Dnes je den milosti

• Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru! (Žd 3,15)

Všichni víme, že staré doby byly doby velice slavné a my se kvůli tomu vracíme ke starým dobám a čerpáme z nich – a nedovedeme pochopit, že současné dny jsou dny slávy a dny spásy, kdy Bůh mluví a jeho hlas promlouvá.

V lidu Izraelském za doby Ježíše byla třída písmáků, která měla navrch. To byli lidé, kteří bádali a hledali v Písmě, znalí všechno to, co Bůh mluvil skrze Mojžíše a Árona. Byla jím patrná ta slavná doba patriarchů, nic jím nebylo neznámého. Neměli ani trochu pochybnosti o tom, že Bůh mluvil s Mojžíšem a jinými, že se zjevoval skrze proroky. Litovali proroků, že byli vražděni a říkali si: Kdybychom my byli v těch dobách, my bychom je nevraždili a jinak bychom naložili s Božím zjevením! Jejích minulost byla v jejich očích jasná, byla předmětem jejich úvah a tužeb. Ó kdybych byl tenkrát v těch dobách, když Bůh mluvil k otcům, tenkrát, když jim padala mana na poušti – já bych nereptal a nedělal tolik problémů! Ty doby, když Šalomoun stavěl chrám a jeho sláva naplnila zemi! To by bylo něco pro nás, A my v naší době bychom mohli říci, že naše mysl často zalétá k Betlému. Přáli bychom si být pastýři, rádi bychom se viděli mezi těmi, kteří se přišli poklonit tomu pacholátku, rádi bychom byli mezi mudrci, kteří přišli z daleké země, aby se poklonili tomu děťátku. Ten nesl beránka, ten kohoutka, jablka, hrušky, chléb, sýr – jak je to v těch legendách. My bychom také chtěli dát Spasiteli, co bychom měli. Slavná minulost nás přitahuje, vábí. Chtěli bychom být na úpatí hory, slyšet kázání, slyšet jeho slova, vidět jeho vzkříšení. To jsou všechno doby, o nichž nepochybujeme. Rádi žijeme v minulosti, radujeme se z toho, co bylo; vážíme si toho, co bylo. Jsme však v témž pokušení jako Izrael, znevážit současnou dobu, nevidět nynější příležitost, neslyšet hlas Ducha svatého, nevšimnout si stop Boží lásky, nevidět přítomnost Boží slávy. To je i naše pokušení. My bychom se měli zastavit a říci si: Což ten Bůh, který tenkrát navštívil svět, který tenkrát mluvil k Mojžíšovi, který se zjevil v Synu, který mnoha různými způsoby promlouval k otcům skrze proroky, což ten nyní nemluví, což se nedotýká lidských srdcí? Copak je spasení zatemněno, světlo Boží lásky už nesvítí, což nejsou teď takové doby? Arci, vidíme, že leccos není, že nemluví z hory Sinaj, nehřmí z nebe, nedějí se divy a zázraky jako ve dnech letničních, o kterých se mnozí domnívali, že se musí opakovat. Bůh nekráčí v podobě svého Syna, aby uzdravoval, nasycoval, zjevoval, jako tenkrát, kdy jeho všemohoucnost činila divy a zázraky, kdy podmaňoval přírodu, kdy bylo jasné, že je doba milosti. Takové věci nyní nejsou, a jsou-li, jsou v nepatrné míře, svět je nevidí ani věřící lidé je nevidí.

Ale mnohá duše se zarazí: To už nejsou dny milosti, už nemluví Bůh, nezní jeho hlas, teď už nás Bůh nenavštěvuje? To by byl veliký omyl, bratři. Bůh je stále stejný – on zůstává. To je ta naše přenesmírná útěcha, že to není doba navždy zašlá, že Bůh, který tenkrát působil na Mojžíše a za proroků, který tenkrát svou slávou spočinul v Jeruzalémě a zjevil se v Jeruzalémě ve dni padesátém, působí dosud, je patrný a zjevuje se i dnes. Jeho sláva je tatáž jako tenkrát. Duch svatý je přítomen dnes jako tenkrát. Všechno, i dny spasení, kdy lidé přicházeli k obrácení, poznávali svého Pána a Spasitele, kdy byli naplněni Duchem svatým, kdy Bůh byl uprostřed svého lidu a jeho přítomnost byla zjevná, kdy se lidé lekali a úpěli nad svým hříchem, – ta doba je i dnes, Boží návštěvy se dějí. Jen o to tu jde, abychom měli oči otevřené, abychom viděli jeho stopy, jak dnes oblažuje lidská srdce, odpouští hříchy, naplňuje duši nebeským světlem, dává novou sílu k vítěznému a radostnému životu.

