20. ledna (Paprsky)

… viděl jsem Boha tváří v tvář … (Gn 32,31)

Bůh nebyl vzdálen svatým ve Starém zákoně.

V každodenním putování, v tichu noci, když slunce vycházelo anebo se sklánělo nad cestou, Bůh jim byl blízko. Ba, stávali před Bohem tváří v tvář. Před jeho tváří probojovávali svůj životní zápas, spatřovali svůj hřích a poznávali svou porušenost a před jeho tváří se očišťovali, zde se setkávali s požehnáním a pokojem.

Mezi nimi a Bohem nebyla přehrada, stáli před ním tváří v tvář. Se světlem od Boha, zářícím i z jejich tváří, chodili mezi lidmi. Nebeská záře je vedla.

Svítí světlo Páně nad tebou? Chodíš v jeho světle?

A té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. (Gn 32,23–32)