Bůh způsobuje, že utrpení zbožných lidí působí k jejich dobru

• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Ř 8,28)

Apoštol neříká, že všechny věci  jsou dobré, ani že utrpení je ze své podstaty příjemné. Utrpení je samo o sobě hořkým plodem pádu (Gn 3,16–19). Bolest, ztráta, nemoc a smutek jsou skutečné zlo. Přesto Písmo hovoří s neochvějnou jasností: svrchovaný Bůh způsobuje, že i tato utrpení působí k dobru jeho vykoupeného lidu. Ne náhodou. Ne kvůli lidské odolnosti. Ale díky jeho moudré, svaté a otcovské prozřetelnosti.

Utrpení nejsou náhodná, nevznikají z ničeho a nejsou ani triumfem satana (Jb 5,6). Přicházejí z Boží vůle. Jak přiznala Noemi: „Všemohoucí mi připravil velmi trpký úděl“ (Rt 1,20). Nástroje mohou udeřit, ale úkol dává Bůh. Job neřekl: „Hospodin dal a ďábel vzal“, ale spíše: „Hospodin dal, Hospodin vzal“ (Jb 1,21). Tato pravda uklidňuje duši. Utrpení, které by nebylo řízeno Bohem, by bylo nesnesitelné. Ale utrpení, které je odměřeno Otcovou rukou, nikdy není bezvýznamné.

Boží slovo jde ještě dál: utrpení nepochází pouze od Boha – je pro naše dobro. „Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením“ (Ž 119,71). Zde Pán mění jed v lék. Z nejjedovatějších léků Bůh získává naše spasení. Pec zlato neničí, ale zušlechťuje.

Za prvé, utrpení je učitelem. „Slyšte o metle! Kdo ji přivolal?“ (Mi 6,9). Kázání mohou poučit mysl, ale utrpení poučuje srdce. V době prosperity se hřích často jeví jako neškodný, jako namalovaný lev. Ale utrpení odhaluje jeho skutečné zuby. Nemocniční lůžko, hrob nebo zmařený plán nás učí, co je hřích ve skutečnosti – poskvrňující, klamný a smrtelný (Ř 7,13). Pod vlivem žáru se na povrch dostává zkaženost. Stejně jako oheň vytahuje nečistoty z čiré vody, tak zkoušky odhalují netrpělivost, nevěru a pýchu, které jsou skryté uvnitř. A v tomto bolestivém odhalování nám Bůh prokazuje dobro.

Za druhé, utrpení napravuje rozdělené srdce. „Jejich srdce je plné úlisnosti“ (Oz 10,2). V pohodlí se duše nachyluje ke světu. Bůh a JÁ soupeří. Proto Pán odstraňuje pozemské opory, aby se srdce mohlo přimknout pouze k němu. Stejně jako se křivá železná tyč drží nad ohněm, aby se narovnala, tak Bůh používá utrpení, aby obnovil upřímnost a poctivost. To je milosrdenství, ne krutost.

Za třetí, utrpení nás přibližuje k Ježíši. Otec se zavázal, že své děti učiní podobnými svému Synu (Římanům 8:29). A jaká byla cesta Syna? „Muž plný bolesti, zkoušený nemocemi“ (Iz 53,3). Má snad Hlava nosit trnovou korunu, zatímco údy by měly očekávat věnce z květin? Kristovo utrpení bylo usmiřující, naše je trestající (Žd 12,10). Přesto se díky němu podobnost s Ježíšem vryje hlouběji do našich duší.

Za čtvrté, utrpení oslabuje hřích. Hřích plodí utrpení a utrpení zase pomáhá hřích zabít. Oheň spaluje nečistoty. Pýcha je pokořena. Chtíč je ochlazen. Chamtivost je odhalena. Bůh zraňuje, aby uzdravil. To, co odstraňuje, není náš poklad, ale naše nemoc.

Za páté, utrpení oslabuje naše pouto se světem. Bůh vykořeňuje naše pohodlí, aby naše srdce mohla vzlétnout k nebi. Když pozemské potoky vyschnou, jsme vedeni k prameni. „Všechna spása pramení mi z tebe“ (Ž 87,7). Toto odloučení je bolestivé, ale nutné, a to i pro nejstarší svaté.

Za šesté, utrpení připravuje cestu ke slávě. „Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy“ (2K 4,17) Nejprve se nanesou tmavé barvy, pak zlato. Nádoba se nechá vyzrát, než se do ní nalije víno. Boží metla má na konci med. To nejhorší, co Bůh svým dětem kdy udělá, je, že je bičem vyžene do nebe!