Tenkrát měl národ Izraelský jasnou minulost. Věděli, že Bůh k nim mluvil, k jejich otcům, zjevoval se jejich zemi, přímý Boží hlas byl slýchán i skrze proroky, kteří mohli říci: Toto praví Hospodin. Žádný národ neměl takové zjevení a v žádném se neděly takové věci jako v národě Izraelském, a národ si toho byl vědom a věřil tomu. Proto tím hroznější je to, že návštěvu Boží nepřijali, Syna Božího v těle nepoznali. Nepoznali, že k nim mluvil Bůh, když mluvil Ježíš. Prohřešili se tak dalece, že se rouhali Duchu svatému. „Nečiní to  skrze Ducha svatého, ale dělá to skrze Belzebula“, říkali. A konec konců odsoudili svého Krále jako rouhače, že se rouhá Bohu, když mluvili o lásce, zval národ, aby se podrobil tomu pastýři, který přišel shromáždit rozptýlené stádo. Odsoudili ho jako svůdce, že naplnil zemi vzpourou, vyobcovali ho ze svého národa a vydali ho pohanům, aby byl ukřižován. To strašlivé zatemnění se stupňovalo. Ani tehdy, když vstal z mrtvých, nevěřili. Nevěřili ani znamením a zázrakům dne padesátého, té veliké moci, která z apoštolů mluvila. Zanevřeli na Syna člověka, v kterém je navštívil sám Bůh. Je to strašný soud nad celým národem! „Krev jeho na nás a na naše děti.“

Tak to bývá i s jinými. Jsme v nebezpečí nepoznat čas navštívení, nepoznat, že i dnes k nám mluví a k nám se sklání Boží láska, Duch svatý. Jako se na počátku vznášel nad vodami, tak se vznáší i nad námi a mluví jasně a konkrétně, pokud chceme slyšet. I dnes tato Boží láska, tentýž dobrotivý Pán, tatáž ruka lásky, která byla probodená, tluče na srdce naše a přeje si vstoupit. Nechtějme předepisovat způsob návštěvy. Nemysleme si, že Duch svatý nás nemůže naplnit, jestliže tu nebudou letniční dny a zázraky! To by bylo hledání něčeho podřadného, vedlejšího. To je vedlejší, jestliže mluví z hory Sinaj, jestliže jsou letniční zázraky, jestliže dá lidi, kteří činí zázraky. Hlavní je, že v nás chce působit, zjevovat se jako přítomná láska, ne jen jako minulá, na kterou vzpomínáme, kterou si jaksi ujasňujeme, protože je to v knihách, v Bibli. Tentýž Bůh, tentýž Spasitel je dnes mezi námi. V tom bychom měli mít naprosto jasno. Nyní je den spasení!

