Zamyšlení

„Neřekl jsem semeni Jákobovu: ‚Hledejte mě nadarmo‘“ (Iz 45,19 Pavlík). Bůh jasně zjevuje, že vyslyší modliby těch, kdo k němu volají, a že toto prohlášení nebude odvoláno. Je to jeho pevné, pravdivé a spravedlivé prohlášení, takže o něm nemůže být pochyb. Nezjevuje svou mysl nesrozumitelnými slovy, ale mluví jednoduše a nezvratně: „Proste a dostanete“ (J 16,24). Věř, bázlivče, této jisté pravdě, že modlitba musí být a bude vyslyšena a že nikdy, ani v nejskrytější věčnosti Bůh neřekl žádné duši: „Hledej mě nadarmo.“

Bůh nedělá žádné rozdíly ve své lásce ke svým dětem. Ke každému ze svých dětí přistupuje stejně. Neudělá z něj najatého služebníka, ale bude se radovat nad vykrmeným teletem s hudbou a tancem, jako kdyby tento ztracený syn nikdy neodešel. Na dvoře krále Ježíše nejsou žádné řetězy, které by bránily v přístupu. Náš přístup ke všem privilegiím může být sice postupný, ale je naprosto jistý. Snad si náš čtenář řekne: „Přál bych si, abych se mohl radovat v zaslíbeních svého Pána a chodit ve svobodě jeho přikázání.“ Jestliže věříš z celého srdce, je to dovoleno (Sk 8,37). Rozraz pouta na své šíji, zajatá dcero (Iz 52,2), protože Ježíš tě osvobodil. 

Hle, jedno z nejmocnějších umění velkého Lékaře: má moc odpouštět hříchy! Dříve než bylo zaplaceno výkupné, dříve než byla doslova pokropena slitovnice krví, měl moc odpouštět hřích. Nemá snad moc to udělat i nyní, když zemřel? Má neomezenou moc nyní, když skoncoval s přestoupením a učinil konec hříchu. Slyšte, jak prosí před věčným Otcem, jak ukazuje na své rány, jak naléhá na zásluhy svého svatého umučení! Jaká moc odpouštět je zde! Je vyvýšen na výsostech, aby přiváděl k pokání a dával odpuštění hříchů. I ty nejkřiklavější hříchy jsou odstraněny karmínem jeho krve.

„… a dám vám srdce z masa“ (Ez 36,26). Kamenné srdce nemiluje Vykupitele, ale obnovené srdce po něm plane zbožnou touhou. Toto obnovené srdce zajišťuje mnoho výsad: přebývá zde Duch, spočívá zde Kristus. Je připravené přijmout každé duchovní požehnání a každé požehnání míří právě sem. Poskytuje nejrůznější ovoce nebes ke slávě a chvále Boží a Pán v tom nachází své zalíbení. Měkké srdce je tou nejlepší obranou proti hříchu a nejlepší přípravou pro nebe. Obnovené srdce ze své strážní věže vyhlíží příchod Pána Ježíše. Máš toto srdce z masa?

„Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu“ (Gn 9,16). Ach, základem mého bezpečí není to, že si já připomínám Boha, ale to, že Bůh si připomíná mne. Nejde o to, že se držím jeho smlouvy, ale o to, že se jeho smlouva drží mě. Sláva Bohu! Celé hradby spásy jsou zajištěny Boží mocí, a dokonce i menší věže, u nichž bychom si dovedli představit, že by mohly být ponechány člověku, jsou střeženy jeho všemohoucí silou. Ani památka na smlouvu není ponechána našim vzpomínkám, neboť my bychom mohli zapomenout, ale náš Pán nemůže zapomenout na svaté, které vyryl na dlaně svých rukou (viz Iz 49,16).

Věřící svěřuje svou duši do rukou svého Boha. Pochází od něj, je jeho. On ji uchovává po celé věky. Je schopen ji zachovat a je nanejvýš vhodné, aby ji obdržel. V Hospodinových rukou je všechno v bezpečí. To, co svěříme Pánu, bude v bezpečí jak nyní, tak v onom dni dnů, k němuž spějeme. Spočívat v nebeské péči znamená pokojně žít a slavně umírat. V každé době bychom měli vše svěřit do Ježíšových věrných rukou; pak, i když život může viset na vlásku a protivenství se mohou množit jako mořský písek, bude naše duše v klidu žít a těšit se v pokojném odpočinutí. 

