Bůh je jediný Spasitel svého lidu

• Jen on je má skála a má spása. (Ž 62,3 KMS)

Jak vznešený nadpis. Tak vznešený, sugestivní a přemáhající. „MÁ SKÁLA“. To je tak Božské, že Bůh sám je jediný nositel takového titulu. Pohleď na ony skály a žasni nad jejich věk, protože ony na nás hledí svými věky. Ještě než bylo založeno toto město (Londýn), byly už šedivé svým věkem. Ještě než se člověk nadechl, tyto už byly věkovité, jak je řečeno. Jsou dětmi zašlých věků. S úžasem hledíme na tyto věkovité skály, protože svou podstatou jsou prvorozené. V nich naleznete v jejich skrytých útrobách ostatky neznámých světů, o kterých se moudří dohadují, ale které jsou nepoznané, pokud Bůh sám je nevyučí o tom, co bylo před nimi samotnými.

Hledíš s hlubokou úctou k této skále, protože si pamatuješ příběhy, které by mohla vyprávět, pokud by měla hlas, jak se postupně ohněm a vodou utvořila do své současné podoby. I tak je náš Bůh neobyčejně věkovitý. Jeho hlava a vlasy jsou jak bílá vlna, bílé jako čerstvě padlý sníh, protože on je „dávných věků“ Bůh, a jsme neustále vyučováni Písmem, abychom si pamatovali, že on je „bez počátku let“. Dávno před tím než povstalo stvoření, „od věčnosti do věčnosti“ on byl Bůh.

„MÁ SKÁLA!“ Jaké dějiny bouří, kterým byla vystavena, může tato skála vyprávět. Jak pevně tato skála odolávala bouřím oceánů u svého úpatí, jak čelila bleskům nad svým štítem, stála naprosto nehnutě. A stejně tak náš Bůh. Jak pevně stál, jak vytrvalý byl, když se národy proti němu bouřily a spílaly mu a „králové země se proti němu spolčili!“ Jen tím, že stál nehnutě, prolomil zástupy svých nepřátel, aniž by vztáhl svou ruku!

Se vznešenou a pevnou majestátností, jakou má skála, zlomil vlny a rozptýlil armády svých nepřátel, hnal je nazpět, až byli zmateni. Pohleď znovu na tu skálu, jak stojí pevně a nehnutě! Neuhne ze svého místa ani o píď, stojí tam na věky pevně a nehnutě. Ostatní se mění, kolik ostrovů zmizelo pod hladinou oceánů, kolik kontinentů se otřáslo v základech, ale pohleď, skála zůstává pevná a nehnutá, jako by byla samotným základem celého světa a nemohla se pohnout až do ztroskotání všeho stvoření, nebo až se uvolní zákony přírody. Stejně i tak náš Bůh, jak věrný je ve svých slibech! Jak nezvratná jsou jeho nařízení a výnosy! Jak jsou neměnné a neochvějné!

Skála je neměnitelná, nic jí neopotřebuje. Onen starý žulový štít se třpytil v slunečním žáru, nebo jej zakrýval sněhový závoj zimních mrazů – z času na čas chválil Boha s odkrytou šíjí, jindy jej větry zahalily závojem mraků, tak jako cherub uctívá svého Stvořitele. Však skála sama stojí nepohnutě. Mrazy jí nezničily, ani letní žár ji neroztaví. I tak náš Bůh. Neboť on je má Skála, on je stále tentýž a Jeho království bude bez konce. Je neměnný ve svém bytí, pevný ve své dostatečnosti. On sám sebe udržuje nezměnitelným. A „proto vy synové Jákobovy nezhynete“.

Deset tisíc užití slova skála navíc vyjadřuje plnost toho, čím ve skutečnosti Bůh je. Pohleď na pevnost stojící na vysokém skalním ostrohu, ke které se mraky jen zřídka vyšplhají, na jejíchž srázech nelze vést žádný útok. Ozbrojenci se nedostanou k obráncům pevnosti, protože ti se jim smějí ze svých výšin. I náš Bůh je pevnou a jistou obranou a my se nikdy nepohneme, pokud „on postavil naše nohy na skálu a vede naše kroky“. Mnohokrát je gigantická skála předmětem obdivu a úcty, z jejího vrcholu můžeme spatřit celý okolní svět, jako na malé mapě. Hledíme na široký proud řeky, jako by to byla stříbrná žíla uvnitř smaragdu.

S údivem hledíme na národy u našich nohou, jako by to byly kapky ve kbelíku a ostrovy jsou ty nejnepatrnější věci na světě, zatímco moře se zdá jako louže vody a to vše v rukou mocného obra. Mocný Bůh je takovou skalou. Stojíme na něm a hledíme dolů na svět, jako by to byla ta nejmenší věc. Vystoupili jsme na vrchol Pisgy, odkud spatřujeme tento svět bouří, utrpení a trampot a hledíme až k obzorům světlé země duchů, světa neznámého očím a uším, ale jehož Boží pravda je nám zjevena Božím duchem.

