Boží soud a milost (Gn 38,1–30)

Boží soud a milost (Gn 38,1–30)

Doba čtení: 18 minut
2. 6. 2021

38. kapitola Genesis je o strašlivém Božím soudu nad jednotlivci. Je to ale také kapitola o Božím milosrdenství, které vítězí nad soudem a konečně je to kapitola o zaslíbení. Je zde výhled do budoucnosti, výhled k něčemu mnohem lepšímu, než co dneska uvidíme ve 38. kap. Ale než se dostaneme do textu, podívejme se na to, jak jsme se dostali až sem.

Abraham

Bůh povolal Abrahama z Uru kaldejského a Abraham uvěřil Bohu a šel. Bůh mu slíbil syna a svůj slib dodržel. Nebylo to úplně bez komplikací – ty ovšem nezpůsobil Bůh, ale Abrahamova nedočkavost. Přesto jsme četli:

  • Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gn 15,6)

Bůh uzavřel s Abrahamem smlouvu, které se týkala jak potomstva Abrahamova, tak také země, do níž ho Bůh přivedl, ale především požehnání, které bude pro celý svět a které přijde skrze Abrahamova potomka. Tím prvním požehnaným potomkem byl Abrahamův druhorozený syn:

Izák

Izák se narodil, když bylo Abrahamovi sto let. Byl dítětem zaslíbení. Byl Abrahamovou radostí. Přesto nebyl Abrahamovou modlou – když Bůh požádal Abrahama, aby mu svého milovaného syna obětoval, tak Abraham šel. Miloval Boha a věřil Bohu více než sám sobě. Izák se tak stal předobrazem beránka Božího, který bude obětován za hříchy světa. Izák byl věrný Hospodinu a obdržel Hospodinovo požehnání. Jeho ženě Rebece se narodila dvojčata – Jákob a Ezau.

Jákob

Jákob byl miláčkem své matky, zatímco Izák miloval Ezaua. Ale Jákob byl lstivý, a přestože mu Bůh zaslíbil své požehnání a svou milost, tak hledal způsob, jak získat toto požehnání nezákonným způsobem. Jeho jednání ho nakonec dovedlo k tomu, že musel odejít z domu svého otce k rodině své matky do Rovin aramských, ke svému strýci Lábanovi. Oženil se se dvěma Lábanovými dcerami a měl celkem dvanáct synů. Ale byl zde jeden, kterého miloval víc, než všechny ostatní – a to byl Josef, předposlední z jeho synů, syn jeho milované ženy Ráchel. Josefovi starší bratři Josefa nenáviděli, a když se jim naskytla vhodná příležitost, tak Josefa prodali Izmaelcům, kteří ho odvedli jako otroka do Egypta. Jákobovi řekli, že ho roztrhala divoká zvěř a Jákob svého syna oplakal. To byly temné události 37. kapitoly.

Kapitola, která je před námi, na chvíli opouští Josefův příběh a přináší nám takovou sondu ze života jednoho z Josefových starších bratří – Judy.

1. Boží soud (v. 1-10)

Juda opustil svého otce i své bratry. Odešel od nich a připojil se k nějakému pohanskému muži. Bible nám neříká nic o tom, proč se to stalo. Juda byl iniciátorem prodeje Josefa. Právě na jeho návrh bratři prodali Josefa Izmaelcům. Na druhé straně to byl právě Judův návrh, který zachránil Josefovi život, protože bratři chtěli Josefa zabít. Juda (a také nejstarší z bratrů Rúben) říkal – nezabíjejme ho. Co z toho budeme mít, když ho zabijeme. Možná to bylo vypočítavé a nelze v tom nevidět zištnost, ale na druhé straně to bylo jistě také svědomí, které se ozývalo v Judovi, a které ho vedlo k tomu, aby bránil Josefa a nedovolil, aby ho bratři zavraždili. Možná nyní nechtěl zůstat ve společenství bratrů, protože jejich přítomnost mu stále připomínala Josefa. Přinejmenším některé z bratrů neustále pronásledovalo to, co udělali Josefovi – podívejte se, co říkají později:

  • A řekli si navzájem: „Jistě jsme se provinili proti svému bratru; viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my.“ Rúben jim odpověděl: „Cožpak jsem vám neříkal, abyste se na tom hochovi neprohřešovali? Neposlechli jste, a teď jsme voláni za jeho krev k odpovědnosti.“ (Gn 41,21–22)

Nyní Juda od svých bratrů odchází, ale jeho odchod je tak trochu polovičatým řešením. Juda jde z bláta do louže.

