Covid a církev: Co měly církve udělat? (text kázání)

Kázání s českými titulky můžete vidět zde (pozn. titulky je třeba zapnout v nastavení videa).

Takže v této první části se dostáváme k tématu dnešní konference, kterým je covid a církev a konkrétně otázka, co měly církve udělat?

Někteří lidé, možná i někteří z přítomných, by okamžitě řekli, že církve měly zůstat otevřené. Ale jiní, možná dokonce většina, by se zeptali, proč se k tomuto tématu znovu vracíme. Bylo to téma, které již vyvolalo tolik napětí. Bylo tolik neshod, tolik rozporů ohledně tématu covid a toho, jak se k němu přistupovalo.

Opravdu chceme, aby se to po letech znovu vytahovalo, když se konečně můžeme pohnout dál? Překvapivou realitou v reakci na tento způsob uvažování je nejen to, že historie, a v tomto případě se jedná o nedávnou historii, má významný vliv na současnou situaci a dokonce i na budoucnost. Kromě toho se v této první části budeme podrobně zabývat tím, že covidová krize a  s ní související situace, poukázala na ještě hlubší problém, a to na duchovní klima církve v zemích, jako je dnešní Spojené království. 

Kdyby existovalo tlačítko „odstranit“, mnoho církví a církevních představitelů by s radostí vymazalo z historie svůj přístup k lockdownům, nošení roušek, očkování a celému tomuto velkému zmatku. Chtěli by vymazat a zapomenout a, pozor, vrátit se k tomu, jak to bylo dřív. A musíme pochopit, že návrat k tomu, jak to bylo dříve, ve skutečnosti znamená návrat k tomu, jak to bylo dříve, tedy udržování duchovního klimatu církve ve stínu, mimo pozornost veřejnosti. Protože jedna věc, kterou covid udělal s církví, bylo to, že odhalil mnoho pošetilosti a dokonce hříšnosti, které se v té době velmi zvětšily. A to není něco, na co můžeme zapomenout. 

Ano, týká se to do značné míry tématu covid, ale jako pastor s pastoračním srdcem, s touhou vidět, jak je Boží slovo hlásáno a zachováváno, považuji tuto otázku za velmi významnou, protože naše církve, budoucí generace našich církví, jsou založeny právě na tomto a na základu Božího slova. A tak se obrátíme k Božímu slovu.

A pokud máte Bible, otevřete si prosím knihu Numeri. Na začátku Bible máme Genesis, Exodus, Leviticus a pak Numeri, konkrétně kapitolu 32. V této kapitole se totiž odehrává situace, ve které se dva a půl izraelských kmenů rozhodnou pro určitý postup, který se docela významně vztahuje k tomu, jak můžeme vnímat současnou situaci církve.

Přečteme si tedy 32. kapitolu knihy Numeri. Přečteme si prvních 24 veršů této kapitoly. Toto je Slovo Boží.

• Rúbenovci a Gádovci měli převeliké množství stád. Když spatřili jaezerskou a gileádskou zemi, shledali, že to je vhodné místo pro stáda. Gádovci a Rúbenovci tedy přišli a řekli Mojžíšovi, knězi Eleazarovi a předákům pospolitosti: „Atarót, Díbón, Jaezer, Nimra, Chešbón, Eleále, Sebám, Nebó a Beón, země, kterou Hospodin před izraelskou pospolitostí porazil, je zemí vhodnou pro stáda. A tvoji služebníci mají stáda.“ A dodali: „Jestliže jsme u tebe nalezli přízeň, nechť je tvým služebníkům přidělena do vlastnictví tato země. Nevoď nás přes Jordán.“ Mojžíš Gádovcům a Rúbenovcům vytkl: „Což vaši bratří půjdou do boje a vy si zůstanete tady? Proč berete Izraelcům odvahu přejít do země, kterou jim dal Hospodin? Zrovna tak se zachovali vaši otcové, když jsem je poslal z Kádeš-barneje, aby zhlédli zemi. Došli až do úvalu Eškólu a zhlédli zemi, ale Izraelcům vzali odvahu, takže nechtěli vejít do země, kterou jim dal Hospodin. Onoho dne vzplanul Hospodin hněvem a zapřisáhl se: Muži ve věku od dvaceti let výše, kteří vyšli z Egypta, neuvidí zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, protože se mi cele neoddali, kromě Kenazejce Káleba, syna Jefunova, a Jozua, syna Núnova; ti se totiž cele oddali Hospodinu. Tehdy vzplanul Hospodin proti Izraeli hněvem a čtyřicet let jim dal bloudit po poušti, dokud nezaniklo celé to pokolení, které se dopouštělo toho, co je zlé v Hospodinových očích. A teď jste nastoupili vy na místo svých otců, zplozenci hříšných lidí, abyste ještě stupňovali Hospodinův hněv planoucí proti Izraeli. Když se od něho odvrátíte, nechá Izraele na poušti ještě déle. Tak uvedete na všechen tento lid zkázu.“ Přistoupili k němu a prohlásili: „Vystavíme zde ohrady pro svá stáda a města pro své děti. My však potáhneme ve zbroji v čele Izraelců, dokud je neuvedeme na jejich místo. Naše děti zatím zůstanou v městech opevněných proti obyvatelům této země. Nenavrátíme se do svých domovů, dokud se všichni Izraelci neujmou svého dědictví. Nebudeme požadovat dědictví s nimi tam někde za Jordánem, když nám připadne dědictví na této straně Jordánu k východu.“ Mojžíš jim odpověděl: „Jestliže dodržíte toto slovo, vyzbrojíte se před Hospodinem do boje a všichni ve zbroji přejdete před Hospodinem Jordán, potom až on vyžene své nepřátele a země bude před Hospodinem podmaněna, vrátíte se a budete bez viny u Hospodina i u Izraele. Pak bude tato země vaším vlastnictvím před Hospodinem. Nezachováte-li se však takto, prohřešíte se proti Hospodinu. Vězte, že se vám váš hřích vymstí. Vystavějte si města pro své děti a ohrady pro své ovce a dodržte, co jste slíbili. 