Tato mocná skála je naším útočištěm a naší nejvyšší pozorovatelnou, ze které vidíme neviditelné a ze které máme důkazy o věcech, ze kterých jsme se ještě netěšili. Nemusím vám však přestat vyprávět vše o této skále – mohli bychom o ní kázat celý týden, ale raději o ní meditujte celý týden. „On je má skála“. Jak úžasná je to myšlenka! Jak jsem bezpečen a jak se mohu radovat ze skutečnosti, že když projdu Jordánem, on bude mou skalou! Nepůjdu po kluzkém podloží, ale budu kráčet po něm, jenž nezradí mé nohy. A mohu šťastně a vesele zpívat v hodinu smrti, „on je mou skalou a není v něm žádné nepravosti.“

Nyní opustíme myšlenku skály a přejdeme k předmětu našeho kázání, kterým je téma: Bůh je jediný Spasitel svého lidu!

„On jediný je mou skalou a mým spasením!“

Nejprve si všimneme velké doktríny, že jenom Bůh je naším Spasením. Za druhé to bude velká zkušenost, kterou poznáme a o které se dovíme, že „jen on je moje skála a spasení“. Za třetí je to velká povinnost, což je, jak správně hádáte, vzdávat mu chválu a úctu, slávu a čest a upřít svou víru jen do něj a na něj, který je jediný naší skalou a spasením.

I. Velká doktrína

První věcí je velká doktrína, tedy že jen Bůh je naší skalou a spasením. Pokud se někdo nás zeptá, jaké bychom si vybrali motto pro naše kázání evangelia, myslím, že odpověď by zněla: „Jen Bůh je naše spása.“ Nedávno oplakávaný pan Denham napsal ke svému portrétu velmi výmluvnou a obdivuhodnou větu: Spása je od Hospodina. V současnosti se to považuje za skutečnou esenci kalvinismu. Pokud se vás někdo dotáže, co míníš slovem kalvinista, s klidem můžeš odpovědět, „to je ten, kdo říká, že spása je od Hospodina“. V Písmu nemohu najít nic jiného než toto učení, tuto doktrínu. Toto je podstatou celé Bible. On jediný je mou skalou a spásou.

Řekni mi cokoliv, co se odchyluje od této věty, a s naprostou jistotou to bude hereze – bludné učení, které se odchýlilo od tohoto velkého základu-fundamentu, od této skálopevné pravdy, že Bůh je mou skalou a spasením. Co je to za herezi Říma? Nic než jen přídavek k dokonalé zásluze Ježíše Krista – přidávání skutků těla pro naše ospravedlnění? A co je hereze arminiánů? Nic než jen tajný přídavek něčeho k dokonalému dílu Vykupitele! Shledáte, že každá hereze, pokud je přiložena k prubířskému kameni, se sama odhalí, že se odchyluje od pravdy: On jediný je mou skalou a spásou.

Vysvětleme si nyní toto učení mnohem plněji. Termínem spasení myslím mnohem víc než jen skutečnosti znovuzrození a obrácení. Za „spasení“ nepovažuji něco, co mě znovuzrodí a postaví do takové pozice, že bych mohl odpadnout od smlouvy a být ztracen. Nemohu nazvat „mostem“ to, co vede jen do půlky řeky. Nemohu nazvat „spasením“ něco, co mě nedovede až do nebe, co mě dokonale neobmyje a nepostaví mě mezi svaté, kteří neustále zpívají „hosana“ u Božího trůnu. „Spasením“, pokud jej mohu rozdělit na části, chápu vysvobození, zachovávání v průběhu celého života, duchovní zaopatření a shromáždění všech svatých a dokonalého posvěcení v osobě Ježíše Krista na konci.

Nemohu přijmout myšlenku, že člověk může učinit něco, čemu nerozumí – pokud neví, co to znamená být znovuzrozen, nemůže sám sebe učinit takovým, aby byl znovuzrozen. Ne, věřím tomu, že člověk je naprosto bezmocný v první části svého spasení. Nemůže zlomit své řetězy, protože nejsou ze železa, jsou z jeho vlastního těla a krve. Musí nejprve zlomit své vlastní srdce předtím, než může zlomit pouta, která ho svazují. A jak by měl člověk zlomit své vlastní srdce? Jaké kladivo mám použít, abych rozbil svou vlastní duši a jaký oheň použít, aby má vlastní duše roztála? Bez Boha samotného není vysvobození. Tato doktrína je neustále potvrzována v Písmu. A ten, kdo ji nevěří, nepřijímá Boží pravdu. Vysvobození je jen od Boha samotného – spása je od Hospodina.

A pokud jsme vysvobozeni a oživeni v Kristu, zachování je stále jen Boží záležitost. Pokud se modlím, je to Bůh, kdo mě motivuje, abych se modlil, pokud mám dary milosti, je to Bůh, kdo mi je dává, pokud nesu ovoce, je to Bůh, kdo je dává a působí. Pokud žiji spořádaným životem, je to Bůh, kdo mě vede, abych tak žil. Já nečiním nic vzhledem k svému vlastnímu zachování kromě toho, co by Bůh sám nejprve učinil ve mně. Cokoliv mám, veškeré mé dobro je od Hospodina samotného. Kdykoliv zhřeším, je to mé vlastní, ale kdykoliv jednám spravedlivě a správně, je to z Boha, cele a dokonale. Pokud odrazím nepřítele, jeho síla vyprovokovala mé zbraně. Srazil jsem nepřítele až k zemi? Boží síla naostřila můj meč a dala mi sílu vést úder.

