Co je modlitba?

• Jednou se Ježíš na nějakém skrytém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“  (Lk 11,1)

V ničem se tak nezjevuje křesťanská povaha dítěte Božího jako v modlitbě. Modlitba je dokonce známkou duchovního života, a jaká je čí modlitba, takový je stav jeho duše. Kdo se nemodlí, nemá život; kdo se nesnaží modlit se, nemá náboženství; neboť náboženství je souhrn poměrů člověka k Bohu, a modlitba je nejjasnější výraz těchto poměrů. A jaký kdo má poměr k Bohu, taková je jeho modlitba. Člověk, který zapírá Boha, se nemůže modlit, neboť nad sebou neuznává bytost, na níž je závislý. Kdo pak si Boha představuje, že sice je, ale o svět se nestará, nebo že všechno je částí Boha, nemůže se modlit, neboť modlitba předpokládá bytost svrchovanou, nad námi vyvýšenou, vševědoucí a všemohoucí, ke které nepřistupujeme nadarmo a kterou můžeme s důvěrou uctívat.

Poněvadž jsme tak hluboce padli, že pro nás nebylo možné vlastní mocí vejít do pravého a blahoslaveného vztahu s Bohem – Bůh sám se zjevil v těle, aby se nám stal cestou k sobě samému, usmířil svět s sebou (2K 5,19; Ko 1,19–20.; 2,9) a zjevil nám to jediné pravé náboženství, jehož střed, začátek i konec je náš Pán Ježíš Kristus. A jako nám zjevil tento blahoslavený vztah k sobě, v nějž vstupujeme pouze a jedině skrze víru, tak naučil nás, kteří jsme s ním vírou v dílo Spasitelovo vstoupili do pravého vztahu, vyjadřovat tento vztah v modlitbě. Kdo se ale Božím dítětem nestal, nedovede se doopravdy modlit.

Modlitba je rozmluva duše s Bohem (Ž 19,15). Bůh je Duch a proto kdo se k němu modlí, musí své srdce, své smysly i myšlenky odvrátit od této pozemskosti, zavřít se všemu pozemskému a celým svým duchem se soustředit v Bohu, a předkládat mu vše a sdílet s ním všechny žaly i všecky radosti a vyjadřovat mu svou vděčnost i svůj obdiv, který pociťujeme, když se díváme se na něj a na jeho skutky. Z toho je patrné, že odříkávat modlitby bez tohoto soustředění svého srdce v Bohu, neznamená ještě modlit se. Farizeus říkal modlitbu, ale nemodlil se (Lk 18,11: „modlil se sám u sebe“). Bůh hledí k srdci. Když se měl marnotratný syn sejít se svým otcem, musel se obrátit – ale nejdřív musel přijít sám k sobě, totiž musil v hloubi své duše poznat svůj stav. Právě tak když se chce někdo na modlitbě setkat se svým Bohem a mluvit s ním, chce-li se s ním sdílet a chce-li dosáhnout naplnění svých tužeb – musí v hloubi své duše a ve svém srdci hledat Boží tvář. K tomu účelu se musí srdce dítek Božích podobat správně naladěné harfě, aby kdykoli Duch Boží modlitebný zavítá, vyloudit mohl pokorné prosby, úpěnlivé voláni, radostné hlaholení a chválení – aby mohly zaznít žalmy k trůnu milosti. Srdce věřícího se musí podobat strážnému, jenž kdykoliv přijde jeho Pán, je připraven s ním mluvit. Srdce věřícího se musí podobat Eolově harfě, aby se věrně rozezněla vždy, když jí rozezvučí větřík prohánějící se zahradou. A čí srdce je takto připraveno a naladěno, ten naplňuje apoštolské napomenutí: „Bez přestání se modlete“ (1Te 5,17).

