Výzva k modlitbám pro muže a ženy (1Tm 2,8–10)

• Chci tedy, aby se muži všude ve shromáždění modlili, pozvedajíce ruce v čistotě, bez hněvu a hádek. Rovněž ženy ať se oblékají slušně a zdobí se prostě a střízlivě, ne účesy a zlatem, perlami nebo drahými šaty, nýbrž dobrými skutky, jak se sluší na ženy, které se rozhodly pro zbožný život. (1Tm 2,8–10)

Pokračujeme ve výkladu 1. Timoteovi a máme před sebou velmi silný, krásný a zajímavý text, ale také text, kterým začíná nejvíce kontroverzní oddíl v tomto listu, oddíl, který se týká role žen v církvi, oddíl, který je velmi diskutovaný, některými lidmi nenáviděný a dalšími překrucovaný a zneužívaný. Je to text, který bezprostředně navazuje na předchozí verše ve druhé kapitole, které se týkají modlitby, který jde ale ještě o něco dál. Navazuje na osmnáctý verš první kapitoly, který mluví o tom, že máme bojovat dobrý boj víry. Dobrý boj je především a na prvním místě boj na modlitbách, modlitební zápas za všechny lidi, modlitební zápas za to, abychom mohli žít tichým a klidným životem, abychom mohli pokojně a věrně zvěstovat evangelium všem lidem kolem nás. Bůh nás nepovolal k nepokoji, nepovolal nás k válce, nepovolal nás k tělesným zápasům, k tomu abychom prosazovali evangelium silou nebo nátlakem, ale abychom šli v moci Ducha svatého a hlásali dobrou zprávu, že Kristus Ježíš přišel, aby zachránil hříšníky. 

• Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. (Sk 1,8)

Evangelium je Boží mocí ke spasení. Není jiná moc, která by mohla proměnit lidský život, než evangelium. Viděli jsme to v předchozích verších:

• Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas. (1Tm 2,5–6)

To je důvod, proč se máme modlit. V našem textu je znovu zdůrazněno – v ekumenickém překladu máme slovíčko ‚tedy‘, které odkazuje na předchozí text. Je to slovo, které v originále ukazuje na návaznost – dobře je to vidět v KRAL nebo v NBK, kde je toto slovo přeloženo slovem ‚proto‘. To je podobné, jako v prvním verši druhé kapitoly. V obou případech to odkazuje k témuž – slyšeli jste evangelium, proto se modlete. Nejprve nám bylo řečeno, za koho se máme modlit (v. 1-2), potom Pavel vysvětlil, proč se máme modlit (v. 3–7) a nyní vysvětluje – znovu na základě evangelia, jak se máme modlit (v. 8-10). 

V našem textu máme trojí výzvu, z níž se nyní budeme zabývat jenom tou první a těmi dalšími později. Tato trojí výzva se týká stejně mužů jako žen – je to výzva k modlitbám na prvním místě. Dále je to výzva ke zbožnosti, jak mužů, tak i žen. U každé té skupiny jsou zdůrazněné jiné věci a u každé je také varování před nějakými věcmi. A nakonec je to výzva evangelia samotného, z něhož text vychází, na něž text navazuje a jímž text vrcholí. 

Pojďme tedy k té první výzvě, což je výzva k modlitbám. Tento text začíná slovy ‚proto chci, aby se modlili…‘ – mají se modlit muži i ženy. Je to výzva k modlitbám, jak jsme ji viděli i v prvním verši druhé kapitoly. Ve většině nám dostupných překladů je tento text poněkud hůře srozumitelný, protože to vypadá, že muži se mají modlit, zatímco ženy se mají slušně oblékat. Výsledkem je potom rovnítko mezi modlitbou mužů a slušným oblékáním žen. To však nedává příliš velký smysl. Je to přímo proti tomu, co učí Nový zákon na mnoha místech – nikde totiž nenacházíme, že by nějaká vnější věc byla známkou zbožnosti člověka. Nikde také není modlitba přirovnána k něčemu vnějšímu, k nějakému skutku nebo – jak by se mohlo zdát z tohoto místa – k oblečení. Biblický princip je jasný, jde o srdce:

• Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje. (Mk 7,15)

