082 Z něho roste celé tělo (Ef 4,14-16)

Dorůstání do plnosti Ježíše Krista

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Pokračujeme v našem výkladu Pavlova listu církvi do Efezu. Před námi je další a poslední část textu, která se zabývá budováním Kristova těla. Tím nechci říci, že dále to není o budování Kristova těla, tedy církve – je! O tom nemůže být pochyb, ale v první polovině čtvrté kapitoly je to hlavní myšlenka textu a vrcholí v šestnáctém verši. Od sedmnáctého verše začínají velmi konkrétní a praktické aplikace, které jsou obsahem také následujících dvou kapitol až do konce listu:

• To vám říkám a dotvrzuji jménem Páně: nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ. (Ef 4,17)

Od tohoto verše dále se Pavel zabývá jednotlivými oblastmi křesťanského života a ukazuje křesťanům v Efezu, jak je mají podřizovat Kristu. Ale první polovina čtvrté kapitoly je základem pro toto konkrétní jednání. Komplexní základ byl položen v prvních třech kapitolách, kde Pavel vysvětlil, kdo je Bůh a kdo je člověk, kde vysvětlil dílo spasení – evangelium z milosti, kde vysvětlil a odhalil tajemství, které bylo v předchozích dobách skryté – tajemství církve. Ve třech kapitolách jsme viděli tři jednoduché věci – kdo je křesťan, co je to evangelium a co je to církev. Na těchto věcech nyní Pavel staví. Budeme číst od sedmého do šestnáctého verše čtvrté kapitoly a potom se budeme zabývat posledními třemi verši tohoto oddílu (v. 14-16). 

Náš text mluví o Kristově tělu, mluví o jednotě Kristova těla, o jednotě místní církve. Mluví o tom, že všechno, čím jsme, všechno, co máme, všechno, čím nás Kristus obdaroval a co z nás Kristus udělal – bez ohledu na to, čím jsme dříve byli – slouží a musí sloužit k budování a k růstu Kristova těla. Byli jsme spaseni jako jednotlivci, ale byli zachráněni pro společenství – společenství s Bohem i společenství s lidmi. Byli jsme vysvobozeni ze svého sobectví, a byli jsme zmocněni k tomu, abychom sloužili druhým. K této službě jsme byli Kristem obdarováni – každý jednotlivý křesťan přijal od Boha zvláštní dar ke společné službě, k budování Kristova těla. 

Ve Starém zákoně byli kněží, kteří sloužili Bohu, a byl zde lid, který nemohl sloužit Bohu – jediné, co mohli lidé udělat, bylo to, že přivedli své ovce nebo býčky, které chovali, a dali je kněžím, aby je za ně kněží obětovali Bohu. Mohli vzít prvotiny ze své úrody a dát to kněžím, aby to kněží obětovali Bohu. Mohli vzít desátek ze svých stád a z toho, co se jim urodilo a dát to kněžím, aby kněží měli z čeho žít a mohli obětovat Bohu a neodešli na své vlastní pole a ke svým vlastním stádům. Ale v Kristu se všechno změnilo. Každý křesťan je knězem krále! Každý křesťan přináší oběti – ne za druhé, ale přináší sám sebe jako oběť svatou, živou a Bohu milou – to je pravá křesťanská bohoslužba. Každý křesťan je povolán k tomu, aby sloužil svému Bohu. Už není rozdělení na ty, kdo slouží a na ty, kdo dávají. Všichni slouží a všichni dávají. Každý křesťan byl obdarován duchovně k tomu, aby sloužil – aby sloužil Bohu a druhým, a každý křesťan byl také obdarován fyzicky k tomu, aby dával – Bohu i druhým. Tohle je význam toho, že přinášíme sami sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou. 

• Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,10)

Přesně o tom je náš dnešní text. Na jedné straně vidíme individuální růst do podoby Ježíše Krista – nejprve v negativním slova smyslu (v. 14), potom v pozitivním slova smyslu (v. 15) a nakonec vidíme společný duchovní růst (v. 16). Vrcholem toho všeho je Ježíš Kristus, který je hlavou, zdrojem, z něhož všechno vyrůstá, cílem, k němuž všechno směřuje. V Kristu Ježíši jsme stvořeni, Kristem Ježíšem jsme obdarováni, do plnosti Krista Ježíše rosteme a z plnosti Krista Ježíše čerpáme a budujeme se. To všechno se děje k jeho slávě. 

