Dvě modlitby (Ef 1,15)

Apoštol Pavel začíná patnáctý verš slovy: „Proto i já…“ – proto – kdykoliv čteme v Písmu toto slovíčko, tak by nám měla před očima – podobně jako řidiči červené světlo na semaforu – vyskočit otázka: „Proč?“ Na co odkazuje toto proto? Čeho se týká? Co spojuje? To jsou důležité otázky, které si musíme klást, kdokoliv studujeme Boží slovo.

To slovo „proto“ odkazuje zpátky do předchozích veršů, ale abychom mu porozuměli, musíme se zabývat také verši následujícími. Takže se nakonec musíme zabývat celou první kapitolou listu do Efezu. Celý tento text (kromě prvních dvou veršů) je modlitbou, resp. dvěma modlitbami.

I. Potřeba rozlišování

Kdykoliv otevíráme Písmo, jedna z  věcí, které bychom měli mít na mysli, se musí týkat charakteru textu, který máme před sebou. To je nesmírně důležitá věc, protože různost charakteru povede k různosti porozumění. Jinak rozumíme příběhu, který je třeba v knize Soudců nebo v evangeliích či v knize Skutků a jinak musíme rozumět podobenství. Podobenství není příběh, a to i přes to, že může mít podobu příběhu – třeba podobenství o rozsévači. Tím podobenstvím nás Ježíš neučí, jak máme sít obilí, ale učí nás duchovní skutečnosti, které se týkají našeho srdce a jeho vztahu k Božímu slovu.

Myslím si, že to je něco, co obvykle automaticky děláme, aniž bychom o tom vůbec nějak přemýšleli. Ale protože o tom moc nepřemýšlíme, tak se nám někdy může stát, že budeme třeba příběh – jako je například příběh boháče a Lazara v Lk 16 – považovat za podobenství. Potom z něj samozřejmě vyvodíme chybné závěry. Nebo budeme považovat modlitbu – jako je v Ef 1 – za vyučování. Zde ty důsledky nejsou tak tragické jako v předchozím případě, protože každá modlitba v Písmu je také vyučováním. Přesto – pokud budeme z modlitby čerpat jenom vyučování, budeme ochuzeni. Každá modlitba v Písmu je zapsaná nejenom kvůli jejímu obsahu – každé slovo Písma je vdechnuté Božím Duchem – ale také kvůli tomu, abychom se učili, jak se máme modlit. Že se modlitbě potřebujeme také učit, svědčí prosba učedníků:

• Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan. (Lk 11,1)

Je tedy důležité, že náš text v listu Efezským je modlitbou, ze které se máme učit nejen o Bohu, jak jsme to udělali v předchozích měsících, ale můžeme se učit i modlitbě samotné. A není pouze modlitbou jednou, ale jsou to hned:

II. Dvě modlitby

Proč bychom měli uvažovat o tom, že se jedná o dvě modlitby? Důvody najdeme v textu samotném. Třetí verš začíná chválou:

• Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista… (Ef 1,3)

Celý následující oddíl až do verše 14. patří k tomuto dobrořečení, k této chvále. Je to patrné jak v obsahu tohoto oddílu – vzpomeňte si na verše 6, 12 a 14 – abychom byli chválou jeho slávy – které jsou refrénem této chvály, a je patrné také ze struktury tohoto oddílu – těchto dvanáct veršů je v originále jediným dlouhým souvětím. To celé je jedna souvislá chvála. Podobně to je také v tom následujícím oddíle.

1. První věc, které si musíme všimnout, je spojka „proto“. Je tady příčina a je tady důsledek. Něco je popsáno – příčina – proto – je popisováno něco dalšího – důsledek, tedy něco, co z toho předchozího vyplývá. Spojka proto je tím důvodem, proč můžeme tuto pasáž rozdělit na dvě části a říci – tady jedna část končí a tady druhá začíná.