Kážu jeho slovo? To nejsem já, ale milost, která je ve mně. Žiji Bohu svatým životem? Nejsem to já, ale Kristus, který žije ve mně. Jsem posvěcován? Já sám sebe jsem nikdy neposvětil, to Boží duch mě posvěcuje. Nežiji světsky? Je to díky Boží výchově a trestání. Rostu v poznání? Velký učitel mě vyučuje. V Bohu nalézám vše, co chci. Ale v sobě nenalézám nic. „On jediný je mým spasením a skalou.“

A opět – zaopatření je také absolutně nezbytné. Potřebujeme jej v prozřetelnosti pro své tělo a zaopatření v milosti pro svou duši. Milosti prozřetelnosti jsou cele od Pána. Je pravdou, že déšť padá z nebe na zem, aby zavlažoval zemi, aby dával símě, ze kterého vzejde chléb pro pokrm. Ale ze kterých rukou přichází déšť a které prsty tvoří kapky svlažující zemi? Je pravdou, že sluneční paprsky dávají vzrůst rostlinám a že z nich zrající ovoce bere energii. Ale kdo dal slunce přírodě, aby ji oblažovalo svými paprsky? Je pravdou, že pracuji do úmoru v potu tváře. Ruce jsou už znavené, večer se uložím do postele, abych nabral sil, ale své zachování nepřičítám své vlastní moci a síle. A kdo dává mému svalstvu sílu? Kdo zoceluje plíce a kdo činí nervy ze železa? Jen Bůh je skála a spasení.

On jediný je spásou mého těla a spásou mé duše. Živím se jeho Slovem? To slovo není pro mne stravou, pokud jej Hospodin neučiní stravou pro mou duši a nepomůže mi se jím sytit. Žiji z many, která přišla z nebes? Tou manou je Ježíš Kristus vtělený, jehož tělo a krev jím a piji. Dostávám neustále čerstvý díl moci? Kde beru tuto moc? Mé spasení je v něm, bez něj nemohu činit vůbec nic. Stejně jako větev nemůže nést ovoce bez kmene, na který je napojena a jen když je na něj napojena a podobně je to i se mnou, já také mohu nést ovoce, jen když jsem na něj napojen a jsem v něm.

Když shrneme předešlé myšlenky do jedné. Dokonalosti dosáhneme, až budeme stát v blízkosti Božího trůnu. Tam budeme cele Hospodinovi. Ta zářivá koruna bude se skvít úžasným jasem hvězd na našich hlavách, budou vytvořeny jen naší Bohem. Jdu do země, kterou nikdy nezoral pluh rolníka, ale je mnohem úrodnější než všechny pozemské pole a louky i pastviny. Ačkoli je bohatší než všechny úrody, které jsem, kdy spatřil. Jdu stavět mnohem krásnější architektonický skvost, než jaký byl kdy postaven člověkem. Není to smrtelníkovo dílo. Je to dům ne rukou postavený, ale věčný dům v nebesích. Vše, co poznám v nebi, bude mi dáno od Hospodina. Pak pronesu, až jej spatřím v den poslední:

„Milost bude korunovat všechno své dílo na věčnosti
položí v nebesích kámen největší
a dobro obdrží svou chválu.“

II. Velká zkušenost

A nyní, milovaní, přikročme k velké zkušenosti. Největší ze všech zkušeností, které znám, je vědět, že „jen on je naše skála a spása.“ Trváme na tomto učení – doktríně. Ale učení nic neznamená, pokud není potvrzeno v naší zkušenosti. Většinu Božího učení, doktrín, si osvojujeme praxí. A to tím, že je vezmeme do světa a necháme je, aby nesly tíhu a námahu každodenního života. Pokud se zeptám jakéhokoliv křesťana na tomto místě, zda je toto učení pravdivé a pokud má s ním hlubokou zkušenost, tak odpoví: „V pravdě říkám, je tomu tak. Žádné slovo v Bibli není více pravdivé než, že spása je jen od Hospodina samého. On jediný je mou skalou a spásou.

 Ale milovaní, je velmi obtížné mít takové poznání učení ze zkušenosti, které nikdy neopustíme a ani se od něj neodchýlíme. Je velmi těžké věřit, že spása je jen od Hospodina. Jsou časy, kdy svoji důvěru a jistotu vkládáme do něčeho jiného než do Boha a hřešíme, když spojujeme ruku v ruce Boha s něčím mimo něj. Ještě se chvíli zastavme u zkušenosti, která nás přivedla k poznání, že spása je jen od Hospodina.