Je nadmíru žádoucí, abychom jako věřící měli osobu Ježíše neustále před očima, aby v nás vzbuzoval lásku k němu a prohluboval naše poznání o něm. Abychom však měli Ježíše stále nablízku, musí být srdce plné jeho lásky, která se v něm rozlévá až k prasknutí; proto se apoštol modlí, „aby Kristus přebýval ve vašich srdcích“ (Ef 3,17). Podívejte se, jak blízko by chtěl mít Ježíše! „Aby přebýval“, ne aby vás občas navštívil, jako když náhodný návštěvník vstoupí do domu a zdrží se tam jednu noc, ale aby „přebýval“, aby se Ježíš stal Pánem a nájemníkem vašeho srdce.

„I my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích …“ (Ř 8,23). Příslib není sklizní a skutky Ducha v nás v této chvíli nejsou dovršením – dokonalost teprve přijde. Nemůžeme se chlubit tím, že jsme toho již dosáhli, a považovat tak pšenici za oběť pozdvihování za veškerou úrodu roku; musíme hladovět a žíznit po spravedlnosti a dychtivě očekávat den úplného vykoupení. Milý čtenáři, otevři dnes své srdce dokořán a Bůh ho naplní. Sténej ve svém nitru po větší oddanosti a tvůj Pán ti jí dopřeje, neboť on je schopen „učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit“ (Ef 3,20).

I když už jsme přinesli nějaké ovoce pro Krista a máme radostnou naději, že jsme rostlinami jeho pravé ruky, jsou chvíle, kdy se cítíme velmi neplodní. Modlitba je bez života, láska je chladná, víra slabá. Každá milost v zahradě našeho srdce chřadne a opadává. Jsme jako květiny na žhavém slunci, které potřebují osvěžující déšť. Co máme v takovém stavu dělat? „Jásej, neplodná … Zpívej a křič“ (Iz 54,1 B21). Zpívej, věřící, neboť to povzbudí tvé vlastní srdce i srdce ostatních opuštěných. Jásej dál, protože teď, když ti Bůh dává pocítit odpor k tomu, že jsi bez ovoce, tě brzy pokryje hrozny.

• Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle… (1J 1,7)

Jako on je ve světle! Můžeme toho někdy dosáhnout? Budeme někdy schopni chodit tak jasně ve světle, jako chodí ten, kterého nazýváme „Otče náš“ a o němž je psáno: „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy“ (1J 1,5)? Nepochybně je to vzor, který je nám předkládán, neboť sám Spasitel řekl: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). I když můžeme mít pocit, že Boží dokonalosti nikdy nemůžeme dosáhnout, přesto o ni máme usilovat a nesmíme být spokojeni, dokud jí nedosáhneme.

„Neboť síla má jsi ty“ (Ž 31,4 KRAL). Jaká nevýslovná líbeznost se skrývá v těchto několika slovech! S jakou radostí můžeme čelit námaze a jak radostně můžeme snášet utrpení, když se můžeme opřít o nebeskou posilu. Šťastný je ten, kdo má takovou nepřekonatelnou moc na své straně. Naše vlastní síla by nám byla málo platná, kdybychom se ocitli v sítích podlé lstivosti, ale Pánova síla je vždy k dispozici. Stačí k němu volat, a hned je na dosah ruky. Pokud jsme ve víře závislí pouze na síle mocného Boha Izraele, můžeme se na toto své svaté spolehnutí odkazovat ve svých úpěnlivých prosbách.

„Uzdrav mě, neboť jsem proti tobě zhřešil“ (Ž 41,5). Za to také zbožní chválí Hospodinovo jméno a říkají: „Ze všech nemocí tě uzdravuje“ (Ž 103,1–3). Jak nadpozemsky potěšující je, že v Ježíšově osobě „přebývá celá plnost božství tělesně“ (Ko 2,9). Má duše, ať je tvá nemoc jakákoli, tento velký Lékař tě může uzdravit. Pokud je Bůh, nemůže být jeho moc nijak omezena. Přijď takový, jaký jsi, protože ten, který je Bůh, tě jistě může z tvé nemoci uzdravit. Nikdo neomezí uzdravující sílu, která vychází z Ježíše, našeho Pána. Všichni jeho pacienti byli uzdraveni v minulosti a budou uzdraveni i v budoucnosti, a ty budeš jedním z nich, můj příteli, pokud v něm spočineš.  