Amen.

Nyní jen velmi stručně uvedu kontext toho, co máme v této kapitole. Až do této chvíle v Numeri 32 se vše zakládá na slibu, který živý Bůh, jediný pravý živý Bůh, dal muži jménem Abraham, který je zmíněn v tomto textu, slibu, že bude otcem mnoha národů, a v Genesis 17, 8, vidíme, že je zaslíbena konkrétní země, když se píše: „A dám tobě a tvému potomstvu po tobě zemi tvého pobytu, celou zemi Kanaán, jako věčné vlastnictví, a budu jejich Bohem.“ To je tedy slib, který je dán.

A pak Abraham má syna jménem Izák, který má syna jménem Jákob, který je později přejmenován na Izrael. A Izrael se nakonec, z Boží prozřetelnosti, přes mnoho obtíží v zemi přestěhuje do Egypta se svými syny, kterých má 12. A těchto 12 synů je to, co dnes vidíme ve Starém zákoně, 12 kmenů Izraele. A to je důležité mít na paměti, když se dostaneme k tomuto textu v knize Numeri. 

Jak se situace vyvíjí, lid Izraele stráví čtyři století v Egyptě, jak Bůh předpověděl. Během těchto čtyř století je lid Izraele velmi utlačován. Je podroben otroctví. Až do okamžiku, kdy Bůh povolá muže jménem Mojžíš, aby se vrátil do Egypta a zachránil lid Izraele, zůstává Boží vyvolený lid Izrael v Egyptě. Ale když se Mojžíš vrátí, Pán skrze něj a jeho bratra Árona sesílá na Egypt sérii ran a Boží lid, jeho vyvolený lid, je propuštěn. Jsou vykoupeni, což znamená, že jsou zpětně odkoupeni, a poté se vydávají do zaslíbené země. Do zaslíbené země, kterou vidíme zaslíbenou Abrahamovi již v Genesis, do zaslíbené země, do které se nyní v Numeri 32 lid chystá vstoupit. Je to země, kterou Bůh slíbil vyvolenému smluvnímu lidu. 

Mezi Bohem a jeho lidem, kterým je Izrael, existuje vztah. A slib zní, že zdědí zemi, zemi Kanaán, za řekou Jordán. To vše má velký význam pro to, co udělá dva a půl z těchto kmenů. Ještě je ale třeba zmínit, že Izraelité svedou mnoho bitev. Ve skutečnosti v Numeri 31 je jedna z bitev, kterou vedou, proti skupině zvané Midjánci, a Bůh je v těchto bitvách posiluje a žehná jim. Takže začínají docela prosperovat. Stali se silným a jednotným národem a jsou připraveni. A právě v tomto kontextu se dostáváme k naší situaci. 

Naše situace v Numeri 32, kde jsou zpočátku dva kmeny, kmeny Rúben a Gád, dva z těchto 12 kmenů Izraele, a oni něco vidí a chtějí něco udělat jinak. Všimněte si nejprve verše 1, kde se píše, že lid Rúbenův a lid Gádův měli velké množství dobytka. Mají tedy skot a všechny ty ostatní věci. A co pak uvidí? Ve verši 1 se píše, že uviděli tuto zemi, zemi jaezerskou a zemi gileádskou, které byly vhodným místem pro dobytek. Mají tedy dobytek a vidí, že je zde dobré místo pro dobytek. A tak ve čtvrtém verši, a zejména v pátém verši, předkládají svou žádost. V pátém verši se píše: „Jestliže jsme u tebe nalezli přízeň, nechť je tvým služebníkům přidělena do vlastnictví tato země. Nevoď nás přes Jordán.“ 

Přátelé, na první pohled se to zdá být naprosto rozumný a dokonce i citlivý návrh. Jdou do zaslíbené země. Je to velká, rozlehlá země, ale mají mnoho kmenů, mnoho lidí, mnoho dobytka. A právě tyto dva kmeny vidí, že je to dobré místo pro dobytek. Tak se pojďme zbavit ztrát a řekněme, že se usadíme tady. V tomto bodě si musíme uvědomit, že se jedná o lid, kterému Bůh požehnal, takže se dostal až sem. 

