Zamyšlení

Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma. (Kaz 2,13)

Po všech pokusech Šalomoun zjistil, že v moudrosti tohoto světa ani v přirozeném poznání není to, co by mohlo uspokojit lidské srdce a jak moudrost, tak i pošetilost vedou k marnosti. Přesto přináší moudrost podstatně víc užitku než pošetilost, podobně jako světlo neskonale převyšuje tmu. Světlo ukazuje na život, tma představuje smrt, světlo je obrazem čistoty, temnota je synonymem špíny a hříchu. Světlo se používá k vyjádření milosti, temnota je znamením odsouzení. Ve světle chodíme s Bohem, v temnotě páchají hříšníci své nepravosti. Přirozené světlo se spolu s moudrostí tohoto světa může stát dobrým vodítkem k Pánu Ježíši Kristu a k jeho Slovu, které plné moudrosti shůry a pravdivého poznání Syna Božího. 

I pohlédl jsem a viděl moudrost i ztřeštěnost a pomatenost. Jaký člověk nastoupí po králi, jehož si ustanovili předtím? (Kaz 2,12)

Šalomoun se po všem svém zkoumání vrací zpátky na začátek a znovu přehlíží moudrost i pomatenost. Zkoušel se zabývat těmi nejmoudřejšími věcmi tohoto světa, ale nakonec shledal, že pokud je všechno jenom pro tento čas, není to nic jiného, než marnost. A tak znovu zkoumá, zda někde neudělal chybu. Znovu promýšlí veškerou moudrost i ztřeštěnost tohoto světa. Může někdo dojít k jinému závěru, než k němuž došel on? Může nějaký král, který nastoupí po něm, vykonat větší a lepší a velkolepější věci, než jaké vykonal on? Takový král skutečně přišel do tohoto světa, potomek Šalomouna, a jednoznačně odhalil prázdnotu světských tužeb i cílů. A přinesl plnost v království, které není z tohoto světa, ale je zakořeněné v něm samotném, v Pánu Ježíši Kristu.

I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není. (Kaz 2,11)

Všechno dílo vlastních rukou naplnilo Šalomouna radostí. Přesto, když se ve své moudrosti nad tím vším zamyslel poněkud hlouběji, uviděl velmi jasně, že veškeré jeho pachtění je jenom pomíjivost. Týká se tohoto světa a odtud si člověk nic nevezme. Není to neužitečné, protože Bůh dal člověku práci, aby z ní měl obživu, ale není to věčné. Proto z toho není žádný skutečný, tedy věčný užitek. Ten může přijít jenom tehdy, když je dílo naplněno vírou v Pána Ježíše Krista, je motivované láskou k němu a jeho cílem je věčná naděje, která je v Kristu. Potom člověk staví stavbu, která svými důsledky skutečně přesahuje až na věčnost. Není to stavba fyzická, ale duchovní a není stavěná ke chvále člověka, ale k oslavě samotného Boha.

… a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění. (Kaz 2,10)

Radost srdce není malý výsledek lidského pachtění. Samozřejmě že to není uspokojení srdce, protože to nastává jen tehdy, když srdce spočine v Bohu skrze víru v Pána Ježíše Krista. Ale i tak může všechno to lidské lopotění a úmorná námaha přinášet člověku radost. Je to odraz původního záměru našeho Stvořitele, který dal člověku práci už v zahradě Edenu ještě před pádem. A i když je nyní práce pod prokletím hříchu a přináší člověku dřinu a pot a leckdy i marnost, stále je tady jako součást původního Božího plánu a dává člověku určitý smysl, uspokojení i radost. Bez smysluplné práce zde může být jen málo skutečné radosti. A bez Spasitele, který naší práci dává věčný rozměr, nemáme žádný podíl na trvalé radosti.

