Plíživé zlo

V polovině prosince roku 1617 došlo z příkazu katolické vrchnosti, arcibiskupa Jana III. Lohelia, ke zboření evangelického kostela v Hrobu u Duchcova. To byla poslední kapka a přetekl pohár náboženského napětí, které v našich zemích doutnalo pod povrchem poslední dvě století. Evangelíci viděli, že náboženská svoboda zaručená Majestátem císaře Rudolfa II. je v ohrožení. Na březen roku 1618 byl svolán sněm stavů podobojí, z něhož vzešla žádost k císaři Matyášovi, která apelovala na zachovávání této listiny. V květnu se sněm sešel znovu a vyslechl si císařovu zamítavou odpověď. Výsledkem byla defenestrace místodržitelů a nastolení vlády třiceti direktorů. V březnu roku 1619 zemřel císař Matyáš. České stavy odmítly uznat jeho nástupce, Ferdinanda Štýrského, který byl za příslib dodržování Majestátu a náboženských svobod korunován již roku 1617. V srpnu téhož roku byl českým králem zvolen Fridrich Falcký. Odtud už byl jenom krok k Bílé hoře a ke staroměstské exekuci. 

Rudolfův Majestát z roku 1609 zaručoval evangelíkům mnohé svobody. Ale katolická strana se s jeho závěry nechtěla smířit a interpretovala některá místa zcela protichůdně (a v rozporu s dosavadním chápáním i praxí) než strana protestanská. Po smrti Rudolfa II. v roce 1612 a nástupu jeho bratra Matyáše na český trůn tyto spory ještě zesílily. Matyáš sice formálně potvrdil platnost Majestátu, ale jako katolík podporoval římskou církev, jak mohl. Katolíci ovládli zemské úřady a snažili se potlačovat evangelickou víru – nejprve na statcích katolické vrchnosti, dále na statcích církevních, a posléze usilovali také o to, aby získali vliv v královských městech. Když se jim to podařilo, povolávali si do nich na pomoc jezuity a zakazovali evangelické bohoslužby. 

V roce 1616 rozhodl král Matyáš jeden ze sporů v souladu s katolickým výkladem kontroverzního bodu Majestátu, tedy tak, že poddaní na církevních statcích nemají právo stavět si evangelické kostely. Na jaře následujícího roku byla katolická strana posílena volbou Ferdinanda II. za českého krále. Jeho zvolení bylo pro katolíky velkým povzbuzením a vedlo mimo jiné k tomu, že obyvatelé města Hrobu byli pod hrozbou vysokých pokut donuceni zbořit evangelický kostel, který si sami postavili, protože Hrob spadal pod správu pražského arcibiskupa. 

Napětí vyústilo v otevřenou vzpouru proti Ferdinandovi Štýrskému a ve volbu nového krále. Armády obou stran se daly do pohybu. K rozhodnému střetu došlo 8. listopadu 1620 na Bílé hoře, kde byla stavovská vojska poražena císařskými. Následujícího dne Fridrich Falcký spěšně uprchl ze země. Poražené stavy na císařském generálovi Maxmiliánovi Bavorském vymínily slib všeobecného odpuštění a zachování politických i náboženských svobod. Ale Maxmilián napsal papeži: „Zda bychom byli hodni milosti Boží, kdybychom se zbaběle slitovali nad přemoženými.“ A císaře Ferdinanda vyzýval, aby nijak nedbal na jeho sliby – vždyť je dal on, Maxmilián, a nikoliv císař.

Když bylo císařské vojsko vpuštěno do Prahy, vyplenilo mnoho měšťanských domů i paláců uprchlé šlechty. Někteří evangelíci odešli ze země – domnívali se, že to bude na čas, než se přežene to nejhorší, a potom se budou moci vrátit. Ale v plánech obnovené katolické vlády už pro nekatolíky nebylo místo. 

Katolická strana postupovala opatrně, krok za krokem. Nejprve se snažila získat pro sebe všechny pražské kostely. Přišly také první městské vyhlášky, které nařizovaly například odstranit evangelické (nebo biblické) nápisy, malby nebo plastiky (kalichy) z fasád domů. 14. dubna 1621 byli obesláni všichni čeští i němečtí kazatelé v království a byli vyzváni, aby se poddali římské církvi, přijali svěcení od arcibiskupa a vysluhovali svátost oltářní pod jedním způsobem (tedy pouze s podáváním hostie). Ani jeden z nich na to nepřistoupil. Místo toho se začali pomalu připravovat na odchod ze země. Dobře vytušili, co se bude dít. 

6. února byl vydán rozkaz zatknout padesát osob, které se podílely na povstání. Bylo to překvapivé a náhlé. Někteří ze zatčených byli doslova přepadeni. Potom přišel soud a s ním rozsudky smrti. Mnozí doufali v císařskou milost a snažili se jí dosáhnout. 