Jestliže je náš Pán tak ochotný uzdravovat nemocné a žehnat potřebným, pak, má duše, neotálej a postav se mu do cesty, aby se na tebe mohl usmát. Neotálej s prosbami, když je tak štědrý v obdarovávání. Věnuj nyní vážnou pozornost jeho Slovu, aby Ježíš mohl skrze ně promlouvat k tvému srdci. Uchyl se tam, kde ho můžeš nalézt, abys mohl získat jeho požehnání. Když je přítomen, aby uzdravoval, cožpak neuzdraví i tebe? Zcela jistě je přítomen i nyní, neboť vždy přichází k srdcím, která ho potřebují. A copak ty nepotřebuješ uzdravit? Ach, vždyť on ví, jak moc!

Synu Davidův, skloň svůj zrak a pohlédni na tu bídu, která je nyní před tebou, a uzdrav toho, kdo tě prosí.

Když jsou ti nejcennější zkoušeni v ohni, máme snad tyglíku uniknout my? Musí-li se diamant obrušovat na brusu, máme se snad my zdokonalit bez utrpení? Kdo přikázal větru, aby přestal foukat, protože naše loď je na hlubině? Proč a kvůli čemu by se s námi mělo zacházet lépe než s naším Pánem? Prvorozený pocítil metlu, proč ne mladší bratři? Je to pýcha, která by si místo vojáka kříže vybrala načechraný polštář a měkkou pohovku. Mnohem moudřejší je ten, kdo se nejprve smířil s Boží vůlí, poté roste mocí milosti, aby se mu zalíbila, a tak se učí sbírat lilie u paty kříže a jako Samson nacházet med ve lvu.

„Ty svou dobrotou celý rok korunuješ …“ (Ž 65,12). Po celý rok, každou hodinu každého dne nám Bůh bohatě žehná; když spíme i když se probouzíme, čeká na nás jeho milosrdenství. Slunce nám sice zanechává dědictví temnoty, ale náš Bůh nikdy nepřestává svítit na své děti paprsky lásky. Jeho milující laskavost plyne jako řeka neustále v plnosti tak nevyčerpatelné, jako je nevyčerpatelná jeho vlastní přirozenost. Stejně jako atmosféra, která neustále obklopuje zemi a je vždy připravena podpořit život člověka, obklopuje Boží laskavost všechna jeho stvoření. V ní, stejně jako ve svém živlu, „žijeme, pohybujeme se, jsme“ (Sk 17,28).

„A já jim [svým ovcím] dávám věčný život,“ říká, „nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve“ (J 10,28). Co na to řekne tvá rozechvělá, mdlá mysl? Není to vzácná milost, že když přicházíš ke Kristu, nepřicházíš k někomu, kdo s tebou bude chvíli jednat dobře a pak tě pošle pryč. On tě přijme a učiní tě svou nevěstou a ty budeš navždy jeho. Nepřijímej už znovu ducha otroctví strachu, ale ducha adopce, v němž budeš volat: „Abba, Otče!“ (viz Ř 8,15). Ach, jak úžasná milost se skrývá v těchto slovech: „Toho nevyženu ven“ (J 6,37).

„Hospodin zkoumá spravedlivého“Providence (Ž 11,5). Bůh má ve své prozřetelnosti všechny události pod kontrolou. Z toho vyplývá, že všechny zkoušky, které přicházejí do našich životů, je možné sledovat až k té největší a první příčině. Každé Boží jednání se stává dveřmi pro zkoušku. I naše milosrdenství má – stejně jako růže – své trny. Naše hory nejsou tak vysoké a naše údolí nejsou tak hluboká, aby se nemohly stát pokušením. Zkoušky číhají na všech cestách. Všude, nahoře i dole, procházíme nějakým soužením a jsme obklopeni nebezpečím. Přesto se však z hrozivého mraku nespouští nedovolený liják – každá kapka má své předem určené místo ještě dříve, než dopadne na zem. Zkoušky, které jsou od Boha, přicházejí proto, aby nás prověřily a posílily. 

„Byl večer a bylo jitro, den první“ (Gn 1,5). Večer byl „tmou“ a ráno bylo „světlem“, a přesto jsou oba dohromady nazýváni jménem, které je dáno pouze světlu! V každém věřícím je tma i světlo; není však hříšníkem, protože je v něm hřích, ale je svatým, protože má určitý stupeň svatosti. To bude velmi uklidňující myšlenka pro ty, kdo se ptají: „Mohu být Božím dítětem, když je ve mně tolik temnoty?“ Ano, neboť ty, stejně jako den, neodvozuješ své jméno od večera, ale od jitra, a v Božím slově se o tobě mluví, jako bys byl i nyní dokonale svatý.