… a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil … (Kaz 2,10)

Lidské srdce je stvořené mimo jiné také pro radost. A může se skutečně radovat ze všeho, co v tomto světě nachází. Bůh stvořil svět tak, aby se lidé mohli radovat. I když žijeme ve světě, který vznikl až důsledkem Božího soudu a hněvu (což se projevilo celosvětovou potopou), stále je to svět, který zrcadlí Boží slávu, který vypravuje o díle jeho rukou. Stále se můžeme radovat z tolika věcí v tomto světě, že nestihneme poznat všechno, z čeho bychom se ještě radovat mohli. Dokonce i takové věci, za kterými se pachtí lidské srdce, mohou být zdrojem ohromné radosti a uspokojené. Přes to všechno je tato radost nakonec vždycky jenom dočasná a v plnosti může být uspokojena jenom v Bohu samotném skrze víru v Pána Ježíše Krista.

… svému srdci jsem neodepřel žádnou radost (Kaz 2,10)

Šalomoun dopřál to nejlepší každému ze svých smyslů a neodpíral ani svému srdci. Dával mu požehané a dobré věci, jimiž ho Bůh ve své dobrotě a přetékající hojnosti zahrnul. Protože s ním byla Boží moudrost, nehnal se za prázdnými a hloupými věcmi tohoto světa, ale za tím, co v tomto světě působí skutečnou radost a vůbec nic z toho svému srdci neodepřel. Ale mohou jakékoliv stvořené věci utišit hlad srdce, který do něho vložil Bůh? Hlad po Bohu samotném, protože člověk byl stvořen k Božímu obrazu a jeho srdce může být naplněno, nasyceno, uspokojeno jenom tehdy, když se ponoří do nekonečného oceánu poznání Boha a jeho lásky v Pána Ježíši Kristu. Pouze v něm je plnost veškeré radosti. 

• … a přebývalo mezi námi … (J 1,14)

Ježíš nepřišel na příležitostnou návštěvu jako host, který opět brzy odejde.

On přišel, aby bydlel s námi. Nepřišel jako ten, který vykoná návštěvu z milosrdenství u nemocných a bídných a pak se zase obrátí ke svým dobrým poměrům.

Ježíš je náš Pán a ubytoval se u nás, přebývá mezi námi.

Takový je div Boží lásky. Bůh není jen nad námi, on je mezi námi. Když chtěl jeden anglický šlechtic dosvědčit svou sounáležitost s lidmi v brlozích, přestěhoval se k nim a bydlel mezi nimi. To učinil Ježíš.

I u tebe chce přebývat, ve tvém srdci, ve tvém domově.

• … a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. (Ef 3,17–19)

V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, (Kaz 2,10)

Ačkoliv Šalomoun zmiňuje pouze oči, nepochybně myslí všechny lidské smysly (zrak, sluch, čich, chuť, hmat), jimž nebránil v ničem dobrém. Bůh stvořil svět a člověka tak, aby člověk mohl zakoušet Boží dobrotu svými smysly, aby se mohl dívat na nádheru stvoření, slyšet tóny, které oslavují Boha, cítit vůně, které plynou z rozmanitých květů, ochutnat nejrůznější lahůdky, které Bůh stvořil pro radost lidskému srdci a nahmatat veškerou krásu Božího stvoření. Veškerá rozmanitost celého Božího díla svědčí o něm a ukazuje na něj a Boží člověk se může radovat z každé jednotlivosti, kterou mu Bůh dává. Přesto se lidské smysly nemohou naplnit těmito vnějšími věcmi a potřebují být uspokojeny samotným Bohem, který se nám zjevil v Pánu Ježíši Kristu (1J 1,1). 

Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou; nadto při mně stála má moudrost. (Kaz 2,9)

Co to bylo za moudrost, která stála při Šalomounovi? Byla to Boží moudrost, kterou si Šalomoun vyžádal od Boha a kterou ho Bůh ve své dobrotě zahrnul – a kromě ní mu dal také velikou slávu a bohatství (1Kr 3,11–13). Boží moudrost je dostupná pro každého, kdo by ji chtěl mít – neskrývá se, ale volá na nárožích na lidské syny, zve je k sobě, ale oni nechtějí přijít. Plnost Boží moudrosti se zjevila v Pánu Ježíši Kristu – to on stál se Šalomounem, který je jeho předobrazem, v každém jeho velkolepém díle. A úplně stejně stojí s každým, kdo se na něj spolehne, kdo se sytí jeho Slovem, aby poznal jeho osobu a jeho dílo, kdo věří a ve víře jedná.

Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou; nadto při mně stála má moudrost. (Kaz 2,9)

Šalomoun se pustil do díla – chtěl prozkoumat všechnu lidskou moudrost a všechno lidské umění. Nezačínal od nuly, protože jeho otec David udělal mnoho příprav, jak pro stavební práce, tak i v otázce podmanění si okolních království. Moudrý syn stavěl na tom, co mu zanechal jeho otec. A Bůh mu v tom všem mocně požehnal. Stal se tak velikým, jako nebyl nikdo z Izraele před ním a nikdo po něm. Svou velikostí a slávou jasně ukazoval a stále ukazuje na jiného potomka Davidova, který byl vyvýšen nad všechny mocnosti a síly a jemuž bylo dáno jméno, nad každé jméno, jak v tomto světě, tak v tom budoucím – na Božího Syna a našeho Spasitele, Pána Ježíše Krista.

Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin; opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostnice. (Kaz 2,8)

Šalomoun poznává všechno, co je v tomto světě považováno za dobré – nahromadil veliké bohatství, zabral vlastnictví králů a opatřil si ty, kteří způsobovali rozkoš přímo jemu. Udělal skutečně všechno, co mohl, aby poznal, co dobrého je na všech věcech, které lidi v tomto světě dělají. Ale konec toho všeho byl: „Pomíjivost, samá pomíjivost!“ I kdyby člověk získal celý svět, ale ztratil svou duši, za co by ji mohl získat zpět, ptal se Pán Ježíš. Duše je nad všechno stříbro a zlato, nad všechno bohatství králů, nad všechny lidské rozkoše. Zachránit svou duši znamená spolehnout se na kříž Pána Ježíše Krista a na jeho zástupnou oběť a z jeho milosti mít skrze víru věčný život v jeho jménu.

Nakoupil jsem si otroků a otrokyň a měl jsem i doma narozenou čeleď, stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou. (Kaz 2,7)

Všechno pod nebem má svůj čas a všechno má sloužit k Boží slávě. To je výzva z Nového zákona, který nám říká, že všechno, co děláme, máme činit k Boží slávě (1K 10,31). Šalomoun konal velkolepá díla nikoliv pro svou vlastní oslavu, ale ke slávě Boží. Dokonce nakupoval otroky a otrokyně, získával nejrůznější služebníky pro svůj dům a pro svou potřebu ke slávě Boží. Všechny tyto služebníky podřídil zákonu Božímu a vedl je k tomu, že mají sloužit Hospodinu. V tom je nádherným obrazem Pána Ježíše Krista, který nás koupil za cenu svého vlastního života, abychom byli jeho majetkem, jeho otroky, jeho vlastnictvím, a abychom skrze něho a v něm sloužili Bohu, našemu Otci a jeho na věky oslavovali.

… zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů. (Kaz 2,6)

Moudrý hospodář dobře ví, že bez vody se neobejde. Zahrady, vinice, sady a dokonce i louky a lesy potřebují dostatek vody. Bez vody se země mění v poušť. Ale vodní nádrže mohou přinášet ještě další užitek v podobě chovu ryb. Šalomoun nechal vybudovat mnoho různých nádrží a mnohé z nich sloužily k tomu, aby lesní porosty udržely svou vláhu. Znovu zde vidíme ohromnou moudrost tohoto Bohem obdarovaného vládce a současně můžeme přemýšlet nad tím, odkud získáváme závlahu pro svůj vlastní život, pro svou duši. Nemají to být naše vlastní rozpukané cisterny, které vodu neudrží, ale musí to být samotný Duch svatý, který bude pramenem v našem životě a způsobí, že proudy živé vody poplynou z našeho nitra. 

… založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví … (Kaz 2,5)

Staré rčení říká, že muž má zasadit strom, postavit dům a zplodit dědice – Šalomoun vysadil zahrady a sady a v nich kdejaké stromoví. Bůh postavil člověka (Adama) do zahrady (Edenu) a přikázal mu, aby se o zahradu staral. A i když byl člověk kvůli svému hříchu ze zahrady vyhnán, stále se má starat o zemi, kterou mu Bůh dal. Nechávat úrodnou půdu ladem a nezúrodňovat neúrodnou je nejenom projevem hlouposti a lenosti člověka, ale také vzpourou proti Bohu. Úroda ze zahrad a ovoce ze sadů může nasytit mnoho lidí. Bůh dokonce zaslíbil, že „až na vás bude z výše vylit Duch, poušť se stane sadem“ (Iz 32,15). Bůh ve své milosti dělá úrodnou zahradu a sad ze skalnaté půdy našich srdcí.

Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, (Kaz 2,4)

Šalomoun se rozhodl zjistit, co dobrého mají lidé ze svého díla, které pod sluncem konají, takže se sám pustil do práce. Nešlo mu o poznání marností nebo hloupostí, nelelkoval ani nechytal mouchy, ale podnikal velkolepá díla. Nesnažil se o to, aby vystavěl sám sobě nějaký pomník, ale aby udělal něco, co bude užitečné a současně povznášející a veliké. Vybudoval si palác, jemuž nebylo rovno v tehdejším světě, postavil chrám svému Bohu, který byl naprosto jedinečný a ohromující. Vysázel vinice, které přinášejí užitek nejenom v podobě vína a rozinek, ale také jako místo, kde se člověk může potěšit zelení a občerstvit hrozny. Kéž bychom i my mohli budovat velkolepé dílo k Pánově slávě ve vlastních životech a být dobrými dělníky na jeho vinici. 

Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života. (Kaz 2,3)

Každému člověku je dán vyměřený čas a nikdo neví, kolik mu ho ještě zbývá. Obvykle teprve s přibývajícím věkem si ho člověk začne víc vážit. A tento může strávit špatně nebo dobře, leností, neužitečnými a prázdnými činnostmi, hloupostmi nebo dokonce zlým jednáním – nebo může stavět na dobrém základu, jímž je Pán Ježíš Kristus ze zlata, stříbra a drahého kamení skutků, které Pán připravil pro ty, kteří ho milují. Užitečná díla vykonaná v Kristu, k jeho slávě a podle jeho vůle vedou k požehnání a k radosti, k pokoji v srdci i k pokoře, protože jsou vykonané s vědomím toho, že to je Pán sám, kdo skrze člověka jedná. Neužitečné činnosti vedou k odsouzení a k uvržení do temnot, kde je pláč a skřípění zubů.

Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života. (Kaz 2,3)

Šalomoun se rozhodl osvěžit se vínem, které smísila paní moudrost (Př 9,2). Nechtěl se opíjet, ale najít osvěžení pro své tělo, potěšit se chutí vína. Z toho, co zakusil předtím, nevykřesal žádný velký plamínek naděje, nenašel nic, co by ho potěšilo a utěšilo jeho duši. Proto hledá osvěžení těla, aby mohl dělat další kroky k hledání a zkoumání moudrosti. Kéž bychom se i my občerstvovali „novým vínem“ (Lk 5,38), tedy novou smlouvou, která byla zpečetěná Kristovou krví a kterou si připomínáme, když se jako církev scházíme, lámeme chléb a pijeme víno, jak nám Pán přikázal, dokud on nepřijde. Kéž je toto „víno“ neustálou posilou do našeho každodenního chození s Pánem Ježíšem Kristem.

