věděl, že návštěva jeho duše v pekle, v tomto neviditelném světě duchů, bude velmi krátká, a že jeho tělo po kratičkém čase opustí hrob, neporušeno tímto pobytem. Toto ho nutí zpívat: „Proto se mé srdce raduje“ a nutilo jazyk i celou jeho bytost, radovat se v Bohu, síle jeho spasení. Ach, mít takovou svatou víru v době utrpení a smrti! To je dílo víry! Ona nejen působí pokoj, který převyšuje všelijaký rozum lidský, ale plní srdce takovou radostí, že jazyk, jako varhany hudebníka, zní jásavým chvalozpěvem. Víra v nás vzbuzuje tuto živou radost a daří nás pokojem při smrti. „V bezpečí přebývá i mé tělo.“
Pán Ježíš se nezklamal ve svém doufání. Když pravil: „Neboť v moci podsvětí mě neponecháš“, prohlašoval tím, že jeho Otec je věrný a tato věrnost byla dokázána v jitru vzkříšení. Ježíš nebyl zanechán mezi těmi, kteří odešli a opustili svět. Věřil ve vzkříšení a také je třetího dne obdržel. Jeho tělo vstalo k slavnému životu, jak s radostnou důvěrou tvrdil tady na zemi, když pravil: „Nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě.“ Jeho tělo mohlo sestoupit do vnějšího vězení hrobu, ale nemohlo vstoupit do vnitřního žaláře porušení. Ten, kdo duší i tělem byl Božím „Jediným svatým“, byl zproštěn trestu věčné smrti a ona ho nemohla udržet. Toto je vznešené povzbuzení i pro všechny věřící. Musí zemřít, ale vstanou, a i když uvidí porušení, přece povstanou k věčnému životu. Kristovo zmrtvýchvstání je závdavkem, zárukou i symbolem zmrtvýchvstání veškerého lidu. Nechť tedy jdou do hrobu jako na lůžko a nechť jejich tělo odpočívá mezi hroudami jako v poduškách. Zle však bude tomu, kdo, až ho přepadne smrt jako Pelištejci, shledá jako Saul, že Bůh ho opustil. Blažen je ten, kdo má Pána po pravici, neboť se nemusí obávat zlého, ale smí očekávat věčnou blaženost.
„Stezku života mi dáváš poznat.“ Tato cesta byla nejprve ukázána Pánu Ježíši, neboť on byl první zplozený z hrobu, prvorozený všeho stvoření. On první otevřel nám tuto cestu svým vlastním tělem a kráčel po ní jako předchůdce vykoupených. Jeho duši blažilo pomyšlení na to, že je cestou života pro svůj lid. „Vrcholem radosti je být s tebou.“ Kristus, vstav z mrtvých, vstoupil do slávy, aby neustále dlel v Boží blízkosti, kde je navěky plnost radosti. Předzvěst tohoto ho pobízela kupředu v jeho slavné, ač bolestné, práci. Dovést vyvolené do věčné blaženosti bylo svatou ctižádostí, jíž byl nadchnut, a ona to byla, která ho provedla mořem krve. Ach, Bože, až zmizí radost tohoto světa, i my budeme moci navždy dlít s Ježíšem po „tvé pravici“, kde je „neskonalé blaho.“ Zatím smíme mít závdavek tohoto utěšení v tom, že okoušíme tady na zemi jeho lásku. Poznámka, kterou Trapp podává k tomuto nebesky krásnému verši, jímž je uzavřen tento Žalm, je jako líbezné chutné sousto, které slouží k rozjímání a jež je předtuchou našeho dědictví. Praví totiž: „Je tu řečeno tolik, kolik jen možno, a přece slova jsou příliš chabá k vysvětlení. Vždyť nebeská radost a blaženost je kvalitní, vydatný a plný proud, z něhož lze pít bez konce, aniž by těm, kdo z něho pijí, bylo v tom bráněno. Věrnost Boží pravice je stálejší než vše ostatní a nikdo nás z ní nemůže vytrhnout. Tam je neustálá blaženost bez přestání. Nikdo nám ji nezcizí a potrvá navěky. Nebeská radost je bez míry, ničím nepokažená a nekonečná.“
Charles Spurgeon, Davidova klenotnice.
Přidat komentář