V jistém smyslu můžeme dokonce porovnat situaci těchto kmenů se situací církve ve Velké Británii. Zamyslete se nad dědictvím církve v naší zemi, které sahá mnoho stovek let do minulosti. Jak a proč máme dnes jako křesťané tolik svobod, abychom mohli uctívat Boha v kostelech a hlásat evangelium tak, jak to děláme? Protože existovali křesťané, kteří věřili Božímu slovu a odvážně a otevřeně je hlásali, i když tím riskovali své životy. A doslova prolévali krev. Obětovali své životy, aby umožnili lidem svobodně uctívat živého Boha. To je naše dědictví. To je důvod, proč jsme požehnáni v zemi, ve které žijeme. Je to dokonce důvod, proč máme tak jasný morální základ, na kterém se po mnoho století zakládají zákony našeho národa. Ale pak se dostáváme k otázce: co se stalo? Co se stalo? Co se stalo s naší kulturou? A konkrétněji dnes, co se stalo s naší církví?

A tady se podíváme na příklad Rubéna a Gáda, na jejich postoj, jejich přístup. A co máme? No, přátelé, co vidíme u těchto dvou kmenů, je dobře maskovaný kompromis. Je to dobře maskovaný kompromis. Je to zduchovnění tělesnosti.

Pokud se podíváme na to, co jsme viděli v církvích, zejména v posledních letech a zvláště v souvislosti s covidem, musíme si uvědomit jednu věc, která mnoha věřícím způsobuje velkou bolest: nejde jen o to, že máme co do činění s odpadlými církvemi, které odmítají základy křesťanské víry. Ano, v této skupině bylo jistě mnoho těch, kteří velmi podporovali vládní narativy a podobné věci. 

Ale tragédie, skutečná bolest, spočívala v tom, že mluvíme o tom, s čím se potýkáme my. To je problém, se kterým se potýkáme. Máme co do činění se skutečnými bratry a sestrami ve víře, kteří se tak zachovali. 

A tady se zabýváme těmito dvěma kmeny. Nejedná se o cizince, kteří si říkají: „No, já nemám v Izraeli žádný podíl, takže nemusím překračovat Jordán a vstupovat do zaslíbené země.“ Ne, oni znají zaslíbení a přesto chtějí udělat právě toto. Pojďme se na to podívat trochu podrobněji, abychom pochopili, co přesně pohání srdce těchto lidí.

Nejprve si ujasněme, že jednají podle toho, co vidí. Všimněte si, že ve verši 1 se píše, že to bylo místo vhodné pro dobytek. To je něco, co vidí na vlastní oči. A to je jedno z velkých nebezpečí pro křesťany, že? Žít podle toho, co vidí, a ne na základě víry. Žijeme pro sebe, a ne pro Krista. Filipským 2,1, pardon 2,21, říká a varuje, že všichni hledají své vlastní zájmy, a ne zájmy Ježíše Krista. A často se zdá, že věci, které děláme podle toho, co vidíme, jsou velmi moudré. Ale je to moudré podle těla, na základě toho, co vidíme.

Jako křesťané analyzujeme to, co nás obklopuje. Vidíme, že země je dobrá. Zvažujeme, co pro nás bude v danou chvíli nejlepší. A často je to proto, že nás pohání strach, a ne víra. Strach z toho, co vidíme, a ne víra v toho, komu důvěřujeme. A před tím nás varuje Jan v 1. Janově 2,16. Všimněte si slov tohoto verše: „Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa.“ A to je tragédie. 

Když se na to podíváme, ta touha našich očí a očí kmenů Rúbena a Gáda a co dělají, oni vidí to, co je dobré v jejich očích. Vidí to, co je pro ně nejlepší, jako prostředek k vlastnímu přežití a jako prostředek k tomu, jak mohou sami pokročit. 

Ale všimněte si také, že v tomto verši v 1. Janově 2,16 se také hovoří o pýše života. Další věc, kterou Rúben a Gád dělají, a která na první pohled nemusí být tak zřejmá, je vzhledem ke statusu těchto konkrétních kmenů velmi pyšná věc. Pro ty z vás, kteří to nevědí, Rúben byl prvorozený z dvanácti synů Izraele. Byl tedy prvním z dvanácti kmenů. Mohli bychom si tedy představit, že prvorozený by měl mít nárok na nejlepší část země Kanaán. Možná dokonce na něco lepšího, to je jisté. Pokud se však vrátíme do Genesis, v Genesis 35 vidíme, že Rúben spí s otcovou konkubínou a jeho otec na smrtelné posteli prohlásí, že Rúben nebude mít prvenství, Genesis 49, verš 4. 

Podobně je tomu u Gáda, prvorozeného syna služebnice Zilpy, dalšího uchazeče, který byl považován za vhodného pro válku. A dokonce i Manases, tato polovina kmene, která se zapojuje do akce, je prvorozeným synem Josefa. Ten však bude zastíněn svým mladším bratrem Efrajimem. 

V každém z těchto případů tedy nejde pouze o touhu po sebezáchově. Je to také touha po sebevyvyšování. A to je jádro problému. A to natolik, že si všimněte, co pak říkají ve verši 5. Nežádají pouze o zemi. Na konci verše říkají: „Nepřeváděj nás přes Jordán.“ Mají vůbec ponětí, co říkají? Toto je Boží záměr, Boží slib a Boží lid. A oni to vše otevřeně ignorují, aby vyhověli sami sobě a zastavili se ve svém kompromisu. Přesně to vidíme v jejich činech zde. 