I. Negativní stránka růstu (v. 14)

• Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení - lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. (Ef 4,14)

Už jsme se tím veršem zabývali minule, ale musel jsem se k němu vrátit, protože velmi dobře ukazuje, co to znamená růst do podoby Ježíše Krista. A ačkoliv mluví o negativních věcech, je veskrze pozitivní. Je tady člověk, který je pevný a který se nepohne. A všimněte si, s čím to souvisí – jaký důraz je tady položen na učení, jaký důraz je položen na pravdu. Ten verš je plný nepravdy, plný lži – faleš, chytráctví, léčka, svádění, bludy, nepoctivost – to je popis světa, „křesťanského“ světa, ve kterém žijeme. Chci vás ujistit, že to nikdy nebylo jinak – dneska jsou jenom jiné možnosti a jiné prostředky, ale vždycky byli lidé, kteří sváděli křesťany k bludům. Apoštol Jan jasně říká:

• Dítky, nastala poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední hodina. (1J 2,18)
• Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa. (1J 4,1)

Juda ve svém kratičkém listě varuje církev – je to důvod, proč ten list napsal:

• Milovaní, velmi jsem si přál psát vám o našem společném spasení, ale teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu. Vloudili se totiž mezi vás někteří bezbožní lidé, zapsaní už dávno k odsouzení, kteří zaměňují milost našeho Boha v nezřízenost a zapírají jediného vládce a našeho Pána Ježíše Krista. (Ju 3–4)

To byla situace v prvním století, a za dva tisíce let se moc nezměnila. Stále jsou lidé, kteří zaměňují milost za nezřízenost, falešní učitelé v církvi (2Pt 2,1), a co je na tom nejhorší, je, slovy Petra, že mnozí následují jejich nezřízenost a cesta pravdy je kvůli nim v opovržení (2Pt 2,2). Náš dnešní text je velmi aktuální. Je stále aktuální – nikdy na své aktuálnosti nic neztratil. Vede nás k tomu, abychom byli duchovně zralí, abychom byli dobře vyučení v základních biblických pravdách a nedali se zviklat závanem kdejakého učení. 

Křesťan, o kterém je tady řeč, je člověk, který stojí pevně, který je zakotvený v Písmu a spoléhá na Boha a ne na lidi. Je to člověk, který slouží Bohu a jeho lidu, což je nejdůležitější cesta k tomu, jak můžeme růst v poznání Boha, jak můžeme růst v učení, jak můžeme růst v tom, že budeme pevní. Cestou není to, že budeme sedět doma a koukat na televizi nebo si plnit hlavu četbou chytrých knih – a nemám nic proti chytrým knihám – naopak jsem za ně vděčný, i za ty, kdo je píšou, ale základem duchovního růstu jednotlivců je služba druhým. Jestliže sloužím druhým tím darem milosti, kterým mě Bůh obdaroval, potom se neobejde bez Božího slova a bez modlitby, což znamená, že mohu růst učení a v poznání pravdy. Kde chybí rozměr praktické služby, tam chybí skutečný duchovní růst – tam možná budou růst znalosti, tam možná poroste sebevědomí a pýcha, ale bude tam chybět opravdové dorůstání do podoby Ježíše Krista. 

Ve třech verších, které jsou před námi, Pavel znovu mistrně spojuje pravdu s láskou. Zdravé učení, které se projevuje zdravou, praktickou službou, které se bude projevovat svatostí života, protože svatost vychází jenom z pravdy. Když se Pán Ježíš modlil za své učedníky, prosí Otce:

• Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. (J 17,17)

Být dospělý v Kristu znamená znát pravdu, milovat pravdu, mluvit pravdu, žít pravdu, bojovat za pravdu a být ochoten i zemřít kvůli pravdě. Pokud pravda Božího slova bude takto vzácná vašemu srdci, potom už nebudete zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení, potom vás nikdo tak snadno neopije rohlíkem ani vás nesvede k bludu. Verš 14 mluví o pravdě z negativního úhlu pohledu – ukazuje, jak to vypadá, když člověk nestojí v pravdě – je zmítán a unášen vším možným, nejčastěji svými pocity nebo zážitky, nejrůznějšími okolnostmi ve svém životě, lítá sem a tam a nikde nemá stání, protože nemá žádný pevný základ, není dospělý v Kristu, není zakotvený v pravdě, na pevném základě Božího slova. Pravda nás vede dál do patnáctého verše, kde vidíme:

II. Pozitivní stránka růstu (v. 15)

• Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. (Ef 4,15)