Stejně jako nešlo o jídlo ani o omývání, nejde ani o oblečení – to jsou věci, které člověka neznečistí, protože jde o srdce. Srdce je problém a srdce je jádrem. Ani v našem textu nejde o oblékání, ale o srdce – jak srdce mužů, tak srdce žen. O tom je celá tato pasáž. Následující text (v. 11–15) je o srdci ženy – mluví o tom, že žena nemá učit muže, nemá vést a vysvětluje, proč to tak je. A text, který na to navazuje, je o srdci muže a mluví o zbožných touhách vést církev a o zbožnosti, která se projevuje… vnitřními věcmi, bude vidět na charakteru muže. Charakter se jasně ukáže na jednání, ale není to o vnějších věcech na prvním místě. A čím je celý tento oddíl završen? 

• Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy. (1Tm 3,16)

To je znovu odkaz na evangelium, které proměňuje lidské srdce. Na evangelium náš text také navazuje. Proto je zřejmé – jak na základě kontextu, tak na základě vlastního textu, že celý tento oddíl (v. 8–10) mluví o modlitbě, a následně o zbožnosti jako takové, přičemž modlitba je jedním z projevů opravdové zbožnosti. A nemluví jenom o modlitbě mužů, ale mluví o modlitbě mužů i žen. 

Muži i ženy se mají modlit. Je to příkaz Božího slova a v celém Písmu vidíme muže i ženy, kteří se modlí. Úplně stejně to má být v církvi. Když se v páté kapitole mluví o osamělých vdovách, které mají přijímat podporu od církve, musí taková vdova splňovat některé charakteristiky. Musí to být:

• Vdova, která … doufá v Boha a oddává se vytrvale prosbám a modlitbám ve dne i v noci. (1Tm 5,5)

Je to vdova, která se modlí, je to žena, která je modlitebnicí. Na začátku Lukášova evangelia, kde čteme o narození Ježíše Krista, vidíme jinou modlitebnici, Annu, dceru Fanúelovu která sedm let po své svatbě ovdověla a potom žila v chrámu a:

• … dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami. (Lk 3,37)

Je mnoho dalších míst, které nám ukazují, že ženy se mají modlit stejně jako muži. Ekumenický překlad v našem textu mluví o shromáždění, ale originální text jde podle mě ještě dále – doslova je tam „na všech místech“. A patnáctý verš třetí kapitoly shrnuje první tři kapitoly listu, když říká:

• [Píši ti to] … abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy. (1Tm 3,15)

Jenom těžko bychom dokazovali, že když Pavel mluví o církvi, má na mysli jenom shromážděnou církev. Církev jsou jednotliví křesťané – oni tvoří církev a jsou církví, ať se scházejí, či nikoliv. K životu církve samozřejmě patří shromáždění, dokonce nás Bible povzbuzuje, abychom nezanedbávali společná shromáždění (Žd 10,25). Shromáždění je důležitou součástí života církve, nezanedbatelnou, ale shromáždění není církev. Církev je víc – dokonce i místní církev je víc než pouhé shromáždění. Církev je o vztahu jednotlivce s Kristem a o vzájemných vztazích mezi těmito jednotlivci, a to jak ve shromáždění, tak mimo shromáždění. A na každém místě, ve shromáždění i mimo něj, se křesťané, muži i ženy, mají modlit. Modlitba je duchovním dýcháním nejenom jednotlivých křesťanů, ale celého místního společenství. 

Už jsme mluvili o tom, že se musíme učit modlitbě, musíme se učit, že se máme modlit, proč se máme modlit i jak se máme modlit. Je pochopitelné, když někomu dělá problém modlit se před druhými lidmi, ale není to něco, co by nešlo překonat a naučit se to. Stejně jako se modlíme sami doma, můžeme (a máme) se modlit také v menších skupinkách, doma, nebo když se sejdeme nebo se navštívíme. Vzpomeňte si, jak jsme četli, že to je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha (1Tm 2,3).  Bůh chce, abychom se modlili, a stále znovu nám ukazuje, že s radostí vyslýchá modlitby svých dětí, i když jim někdy s odpovědí prodlévá (Lk 18,7). Bůh také dává zaslíbení našim modlitbám a dává nám hojnost příkladů, jak v Písmu, tak v našem každodenním životě, že velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého (Jk 5,16). To je výzva k modlitbám, která je základem našeho textu.