Nyní Mojžíš pochopitelně reaguje velmi potřebným pokáráním. Ve verších 6 až 12 jim připomíná předchozí generaci. Protože předchozí generace byla na tomto místě. První lidé, kteří vyšli z Egypta a byli na poušti, měli příležitost vstoupit do zaslíbené země. A byli vysláni zvědové, aby prozkoumali zemi. Ale zvědové se vrátili s negativní zprávou, že lidé jsou velcí a děsiví. Nemůžeme to udělat. A jaký je jednomyslný konsenzus mezi Božím lidem? Nemůžeme to udělat. A Mojžíš připomíná těmto dvěma kmenům, že tu už byli. A oni řekli, že už tu byli. Zbabělost a strach dovedly tu generaci k tomu, že místo toho, aby následovali Boží slib a záměr, padli na poušti.

To je patrné zejména ve verši 12. A tento verš je klíčový. Byly dvě výjimky. Káleb, syn Jefunův, Kenazejec, a Jozue, syn Núnův. Ti dva, jak je uvedeno na konci verše 12, totiž zcela následovali Hospodina. A to je zde klíčové. Plně následovat Pána. 

Jaká má být církev Ježíše Krista? Máme být lidmi, kteří zvažují náklady a následují Ježíše podle svých vlastních podmínek? Polovinou nohy na stránkách Písma a možná na půl oka sledující, co dělá svět. Nesnažme se příliš zjednodušovat a neříkejme, že reakce církve byla reakcí na covid.  A že takto rozlišujeme dobré a špatné církve. 

Tato situace totiž velmi jasně poukázala na základní duchovní stav a problém církví v naší zemi. A na to, že mnoho z nich jednalo tak, jak jednalo. To se dostalo na veřejnost a do povědomí veřejnosti. Vraťme se o pět a půl roku zpět, na začátek roku 2020, kdy bylo brzy na jaře, a v médiích se objevovaly zprávy o novém viru, který představoval velkou hrozbu pro všechny. Panovala velká panika, strach a nejistota. V této chvíli, abych byl spravedlivý a realistický vůči všem, včetně církví, pro drtivou většinu lidí zpočátku panovala nejistota ohledně toho, co se děje. 

V kontextu, ve kterém jsem v té době pastýřsky vedl stádo v Aberdeenu, velmi malé společenství církve, jsme byli v pronajatých prostorách, v místním komunitním centru, a komunitní centrum nás vyhodilo. Byli jsme tedy nuceni vymyslet, co budeme dělat. Všichni se tedy věnovali online bohoslužbám. 

První věc, kterou jsem považoval za nezbytnou, protože v té době jsem se necítil příliš kvalifikovaný k tomu, abych se vyjadřoval k situaci kolem covidu, ale co jsem měl v úmyslu a bylo mi jasné, bylo zjistit, co učí Písmo o oblastech autority. Protože i v tomto okamžiku, jakmile vláda začala komunikovat, církve vydaly doporučení nebo dokonce něco silnějšího, že by se církve neměly scházet. 

V tomto okamžiku mělo v myslích všech církevních vedoucích zaznít poplašné zvonění. I když to bylo dobře míněno, mělo by stále zaznívat poplašné zvonění. A tak by i v této chvíli bylo povinností církevních představitelů velmi jasně prohlásit, že vláda má sice pravomoc v určitých oblastech fungování společnosti, ale v žádném případě nemá pravomoc rozhodovat o tom, jak, kdy a proč se církev Ježíše Krista schází k bohoslužbám.

To bylo jasně stanoveno jako základ v naší církvi. Nyní, s odstupem času, velmi lituji, že jsme se nezačali veřejně scházet dříve, a pak tajně, což jsme nakonec dělali. Protože zpočátku, jak všichni slyšeli, nám bylo řečeno, že to bude jen pár týdnů, než se křivka vyrovná. To nám bylo řečeno. Vzpomeňte si, pár týdnů, než se křivka vyrovná.

Takže o nic nejde. Můžeme to vydržet krátkou dobu a ukážeme, že jsme hodní a poslušní vůči naší vládě. Ale z pár týdnů se stalo pár měsíců. A nakonec, když se dostaneme do léta 2020, vláda nám opět povolila bohoslužby. Dveře se otevírají. V tuto chvíli už se ale zabýváme velmi politováníhodnou, smutnou situací. Právě v tomto okamžiku začíná narůstat znepokojení. 

Protože když začnu komunikovat s vedoucími církví o tom, jak postupují, zejména s těmi, kteří měli potíže s budovou, jak uctívají Pána s ohledem na změny, které zavedla vláda, začínám si uvědomovat, že mnoho vedoucích církví stále neplánuje společná setkávání. A pro všechny církevní představitele, se kterými jsem mluvil a kteří to plánovali, bylo jejich velkým zájmem, tématem našich rozhovorů a také toho, co zveřejňovali, otázka: Co říká vláda? Co nařizuje vláda?

A to se stalo nyní zavedeným vzorem. Bylo to spíše znepokojení nad tím, co se dělo kolem. Vezměte si například Rúbena a Gáda. Dívají se na to, co vidí, a podle toho jednají. To začala dělat i církev, poháněná strachem, strachem, který je ovládl, strachem z toho, co by mohla vláda říct nebo udělat, dokonce strachem z hněvu svých věřících, kteří by nebyli spokojeni, kdyby se církve otevřely a dělaly to, co přikazuje Písmo. A jistě i mnoho církevních vedoucích mělo strach, že se nakazí tímto virem a pak zemřou, a všechny tyto myšlenky. Jednali na základě toho, co viděli. Jednali tak z důvodu své vlastní pýchy, kdy v podstatě říkali: „Nenuťte nás vrátit se do církve.“ To říkají Rúben a Gád. „Nepřeváděj nás přes Jordán.“ 

Takový byl nyní postoj církevních vedoucích, a proto museli vymyslet nějakou nesmyslnou interpretaci Římanům 13 a „miluj svého bližního“. Museli předefinovat, co znamená uctívání, aby ospravedlnili, že online uctívání je stále uctíváním a podobné věci. A co se stane, když se dostaneme dále do roku 2020 a pak do roku 2021? Stále více církevních vedoucích se stále více zakopává ve svém postoji.