Patnáctý verš začíná v originále kontrastem (viz KRAL – ale, B21 – místo toho, ČSP, Pavlík – nýbrž). Ten kontrast je řeckém textu ne úplně výrazný, přesto tam je. V řeckém textu je částice, která se může přeložit jako „ale“ – takže – nejednejte takto (v. 14), ale jednejte úplně jinak (v. 15). Na jedné straně je lstivé svádění k bludu, na druhé straně je pravda v lásce. Na jedné straně je neschopnost rozpoznat pravdu a bránit se svádění k bludu, na druhé straně je život v pravdě, který se prokazuje praktickou láskou, tedy laskavou službou druhým. Na jedné straně je něco, co chybí člověku – a obecně řečeno, je to pravda, co chybí nezralému člověku ze 14. verše, na druhé straně je něco, co zralý člověk dělá, co dává, co z něj vychází – a znovu je to obecně řečeno pravda, která se prokazuje láskou, kterou dává druhým celým svým způsobem života. To je zralý křesťanský život. Základem duchovního růstu a veškeré duchovní zralosti je pravda. Znovu si poslechněte, co k tomu říká Pán Ježíš – když mluvil s Židy, kteří mu uvěřili, řekl:

• Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. (J 8,32)

Potřebujeme poznat pravdu, což nás osvobodí, a následně tuto pravdu žít, mluvit a kázat druhým. Srdcem pravdy je Pán Ježíš Kristus – on je cesta, pravda i život (J 14,6). U něj je potřeba začít. Pokud neznáte Krista – a teď nemluvím o tom, že víte o Kristu, že jste o něm slyšeli, že znáte nějaká fakta nebo dokonce ryzí pravdu o něm, protože v tomto smyslu zná Krista každý démon, ale mluvím o osobním vztahu s Kristem, o intimním poznání Pána, o důvěře v něj a spolehnutí se na něj. Jenom to je spasitelné poznání Krista, jenom takto lze být osvobozen. Musíme jít ke Kristu v modlitbě a volat k němu, prosit a tlouct tak dlouho, dokud neotevře a nedá nám jistotu svého poznání. To není nějaká arogantní jistota podobná té, kterou budou mít mnozí v den příchodu Pána, kdy budou říkat: „Pane, Pane, ve tvém jménu jsme dělali veliké věci…“ Nic takového – tady je jistota, kterou má Petr, když s ním Ježíš mluví o jeho selhání v zahradě Getsemane a na dvoře velekněze, kdy Petr třikrát zapřel Pána:

• Zeptal se ho potřetí: ‚Šimone, synu Janův, máš mne rád?‘ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: ‚Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.‘ Ježíš mu řekl: ‚Pas mé ovce!‘ (J 21,17)

Pane, ty víš všechno! Tohle je jistota Božího dítěte. To není jistota, která by byla založená na nás nebo vycházela z nás – je to jistota, která má svůj původ u Pána, on je jejím zdrojem, jenom z něj vychází. Tohle je poznání pravdy, které nehledá něco pevného a jistého v sobě, ale všechno vkládá do rukou Božích, všechno, co má, má v Kristu. To je pravda, která vysvobozuje. Je to i vaše vyznání, moji milí? Znáte takto Krista? Nacházíte pokoj, milost, potěšení, radost, útěchu i radu v něm a u něj? Je tím pilířem, na němž stojí váš život? Pokud to tak je, potom se váš život bude točit kolem Krista. V opačném případě budete chtít točit Kristem kolem svého života – aby on byl tím, co bude sloužit vašemu životu, místo aby vy jste celým svým životem sloužili jemu a jeho slávě. Znáte pravdu? Jste svobodní ke službě Pánu? Jak to poznáte? Je to velmi jednoduché – pozná se to podle služby bratrům a sestrám, je služba tělu Kristovu, ne tělu světa, podle které poznáme, zda jsme byli osvobozeni poznáním pravdy. Vzpomeňte si na Pavlovu modlitbu:

• … a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. (Ef 3,17–18)

Proto nyní říká, že máme být pravdiví v lásce. Nejde jenom o to mluvit pravdu v lásce, ale skutečně být pravdiví v lásce. Žít život v pravdě, tedy život zakotvený a zakořeněný v pravdě, život prodchnutý pravdou, pravdivý, opravdový, autentický život. Život v pravdě je životem ve světle:

• Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. (1J 1,5–6)

