28. února

„…dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gn 3,19)

Z prachu země učinil Bůh člověka. Vzal pouhou hlínu a vdechl do ní život. I kdyby Bůh zamýšlel pro člověka věčnost – a nezdá se, že by to mělo být jinak – dal mu křehké tělo, podobné hliněné nádobě, do které vložil poklad. U prvního člověka byl tím pokladem samotný život, který se po pádu obrátil ve smrt, takže Písmo přirovnává člověka k polnímu kvítí, které tu v jednu chvíli je a v další už ne. U nového, znovuzrozeného člověka je to podobné, i když kvalita, intenzita a délka života se změnila a stala se věčnou. Stále je to však poklad v hliněné nádobě (2K 4,7) – tělo se jednoho dne vrátí do prachu, odkud bylo vzato a Boží dítě dostane nové tělo, v němž bude žít navěky.