Jak je to v našem národě? Náš národ měl návštěvu Boží, mohl prohlédnout. Má mnoho závad, nedokonalostí a poskvrn, ale má také v sobě lidi, kteří opravdu svědčí, že Ježíš je Spasitel, který stačí na proměnu srdce, života. Jsou rodiny, duše, jednotlivci, kteří se radují z přítomnosti Boží. Duch svatý působí touhu v žíznící duši, která lační po čistotě, po spasení. Toužíme-li vidět lepší časy, je to křik duše po Bohu. Nemohli bychom si představit jinak to náboženské hnutí, než jako velikou nespokojenost, veliké hledání, tápání po pravdě, lásce a čistotě. Je pravda, že celý náš národ se topí v nečistotě. Není ale také slyšet křik a touhu, nejsou tu výkřiky v každém jednotlivém svědomí: Chci být čistý? Jsou, a to je známka, že Bůh navštívil svůj lid, že také v těchto dobách láska nepřestala hledat. Baží po nás, takže se nepřestal shánět po hříšnících, které miluje. Jestliže cítíš ve svém srdci touhu, zda to není touha od Boha? Jestliže se ohlížíš po svém národě a vidíš, jak umírá ve svých hříších a nečistotě, zda to není pro tebe hlas, abys mluvil o lásce Boží, žil v pravdě, aby na tobě bylo znát, že pravda mění lidí, že se nad tebou nyní vznesla sláva Hospodinova, že Pán je s tebou, v tobě? Na tobě je, abys ukázal na kříž, na Golgotu, na zsinalost a rány, kterých je třeba k zdraví, na Pána a Spasitele, který tebe vyhledal, hřích nesl, nepravost obmyl a očistil, Divy, jako tenkrát se nedějí. Nejsi na kázáních, jaká tenkrát kázal sám Spasitel, nejsi v dobách, kdy Spasitel v těle chodil. To všechno ale nesmí vrhat stín na nynější doby, abys proto chtěl nynější doby znehodnocovat a nevidět přítomnost Boží a moc Ducha svatého. Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i na věky. Ta slavná, veliká doba, kterou nám Pán dal, se zjevuje i dnes, protože Ježíš Kristus je stejný, jako byl, působení Ducha svatého je totéž, protože se ještě zvěstuje evangelium a ještě lidé přicházejí k obrácení. Teď je čas spasení, den milosti. Jak se k tomu postavíš? Kde je tvá účast, tvé poznání, tvé světlo, abys viděl, že jsi v dobách spasení, že ta návštěva Boží tluče na tvé srdce? Spasitel chce zaujmout celé tvé srdce, Duch svatý tě chce posvětit, zmocnit k životu víry, lásky a naděje. Chce mezi námi přebývat, chce ti dát veliké věci, vidíš to? Jen jestli nespíš, neodvracíš se a nepohoršuješ se jako Izrael? Kolikrát je chtěl Spasitel shromáždit, jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, ale nechtěli. Proto byl zanechán jejich dům pustý. Váš dům měl být středem zjevení, ve vašem domě mělo přebývat Hospodinovo jméno, zjevovat se Bůh, odtud měl vycházet proud vody živé do celého světa a napájet celý svět, ale váš dům je zanechán pustý. To je smutné, tragické slovo! Jestliže bychom chtěli zanedbat návštěvu Boží, vzpírat se přítomnému Otci, doteku Božího Syna, nedbat jeho hlasu, nepřijmout dary, které se nám v hojnosti nabízí, jestliže bychom nechtěli otevřít dokořán srdce lásce, která nás chce obejmout, proměnit v dokonalý obraz Božího Syna, jestliže bychom se chtěli vzpírat Otcovu přitahování k Synovi, jestliže bychom se dali táhnout tělesností k tomu, co nemůže dát pokoj, co nemůže nasytit duši, co s námi bude?

Pak přestane přitahování, nabídka světla. Najednou se ocitneme v mrákotách. Ale dosud, díky Bohu, to trvá. Nyní jsou dny spasení. Každý z nás je zván. Každý z nás, když se ztiší ve svém srdci, slyší tlukot té Boží ruky, cítí, že se Duch svatý o něho uchází, vidí, že Ježíš Kristus prochází našimi řadami a ukazuje nám zkrvácené ruce: To pro tebe! Co s tím uděláš? Budeš spolučinitelem slavných dějin? Nebudeš-li, budeš jako vyvržený oblázek z potoka a nikdy víc se nedostaneš do potoka. Budeš vyvržen a nebudeš objevitelem nových krajů, žádným činitelem nových dějů, budeš mimo všechno činění Boží. Jsou lidé, kteří něčím byli v potoku milosti a potom byli vyvrženi. Jestliže se k nim nesklonila Boží láska, nebo neskloní, zůstanou tam. Ó, kéž by přišlo rozvlažení, takové jako povodeň, záplava, aby všechno, co dříve patřilo k potoku, se do něho vrátilo, všechno bylo zavlaženo tou mocí Boží lásky, já, ty, každý z nás! Je čas milosti, Ježíš je tentýž, Duch svatý je tentýž, Otec nebeský je tentýž. To všechno, co zjevily minulé doby, zůstává i pro nás. Minulost je bohatství přítomnosti a budoucnosti. My jsme povoláni, abychom tvořili, slavnou budoucnost, když nezapomeneme, že se k nám Bůh sklání v přítomnosti, že pro nás dosud trvá čas milosti. Ale musíš otevřít oči a poznat, že Bůh zve tebe, stojí o tebe a volá tě. Amen.