Juda

Juda si našel nové přátele mezi pohany. Možná se chtěl oddělit od svých bratří, od těch, kdo byli plní hněvu a zloby. Možná už se nechtěl podílet na takových věcech, jako bylo prodání Josefa do Egypta. Viděl otcův zármutek a pokrytecky svého otce utěšoval. Možná kvůli tomu nenáviděl sám sebe a chtěl utéci před svým životem. Ale hříchu, který je v nás, utéct nemůžeme. Juda se spojil s pohany. Jeho přítelem se stal adulámský Chíra. Boží slovo říká:

  • Špatná společnost kazí dobré mravy. (1K 15,33)

Nevím, jestli u Judy můžeme mluvit o dobrých mravech, ale rozhodně můžeme vidět, že toto přátelství nepřineslo žádné velké požehnání. Čteme:

  • Tam spatřil dceru kenaanského muže, který se jmenoval Šúa. Vzal si ji za ženu a vešel k ní. (Gn 38,2)

Překlad B21 je trochu přesnější a dává nám porozumět, proč můžeme v této souvislosti mluvit o Božím soudu. B21: Vzal si jí a spal s ní. Judovi se zalíbila žena a tak s ní začal žít. Byli jako manželé, i když Bible nikde nepoužívá slovo manžel nebo manželka, resp. je nazvána manželkou Judy až ve chvíli, kdy se mluví o tom, že zemřela (v. 12). Juda se řídil svou žádostí. Vypadá to, že to byl možná také jeden z důvodů, proč odešel z domu svého otce – prostě si chtěl žít po svém. Už dříve jsme viděli, jak se Jákobovi synové utrhovali na svého otce. Nyní se zdá, že Jákoba autorita je úplně pryč. Jákobův otec Izák měl starost o to, koho si vezme jeho syn Jákob (Ezau si ženy, jaké chtěl a také se nikoho neptal). Ovšem Jákobovi synové se nechtějí podřizovat svému otci. A to je neklamná známka Božího soudu. Události, které následují, to jenom potvrzují:

Er

Judovi se narodil syn. A Juda ho pojmenoval Er. Události, které máme zaznamenané v těchto několika verších, se staly v průběhu řady let. Ve třetím verši se Er narodil a v šestém verši mu Juda dal manželku. Toto je zajímavý moment – Juda si vzal, koho sám chtěl, ale pro své syny takovou svobodu nechtěl. Sám vybral Erovi manželku a dal mu ji. Je tady skutečně slovo manželka – nebylo to tak, jako v případě Judy. Nezačal prostě s tou ženou žít, ale byly zde splněny nějaké formální náležitosti, takže Er a Támar byli prohlášeni za manžele. Ovšem následující verš je šokující:

  • Judův prvorozený Er však byl v očích Hospodinových zlý, a proto jej Hospodin usmrtil. (Gn 38,7)

Starší překlad (K) používá slovo „zabil“, zatímco novější překlady se snaží trochu význam tohoto Božího soudu nějak zjemnit např.: B21 – nechal ho zemřít. Ale sloveso, které je zde použité ukazuje na rychlý Boží soud – překládá se jako usmrtit, zabít nebo popravit. Bůh velmi aktivně zasáhl a Era zabil. Bible nám neříká proč. Není zde ani náznak toho, čeho by se to mohlo týkat. Jediné, co čteme, je, že byl v Hospodinových očích zlý. Musíme se tady na chvilku zastavit, protože tady máme důležité místo. Poprvé se tady v Bibli setkáváme s individuálním Božím soudem. Už jsme byli svědky Božího soudu – a to hned několikrát. Ale vždy se týkal celé skupiny – při potopě šlo o celé lidstvo a jenom osm lidí bylo zachráněno. Při zmatení jazyků šlo znovu o soud nad celým lidstvem. Při vyhlazení Sodomy a Gomory šlo o vyhlazení celých měst. Sestoupil oheň z nebe a zachvátil všechny:

  • Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo. Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích. (Gn 19,24–25)

Nyní je před námi soud, který se týká jednotlivce. Je to úplně stejný soud, jako při potopě nebo jako v případě sodomských. Jediné, v čem se liší, je to, že se týká jednotlivce. Je to soud, který sestupuje od Hospodina. Stejný soud postihl také další lidi – jak v době Starého zákona, tak i v době Nového. Můžeme zmínit Miriam, sestru Mojžíšovu, kterou pokrylo v jediném okamžiku malomocenství, protože se vzepřela autoritě, kterou dal Bůh jejímu bratrovi a chtěla ji uchvátit, můžeme zmínit falešného proroka Bileáma, kterého Bůh potrestal, protože navedl krále Baláka, jak svést Izrael, můžeme zde zmínit malé chlapce, kteří se posmívali prorokovi Elíšovi a haněli ho a v okamžiku jich bylo 42 roztrháno dvěma medvědicemi. Asi nejznámějším příkladem jsou Ananiáš a Safira, kteří lhali Duchu svatému a apoštolům a Bůh je srazil k zemi, takže je vynesli mrtvé ven. Boží slovo nám říká, že:

  • Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. (Ř 1,18)

To, co vidíme na Erovi a na dalších příkladech, které jsem jmenoval, je jenom nepatrný zlomeček spravedlivého a svatého Božího hněvu. Stejný Boží hněv visí nad každým hříšníkem, nad celým světem. Co bylo na Erovi tak strašlivého, že ho Bůh zabil? Nevíme. A neměli bychom vymýšlet nějaké teorie. Ale Er nám připomíná také naši vlastní hříšnost. Myslíte si, že byl skutečně tak moc zlý, že ho Bůh musel zabít? Moji milí, tohle je velmi vážná otázka. Ale myslím si, že je to také špatně položená otázka. Raději bychom se měli ptát na to, jak moc je Bůh svatý? Jak moc je Bůh dokonalý? Jak moc je Bůh spravedlivý? Na všechny tyto otázky je jediná odpověď: Absolutně!

Co to znamená? Můžeme si to nějak představit? Někdy lidé říkají – víš, já nejsem žádný špatný člověk, nedělám nic zlého, nedělám nic, za co bych si zasloužil peklo. Dokonce je to tak, že dělám i dost dobrých věcí, a to by měl Bůh přece nějak ocenit, nebo ne?  Bratři a sestry, potřebujeme rozumět tomu, co je to hřích a jaká je Boží svatost. Potřebujeme pochopit, co je to Boží dokonalost. Můžeme nějak porozumět tomu, co je to hřích? Ano, můžeme. Všimněte si v našem textu, kdo určuje, co je dobré a zlé – je to Bůh. V Božích očích – a je velmi zajímavý tento důraz, protože by nám mohl také napovídat, že v lidských očích byl Er docela dobrý člověk! Ale v Božích očích – v očích toho, který je „Svatý, Svatý, Svatý“, byl Er zlý!

  • Tvé oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo. (Ab 1,13)

Proto přišel Boží soud. Někdy přichází Boží soud takto rychle. A my musíme neustále děkovat Bohu, že svůj soud nad námi zadržuje. Možná si myslíte – se mnou to přece není tak hrozné. Pojďme si udělat takový jednoduchý test. Bůh nám totiž ukazuje svou svatost na požadavcích, které na nás má. Jenom letmý souhrn těchto požadavků nalezneme např. v Desateru (Ex 20, Dt 5):

1. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne (Dt 5,6-7). Nebudeš mít jiného Boha mimo mne! Slyšíte to? Žádná modla, ani ta nejmenší, neobstojí před Hospodinem. Každé modlářství, i to sebemenší je pošpiněním Boží svatosti a zaslouží si, skutečně si zaslouží, trest – smrt. Jak jinak nazvat honbu lidí za něčím jiným než je Bůh sám, než modlářstvím? A nemusí se nutně jednat jenom o to, že se někdo klaní sochám nebo předmětům – Nový zákon mluví např. o lakomství a říká, že to je modloslužba. Můžeme v této souvislosti mluvit o uctívání sebe sama – kolikrát jsem jenom slyšel – já věřím jen sám sobě – kromě toho, že to je lež, protože věříte také židli, na níž sedíte, výrobci potravin, které jíte, apod., tak je to také modloslužba – uctívání sebe sama. Uctívání jiného boha, než je Stvořitel nebe a země. Mohli bychom mluvit o uctívání peněz, uctívání postavení, vzdělání, titulů …

2. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit (Dt 5,8-10).

3. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. (Dt 5,11).

4. Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý (Dt 5,12-15).

5. Cti otce svého i matku (Dt 5,16). Dneska ctí rodiče své děti víc než Boha. Jejich vlastní děti jsou pro ně důležitější. Raději skrývají jejich hříchy, než aby je sami potrestali. Ale to je urážka Hospodina. To je urážka jeho svatosti. Děti si neváží svých rodičů, ignorují je, nebo je zneužívají – to všechno je znovu hříchem proti Boží svatosti. Podívejme se dále:

6. Nezabiješ (Dt 5,17). To je něco, s čím se můžete setkat často. Lidé vám řeknou – ale já přeci nejsem žádný vrah. Na mě se Bůh nemůže zlobit. Ale víte, jak Ježíš vysvětluje toto přikázání?

  • Již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. (Mt 5,22)

Boží svatost je dokonalá. Naprosto a stoprocentně. Nesnese ani nejmenší hřích. Možná jste nikdy nevzali zbraň do ruky, ale co vaše představivost? Kolikrát jste zabili ve svých představách? Kolikrát jste zabili ve svých myšlenkách? Kolikrát jste zabili svým jazykem? Skutečně si myslíte, že někdo může říct: Já nejsem žádný vrah?

7. Nesesmilníš (Dt 5,18) – zde platí totéž, jako v předchozím případě. Ježíš říká, že stačí žádostivý pohled – a jde o cizoložství.

8. Nepokradeš (Dt 5,19). Ale já jsem nikdy nic neukradl. Skutečně? Vzpomínáte si na Pánova slova, když ho farizeové chtěli nachytat?

  • Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu. (Lk 20,25)

Milí přátelé, pokud jsme nedali Bohu to, co je Boží, potom okrádáme Boha – a jsme zloději.

9. Nevydáš proti svému bližnímu falešné svědectví (Dt 5,20). Nebudeš lhát. Je lež skutečně tak vážný zločin? V naší společnosti ne. Byli jsme svědky prezidentské kampaně, kde padala jedna lež za druhou a – nic. Zmiňoval jsem Ananiáše a Safiru – lhali Bohu a – Bůh je zabil. To je Boží svatost.

10. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu (Dt 5,21).

Hnacím motorem socialismu, který politicky vládl v naší zemi 40 let, byla závist. Ale v myslích lidí socialismus vládne pořád. Proč já bych neměl mít to, co má ten, ten nebo ten? Proč on může mít a já ne? To je závist, to je žádost – a to je hřích, na který se Bůh nemůže dívat. Ježíš shrnuje tato přikázání a všechna další (protože tato jsou jenom souhrnem mnoha dalších přikázání) do jedné jediné věty:

  • Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí. (Lk 10,27)

Myslíte si, že jste někdy na sto procent alespoň na jednu jedinou vteřinu naplnili tento příkaz? Mohu vás ujistit, že ne. A dokud budeme v tomto těle, které je propadlé hříchu, tak ho ani nenaplníme. To je hřích! Jsme na tom úplně stejně jako Judův prvorozený syn Er. V Hospodinových očích jsme zlí a jediné, co si skutečně zasloužíme, je Boží soud.