21. června 1621 začalo kruté divadlo – dokonale připravená a na efekt vypočítaná podívaná. Na rozlehlém (16×16 m) a dva a půl metru vysokém pódiu, které bylo spěšně postaveno před Staroměstskou radnicí, bylo popraveno dvacet sedm českých pánů, rytířů a měšťanů. Pouze jednomu z městských direktorů, Janu Theodoru Sixtovi z Ottersdorfu, vymohli jeho synovci odložení trestu. Přesto i on vystoupal na popraviště, a teprve ve chvíli, kdy se chystal pokleknout před katem Janem Mydlářem, objevili se před soudním tribunálem jeho synovci, bratři Platejsové, kteří oznámili, že zemský místodržící, Karel z Lichtenštejna, pozdržel ortel. Ještě jeden ze zatčených unikl popravišti – měšťan Martin Fruwein z Podolí, který se 7. června zabil při pádu ze střechy vězení do Jeleního příkopu. Přesto se ani on nevyhnul potrestání. Rozsudek již byl vyřčen, takže kat vyřízl mrtvému jazyk a potom mu uťal hlavu, kterou přibil na šibenici na dnešním Václavském náměstí. Jeho tělo bylo rozčtvrceno a jednotlivé části byly pověšeny u městských bran. Všichni ostatní odsouzení dokonali svůj život o dva týdny později rukou kata na Staroměstském náměstí a s jejich ostatky bylo až na výjimky naloženo podobně jako s Fruweinovými. Hlavy odsouzených skončily v železných koších na Mostecké věži, odkud byly sejmuty až při saském vpádu v roce 1631. Podobně dopadla i těla některých odsouzených. Janu Jesseniovi před popravou vyřízli jazyk a po setnutí bylo jeho tělo rozčtvrceno, vpleteno do kol a vystaveno u čtyř pražských bran. 

Ruku v ruce s popravami šly konfiskace majetku. Pozemky, domy, vinice, umělecká díla, knihy a jiný majetek – to vše velmi rychle měnilo své vlastníky. Z 926 statků v Čechách jich na konci třicetileté války jen 182 zůstalo v rukou původních majitelů. Mezi zkonfiskovanými statky byla ohromná panství, takže konfiskace dohromady zahrnovaly dvě třetiny celé země. Ovšem tou největší ztrátou bylo zrušení náboženské svobody.

Třináct měsíců po Bílé hoře, 13. prosince 1621, byl vydán první vypovídací dekret. Všichni pražští evangeličtí kazatelé byli vykázáni ze země. Odchází devatenáct kazatelů včetně administrátora konzistoře podobojí Jiřího Dikasta. O pár měsíců později, před Velikonocemi roku 1622, zakázal pražský arcibiskup Jan III. Lohelius vysluhování kalicha na území Českého království. Univerzita přešla do rukou jezuitů. Koncem téhož roku vydal Karel z Lichtenštejna další dekret, jímž vypovídal z království všechny evangelické kněze. Stejné dekrety vyšly znovu o rok později i v roce následujícím. Evangelické bohoslužby byly zakázány a chrámy, kostely i fary byly předávány římské církvi. Vše bylo završeno novým zákoníkem, Obnoveným zřízením zemským, z roku 1627 pro Čechy a o rok později pro Moravu. Jím byl výslovně zrušen Rudolfův Majestát a bylo vyhlášeno, že v zemi nebude trpěn nikdo, kdo nepřestoupí ke katolické víře.

Svobodní obyvatelé mohli odejít ze země. Většinou odcházeli ožebračení, protože jejich majetek nikdo nechtěl koupit za plnou cenu, a nakonec byli rádi, když zachránili život sobě a svým nejbližším. Krvavá mašinerie třicetileté války spolu s hladem a morem dokonaly dílo zkázy. Historikové odhadují, že po skončení třicetileté války počet obyvatel v českých zemích klesl o padesát až sedmdesát procent. Ti, kteří svobodně odejít nemohli, utíkali pouze s tím, co unesli, nebo byli nuceně obracení ke katolictví. Mnozí z nich si ale v tajnosti podrželi svou evangelickou víru a dokázali ji předávat po celé generace. 

Porážka českých a moravských stavů na Bílé hoře a následná staroměstská exekuce jsou významné historické události, které měly obrovský dopad na další vývoj v naší zemi. Po celá staletí je různé strany vysvětlovaly rozdílnými způsoby. Pro římskou církev a pro Habsburky znamenaly tyto události vítězství. Pobělohorští exulanti je vždy chápali jako porážku. Jak jim porozumíme my? Jak jim budou rozumět naše děti?

V posledních letech se zdá, že se kyvadlo hodnocení vychyluje na stranu tehdejších vítězů. Mezi zjevné projevy tohoto trendu můžeme zařadit například obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který symbolizuje mimo jiné vítězství Panny Marie nad protestantskými „heretiky“, nebo ustanovení ekumenické komise, která má nově vysvětlit události spojené s povstáním českých stavů, bitvu na Bílé hoře a veškeré následné dění. Čtyřsté výročí bitvy na Bílé hoře bylo využito k ekumenické bohoslužbě a vztyčení smírčího kříže, který má symbolicky spojovat to, co Bílá hora rozdělila. Ale může k takovému spojení opravdu dojít? Můžeme skutečně zachovat pravdu evangelia o spasení z pouhé milosti jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista a současně se přiklonit k bělohorským vítězům? 

Tato pravda byla staroměstským mučedníkům natolik vzácná, že kvůli ní byli ochotni položit své životy.