Skutečný křesťan vyzná, že spása je jen od Hospodina samého a to účinně. To znamená, že Bůh působí v člověku vše, aby člověk činil to, co se líbí Bohu. Když se ohlédnu zpět ve svém životě, vidím, že zatím vším byl Bůh. Bůh to vše účinně způsobil. Já nemám lampu, abych si posvítil na slunce, ale slunce svítí na mě. Já jsem nezačal žít svůj duchovní život, ne já ne. Spíše to byl Duch Boží, proti kterému jsem bojoval a vzpouzel se mu. Když mě přitáhl, po určitou dobu jsem za ním neběžel. V mé duši byla přirozená nenávist vůči všemu dobrému a svatému. Žádné domluvy nepomáhaly, varování šla do větru, blesky a hromy jsem ignoroval.

A podobně tomu bylo i šepotem Boží lásky, i ten jsem ignoroval jako něco zbytečného a marnivého. Ale jsem si jist a mohu sám za sebe říct a za všechny, kdo znají Hospodina: „On jediný je mou skalou a spásou.“ Byl to on, kdo obrátil vaše srdce a přivedl vás na kolena. Můžete pak říct:

„Milost naučila mou duši modlit se, 
Milost naplnila mé oči slzami.“ 

A ještě můžeme dodat: 

„Tato milost mě zachovala doposud, 
a nenechá mě odejít.“

Pamatuji si, když jsem přišel k Hospodinu. Myslel jsem si, že to dělám já vše, a i když jsem hledal Boha se vší upřímností, vůbec mě nenapadlo, že on hledá mě. Jsem toho názoru, že mladý konvertita si toto vše vůbec neuvědomuje. Jeden den, když jsem seděl v Božím domě, jsem moc nepřemýšlel o kázání, protože jsem mu nevěřil. Ale tu na mě udeřila myšlenka: „Jak ses stal křesťanem?“ Hledal jsem Hospodina. Ale jak si začal hledat Hospodina? Ta myšlenka probleskla na moment mou myslí. Nehledal bych ho, pokud už před tím nebylo v mé mysli něco, co mě přimělo ho hledat.

Jsem si jist, že to nebude dlouho trvat, kdy vyznáš: „Svoji změnu cele přičítám Bohu.“ Chci, aby tato slova byla mým stálým vyznáním. Vím o lidech, kteří káží jedno evangelium ráno a druhé večer. Kážou dobré evangelium ráno, protože kážou svatým, ale kážou falešné evangelium večer, protože kážou hříšníkům. Ale neexistuje žádná potřeba kázat pravdu ráno a večer kázat lež. „Slovo Hospodinovo je dokonalé, aby obrátilo duši hříšníka.“

Není vůbec třeba, abychom pravé evangelium čímkoliv nahrazovali, abychom přivedli hříšníky ke Spasiteli. Bratři a sestry v Kristu, musíte vyznat, že spása je od Hospodina. Když pohlédnete zpět do minulosti, musíte říci, „Můj Pane, cokoliv mám, je od tebe. Mám křídla víry? Kdysi jsem byl bez nich. Mám oči víry? Kdysi jsem byl naprosto slepý. Byl jsem mrtev, dokud jsi mne neoživil, neviděl jsem, dokud jsi mi nenavrátil zrak. Kdysi mé srdce bylo jen odporným hnojištěm, ale ty jsi tam dal perly. Protože hnojiště perly nerodí. Dal jsi mi vše, co mám.

A když se podíváš na přítomnost, pokud ti zkušenost potvrzuje, že jsi Boží dítě, budeš vše dobré a svaté přisuzovat jen jemu. Ne jen to, co jsi měl v minulosti, ale i to, co máš teď. Sedíš tu dnes ráno ve své kostelní lavici. Chci jen, aby sis teď promyslel, kde právě teď stojíš. Milovaní, myslíte si, že byste byli tady, kdyby vás Boží milost k tomu nepřivedla a neproměnila vás? Jen pomyslete, jak silným pokušením jste včera čelili. Jak vás strhly z vašich výšin. Pravděpodobně vám sloužili jako i občas mně. Sám ďábel mě někdy dotáhne až na kraj srázu zkázy hříchu za pomoci fascinace a okouzlení, abych zapomněl na nebezpečí všech jeho svodů, které tuto zkázu obklopují.

A jen když by mě chtěl srazit dolů, vidím pod sebou hlubokou propast a zároveň mě nahoru táhne něčí silná ruka a slyším volající hlas: „Já ho zachráním od pádu do propasti. Mám za něj výkupné.“ Necítíš, že před tím, než slunce zapadne, bys skončil v zatracení, kdyby tě milost nechránila a nedržela? Máš ve svém srdci něco dobrého, co by ti před tím nedala Boží milost? Pokud si myslím, že mám milost, která nepochází od Boha, hodím ji na zem a budu po ni šlapat, protože není dobrou ctností od Boha. Myslím si, že by to byl jen pouhý padělek, pokud nepochází přímo od Boží slávy. Může se sebevíc podobat originálu, ale je naprosto špatná, protože nepochází od Boha. Křesťane, co řekneš o všech věcech minulých i přítomných? „On jediný je moje skála a spasení.“