Vůbec není vidět žádný pocit lítosti nebo smutku nad touto situací a dopadem, který to začíná mít na jejich vlastní sbory. Ne, naopak se ještě více zdůrazňuje to, co se dělá. Takže v kontextu Skotska je v tuto chvíli jen velmi malý počet církevních představitelů, kteří se obrátili na soud. Také v kontextu, jako je ten můj, se scházíme tajně. A jsou to církve, církevní představitelé, kteří mi a ostatním v podobné situaci říkají, že teď není vhodná doba. Že to není moc moudré. Že by to mohlo ohrozit životy lidí a tak dále. 

Na jedné straně mohu pochopit nebo alespoň tolerovat, že si o mně lidé mohou myslet, že jsem velký zastánce konspiračních teorií, vzhledem k některým mým názorům. Ale co bylo naprosto nesnesitelné a nepřijatelné, bylo šíření těchto covidových narativů, kdy jsme doslova viděli pastory na jejich sociálních sítích s jejich covidovou vakcínou. Na svých profilových fotkách měli dva snímky s očkováním proti covidu. Jak naprosto hanebné chování. Jaký je totiž v tuto chvíli stav jejich sborů? Některé z nich jsou stále více znepokojeny, a to nejen tím, co se děje ve světě, ale také tím, co se děje v jejich vlastních církvích.

Pokud jste to vy, pokud jste církevní vedoucí, který se k tomuto příběhu přidal, propagoval ho a prosazoval, chápete, že bylo stále více ovcí, dokonce i vašich vlastních ovcí, které zůstaly bez pastýře? V době, kdy tě, pastore, tvůj sbor nejvíce potřeboval, jsi propagoval právě to, co tento lid drtilo. A proto musíš činit pokání před živým Bohem. Není to něco, co bychom o několik let později mohli zamést pod koberec, protože jak o tom přemýšlíme, jedná se o rámec, rámec, podle kterého církve a vedoucí fungují.

Ano, v očích těla to může vypadat velmi moudře. A přesto je pravdou, že to bylo v mnoha ohledech velmi temné období v nedávné historii církve. 

Kdybychom se podívali o pár generací dopředu, kdy se lidé budou ohlížet zpět na tuto dobu, a budou se dívat na všechny ty církevní vedoucí, kteří se krčili za svými rouškami na Zoomu, myslíte si, že řeknou: „No, to byla doba, kdy církev byla opravdu statečná a odvážná a stála na Božím slově?“ Jaká naprostá pošetilost. A přesně to jsme viděli.

Mnoho církevních představitelů by s tím nesouhlasilo, i když mi to téměř nikdy neřekli přímo do očí, ale řekli by: „No, udělali jsme, co jsme mohli. Dělali jsme, co jsme mohli.“ 

Zamysleme se nad tím. Přejdeme k veršům 16 až 18, protože situace v Numeri 32 není černobílá, že by všechno, co Rúben a Gád dělají, bylo naprosto příšerné. Ve verši 16 tedy přistoupili k němu a prohlásili: „Vystavíme zde ohrady pro svá stáda a města pro své děti.“ Takoví jsou. Říkají: „Usadíme se v této zemi. Zastavíme se těsně před Jordánem.“ Nicméně od verše 17 se píše: „My však potáhneme ve zbroji v čele Izraelců, dokud je neuvedeme na jejich místo. Naše děti zatím zůstanou v městech opevněných proti obyvatelům této země. Nenavrátíme se do svých domovů, dokud se všichni Izraelci neujmou svého dědictví.“ Opět se to jeví jako velmi pozitivní a obdivuhodný čin těchto kmenů. Překročí řeku Jordán a pomohou ostatním kmenům dostat se do země, kterou jim Bůh slíbil.

Na jedné straně je to dobrá věc. Musíme si tedy uvědomit, co církve dělaly. Většina církví alespoň neříkala, že církev není důležitá. Církevní představitelé tedy nevystupovali s tvrzením, že církev není důležitá. Mnozí by dokonce tvrdili, že důvodem, proč jednali tak, jak jednali, byla právě důležitost církve. Mnozí církevní představitelé si tedy mysleli, že stačí vyžadovat jednoduchý PCR test, což je snadné, a pak můžeme vykonávat bohoslužby. Nebo stačí jen roušky. Můžeme nosit roušky. Situace se ještě více vyostřila, když se začala prohlubovat segregace na základě očkovacího statusu.

Ale opět, důvodem je to, že chceme uctívat. Proto také existuje možnost, že se můžeme setkat. Nemusíme zpívat. Samozřejmě existují určitá omezení. Omezujeme počet lidí. Omezujeme zpěv. Ale je to proto, že chceme uctívat Boha. To je ten důvod. To je ten způsob uvažování. A toto bylo považováno za naprosto rozumné řešení, protože církev byla důležitá, ale také proto, že se šířil nebezpečný virus a oni chtěli chránit lidi kolem sebe. Ale přátelé, pojďme analyzovat realitu.