O Spasiteli, a pouze o Spasiteli, platí v nejúplnějším, nejširším a ve zcela bezvýhradném smyslu: „Chodil a konal dobro" (Sk 10,38 B21). Z tohoto popisu je zřejmé, že dobro konal osobně. Evangelisté nám neustále říkají, že se vlastním prstem dotkl malomocného, že pomazal oči slepým a že v případech, kdy byl požádán, aby promluvil slovo jen na dálku, obvykle nevyhověl, ale sám šel k lůžku nemocného a tam osobně vykonal uzdravení. Z toho pro nás plyne poučení, že pokud on chce konat dobro, měli bychom to dělat sami. Zanechal nám příklad, abychom následovali jeho kroky.

Jako opravdový věřící, povolaný milostí a obmytý drahocennou Ježíšovou krví, jsi ochutnal lepší nápoj, než jaký ti může dát řeka potěšení tohoto světa. Máš společenství s Kristem, získal jsi radost z toho, že jsi viděl Ježíše a složil jsi hlavu do jeho náruče. Co vedle toho znamenají nicotnosti tohoto světa, jeho písně, pochvaly nebo radosti? Pokud se ale plavíš po vodách Egypta, vrať se rychle k tomu jedinému zdroji života. Vody Nilu mohou být lahodné pro Egypťany, ale pro tebe budou hořké. Co s nimi máš společného? Ježíš ti klade tuto otázku – co mu odpovíš?

„Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím?“ (Ř 8,33). Jak požehnaná výzva! Nikdo nemůže kladně odpovědět! Každý hřích vyvolených byl vložen na velkého vítěze našeho spasení a skrze jeho oběť smíření z nás byl sňat. V Boží knize už proti jeho lidu není hřích. Když byla vina za hřích odstraněna, byl odstraněn také trest za hřích. Pro křesťana není připravena žádná rána z rozzlobené Boží ruky – nic takového! Dokonce ani ani jediný zamračený pohled spravedlnosti. Věřícího může jeho Otec trestat, ale Bůh Soudce nemá křesťanovi co říci, kromě slov: „Zprostil jsem tě viny, jsi osvobozen.“

Pokud existuje místo, kde se náš Pán Ježíš stává největší radostí a útěchou svého lidu, je to místo, kde se nejvíce ponořil do hlubin zármutku. Přijďte sem, spanilé duše, a pohleďte na muže v zahradě Getsemane. Pohleďte na jeho srdce překypující láskou, kterou nelze udržet v nitru, které je tak plné zármutku, že hledá štěrbinu, kterou se prodere ven. Pohleďte na něj, když zarážejí hřeby do jeho rukou a nohou. Pozvedněte oči, kající hříšníci, a uvidíte smutný obraz svého trpícího Pána. Pokud máme žít správně, je to možné jenom na základě rozjímání o jeho smrti. Pokud máme žít důstojně, musíme se zaměřit na jeho ponížení a zármutek. 

„Proč musím chodit zármutkem sklíčen…“ (Ž 42,9). Rejoicing, versus mourningMůžeš na to odpovědět, křesťane? Dokážeš najít nějaký důvod, proč tak často truchlíš, místo aby ses radoval? Proč podléháš chmurným očekáváním? Kdo ti řekl, že noc nikdy neskončí a nebude den? Kdo ti řekl, že zima tvé nespokojenosti bude postupovat od mrazu k mrazu, od sněhu, ledu a krupobití k hlubšímu sněhu a ještě těžší bouři zoufalství? Cožpak nevíš, že den následuje po noci, že po odlivu přichází příliv, že po zimě přichází jaro a léto? Měj naději! Protože Bůh tě nezklame.

„Bůh je při mně“ (Ž 56,10). Byl „při nás“, jinak by nedal svého milovaného Syna. A protože je „při nás“, modlitba nám vždy zajistí jeho pomoc. "Když k tobě budu volat, moji nepřátelé se „Jednou se mí nepřátelé obrátí zpět, v den, kdy provolám“ (Ž 56,10). To není žádná nejistá naděje, ale dobře podložená jistota – „To vím“ (Ž 56,10 ČSP). Zaměřím svou modlitbu k tobě a budu vzhlížet k odpovědi s jistotou, že přijde, neboť „Bůh je při mně“. Ó, věřící, jak jsi šťastný, když máš na své straně Krále králů. V jakém bezpečí jsi s takovým ochráncem! Jak jistá je tvá věc, když se tě zastává takový obhájce! Je-li Bůh s tebou, kdo může být proti tobě? (Viz Ř 8,31).