Ónan

Často je tento text zneužíván k tomu, aby se kázalo o sexuálních hříších a především o tom, s nímž je jméno tohoto muže spojeno – a to je sebeuspokojování, onanie. Ale jde skutečně o zneužití tohoto textu, protože to rozhodně nebylo to, čím se Ónan provinil.

I jeho Bůh zabil, protože jeho jednání bylo zlé. Proč bylo zlé? Ónan měl zplodit potomka svému bratrovi. Znovu je tady hřích Judy – Juda jedná se svými syny jako s figurkami na šachovnici. Judovým zájmem bylo mít potomka z Támar, který bude synem prvorozeného – jinými slovy – šlo o dědice. Juda nedal Ónanovi Támar za manželku. Ónan měl jenom splnit svou povinnost vůči zemřelému bratrovi. Ale on nechtěl. Myslím, že to nejhorší na jeho jednání bylo pokrytectví. Nechtěl splnit přání svého otce (když nebude mít Er potomka, bude dědicem Ónan). Nechtěl splnit svou povinnost vůči zemřelému bratrovi. Nechtěl si vzít Támar za manželku. ALE: Navenek všechno vypadalo úplně jinak. Navenek to vypadalo, že jedná podle otcova přání, že chce zplodit pro svého bratra potomka. Ale jenom zneužíval Támar. Jeho jednání je tady popsané jako opakující se hřích. V Božích očích to bylo zlé, a proto ho Bůh usmrtil. To byl Boží soud.

2. Boží milost (v. 11-26)

Ale vedle soudu přichází také milost. Bůh se slitovává. Nad kým? Nad hříšníky. Tím prvním je Juda.

Juda

Judovo jednání v této kapitole je hříšné – od začátku až do konce. Všechno, co udělal, bylo špatně. Přesto Juda dostal od Boha milost. Neskončil jako jeho synové Er a Ónan. Jak to? Byl v něčem lepší? Rozhodně ne! Podívejte se na jeho jednání – vidíme sobecký život člověka, který si chce žít po svém, vidíme autoritativního otce, který svými dětmi (a manželkou svého syna) hýbe, jak se mu zachce. Potom ze strachu couvá – co kdyby i nejmladší syn zemřel? A tak posílá Támar zpět do domu jejího otce s tím, že jeho nejmladší je ještě příliš mladý – ale on jí ho nikdy nechtěl dát. Prostě se jí zbavil. A co se stalo, když umřela jeho žena? Juda jde za nevěstkou/kněžkou! A potom, když slyší, že Támar spáchala cizoložství a otěhotněla? Spravedlivý Juda říká: „Upalte jí!“ Jak to, že ho Bůh nechal na živu? Jak to, že se neobjevil anděl s mečem, který by ho na místě potrestal? Jako je v předchozích verších odpovědí Boží soud, tak nyní je odpovědí Boží milost. Bůh říká:

  • Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji. (Ř 9,15)

Bůh rozhoduje o milosti. Bůh dává milost. Bůh dává milost hříšníkům. A to je skutečná naděje pro každého z nás. Musíme jít k Bohu a volat jako ten celník v chrámu, který se ani:

  • … neodvážil oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ (Lk 18,13)

Víte, co k tomu Ježíš říká? Dostal milost. Vrátil se ospravedlněn do svého domu. To je Boží slitování. Moji milí, prosím vás, abyste nečekali na nic, ale prosili Boha o slitování. On je plný milosti. On ospravedlňuje bezbožné.