Když se podíváme na Rubéna a Gáda, co je základem toho, co dělají? Co je základem všeho, co je pohání? Je to Boží slib a záměr? Nebo je to slib a záměr pro sebe sama? Co z toho? Co je pohání k tomu, že jsou schopni a ochotni pomáhat ostatním kmenům? No, v konečném důsledku jsou ochotni dělat duchovní věci, pokud dostanou to, co nakonec chtějí. A to, co nakonec chtějí, není dělat to, co pro ně Bůh určil. Je to to, co chtějí, což je jejich země, mimo Boží slib a záměr. A nikdo se na tyto kmeny nebude dívat a říkat, že jejich polovičatý kompromis byl obdivuhodný způsob jednání nebo něco, co oslavuje Boha. Je to kompromis a oni tento kompromis zduchovňují. 

Nyní se zamyslete nad tím, s čím máme co do činění. Přesně tak, je to Boží slib vstoupit do zaslíbené země, který vyhlásil sám Bůh. Dnes se zde zabýváme tím, že jsme jako lid, jako duchovní lidé, církev. Jak existujeme a proč existujeme? Je to proto, že náš velký a slavný Bůh připravil cestu spasení skrze Ježíše Krista, Syna Božího, který přišel na tuto zemi.

Couvl snad Boží Syn, když v Getsemanské zahradě doslova potil krvavé kapky kvůli hrůze toho, čemu měl čelit? A čemu měl čelit? Nebylo to jen brutální ukřižování na kříži. Ne, byly to hříchy jeho lidu. To bylo to, co měl nést. A to byl ten, kdo byl dokonalý a bez hříchu. A přesto v té zahradě prohlásil: „Ne má vůle, ale tvá se staň.“ A nesl ten kříž až na Golgotu. Byl na něj přibit, aby zachránil koho? Koho Ježíš Kristus zachránil na kříži? Byla to jeho nevěsta. A jeho nevěstou je církev Ježíše Krista. Nyní tedy chápeme tento teologický rámec, kdo a co jsme, jsme Kristovou nevěstou. Existujeme, protože byla prolita jeho krev.

Doslova položil svůj život za lidi, jako jsme my, kteří si to nezaslouží. Máme tedy na oplátku říci: „No, je to důležité, ale existuje řada výhrad. Pokud to řekne vláda, musíme v této věci učinit kompromis. Pokud se objeví něco velkého a děsivého, pak musíme naše křesťanství omezit nebo oslabit.“ Přátelé, právě proto musíme na základě Božího slova a jeho autority prohlásit, že církev Ježíše Krista je nezbytná.

A my, jako muži a ženy na této zemi, nejsme těmi, kdo určují, jak a proč a jakým způsobem má fungovat. To určuje Ježíš Kristus a je to zjeveno v jeho Slově. A žádná vláda, nikdo na této zemi nemá žádné právo ani důvod, aby se to za jakýchkoli okolností pokoušel změnit. A my se neodvažujeme to předefinovat. Proto má církev fungovat právě takhle. Máme se fyzicky scházet. Tělo Kristovo se nemá přestat scházet. To se neděje přes obrazovku. Děje se to fyzicky, když se navzájem zdravíme svatým políbením. Mezi námi má existovat fyzický kontakt ve společenství, ne jen lehké dotknutí se loktem, abychom se nenakazili bakteriemi. A podobně zpíváme hymny, žalmy a duchovní písně. Proč? Protože je to způsob, jak budovat tělo Kristovo, když zpíváme chvály a uctíváme našeho Boha. Tyto věci jsou důležité. To je náš základ. A není to základ Rúbenův a Gádův v jejich kompromisním balíčku. A nebyl to ani základ, na kterém fungovalo příliš mnoho církví v době takových velkých obtíží. A to je ten problém. To je problém, kterým se zabýváme. 

Nyní, když půjdeme dál, uvidíme, že Mojžíš má odpověď na to, co tito muži říkají. Ve verši 20 čteme: „Mojžíš jim tedy řekl: ‚Jestliže dodržíte toto slovo, vyzbrojíte se před Hospodinem do boje a všichni ve zbroji přejdete před Hospodinem Jordán, potom až on vyžene své nepřátele a země bude před Hospodinem podmaněna, vrátíte se a budete bez viny u Hospodina i u Izraele. Pak bude tato země vaším vlastnictvím před Hospodinem. Nezachováte-li se však takto, prohřešíte se proti Hospodinu. Vězte, že se vám váš hřích vymstí.‘“ 

První věc, kterou je třeba zmínit, je to, že Mojžíš přijímá jejich kompromis, jejich uklidňující balíček. Přichází a něco jim připomíná a varuje je. Musíme mít na paměti, že se nyní nacházejí v oslabené pozici. Rúben, Gád a polovina kmene Manases jsou v oslabené pozici. Proč? Protože nepůjdou spolu s ostatními lidmi tam, kam je Bůh povolal. Zastavili se a usadili se na druhé straně Jordánu. Jsou tedy oslabeni. Jsou více vystaveni nepřátelům a nedělají to, co Bůh zamýšlel pro těchto 12 kmenů. 