O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš? (Kaz 2,2)

Lidský smích bývá jen výjimečně svatým a zbožným smíchem. Bůh se směje svévolníkům, když kují své pikle proti němu a chtěli by ho sesadit z jeho trůnu (Ž 2,2–4). Tento smích je skutečně svatý. Ale lidský smích je obvykle ztřeštěností. Může být Bohem danou milostí, tedy únikem a ulehčením v těžkostech, ale častěji je posměchem, výsměchem, radostí z cizího neštěstí. Je zajímavé, že nikde v Písmu nečteme o tom, že se Pán Ježíš smál. Přesto je to právě on, kdo opravdu hodně mluví o radosti, dokonce přikazuje svým učedníkům, aby se radovali. Ale skutečná radost je jenom v něm, z něj a skrze něj, v té požehnané pravdě, že moje jméno je zapsané v nebesích.

Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! (Kaz 2,1)

Kazatel to chtěl zkusit s radovánkami a popřát si dobrého … Na tom není nic špatného – Bůh stvořil celou řadu věcí pro radost lidskému srdci, k potěšení a uspokojení. Ale nic stvořeného nakonec nemůže v plnosti uspokojit lidskou duši. Do žádné radosti tohoto světa není možné vložit své srdce tak, aby bylo cele naplněno pokojem a požehnáním, aby bylo uspokojeno a přestalo toužit po další radosti a dobrotě. Ale nekonečný Bůh má tu moc – když srdce odpočine v Bohu, když duše spočine v jeho pokoji a v radosti, potom má člověk všechno, po čem tolik toužil, potom je uhašena žízeň duše, která dychtí po věčnosti. V Ježíši Kristu nachází odpočinek, uspokojení, utišení, pokoj, radost a nekonečné dobro. 

Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! (Kaz 2,1)

Každé lidské předsevzetí začíná v srdci. Šalomoun promlouvá ke svému srdci, radí se s ním a zkoumá, jakou cestou se má vydat. Ale může být lidské srdce dobrým rádcem? Copak o něm Pán neříká, že je nepřevrácenější věcí pod sluncem a nevyléčitelné (Jr 17,9)? Přirozená moudrost i vědění selhaly a nepřinesly žádné uspokojení, proto se Šalomoun obrací jinam. Kam nás to ale může dovést, když se obrátíme sami k sobě, do svého nitra, ke svým pocitům a domněnkám? Také to je pomíjivost! Pouze Boží slovo stojí pevně v nebesích na věky (Ž 119,89) a to hlavní v něm je pravda (Ž 119,160). Sem je třeba se obrátit, tohoto Slova se musíme držet, abychom došli k tomu, co je nepomíjitelné – život v Pánu Ježíši Kristu.

… neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti. (Kaz 1,18)

Nabývání poznání o tomto světě a o všem, co je na něm, přináší mnohé užitky, požehnání a občas i nějakou radost, ale ruku v ruce s tímto věděním jde také bolest, protože všechno je únavné a jednotvárné a směřuje to k marnosti. To nás ovšem nesmí odradit od touhy po smysluplném vědění, potřebujeme však mnoho trpělivosti, abychom překonali zármutek a bolest, které se s ním spojují. Jediné poznání, které přináší skutečnou a věčnou radost je poznání Boha a toho, kterého poslal, jeho syna, Pána Ježíše Krista. Když poznáváme jeho dílo a jeho osobu, nacházíme v tom potěšení, útěchu a radost, které nenajdeme nikde v tomto světě – z takového poznání budeme mít užitek po celou věčnost.

… neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti. (Kaz 1,18)

Touha po moudrosti je dobrá a může člověka skutečně nakonec přivést k Boží moudrosti. Její začátek je bázeň před Hospodinem a vede k tomu, že člověk počítá náklady. Cena za moudrost je opravdu vysoká. Je s ní spojené mnohé hoře. Šalomoun velmi dobře ví, o čem mluví. Jak mu asi bylo, když musel nařídit, aby mečem rozetli napůl novorozeně, o něž se hádaly dvě nevěstky, aby tak zjistili, která z nich je jeho matkou (1Kr 3,16–28). Navzdory tomu, že ten příkaz byl zkouškou, musel mu trhat srdce! Přesto byl nejvyšším projevem Boží moudrosti v jeho životě. Přesně totéž platí o kříži – zde je všechna Boží moudrost, z níž se radujeme, a přece nám to drásá srdce, když se díváme na ukřižovaného Pána.

Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem. (Kaz 1,17)

I dobrá předsevzetí se v tomto světě mohou snadno stát marností a honičkou za větrem. Vítr nelze chytit a ani moudrost ani hloupost také nelze uchopit a dohonit. Má-li být moudrost dobrá jenom pro tento svět, nikdy se k ní člověk nepřiblíží natolik, aby si jí mohl užít. Jediná moudrost, která má skutečný užitek, je ta, která začíná v bázni před Hospodinem. A jediné poznání ztřeštěnosti je to, které ji odhaluje ve světle Pánovy svatosti. Ve světle jeho slávy vyniká ohavnost a hrůza hříchu a ve slávě jeho milosti září odpuštění, které vede k bázni. Kříž Pána Ježíše Krista zjevuje obojí – u něj končí veškerá marnost i honička, u něho nacházíme odpočinutí a plnost života, pokoje, lásky i požehnání.

Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem, (Kaz 1,17)

Kromě moudrosti se Šalomoun rozhodl poznat také ztřeštěnost a pomatenost. Někdo by mohl pochybovat, zda je to opravdu moudré pouštět se do něčeho takového, ale pokud k tomu přistoupíme z pozice moudrosti, potom poznání pomatenosti nepovede k hlouposti, ale jenom k tomu, že moudrost zazáří na tomto temném podkladě jako slunce. Je dobré, když rozumíme tomu, jak špatný, zlý a hříšný je hřích, ale nemusíme kvůli tomu ještě hřešit. Je součást růstu ve svatosti, je to cesta poznávání Pána Ježíše Krista, na které vyniká hrůza a odpornost hříchu, stejně jako zoufalá ubohost pomatenosti, která nerozpoznává pravdu a lež, dobro a zlo, právo a bezpráví, spravedlnost a svévoli. Čím více rosteme v poznání Pána Ježíše, tím více chápeme tyto rozdíly a žijeme k jeho slávě.

Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem, (Kaz 1,17)

Ten, který byl obdarován moudrostí nad všechny jiné, si předsevzal, že pozná moudrost. Počátkem moudrosti je totiž snaha získat moudrost (Př 4,7) – to jsou slova téhož Šalomouna, jimiž vyučoval své syny. Neučil je něco, co sám nedělal. Rozhodl se poznat moudrost, dal si to jako předsevzetí a dělal pro to všechno, co bylo potřeba. Především poznával toho, který se sám stal moudrostí pro nás, Pána Ježíše Krista, i když to bylo před jeho vtělením a jeho zjevením. V něm jsou všechny poklady moudrosti i poznání, on je cesta pravdy, on je pravda sama, v něm je život, jenom skrze něj a v něm se člověk může naučit bázni před Hospodinem, protože skrze něj jsou nám odpuštěny naše hříchy. 

• … stal se jedním z lidí … (Fp 2,7)

Pozoruhodný je vstup Pána Ježíše do života člověka. Božské nás může vší svou slávou polekat. Starozákonní věřící se báli, že zahynou, když spatřili Boha v jeho slávě. Z proroků je to jen Jeremjáš, který, jak se zdá, se odvážil mluvit s Bohem důvěrněji. Bůh byl pro praotce nade všechno lidské vyvýšený.