2. Je tady obsah následujícího oddílu. Podívejte se do veršů 16 a 17:

• [Proto…] …nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách. Prosím… (Ef 1,16-17)

To je modlitba. Jde o vyjádření vděčnosti a jsou to také přímluvy. Vidíme tedy, že obsah tohoto oddílu nás znovu vede k tomu, že se jedná o modlitbu, která se odlišuje od té předchozí (kvůli spojce „proto“).

3. Nakonec je také důvod, který stejně jako v předchozím oddíle vyplývá ze struktury tohoto textu. Celá první kapitola je tvořena jenom čtyřmi souvětími. První verš je první věta, druhý verš je druhá, třetí až čtrnáctý verš je třetí souvětí a patnáctý až dvacátý třetí je čtvrté souvětí. Od patnáctého verše do konce kapitoly tu v originále máme opět jedno jediné souvětí. Proto také můžeme říci, že se jedná o jednu ucelenou modlitbu, která se odlišuje od té předchozí z veršů tři až čtrnáct. V první kapitole Efezským tedy vidíme dvě souvětí, dvě modlitby a také:

III. Dva druhy modliteb

Máme tu chvalozpěv a přímluvu. První oddíl je chválou, dobrořečením.

• Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista… (Ef 1,3)

Buď pochválen, nebo – jak zní jiný překlad – požehnaný Bůh. Doslova bychom mohli to slovo, které tam je, přeložit jako „dobrořečený“ Bůh. Dobrořečení je chvála, je to díkůvzdání. Tak to zpíváme v jedné písni: „Dobrořeč duše má Hospodinu“ – což jsou slova Žalmu 103. Význam díkůvzdání, chvály, potom ještě podtrhuje trojice z veršů 6, 12 a 14 – abychom byli chválou Jeho slávy.

V druhé části kapitoly nacházíme přímluvu. Pavel tam říká, že nepřestává děkovat za efezské křesťany a modlí se za to, aby… a potom je tam celá řada věcí (nejméně sedm), za které se modlí, aby se těmto křesťanům, a spolu s nimi i nám, staly.

Pro křesťana je modlitba totéž jako dýchání. Patří k našemu životu. Křesťan nemůže být bez modlitby. A modlitba – to znamená především díkůvzdání a přímluvy. Tak to vidíme v Božím slově, tak to vidíme v životě apoštola Pavla. Je to dobrořečení Bohu za to, kým je. Je to chvála za to, co Bůh udělal a dělá v životech křesťanů. Bez poznání toho, kým je Bůh, není žádné skutečné uctívání a žádná opravdová chvála.

Teprve z tohoto poznání Boha vycházejí skutečné přímluvy Božího lidu. Když víme, kdo nás zachránil, jak a z čeho, tak je snadné se přimlouvat za druhé lidi, protože rozumíme tomu, že potřebují totéž, co my. Potřebují vykoupení skrze Kristovu prolitou krev, potřebují odpuštění hříchů, protože jsou stejnými hříšníky, jako jsme my, potřebují přebohatou Boží milost, protože bez ní nemůžou ani žít, ani věřit, ani uctívat Boha. Když víme, kdo nás zachránil, tak se modlíme s radostí, protože v modlitbě přicházíme až před jeho tvář, v modlitbě jsme ve společenství s tím, který je cesta, pravda i život. Proto je tak důležitá, aby naše chvála a naše uctívání předcházely naše přímluvy.

Pak už totiž modlitba není obtížnou povinností, jako je to u náboženského člověka, který nepoznal Boží milost, ale sladkou radostí. To neznamená, že bude jednoduchá nebo snadná. Často to bude těžká a usilovná práce. Metodistický kazatel z druhé poloviny devatenáctého století, Edward Bounds, napsal: Modlitba, skutečná modlitba vyžaduje velké množství opravdové pozornosti a času, což pro tělesného člověka není přitažlivé. Pokud má do našeho ducha proudit Boží vanutí v plné síle, vyžaduje to opravdu mnoho času. Ale vidíme, že takto strávený čas má skutečně smysl. Je to čas, který oslavuje Ježíše, našeho Pána.

• V modlitbách buďte vytrvalí, bděte a děkujte Bohu. (Ko 4,2)

• … v modlitbách neustávejte. (1Te 5.17)