A nyní pohleďme do budoucnosti. Člověče! Pomysli, kolik nepřátel máš. Kolik musíš přejít řek, kolik hor zdolat, kolik draků musíš porazit, kolika lvům musíš uprchnout z chřtánu, kolika ohni budeš muset projít a kolik povodní budeš muset zdolat a přebrodit. Co si myslíš, člověče? Může být tvé spasení od někoho jiného než od Boha? Jen kdybych neměl tu Božskou ruku, o kterou bych se opřel, zvolal bych: „Smrti! Znič mě a usmrť mě! Ať jsem kdekoli.“ Kdybych neměl tu naději, které bych věřil, pohřběte mě deset tisíc sáhů pod zem, kde bych byl zapomenut! Dejte mě pryč, protože jsem nejubožejší, pokud nemám Boha za pomocníka po celé mé pouti.

Jsi dost silný, abys bojoval aspoň s jedním ze svých nepřátel bez Boží pomoci? Myslím si, že ne. I hloupá služka by dokázala Petra strhnout do hlubin, pokud by při něm nestál Bůh. Úpěnlivě vás prosím, pamatujte si to! Doufám, že to víte ze své minulé zkušenosti, ale pamatujte si to pro budoucnost, ať půjdete kamkoli. „Spása je od Hospodina.“ Nehleďte do svých srdcí a ani nezkoumejte, zda je na vás něco obdivuhodného a příkladného, jen si pamatujte „spása je od Hospodina.“ „On jediný je mou skalou a spásou.“

Vše to je od Boha, a to bez zaváhání. A jsem si jist, že musíme dodat, že to je jen díky jeho zásluhám, jen díky jemu. Víme ze zkušenosti, že spasení je cele jeho. Jaké já mám zásluhy? Kdybych měl shromáždit všechno, co jsem kdy měl, a pak přijít za vámi a prosit o vše, co máte, neměl bych ani tolik, co by stálo za jediný haléř. Slyšeli jsme o některých katolících, kteří říkali, že existuje rovnováha mezi dobrými a špatnými skutky v jejich prospěch, a že si tedy zasluhují nebe. Ale nic takového neexistuje.

Viděl jsem už mnoho lidí, mnoho druhů křesťanů a mnoho podivných křesťanů, ale nikdy jsem nepotkal žádného, který by, když se dostal do úzkých, tvrdil, že má jakékoliv vlastní zásluhy. Slyšeli jsme už o lidech dokonale pošetilých. A to samé si také myslíme o jejich charakteru. Máme tedy své vlastní zásluhy? Jsem si jist, že nikoli, pokud jsme byli vyučováni Bohem. Kdysi jsme si to však mysleli. Ale pak přišel Usvědčovatel do komnat našeho srdce a vzal nám všechnu naši slávu. A my jsme stále odporní. Nevím, zda to Cowper neřekl docela správně, když pronesl tato slova:

„Šťastná hodina, když jsem byl přiveden ke tvým nohám,
a všechna má pošetilost sekerou vyťata do kořenů.
Nikomu jsem nevěřil jen tobě,
v nic jsem nedoufal než ve tvou Božskou spravedlnost!“

Myslím si, že se zmýlil, protože většina křesťanů občas doufá v sebe, ale jsme přinuceni sami sebou k tomu, že „spása je od Hospodina.“ Pokud na ni pohlížíme podle zásluh.

Moji drazí přátelé, zakusili jste to už ve svém srdci? Můžete tomu říci AMEN? Můžete říci, že „Bůh je má pomoc“? Odvážím se říci, že ano, že to můžete vyznat. Ale nebudete to moci říci dobře, pokud vás Bůh nevyučí. Věříme tomu na začátku našeho křesťanského života a víme to i potom. Čím déle žijeme, tím více to shledáváme pravdivým slova proroka Jeremjáše 17,5.7: „Prokletý je muž, který spoléhá na člověka, tělo pokládá za svou sílu, ale požehnaný je muž, který spoléhá na Hospodina, a jehož nadějí je Hospodin.“ Pravdou je, že korunou křesťanské zkušenosti je vysvobození od doufání a víry v sebe anebo v člověka a plné a celé spolehnutí se na Ježíše Krista.

Pravím ti, křesťane, že tvou nejvznešenější zkušeností není nářek nad svou vlastní porušeností, není to ani nářek nad tvým putováním a blouděním, ale je to: „Pane, pomoz mojí nedověře.“ Mám rád, co řekl Luther, „Utíkal bych do náruče Krista, i kdyby měl tasený meč ve svých rukou.“ Tomu se říká troufalá víra, ale jak řekl starý bohoslovec, neexistuje nic jako troufalá víra. S Kristem neriskujeme, u něj neexistuje ani sebemenší riziko.