Takový je stav naší církve, jak prohlašuje Boží slovo. A tak se ptám církevních vedoucích, církví v této situaci, kde jste se zastavili a usadili, co budete dělat, až příště nastane situace jako covid? Co budete dělat? 

Řekněme například, že situace v oblasti imigrace se bude dále zhoršovat a naše země bude zaplavena novým falešným náboženstvím, které bude nutit lidi k činům, které jsou v rozporu s Božím slovem. Budete i tehdy statečně stát za svým přesvědčením, že existuje pouze jeden pravý živý Bůh a že toto je falešné náboženství, a budete za to riskovat svůj život? Jste připraveni nyní mluvit a hájit pravdu Božího slova a riskovat uvěznění za to, že hájíte posvátnost života tváří v tvář potratům nebo mrzačení těla, které má dopad i na děti ve školách? Mluví a hlásá dnešní církev Ježíše Krista pravdu tváří v tvář takové zlovolnosti? 

Protože, přátelé, právě zde má poučení z toho, co se stalo v souvislosti s covidem, tak velký význam, protože církev Ježíše Krista není povolána, aby stála a žila podle své zbabělosti. A právě toho jsou klasickým příkladem Rúben, Gád a polovina kmene Manases. 

A tak se vás ptám, křesťané, kteří jste dnes zde, důvěřujete svým duchovním vedoucím ve své církvi? Jsou to pastýři, kteří odrazí vlky? Které znáte a kterým můžete důvěřovat, o kterých víte, že budou stát pevně a odvážně hlásat pravdu Božího slova? Ne na okraji, ve stínu a v bezpečí, když jsem jen se skupinou křesťanů, kteří mi nezpůsobí žádné potíže. Ale věříte, že máte církevní vedení, které se bude opírat o svou víru a ne o svůj strach, aby se snažilo hájit pravdu o tom, kdo je Kristus a jeho Slovo, a ne kvůli vlastnímu přežití? 

Každý vedoucí církve, který podlehl tlaku covidu, již odhalil, jak funguje v době těžkostí. A pokud nedošlo k pokání, tak o tom ale vůbec nemluvme. To není rámec evangelia. V takovém přístupu neexistuje biblický způsob, jak smířit pravdu s omylem. Kdy to konečně uvidíme? No, když máte konflikt nebo rozdílný názor, prostě se shodněte, že se neshodnete, a nemluvte o tom. To není způsob Písma. To není způsob Písma. To je způsob světa. A vedení církve zaujalo právě tento postoj v diskusi ohledně covidu. Proč? Protože mnozí z nich znají pravdu. Že se poddali své zbabělosti.

A to není populární věc. Proto jsem byl vyloučen z mnoha místních i vzdálenějších komunit. Kvůli tomu, že se odvažuji říkat takové věci! Ale znovu, posuďte slova, která říkám. Jakýkoli služebník evangelia. Ne proto, že vidíme otázku covidu stejně, ale že je to pravda Božího slova. Takto posuzujeme tyto věci. 

A proto je to opět výzva pro vás všechny. V této tak těžké době si dnes musíme připomenout, že církev Ježíše Krista je nezbytná. A že Boží slovo je základem pro poznání pravdy. Je tedy v pořádku a může být příjemné setkat se v takovémto prostředí s lidmi, kteří vidí situaci okolo covidu stejně. Nad způsobem, jakým byla tato vakcinace tak zákeřně propagována, a tak dále a tak dále. 

Mít takovou úroveň rozlišování, abychom věděli, co je falešné, co jsou lži, kde jsou skutečně média a tak dále. Ale nespojujeme se na základě toho, o čem víme, že není pravda. Sjednocujeme se na základě pravdy. A víme, co je pravda, díky tomu, kým je Bůh a co zjevil ve svém Slově. A proto je církev nezbytná. Jak jsme již poznamenali, Kristus přišel, aby položil svůj život za svou nevěstu, kterou je církev. A proto cítíme takovou tíhu, takovou bolest, takovou bolest v srdci.

Kvůli poslušnosti Božímu slovu potřebujeme být v místních církvích, kde nás pastýři vedou, starají se o nás, krmí nás, vybavují nás a vysílají nás. A to je to, za co se modlíme a po čem toužíme. Církve, které stojí na biblických základech, církevní vedoucí, kteří jdou odvážně vpřed a hlásají takovou pravdu. Ale tato situace není omluvou pro to, abychom se církví nezabývali. A několik lidí navštívilo naši církev v Aberdeenu jako vyznávající křesťané, protože se jim líbilo, co jsme říkali o covidu, ale nelíbilo se jim, co jsme říkali o církvi. A to není odpověď. Odpověď se nachází v Písmu.

A to, po čem toužíme a za co se modlíme, je církev, která stojí na této pravdě a je na tomto základě sjednocená. Ale právě proto musí být církev dnes, roky po začátku této covidové mše, konfrontována. Protože se díváme na naši kulturu, díváme se na chaos a vidíme všude kolem sebe zkázu. A co k tomu církev říká? 

V posledních týdnech to byl docela šokující obraz, když byla mladá Ukrajinka žijící v Americe, Iryna Zarutska, chladnokrevně zavražděna v tom vlaku v důsledku selhání soudního systému v rozvrácené zemi. Ale co bylo opravdu šokující, byli lidé, kteří seděli v tom vlaku a jen přihlíželi, co se děje.