Když přišel Ježíš, přišel v podobě člověka, zaujal místo u našeho stolu, jedl náš chléb a nesl naše těžkosti. 

Podobný člověku tě potkává i dnes. Právě tam, kde jsi, chce být i on. Důvěřuj mu!

• … že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. (Ef 2,12–18)

Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění. (Kaz 1,16)

Kazatel mluví o tom, že nabyl mnohé moudrosti a mnohého vědění, ale nebyla to jeho hlava, která by byla naplněná, ale bylo to jeho srdce, které bylo naplněné moudrostí a poznáním, které překypovalo bázní před Hospodinem, protože to je počátek moudrosti. Bylo to nové srdce, které dostal od Pána, a i když se v určitém období od Boha vzdálil, jeho srdce zůstalo stále obnovené, znovuzrozené. Nebyly to nějaké nadpřirozené vědomosti, jimiž by Bůh naplnil jeho mysl, ale byla to zkušenost poznání Boha samotného v jeho vnitřním člověku, která ho vyučila moudrosti, naučila ho dívat se kolem sebe, pozorovat a vidět věci pravdivě. Kéž bychom i my byli takto prodchnuti pravdou, kterou jsme poznali, tedy Božím synem, Pánem Ježíšem Kristem.

Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění. (Kaz 1,16)

Šalomoun rozmlouval se svým srdcem, které Bůh sám naplnil svou modrostí a svým požehnáním. Střežil své srdce a chránil ho, takže jeho srdce skutečně oplývalo moudrostí více, než srdce kohokoliv jiného před ním i potom. Proslavil se jako nejmoudřejší král, který kdy žil. Byl moudřejší, než všichni jeho rádcové a vládcové okolních národů se přicházeli podívat na jeho nesmírnou moudrost i slávu, která s ní byla spojená. Tuto moudrost, která má svůj původ v Bohu samotném, vetkl do přísloví, která vyslovil, i do knihy, která je nyní před námi. Je to moudrost shůry, která nás vede k tomu, který se nám stal moudrostí a v němž jsou skryty všechny poklady poznání, k Pánu Ježíši Kristu. 

Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění. (Kaz 1,16)

Tentýž Šalomoun, který napsal tato slova, psal svému synovi v knize Přísloví, aby na prvním místě střežil a chránil své srdce, protože z něj vychází život (Př 4,23). Moudrost vešla do jeho srdce (Př 2,10), takže nyní může rozmlouvat se svým srdcem. Není to něco samozřejmého, protože lidské srdce je velmi zrádné, dokonce je nejúskočnější ze všeho na světě a je nevyléčitelné (Jr 17,9). Jenom v bázni Boží, která je počátkem moudrosti, ho lze poznat, je možné ho ochránit před hloupostí a převráceností a potom s ním také rozmlouvat. Přesto musí být člověk vždy ve střehu a všechno konfrontovat zapsaným Božím slovem, v němž je zjevena plnost moudrosti, protože celé Písmo svědčí o Pánu Ježíši Kristu. 

Čeho se nedostává, nelze spočítat. (Kaz 1,15)

Podívejte se, jak prostá je Šalomounova moudrost, ale jak je současně hluboká. Co člověk nemá, čeho se mu nedostává, co mu chybí, to nelze spočítat, nedá se to vyčíslit, není možné to zhodnotit ani zvážit. Mnohdy to člověku ani nechybí, protože neví, že se mu toho nedostává. Jak by si mohl hlupák spočítat, kolik moudrosti mu chybí, jak by mohl hříšník sečíst, kolik nemá milosti a Božího požehnání, které je s ní spojené? Jak by mohl bezbožný člověk poznat, kolik mu chybí Boží přítomnosti, když o ni ani nestojí? Chvála Bohu za to, že se smiloval nad vyprázdněným člověkem a poslal svého milovaného Syna, aby nás vykoupil z veškeré naší prázdnoty a sám sebou nás doplnil do dokonalosti.