Je to svatá a Božská zkušenost, když jdeme ke Kristu a když můžeme uprostřed bouře vyznat, „Ó, Ježíši, jsem pokryt tvou krví.“ Když sami v sobě cítíme, že jsme jen ubožáci v hadrech, a přesto vyznat: „Bože věřím, že skrze Ježíše Krista, jakkoli jsem ubohý a špinavý, je mi plně odpuštěno.“ Víra svatých je malá víra, když věříme jako svatý, ale hříšníkova víra je pravou vírou, když věříme jako hříšník. Tato víra, ne bezhříšné bytosti, ale hříšného stvoření, je víra, která se těší v Bohu a z Boha. Jdi, křesťane. Pros, aby to byla i tvá zkušenost, aby ses každý den učil, že „on jediný je mou skalou a spásou.“

III. Velká povinnost

A nyní jsme u třetího bodu, u velké povinnosti. Máme už velkou zkušenost a nyní musíme mít velkou povinnost.

Velká povinnost znamená, pokud Bůh je naší skalou, a my to víme, nemáme snad závazek cele věřit našemu Bohu? Není naší povinností jej cele milovat a uvrhnou na něj naši veškerou naději a doufání? Nemáme pak tedy celý svůj život prožít pro něj? A nemáme se mu tedy cele oddat? Pokud je Bůh vše, co mám, pak jistě vše co mám, patří Bohu. Pokud Bůh jediný je mou nadějí, pak jistě všechnu svou naději a doufání vložím do něj. Pokud je Boží láska to jediné, co zachraňuje, pak jistě bude mít jen mou lásku. Dovol mi, křesťane, abych ti ještě něco pověděl. Chci tě varovat, že nemáš dva Bohy, dva Kristy, dva přítele, dva manžely, dva velké otce. Tak jako nemáš dva prameny, dvě řeky, dvě slunce nebo dvě nebesa, ale máš pouze jen jedno nebe. Chci, abyste si zapamatovali a vzali to naprosto vážně, že Bůh dal své spasení sám v sobě, aby tě cele přivedl k sobě – k Bohu. Tak tedy pojď a pozorně naslouchej!

Na prvním místě, křesťane, buď spojen jen s Kristem a s nikým jiným. Použil bys své staré hadry s novým oblečením, které ti on dává? Dal bys nové víno do starých měchů? Dal bys dohromady Krista a své já? Je to asi podobné tomu, jako bys zapřáhl spolu mravence a slona. Nikdy by spolu nemohli orat. Cože? Dal bys takto dohromady červa a archanděla, aby tě povozili po obloze! Jak bláznivé! Jak nereálné! Cože? Sebe a Krista? Jistě, Kristus by se smál – ne, nikoliv, Kristus by naříkal nad takovou věcí, jen když by na ni pomyslil! Kristus a člověk společně dohromady? Kristus a společnost? Ne, to se nikdy nestane. Na něco takového by nikdy nepřistoupil!

On musí být vše. Všimni si, jak nekonzistentní by to bylo, kdybys dal dohromady s ním cokoliv jiného. A pamatuj si, jak špatné a zlé by to bylo! Kristus nikdy vedle sebe nesnese cokoliv dalšího. Nazývá je cizoložníky a smilníky ty, kteří milují cokoliv jiného, ale ne jeho samého. On bude mít celé tvé srdce, aby mu cele a plně důvěřovalo, celou tvou duši, aby jej milovala a celý tvůj život, aby jej ctil. Nevejde do tvého domu, pokud všechny klíče složíš u jeho nohou. Nevejde tam, pokud mu nevydáš všechny místnosti od sklepa až po půdu. Pak budeš zpívat:

„I kdybych si něco nechal sobě, 
a povinnosti neposlechl, 
přec Boha tak miluji, 
že mu dám s láskou vše.“

Poznamenej si, křesťane, je hřích nechat si cokoliv kromě Boha. Pamatuj si, Krista velmi zarmoutíš, pokud toto uděláš. Zajisté jej nechceš takto zarmucovat, toho, který za tebe prolil svou předrahou krev? Určitě tady neexistuje ani jedno Boží dítě, které by chtělo zarmucovat svého staršího bratra! Nemůže tady být ani jedna duše vykoupená jeho krví, která by chtěla vidět plakat toho, který tak za nás trpěl. Já vím, že ty nechceš zarmoutit našeho Pána, že ano? Ale pravím ti, že zarmoutíš Jeho šlechetného Ducha, pokud budeš milovat něco jiného, než jen jeho. On tě tak miluje, že na tebe žárlí, žárlí na tvou lásku. O jeho Otci se říká, že je žárlivý Bůh a on je žárlivý Kristus, se kterým máš co do činění. Proto nedoufej v sílu vozů, v sílu koně, ale řekni: „On jediný je má skála a spása.“

Naléhavě tě prosím, všimni si jednoho důvodu, proč bys neměl hledět na cokoliv jiného, protože pak bys Krista neviděl tak dobře. Ty ale řekneš: Vidím Krista v jeho milosrdenství. Ale ty ho tam nevidíš tak dobře, jako kdybys viděl jeho osobu. Žádný člověk nemůže současně hledět na dva předměty a vidět je odděleně a odlišně. Můžeš pomrkávat po světě a pomrkávat po Kristu. Ale nemůžeš Kristu věnovat celý pohled a zároveň se jen na půl oka dívat po světě. Úpěnlivě vás prosím, bratři a sestry, nedělejte to, a ani se o to nepokoušejte. Budeš-li hledět na svět, bude to smítko ve tvém oku. Pokud budeš důvěřovat někomu nebo něčemu jinému než Kristu, jako bys seděl na dvou židlích a pád je pak neodvratný a velmi bolestný. Proto, křesťane, hleď jen na Krista. „On jediný je mým spasením a skalou.“

