Buď vůle Tvá! (Mt 6,10)

Nanynka je utěšená dcerka, jediná své matky. Jak by ji tato neměla mít náramně ráda! Mimo to jim Pán Bůh žehná, oni si hezky stojí, a jak krásně bydlí! Bylo to z jara: louky jako koberce, sady květem obaleny, vinný lupen se až po samou střechu pne, a když jsem šel k večeru domů, bylo Středohoří v plném zlatě. Ale v dáli se jaksi krvavě rdělo a tam pod jezem mně ty lucké vody nikdy tak temně nehučely, jako právě tenkrát. – Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, bud vůle tvá …

Ano, buď vůle tvá, ta tvá svatá vůle!

– Ale co pak ještě není? Teprve se za ni modlím? A čí je to tedy vůle, kterou konám?

Tvá.

– A ne také jeho?

Inu když se tak bojácně ptáš, tedy snad ne. Ale však ty to víš.

– A co pak mám tedy dělat?

Jak se modlíš: buď vůle tvá.

– Ale když jí nedělám!

Ano, proto se modlíš!

– Ach, to je neštěstí! Teprve se musím za ni modlit, jinak by u mne nebyla!  Buď vůle tvá!

Bylo léto a Nanynka se roznemohla, těžce roznemohla. – Ubohá matko! Ten tvůj jedináček! – Nemoc silnější již ani být nemůže, všichni o holce pochybují – a matka? – Jestli to neví? Jestli tomu nevěří? Či snad se modlí? – Bud vůle tvá?

Svatý Pane! Ach jen pohleď! Já mám zcela jinou vůli, než je ta tvá, a když i to chtění hotové mám – ale jen někdy, jen někdy, jindy ani toho chtění nemám – abych vykonat mohla tu tvou dobrou vůli, toho nenalézám.

Ale je ta jeho vůle skutečně vždy dobrá? – Ach, jak pomateně ta Nanynka mluví! A jak chudáček vypadá! I jak by již kvůli ní neplakali! – Ale co je to vše, matko, platné? Svůj život jí nenasadíš, byť bys to učinit stokrát chtěla. A čí má se plnit vůle, tvá či jeho?

Ona pláče. – Inu, kdo se modlí: Buď vůle tvá – a nikdy při tom nezaplakal, ó, ten tomu jistě nerozumí! – Buď vůle tvá!

Devátý den třikrát minul a nemoc už dozuřila. Nanynka spí, pevně spí, ne spánkem smrti, ona – spí. Tvářičky se již zase barví, očko počíná maminku opět znát, ale ouško – ach, ach, to se neotvírá. – Nanynka již zase běhá, chodí zas do školy, ale neslyší, nic, nic neslyší. Děti se jí smějí, ona to vidí a doma se táže: Ale maminko, co pak že neslyším? – Ubohá, ubohá matko!

Všemohoucí Hospodine! Já jsem tvá a ona je také tvá. Buď vůle tvá! Ty zavíráš uši a ty otvíráš uši, jako že ty tvoříš srdce a spolu je obnovuješ. Ty jsi můj a já jsem tvá a ona je také tvá. Ty pomoci můžeš, jistě ty můžeš pomoci! Než buď vůle tvá! I kdybys jí nechtěl rozkázat slyšet, buď vůle tvá! Ty jsi můj a já jsem tvá a ona je také tvá, Hospodine všemohoucí!

Je podzim. List prší, strniště se chvěje, slunko v horách chladně zapadá a ten jez – ten posud temně hučí. – Nanynka ho neslyší. Ona je hluchá.

Buď vůle tvá!

Z Evanjelických listů 1870