A tato modlitební nálada srdce je k modlitbě nevyhnutelně potřebná; neboť pouze v srdci modlitebném stýká se Pán s modlitebníkem. Kdo potom nechal harfu svého srdce rozladit úmyslným hříchem, kdo přestává bdít a sám sebe střežit, nediv se, že Bůh se s tebou nesetkává, když se nutíš k modlitebné náladě. Veliká hořkost rozladila srdce Jobovo, takže nenašel v sobě modlitby a v pláči volal: „Kéž bych věděl, kde ho najdu. Vydal bych se k jeho sídlu“ (Job 23,3). Kdyby se byl utišil a srdce své všemu uzavřel, byl by našel svého Boha, který se zjevuje ne v bouři, ani v blesku, ani v zemětřesení, ale ve vánku tichém (1Kr 19,12).

Kdo takto duši svou nastrojuje, s tím je Bůh stále, a stále a stále, v práci i v klidu, v bdění i spaní s ním něžně rozmlouvá. Takto dokonale nastrojené srdce měl Pán Ježíš, jenž řekl o sobě: „nejsem sám, neboť Otec je se mnou“ (J 16,32).

Avšak Pán Ježíš nás učí to, co v srdci cítíme, také slovy vyjadřovat. Mnozí si myslí, že postačí jen mít nějakou zbožnou myšlenku. Ale Pán Ježíš nás učí naše myšlenky a naše city vyjadřovat slovy, a má to zajisté svůj dobře postihnutý účel.

Někdy ovšem přemáháni býváme pocity tak mocnými, že nám nelze klidně modlitbu svou spořádanými a určitými slovy vyjádřit, takže náš duch lká. Takovým lkáním je vzdech celníka: „Bože, slituj se nade mnou hříšným“, řinoucí se ze srdce ustrašeného a hříchy uštvaného. A my víme, že Bůh tomu vzdechu porozuměl a celníka v pokoji propustil domů. Takové vzdechy ze srdce ustrašeného Bůh rád vyslýchá. – Ale proč Pán Ježíš učil naše tužby oblékat do slov? Protože z hojnosti srdce mluví ústa (Mt 12,34), a protože nedovedeme-li slovy vyjádřit své touhy, je to ještě důkazem, že naše touhy jsou nejasné, neurčité, nepochopené a nejsou dostatečně prožité a jsou nepoznané. V modlitbě poznáváme, jsme-li roztržití, máme-li opravdu všecku svoji mysl upřenu na Boha, a jsme-li si vlastně vědomi, oč Boha žádáme.

Je-li Slovo Boží pokrmem pro naši duši, je modlitba jejím vzduchem. Neříkej, že máš dost, čteš-li Slovo Boží – ty musíš také dýchat, jinak zahyneš i při velikém přebytku chleba. Myslíš-li si, že odříkávat modlitby, které ses už v mládí naučil, že modlit se z modlicích knížek už je modlitba, ó jak se mýlíš, ó jak jsi nevědomý! Modlitba je hovor tvé duše s přítomným Bohem, aneb jak apoštol praví: Modlit se budu duchem (totiž celým soustředěným srdcem svým), a modlit se budu i myslí (totiž svou soustředěnou pamětí a slovy, které vyjadřují mé pocity) (1K 14,15).

Ó, jak drahocenná je modlitba! Mít společenství s Otcem plným lásky a něhy! Mít společenství s Ježíšem, který je náš nejlepší přítel, bratr, Spasitel. Koho milujeme, s tím máme rádi společenství. Podle svého modlitebního života poznáš, jakého druhu je tvá láska k Bohu, jak žádostivá je tvá duše zřídla všeho blaha, jak touží po tom, jenž je láska, pravda, život, světlo, cesta, dveře, pastýř, hrad, skála – vše, co blaží, co těší, co pozdvihuje. „Modlitba je pravý prostředek k duchovnímu růstu, a řekněme prostředek podstatný. Ostatní nás může povzbuzovat, jak bychom měli užívat nabytou sílu, modlitba však rozmnožuje duchovní a životní kapitál, přitahuje plnost Ducha svatého bohatěji na nás, čímž se náš lidský život stává božským. Perutě duše se posilují modlitbou; vroucnost, horlivost, nadšení rozpaluje modlitba, a tak se dary přirozené stávají skrze posvěcující moc modlitby milostmi, charismaty.