Pamatuj si, křesťane, nikdy bych ti nepřikázal, abys cokoliv spojoval s Kristem. Zajisté, kdykoliv toto uděláš, nezůstane to bez trestu. Nikdy neexistovalo Boží dítě, které by ve svém srdci zakrývalo jakoukoliv zradu Pána, ale cítilo by se neustále usvědčováno z hříchu. Bůh poslal „rozkaz k domovní prohlídce“ nás všech a co asi řekl vykonavatelům svého rozkazu, aby hledali? Přikázal jim, aby hledali všechny naše milenky a milence, všechny naše poklady a pomocníky. Boha méně zajímají naše hříchy jako hříchy, naše hříchy ho zajímají jako uzurpátoři jeho trůnu a dokonce tak jedná i s našimi ctnostmi. Říkám vám, že na světě není nic, na co byste měli spoléhat svým srdcem, za co byste nebyli potrestáni jako Haman.

Pokud milujete něco, ale ne Krista, budete toho litovat. Pokud milujete svůj dům více než Krista, stane se z vašeho domu vaše vězení. Pokud milujete více své dítě než Krista, stane se z něj zmije, která vás uštkne. Pokud milujete svůj denní pokrm a zaopatření více než Krista, pokrm vám zhořkne v ústech a voda ve vašem hrdle bude trpkou. Pokud budete žít jen z něj a v něm, nemáte nic, co byste měli a co by nemohl proměnit v trestající hůl, pokud to budete milovat více než Boha.

Ještě jednou, pokud budeš hledět na něco jiného a ne na Boha, zajisté upadneš do hříchu. Neexistoval nikdy člověk, který by hleděl na Spasitele Krista a který by sešel z cesty. Pokud se lodní navigátor drží Severky, dopluje na sever. Pokud se ovšem bude držet jiných hvězd a bude tak často měnit kurz, tak nikam nedopluje a bude jen bloudit. Pokud se nebudeš cele držet Krista, brzy sejdeš na scestí. Pokud se vzdáš tajemství své síly, tedy své důvěry v Krista. Pokud si budeš pohrávat s Dalilami tohoto světa a milovat sebe více než Krista, Pelištejci se tě brzy zmocní a zotročí tě jako Samsona. A budeš jim otročit tak dlouho, dokud ti nedorostou vlasy – tedy tvá plná důvěra v Krista.

Drž se tedy svým zrakem Ježíše. Protože pokud se od něj odchýlíš, tak zle dopadneš na své cestě! Přikazuji ti, křesťane, dávej si pozor na svá obdarování! Dávej si pozor na své ctnosti, svoji zkušenost a také na své modlitby. Dávej si pozor na svou naději i pokoru. Není jediný dar, který by tě nezatratil, pokud by byl ponechán sám sobě. Starý Brooks říká, když žena má manžela a manžel jí dá prsten a ona si jej navlékne a byla by hloupá, kdyby prsten milovala více než manžela. Nebo kdyby se více starala o tento šperk, než o toho, kdo jí jej dal. Jak nahněvaný by byl její manžel a jak by to od ní bylo bláznivé a nerozumné. Křesťane! Varuji tě, dávej si pozor na svá obdarování, protože se mohou ukázat jako mnohem větší nebezpečí než tvoje hříchy.

Varuji tě před vším v tomto světě. Toto nebezpečí je velké, hlavně když se nám žije nadmíru dobře. Když se nám skvěle daří, máme sklony nehledět až tak moc na Boha. Ty křesťane s velkým jměním, starej se o své peníze a dej si pozor na své zlato a stříbro. Stanou se pro tebe kletbou, pokud vstoupí mezi tebe a Boha. Vždycky držte svůj zrak od mraků, nehleď ani na řeku ani na loď, která po ni pluje. Nehleď na sluneční svit, ale na slunce samotné. Přisuďte všechny své dary Bohu a neustále si opakujte: „On jediný je má skála a spasení.“

Na závěr, vám ještě jednou přikazuji, upírejte cele svůj zrak na Boží tvář a ne na cokoliv v sobě, protože to, co jste nyní a co jste vždy byli, není nic jiného než ubozí hříšníci, pokud jste bez Krista! První část tohoto kázání jsem už kázal před nějakou dobou jako služebník Slova. Teď si myslím, že jsem byl ubohý hříšník a jak jsem pak začal mluvit a kázat. Ta nejlepší kázání, která jsem kdy kázal, byla ta, která jsem nekázal v moci služebníka, ale která jsem kázal jako ubohý hříšník, který káže také ubohým hříšníkům. Říká se o pávovi, že ačkoli má nádherné peří, stydí se za své černé pařáty a jsem si jist, že bychom se měli stydět za ty své.