A jaká byla reakce církve? Místo toho, aby se zabývali otázkami, proč jsme se dostali do této situace, prohlásili: „Ale Ježíš vládne.“ Prohlásili, že Ježíš vládne, stejně jako před pěti lety, když měli nasazené roušky a komunikovali přes Zoom. 

Evangelium není omluvou pro vaši zbabělost, církevní představitelé. A přesně to nyní opakovaně vidíme. Lidé říkají: „Nemluvte o covidu. Nemluvte o všech těchto problémech. Nemluvte o politice, protože se musíme soustředit na evangelium. Ano, samozřejmě se musíme soustředit na evangelium. A neříkáme, že do těchto oblastí musíme přinášet konzervatismus. Musíme do těchto oblastí přinést evangelium. Ale církevní vedoucí zcela ustoupili a usadili se na této straně Jordánu, kde je hezky a bezpečně. Země vypadá dobře. Já tam nepůjdu. Ne, usadím se tady. Zastavím se. To je to, co dělají naši církevní vedoucí. A sledují, jak svět hoří. 

To není to, k čemu je nevěsta Kristova povolána. Jsme povoláni, abychom šli a hlásali tuto zprávu. Musíme být připraveni, zejména jako vedoucí církve, jít do vězení, i kdyby to znamenalo zemřít pro evangelium. To je to, co to znamená. Věříme tomu? Věříme pravdě evangelia? Protože pokud ano, musíme se probudit a uvědomit si realitu, v jaké se naše země nyní nachází. Není to pohodlné křesťanství, kde je vše hezké, bohaté a úspěšné.

Dochází k výraznému úpadku a církev k tomu přispívá svým mlčením a někdy, jako v případě covidu, i poslušností, podporováním zla a ignorováním pravdy. Ale z Písma vidíme, že církev je sloupem a oporou pravdy. 1. Timoteovi 3,15, duchovní pevností obrovské velikosti a váhy, něčím, čeho se svět bojí, něčím, z čeho by měl ďábel křičet hrůzou. Místo toho však vidíme, jak se svět církvi vysmívá za její slabost a bezmocnost. A vidíme, jak se ďábel maskuje mnoha způsoby, přímo v srdci církevních společenství, lžemi, zlem a zradou.

Takže pokud někdo řekne: „Ach, covid, to je něco pro historické knihy, raději o tom nemluvme.“ Ne, naopak, pojďme o tom mluvit a řešit to, že to byla zveličená situace, která zvýraznila rámec, na kterém dnes stojí příliš mnoho našich církví. 

Vím, že možná je to proto, že věříme evangeliu, protože jsme povoláni jít a volat hříšníky k pokání a víře v Krista jako svého Pána a Spasitele, a činíme tak s vědomím, že máme život tváří v tvář smrti. Protože když uvažujeme o covidu, všichni jednou zemřeme. Ale jako křesťané máme život v Ježíši Kristu. Takže nosit roušky, izolovat se a krčit se ve strachu z něčeho, co nás může zabít, bylo v přímém rozporu s tím, čemu jako křesťané věříme. 

A proto je důležité vědět, že Ježíš nejen zemřel za hříšníky, jako jsme my, ale také vstal z mrtvých jako vítěz. Ten beránek, který byl zabit, vstal a řve jako lev z Judy. Kéž poznáme a stojíme na této pravdě, aby Duch Boží roznítil v nás touhu a vášeň hlásat a šířit tuto slavnou zprávu v jeho drahocenném a mocném jménu. K tomu jsme povoláni. To znamená být lidmi, kteří se zabývají evangeliem. 

Evangelium je to, co naše kultura potřebuje. A evangelium je to, co musíme být připraveni neochvějně hlásat. Tváří v tvář obtížím. Tváří v tvář nebezpečí. A to vyžaduje církev, která je silná, biblická a zakotvená v Božím slibu a záměru. Ať to není jako u Rúbena, Gáda a poloviny kmene Manases. Abychom se nezastavili a neusadili. Ne, ať překročíme řeku Jordán tam, kam nás Pán povolal a slíbil, abychom byli tím, k čemu nás povolal. Kým nás povolal, abychom byli jako křesťané dnes. A ať je to odvážné svědectví a svědectví pravdy ke slávě našeho Boha.

Amen.

Otče, modlíme se za všechny církevní vedoucí, za všechny křesťany, kteří se dopustili hříchu a zlého jednání. Pane, přicházíme v pokání. Modlíme se, aby nám tvá milost dala poznat, že díky evangeliu se biblické smíření nedosahuje tím, že o věcech nemluvíme a skrýváme je. Ó Pane, přicházíme před tebe s odhalenou svou hříšností a bezbožností. A děkujeme ti, že jsi milostivý Bůh. Ó Pane, ať je to útěchou pro všechny, kteří se kvůli tomu ocitli uprostřed krize svědomí. Otče, modlíme se, aby si vzpomněli na tvou milost. Aby poznali, že jsi milosrdný Bůh. Aby byli připraveni odložit jakýkoli pocit pýchy nebo sebevyvyšování. Aby přišli i v pokání před své shromáždění. Ať je to krásný obraz evangelia. Bože, důvěřujeme ti. Milujeme tě. Děkujeme ti, že Ježíš Kristus je hlavou církve. Proto je církev tak důležitá. Jaké požehnání je dnes hlásat a velebit takové pravdy. Ve jménu Ježíše Krista, našeho Pána.

Amen.