Támar

Stejnou milost dostala také Támar. Zoufalá a zneužitá žena. Udělala šílenou věc – převlékla se za nevěstku a spala s mužem, který jí odmítl dát svého nejmladšího syna, aby mu porodila dědice. To byl zoufalý čin. Nevím, jak ho můžeme ospravedlnit. Ale – Bůh ho ospravedlnil! Víte, když se podíváme dále do Písma, tak vidíme, že Judův nejmladší syn zůstal bezdětný. Stejně jako jeho starší bratři – Er a Ónan. Přesto z Judy vznikl celý národ – a víte z koho? Z Támar! To je Boží milost. Támar se rozhodla, že bude jednat jako nevěstka a byla ospravedlněna Bohem i lidmi. Všimněme si dvou věcí:

1. Juda ospravedlnil Támar. On prohlásil:

  • Je spravedlivější než já; nedal jsem ji svému synu Šelovi. (Gn 38,26)

A je velmi zajímavé, co se tady stalo. Juda slyšel stejná slova, který před lety slyšel jeho otec Jákob – pozorně si prohlédni tyto věci! Juda neutekl před svou minulostí. Tehdy poslali otci oblečení Josefa se vzkazem – pozorně si to prohlédni – je to suknice tvého syna? Nyní slyší – pozorně si to prohlédni. Jsou to věci toho, s nímž jsem těhotná! To muselo dopadat na Judu jako balvany z nebe – a myslím, že to Judu také proměnilo. Až se s ním setkáme znovu, tak uvidíme rozhodného, ale také pokorného muže, který se stává vůdcem svých bratrů.

2. Bůh ospravedlnil Támar. Támar je jedna ze čtyř žen (kromě Marie), které jsou výslovně zmíněné v rodokmenu Pána Ježíše. Támar, které upřeli její právo na to, mít syna skrze příbuzného svého zemřelého manžela a tak se převlékla za nevěstku. Rachab, která byla nevěstkou, ale stala se ženou víry. Rút, která měla syna díky Boazovi, příbuznému svého zemřelého manžela a nakonec Batšeba, která jednala jako nevěstka a přišla o svého provorozeného syna, protože Bůh si ho vzal. To je Boží milost. Bůh se slitovává nad bídnými a ubohými hříšníky, jako jsme my. A to nás vede do samotného závěru.

3. Boží zaslíbení (v. 27-30)

Támar

Bůh se smiloval nad Támar a dal jí dva syny. Požehnal jí, takže z těchto dvou synů potom vznikl celý kmen Juda, celý národ. A kromě toho jí postavil do přímé linie těch, z nichž vzešlo požehnání Abrahamovo, Spasitel světa, Pán Ježíš Kristus. Na Támar vidíme Boží věrnost a to, jak se Bůh slitovává nad těmi, kteří jsou v nejhlubším zoufalství, utlačeni a zneužiti.

Pérez

Bůh prokázal milost jejímu synovi Peresovi. Prodral se trhlinou a tak předběhl svého bratra. Měl být druhorozený, ale vzešlo z něj světlo pro Izrael, protože byl praprapradědečkem krále Davida. Nebude to Jákobův prvorozený Rúben, ani jeho milovaný Josef, nebude to nejmladší Benjamín, ale bude to Peres, kdo se nakonec stane dědicem Abrahamova požehnání. Z něj vzejde ten, který bude požehnáním pro všechny národy světa:

Ježíš Kristus

K němu nakonec všechno směruje. On je ten, kdo přináší milost.

  • Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (J 3,18)

Příběh Judy a Támar je o Boží věrnosti, která se cele naplnila v příchodu našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. V něm dostáváme milost za milostí. V něm jsme přijati pro přebohatou milost. V něm jsme my, kteří jsme byli ničím, přijati jako milované děti Boží. Jenom on dává smysl tomuto zvláštnímu starozákonnímu příběhu. Bez Krista by to byl příběh bez jakékoliv naděje. Byl by to příběh lidského zoufalství, lidské bídy, lidského hříchu.

Ale Kristus je světlem tohoto příběhu. Jako je Zerach rozbřeskem, tak je Kristus světlem, které svítí na tento svět a přináší dobrou zprávu o záchraně hříšníků jenom z milosti Boží. Jako je Peres trhlinou, tak je Kristus tím, kdo se postavil do trhliny – do propasti, která nás oddělovala od svatého Boha a umožnil nám vejít do svatyně svatých, před Boží tvář a mít opravdový vztah s živým a svatým Bohem. Jemu, jenom Jemu patří sláva na věky věků.

Přidat komentář