Ač se naše peří páva může občas zdát jakkoliv nádherné, měli bychom myslet na to, co bychom měli být, pokud by nám nepomohla Boží milost. Proto se, křesťane, drž cele svým zrakem Krista, protože mimo něj skončíš zatracen v pekle. Není žádný démon, který by tě strhl do hlubin, jen pokud nejsi v Kristu. Aha, ty budeš pokorný! Pamatuj si, jak zlé a zvrácené máš srdce, i když tam je milost. Máš milost – Bůh tě miluje, ale pamatuj si, že stále máš ve svém srdci jed rakoviny. Bůh již odstranil mnoho z tvého hříchu, ale porušenost zůstává v něm stále. My cítíme, že ačkoli je v nás starý člověk svým způsobem mrtev a oheň je uhašen vodou Ducha svatého, vše by se obrátilo k horšímu, kdyby nás Bůh nedržel ve své moci a vlivu a nechránil nás.

Nehledejme slávu sami u sebe. Otrok nemusí být hrdý na svůj původ, on má na svých rukou svoji značku otroka. Pryč s pýchou. Pryč s ní. Spočiňme cele na Kristu.

Teď jen slovíčko k bezbožným, vy, kdo neznáte Krista, jste již slyšeli vše, co jsem doposud říkal, že spasení je jen v Kristu. Není to snad pro vás to nejlepší učení? Vždyť vy nemáte zhola nic, že ano? Jste chudí, ztracení, ubozí hříšníci. Slyšte toto, hříšníku, nemáš vůbec nic a ani nic nechceš, protože Kristus má vše. Ty však řekneš: „Jsem spoutaný otrok.“ ale on má výkupné. Ty však namítneš: „Já jsem naprosto špinavý, až hrůza pohledět.“ Kristus však má dokonalé obmytí tvé špíny. Ty zase řekneš: „Mám lepru.“ Ano máš ji a je to s tebou vážné, ale on je dobrý lékař, který tě vyléčí. Ty zase budeš odporovat tím, že jsi odsouzen, ale on má pro tebe podepsanou milost, pokud v něj uvěříš.

Ty zase namítneš: „Jsem mrtev.“ Ano je to tak, ale Kristus má život a může ti ho dát. Nechceš nic vlastního – na nic nechceš spoléhat jen na Krista. A pokud je tady muž, žena nebo dítě, kteří jsou připraveni říct ve svém srdci: „Přijímám Krista, aby byl mým Spasitelem, bez svých vlastních sil a zásluh, ve které bych doufal. Vidím své hříchy, ale vidím, že Kristus je větší než mé hříchy. Vidím svou vinu, ale věřím, že Kristus je mnohem mocnější než má vina.“ Pravím vám, že pokud někdo z vás toto může říci, může odejít s radostí, protože je dědic království nebeského.

Musím vám říct jeden příběh, který má vztah k našemu sborovému shromáždění, protože tady mohou být někteří lidé, kteří jen velmi chabě chápou cestu spasení. Jeden můj přítel šel navštívit člověka, který chtěl vstoupit do sboru. A ten mu řekl: „Můžeš mi říct, co bys řekl ubohému hříšníkovi, který za tebou přišel, aby se tě zeptal na to, jak být spasen?“ A on mu odpověděl, „Víš, já ani nevím, to je hrozně moc těžké ti říct. Ale tento případ se stal zrovna včera. Ubohá žena přišla do mého obchodu a já jí to řekl. Ale bylo to řečeno takovým způsobem, že se to tady nedá zopakovat.“

„Ne, řekni mi to, chtěl bych to slyšet.“ „Dobrá, byla to chudá žena, která musí dávat do zástavy své věci, aby je znovu a znovu vykupovala nazpět. Nevěděl jsem jak jí to říci lépe než takto. Řekl jsem jí – podívej se. Tvoje duše je zástavou u ďábla, Kristus zaplatil Výkupné. Věř, že bylo za tebe zaplaceno, takže tvá duše bude vysvobozena.“ To byl ten nejjednodušší způsob, ale také ten nejlepší způsob, jak této ženě zvěstovat poznání cesty spasení. Je pravdou, že naše duše byly zastaveny pro Boží trest. Byli jsme ubozí a nemohli jsme zaplatit výkupné. Ale Kristus přišel a zaplatil vše a víra je stvrzenkou, kterou získáváme naše duše ze zástavy.

Nemusíme mít u sebe ani jeden haléř. Pouze musíme říct, „Pane, věřím v Ježíše Krista. Nemám žádné peníze pro vyplacení své duše, protože je tady stvrzenka, že peníze už byly dávno zaplaceny. Toto je napsáno ve tvém Slově – krev Ježíše Krista mě očišťuje od veškerého mého hříchu.“ Pokud vezmeš tuto stvrzenku, dostaneš svou duši ze zástavy. A pak řekneš, „Je mi odpuštěno, je mi odpuštěno, jsem zázrak milosti.“ A vám Bůh žehná, drazí přátelé, pro Krista. Amen.

Překlad Karel Hanza