Křesťane! Nauč se mít potěšení z Božího milostivého jednání s církví. Co je tak drahé tvému Mistru, nemělo by být drahé především tobě? Cožpak, i když je tvá cesta temná, nemůžeš potěšit své srdce triumfy jeho kříže a šířením jeho pravdy? Naše osobní starosti jsou zapomenuty, zatímco hledíme nejen na to, co Bůh učinil a činí pro Sion, ale i na slavné věci, které pro svou církev ještě učiní. Když tě trápí smutek a těžkosti ducha, zkus, věřící, použít toto: „Vyprošuj pokoj Jeruzalému“ (Ž 122,6), a tvá duše bude občerstvena.

… zjevil se nejprve Marii z Magdaly… (Mk 16,9)

Jestliže chceme Krista vidět více, služme mu. Povězte mi, kdo jsou ti, kteří nejčastěji sedají pod praporem jeho lásky a plnými doušky pijí z poháru společenství, a já si mohu být jistý, že to jsou ti, kdo dávají nejvíce, kdo slouží nejlépe, kdo jsou přitisknuti nejblíže krvácejícímu srdci jejich drahého Pána. Ale všimněte si, jak se Kristus zjevil této zarmoucené – slovem „Marie“. Stačilo jí jenom jedno slovo z jeho úst, aby ho poznala. Její srdce nepotřebovala žádná další slova. Její srdce bylo natolik plné, že nebylo třeba říkat víc. To je jeden z nevýstižnějších přikládů poslušnosti, protože odpovídá: „Pane!“ (J 20,16).

… zjevil se nejprve Marii z Magdaly… (Mk 16,9)

Jestliže chceme Krista vidět více, služme mu. Povězte mi, kdo jsou ti, kteří nejčastěji sedají pod praporem jeho lásky a plnými doušky pijí z poháru společenství, a já si mohu být jistý, že to jsou ti, kdo dávají nejvíce, kdo slouží nejlépe, kdo jsou přitisknuti nejblíže krvácejícímu srdci jejich drahého Pána. Ale všimněte si, jak se Kristus zjevil této zarmoucené – slovem „Marie“. Stačilo jí jenom jedno slovo z jeho úst, aby ho poznala. Její srdce nepotřebovala žádná další slova. Její srdce bylo natolik plné, že nebylo třeba říkat víc. To je jeden z nevýstižnějších přikládů poslušnosti, protože odpovídá: „Pane!“ (J 20,16)

Když vidíme, že máme takového Boha, kterému můžeme důvěřovat, opřeme se o něj celou svou vahou. Odhodlaně zažeňme veškerou nevíru a snažme se zbavit pochybností a obav, které tolik narušují náš pokoj, protože tam, kde je základem naší důvěry Bůh, není pro strach žádná omluva. Milující rodič by byl velmi zarmoucen, kdyby mu jeho dítě nemohlo důvěřovat, a jak nešlechetné, jak nelaskavé je naše chování, když tak málo důvěřujeme svému nebeskému Otci, který nás nikdy nezklamal a nezklame! Prošli jsme mnoha zkouškami, ale ještě nikdy jsme nebyli uvrženi do situace, kdy bychom v našem Bohu nenašli vše, co jsme potřebovali.

Je šťastné, když se můžeme obracet na Pána s důvěrou, jakou projevuje David. Dává nám to velkou sílu v modlitbě a útěchu ve zkouškách. „Každodenně skládám svou naději v tebe“ (Ž 25,5). Trpělivost je krásná služebnice a dcera víry; radostně čekáme, když jsme si jisti, že nebudeme čekat nadarmo. Je naší povinností a výsadou čekat na Pána ve službě, v uctívání, v očekávání a v důvěře po všechny dny svého života. Naše víra bude zkoušenou vírou, a pokud je pravá, snese neustálé zkoušky, aniž by se podvolila. Čekání na Boha nás neunaví, budeme-li si pamatovat, jak dlouho a jak milostivě na nás kdysi čekal.

Bůh je oslaven tím, že mu sloužíme v tom svém povolání. Každé zákonné povolání může být Písmem posvěceno k těm nejušlechtilejším cílům. Obraťte se k Bibli a najdete nejpodřadnější formy práce spojené buď s nejodvážnějšími skutky víry, nebo s lidmi, jejichž život se proslavil svatostí. Nebuďte proto nespokojeni se svým povoláním. Ať už Bůh určil vaše postavení nebo práci jakoukoli, setrvejte v ní, pokud si nejste zcela jisti, že vás volá k něčemu jinému. Ať je tvou první starostí oslavovat Boha v rámci svých sil tam, kde jsi. Naplň své nynější pole působnosti k jeho chvále, a bude-li tě potřebovat někde jinde, ukáže ti to.