Co to znamená život ve světle? Jak máme žít život ve světle? Bible nám ukazuje celou řadu věcí. Vzpomeňte si na kázání z minulé neděle z Žalmu 139, kdy David mluvil o Boží přítomnosti, kdy se modlil k Bohu, který ví všechno:

• Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. (Ž 139,4)

Kdy mluví o tom, že není místo, kam by se mohl před Bohem skrýt:

• Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. … Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. (Ž 139,8.11–12)

Tohle je život ve světle, život s vědomím Boží přítomnosti, život ve světle Boží přítomnosti. Bůh je stále s námi. A to se musí projevovat na životech křesťanů. Na jedné straně tím, že náš život bude pevný a stabilní, jak zralý život popisuje Ef 4,14 – nebude zmítán a unášen závanem kdejakého učení. Na druhé straně se to bude projevovat službou druhým. Podívejte se ještě jednou, co napsal Jan ve svém evangeliu: 

• … lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. (J 3,19–21)

Život v temnotě je život ve strachu z toho, že moje skutky vyjdou najevo – to ukazuje na charakter těch skutků – jsou to skutky zlé, špatné, zvrácené, bezbožné, jsou to skutky bez lásky, skutky sobecké, které mají ukázat na mě, vyvýšit mě, ukázat mě v tom nejlepším světle. Jsou to skutky, které nemají základ v pravdě, nestojí na Kristu, ale oslavují tělo, tedy tělesnost, hříšnost, chlubí se vnějšími věcmi. Ale kdo činí pravdu, přichází ke světlu, aby vyšlo najevo, že jeho skutky mají základ v pravdě, jsou vykonány v Bohu. 

• Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,10)

To je o službě, to je o našem textu. Máme být pravdiví v lásce, abychom ve všem dorůstali v Krista. Všimněte si, jak málo stačí k tomu, abychom dorůstali do Krista – jsou zde jenom dvě věci, které jdou ruku v ruce: pravda a láska. Dvě jednoduché věci, které nás vedou přímo ke Kristu a ke zralosti v něm. Tyto dvě věci jsou naprosto dostatečné k tomu, abychom ve všem dorůstali do Krista. Nepotřebujete světské věci, abyste mohli růst do Krista, nepotřebujete psychologii ani manažerské metody, abyste mohli růst do Krista, nepotřebujete nic speciálního nebo zvláštního, abyste mohli růst ve všem do Krista – každému stačí být pravdivý v lásce, což znamená držet se Krista, jednat podle jeho příkladu, učit se poznávat Krista z jeho Slova, z Bible a žít podle Písma – tedy milovat Boha a milovat své bližní. 

• Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy. (2Pt 1,3)

Všechno potřebné jsme dostali. Jediné, co musíme udělat, je, abychom to uvedli do svého života. To je způsob, jak budeme dorůstat do Krista. To nelze udělat nějak teoreticky, ale musí to mít vždy praktický projev. A šestnáctý verš nám ukazuje, jak to bude vypadat:

III. Společná stránka růstu (v. 16)

• On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. (Ef 4,15–16)

Tento verš je překladatelským oříškem. Je to komplikovaná věta, ve které Pavel použil řadu neobvyklých výrazů. Ale to nejdůležitější, co tady je, je vzájemnost, sounáležitost Kristova těla. To navazuje na myšlenku jednoty, která je vyjádřená na začátku kapitoly. Pavel používá obraz těla, které drží pohromadě, které se podpírá, kde si jednotlivé údy slouží, aby všechno mohlo fungovat správně, přestože je každý z těchto údů jiný a funguje jinak. Každý úd je součástí systému, který je celý propojený s hlavou, s Kristem, se zdrojem z něhož každý jednotlivý úd čerpá živiny, v našem textu je řeč o moci – je to Kristova moc, Kristův život, který proudí jednotlivými údy, respektive proudí skrze ně ven směrem k druhým údům, aby se ty okolní údy živily a sytily tímto životem, touto Kristovou mocí a tak celé tělo rostlo a budovalo se v lásce. To je obraz, který stojí za touto komplikovanou větou. 

Mluví se v něm o sounáležitosti Kristova těla, o tom, že jednotlivé údy jsou spolu navzájem spojené a podpírají se. Kopli jste se někdy do malíčku na noze nebo klepli kladivem do palce? Jsou to jenom malé údy našeho těla, ale co to udělalo s celým vaším tělem? Celé tělo reagovalo! Bolest projede celým tělem. Celé tělo to pozná, protože celé tělo patří k sobě a je propojené dohromady. Bible stále používá slovo tělo k popisu Kristovy církve. Místní sbor je tělo – jsme Kristovou nevěstou a fungujeme jako tělo. Takové tělo, které je spojené dohromady, které je svázané, navzájem podepírané a funguje v jednotě. 

