4. března

Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc. (Kaz 2,21)

Každý člověk bude jednoho dne oblečen do rubáše, ať se mu líbí, či nikoliv, a žádný rubáš nemá kapsy, aby si někdo mohl vzít svůj podíl s sebou. I kdyby byl člověk sebemoudřejší a vytvořil velkolepá díla jako Šalomoun, vysázel zahrady, vinice, založil rybníky i háje, musí jednoho dne toto všechno opustit a zanechat to jiným. Zanechá to člověku, který se s tím nepachtil, který nad tím nemusel ani vynaložit takové úsilí, jako onen první. Všichni staví na tom, co vybudovali ti, kdo zde byli před nimi. S pohledem upřeným k Božímu království a ke Kristu, který sedí po pravici Otce, máme být těmi, kteří zanechají budoucím pokolením to nejlepší, jak v tom tělesném, tak v tom duchovním slova smyslu.