Buď vůle Tvá! (Mt 6,10)

Buď vůle Tvá! (Mt 6,10)

Nanynka je utěšená dcerka, jediná své matky. Jak by ji tato neměla mít náramně ráda! Mimo to jim Pán Bůh žehná, oni si hezky stojí, a jak krásně bydlí! Bylo to z jara: louky jako koberce, sady květem obaleny, vinný lupen se až po samou střechu pne, a když jsem šel k večeru domů, bylo Středohoří v plném zlatě. Ale v dáli se jaksi krvavě rdělo a tam pod jezem mně ty lucké vody nikdy tak temně nehučely, jako právě tenkrát. – Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, bud vůle tvá …

Ano, buď vůle tvá, ta tvá svatá vůle!

– Ale co pak ještě není? Teprve se za ni modlím? A čí je to tedy vůle, kterou konám?

Tvá.

– A ne také jeho?

Inu když se tak bojácně ptáš, tedy snad ne. Ale však ty to víš.

– A co pak mám tedy dělat?

Jak se modlíš: buď vůle tvá.

– Ale když jí nedělám!

Ano, proto se modlíš!

– Ach, to je neštěstí! Teprve se musím za ni modlit, jinak by u mne nebyla!  Buď vůle tvá!

Bylo léto a Nanynka se roznemohla, těžce roznemohla. – Ubohá matko! Ten tvůj jedináček! – Nemoc silnější již ani být nemůže, všichni o holce pochybují – a matka? – Jestli to neví? Jestli tomu nevěří? Či snad se modlí? – Bud vůle tvá?

Svatý Pane! Ach jen pohleď! Já mám zcela jinou vůli, než je ta tvá, a když i to chtění hotové mám – ale jen někdy, jen někdy, jindy ani toho chtění nemám – abych vykonat mohla tu tvou dobrou vůli, toho nenalézám.

Ale je ta jeho vůle skutečně vždy dobrá? – Ach, jak pomateně ta Nanynka mluví! A jak chudáček vypadá! I jak by již kvůli ní neplakali! – Ale co je to vše, matko, platné? Svůj život jí nenasadíš, byť bys to učinit stokrát chtěla. A čí má se plnit vůle, tvá či jeho?

Ona pláče. – Inu, kdo se modlí: Buď vůle tvá – a nikdy při tom nezaplakal, ó, ten tomu jistě nerozumí! – Buď vůle tvá!

Devátý den třikrát minul a nemoc už dozuřila. Nanynka spí, pevně spí, ne spánkem smrti, ona – spí. Tvářičky se již zase barví, očko počíná maminku opět znát, ale ouško – ach, ach, to se neotvírá. – Nanynka již zase běhá, chodí zas do školy, ale neslyší, nic, nic neslyší. Děti se jí smějí, ona to vidí a doma se táže: Ale maminko, co pak že neslyším? – Ubohá, ubohá matko!

Všemohoucí Hospodine! Já jsem tvá a ona je také tvá. Buď vůle tvá! Ty zavíráš uši a ty otvíráš uši, jako že ty tvoříš srdce a spolu je obnovuješ. Ty jsi můj a já jsem tvá a ona je také tvá. Ty pomoci můžeš, jistě ty můžeš pomoci! Než buď vůle tvá! I kdybys jí nechtěl rozkázat slyšet, buď vůle tvá! Ty jsi můj a já jsem tvá a ona je také tvá, Hospodine všemohoucí!

Je podzim. List prší, strniště se chvěje, slunko v horách chladně zapadá a ten jez – ten posud temně hučí. – Nanynka ho neslyší. Ona je hluchá.

Buď vůle tvá!

Z Evanjelických listů 1870

Přidat komentář