Když si prohlédnete své vlastní tělo, určitě budete velmi rádi, když se ujistíte, že žádný úd vašeho těla není nezávislý na těle. Nemůže být. Ruka si nemůže dělat to, co by chtěla, bez ohledu na zbytek těla. Pokud by chtěla být na těle nezávislá, bude mrtvá. Tělo je propojené dohromady, drží dohromady, je spojené, propojené skrz naskrz. Cokoliv se od těla odděluje, je mrtvé a jako takové je to tělu škodlivé. Proto také Jan napsal o falešných bratřích:

• Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi. (1J 2,19)

Na tomto místě potřebujeme porozumět dvěma věcem – na jedné straně je každý křesťan, každý, kdo se narodil z Ducha, součástí Kristova těla. To je duchovní realita, duchovní skutečnost. Tato skutečnost se musí projevovat prakticky, tedy tím, že křesťan bude součástí viditelné Kristovy církve, místního sboru. Pokud se tato skutečnost neprojevuje prakticky, pokud zde není závazek vůči konkrétnímu místnímu sboru, potom něco není v pořádku. Je to podobné, jako se křtem. Křest je viditelným symbolem a vyznáním toho, co se stalo uvnitř křesťana – že byl Duchem svatým vekřtěn do těla Kristova (1K 12,13). Pokud někdo říká, že je křesťan, že Bůh jedná v jeho životě, že se nově narodil z Ducha svatého, ale nemá žádnou potřebu ani důvod, aby se nechal pokřtít, potom zjevně není něco v pořádku. Takový člověk buď nerozumí tomu, co je to křest a že být křesťanem znamená poslouchat Krista, nebo se nenarodil znovu. A stejné je to s člověkem, který nechce být integrální součástí místní církve. Sbor není firma nebo obchod, kam zajdeme a uspokojíme své duchovní potřeby, kde nás někdo obslouží, postará se o nás a my spokojeně půjdeme domů. V církvi nejde o spokojeného zákazníka! Sbor je tělo. Každý křesťan má usilovat o to, aby byl aktivní a platnou, plnohodnotnou součástí místního sboru. Tento náš text je jedním z mnoha textů, které to velmi jasně říkají. 

Pokud křesťan není zapojený do těla, potom je oddělený a to znamená, že umírá. A zvlášť v dnešní době musíme zdůraznit místní církev, protože existuje mnoho tzv. křesťanských služeb, kam se křesťané zapojují místo toho, aby se zapojovali do těla Kristova. Ale i když to může vypadat hodně podobně, tak ve skutečnosti žádná křesťanská služba nebo organizace nemůže nahradit místní církev. Místní církev je společenstvím lidí, kteří se pravidelně scházejí ke společnému uctívání Boha, kteří se navzájem povzbuzují k následování Krista a kteří si slouží těmi dary, jimiž je Bůh obdaroval. Tělo církve drží pohromadě a patří k sobě, je propojené navzájem. 

Tělo církve se také buduje. Nejenom, že je propojené navzájem a podpírá se navzájem, ale také si navzájem slouží. Bůh obdaroval jednoho každého z nás k přípravě svatých, k dílu služby a k budování Kristova těla (Ef 4,11-12). To je bezprostřední kontext našeho textu – příprava, služba, budování. Důraz je na vzájemném budování, na přípravě druhých, na službě druhým. 

A to znamená, že poneseme slabosti slabých a budeme je v jejich slabosti podepírat. A i když si to možná někdo nemyslí, každý křesťan má oblasti, ve kterých je slabý. Není ani jeden – neexistuje žádný duchovní superman. Jediný dokonalý člověk je ten, kterého nám představuje tento text – a to je Ježíš Kristus. Nikdo jiný není dokonalý. Vzájemná podpora, příprava, služba a budování znamenají, že poneseme slabosti slabých. Vidíš slabost svého bratra nebo své sestry? Potom mu musíš sloužit v lásce tak, aby jeho slabost byla doplněná tvou silou. Ne aby tvou silou byl zahanben nebo ponížen, ne aby se musel stydět za to, že je tak slabý, ale aby byl podepřen, povzbuzen a posílen tvou silou. Kdybyste řekli člověku, který může jenom špatně chodit – ty jsi hrozný mrzák, koukej se sebou něco udělat nebo nám sem nelez, já ti teda pomůžu, ale je to naposledy a pak tě v tom nechám pěkně vyválet… nebo cokoliv podobného, jistě chápete, že by to nebyla pomoc a služba, ale zahanbení, ponížení takového člověka a vyvyšování se nad něj. Ale copak všechno, co máme, jsme nedostali od Boha z milosti? 

• Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? (1K 4,7)

Proto nás Bůh znovu a znovu volá k tomu, abychom si oblékli trpělivý soucit, aby naše mírnost byla známa všem lidem (Fp 4,5). 

• Připomínej bratřím, ať jsou …mírní a vždycky se ke všem chovají vlídně. (Tt 3,2)
• Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá. (Ef 5,1)

To je budování druhých k Boží slávě, to je služba druhým. To je vzájemná služba, kdy každý slouží, kdy všichni slouží, a každému je slouženo. Každý křesťan je povolán ke službě ostatním – a na prvním místě – křesťanům v místním sboru, každý křesťan potřebuje, aby mu druzí sloužili. Nikdo z nás není tak dobrý, tak silný, tak zralý, aby se obešel bez služby ostatních. Pokud si to někdo myslí, potom buď vůbec nerozumí tomu, co je to tělo Kristovo nebo je pyšný a myslí si, že druhé potřebuje jenom k tomu, aby jim mohl on sám sloužit – tady že druhé potřebuje na to, aby ukázal, jak je dobrý. 

Text, který máme před sebou, boří každou lidskou pýchu. Vede nás k tomu, o čem jsem mluvil na začátku – k všeobecnému kněžství všech věřících. Každý křesťan je spojen s hlavou, s Kristem. Úplně každý, od největšího do nejmenšího, od nejsilnějšího po nejslabšího – každý má osobní a jedinečný vztah s Ježíšem Kristem. V opačném případě není křesťanem, a tedy ani součástí Kristova těla. Toto jedinečné připojení se ke Kristu má být předáváno ostatním křesťanům. Jsme navzájem propojeni a podepíráme se – a stejně jako údy v těle předáváme Kristův život, který přijímáme dál, druhým. Jsme svědectvím pro druhé, jsme posilou pro druhé a povzbuzením pro druhé. Sloužíme si navzájem jako královské kněžstvo. Jeden každý z nás slouží druhým tím obdarováním, které přijal od Krista. Jeden každý z nás slouží Bohu tím, že přináší sám sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou. 

Tady je naprostý základ naší zralosti, a to je osobní vztah s Kristem. On je hlava, z něho každý křesťan čerpá svůj život, na něm je každý křesťan závislý, od něj přijímá sílu a moc k tomu, aby mohl sám sebe přinášet jako oběť Bohu a aby mohl sloužit druhým. V něm nachází pokoj, ujištění i radost. Právě tady začíná ta nejúčinnější služba druhým křesťanům – tím, že budeme trávit svůj čas s Kristem, že budeme zůstávat v jeho Slově a v modlitbách. To ještě není ta samotná praktická služba druhým, ale je to nezbytný základ, bez kterého se neobejdeme. Nemůžeme skutečně sloužit druhým, když nebudeme nejprve budovat svůj vztah s Kristem. Teprve odtud bude vycházet praktická služba Kristovu tělu založená na lásce a vykonávaná podle té míry, jak je každému jednotlivému křesťanovi dáno. Když Kristus roste v nás, my se zmenšujeme. Když my se zmenšujeme, druzí kolem nás porostou a my je pokládáme za přednější než sebe a máme na mysli to, co slouží druhým a ne nám (Fp 2,2-4). 

• V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým. (Ef 5,21)

Takto je tělo Kristovo budováno do plnosti Ježíše Krista. Takto je Kristus hlavou, která nejenom všechno řídí a nade vším vládne (Ef 1,22-23), ale je zdrojem, který všechno sytí a všechno napájí, je chlebem života i vodou života, je mízou, která vyživuje každou větvičku i každý lísteček. Kristus přebývá ve vašich srdcích a máte být zakotveni a zakořeněni v lásce (Ef 3,17), jeho láska proniká celé tělo a to se v lásce buduje, v lásce se podepírá, v lásce si slouží navzájem k většímu a hlubšímu poznání Krista. To je obraz Kristovy církve, nevěsty, která se těší na svého ženicha. 

• Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. (1K 13,1–8)