Zamyšlení

Co je pokřivené, nelze napřímit. (Kaz 1,15) 

Všechno v tomto světě pomíjí, protože všechno je pokřivené hříchem. Všechno, co je pod nebem, podléhá důsledkům pádu člověka a není v moci žádného člověka to narovnat, napravit, napřímit. Proto Kazatel mluví o marnosti, o lopotě a únavnosti všech věcí. „Kdo může narovnat, co Bůh zkřivil?“ (Kaz 7,13). Jenom on sám! Izajáš mluví o tom, že každé údolí bude vyvýšeno a každý pahorek snížen (Iz 40,4). Přijde zachránce, který dá věci do pořádku a to, co je pokřivené, bude opět napřímeno. Lidská duše, zkroucená a pošpiněná hříchem, bude zase vyrovnaná a očištěná mocí Boží, kterou Bůh prokázal na svém Synu, Pánu Ježíši Kristu, když na něj vložil hříchy Božího lidu, potrestal je na něm smrtí a potom ho slavně vzkřísil z mrtvých. 

Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 1,14)

Šalomoun viděl všechno, co se pod sluncem děje, porozuměl všem principům i myšlenkám stvořeného světa, ve své moudrosti byl schopen uchopit tyto věci a seznámit se s nimi. A ve výsledku došel k závěru, že všechno v tomto světě je marnost. Pokud něco nemá svůj základ v Bohu, který všemu dává smysl, je to pomíjivé, prázdné, marné, neužitečné, zbytečné. Jak aktuální jsou tato slova moudrého krále v dnešní době, kdy vidíme zástupy těch, kdo pouze konzumují své bytí, žijí ze dne na den, od zážitku k zážitku, od jedné věci k druhé, od jedné známosti k další … a nic v celém životě ve výsledku nedává smysl a nemá moc naplnit život člověka. Protože pouze v Kristu člověk nachází plnost lidského bytí. 

Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí. (Kaz 1,13)

Šalomoun předkládá svým čtenářům události zachycené na prvních stránkách Bible. Mluví o pádu člověka a o prokletí, které kvůli tomu přišlo, takže člověk nyní musí v potu tváře dobývat svůj chléb a země mu vydává jenom trní a hloží (Gn 3,17–19). To je úmorná lopota, která byla vložena na všechny potomky Adama. A jedině zaslíbený potomek Evy, Ježíš, může vysvobodit člověka z této úmorné lopoty a dát jeho práci a jeho životu plný smysl. On volá všechny, kteří těžce pracují a namáhají se, aby přišli k němu a nalezli odpočinutí svým duším. Kristus vysvobozuje z prázdnoty, úmornosti a lopoty lidského bytí a uvádí každého, kdo v něho věří do svobody Božího dítěte a radosti spasení z milosti skrze víru.

Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. (Kaz 1,12)

Aby potvrdil svá úvodní prohlášení a ujistil své čtenáře o své důvěryhodnosti, nebojí se jim Kazatel znovu zopakovat, kým je – králem nad Izraelem v Jeruzalémě. Je králem z jedné jediné lidské rodiny, které byla z Božího rozhodnutí dědičně svěřena vláda nad Izraelem. A přestože můžeme říci, že každá vláda je od Boha (Ř 13,1–2), mimo potomstvo Davidovo nemá žádný člověk nárok na to, aby vládl nad druhými lidmi. I potomci Davida v Jeruzalémě měli být králi jen do té doby, dokud nepřijde onen zaslíbený Syn Davidův, který bude Spasitelem světa, Pán Ježíš Kristus. Nyní je to on, kdo je svrchovaným vládcem nad Božím lidem, jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi, a jemu se budou všichni lidé jednoho dne zodpovídat. 

• Já jsem přišel na svět jako světlo (J 12,46)

Světlo hřeje. Zima prchá, led taje pod jeho mocí.

Tak působí blízkost Ježíšova. Chlad našeho myšlení ustupuje, naše ledovatost se rozpouští. Světlo Ježíšovo vytváří jinou teplotu.

Jedna dívka ležela nemocná a naříkala na všechno a na všechny. Nic jí nebylo vhod. Naučila se však znát Ježíše a tu se vše změnilo. Stala se vděčnou a laskavou a dívala se na ty, kdo jí posluhovali, jako na nejlepší lidi. Roztála. Chlad zmizel. A příčinou byl Ježíš. Tak působí. On hřeje.

Zakusil jsi něco z toho? Co se v tomto případě stalo s tebou?

• Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! (2K 5,14–17)

Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. (Kaz 1,11)

Člověk je jako pára nad hrncem, která se na chvilku objeví a hned zase zmizí. A spolu s ním mizí také veškeré dílo jeho rukou, jeho myšlenky, pocity, jeho vztahy. Nikdo nemůže uchovat to, co bylo a ani ti, kdo přijdou po nás, neuchovají to, co je zde nyní a co bude v budoucnosti. Bez Boha, který dává tomu všemu smysl, je celý lidský život jen marnost, koloběh věcí, které jsou samy o sobě velmi nudné a únavné. Ale když Boží pravda zazáří do srdce člověka, chmurné mraky jsou rozehnány a životem prozáří světlo naděje, světlo smyslu, objevuje se budoucnost, která je slavná, krásná, nekonečná a neporušená hříchem – a jako taková může být uchována na věky věků. 

Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. (Kaz 1,11)

Další hořká rána našemu sebevědomí. Kolik z nás je schopno vyjmenovat všech osm svých praprarodičů? Nebo své spolužáky z první třídy? Myslíme si, že jsme tak důležití v tomto světě, že by bez nás nemohl fungovat, ale skutečnost je taková, že se tu jen nakrátko objevíme – stejně jako všichni lidé před námi a kolem nás – a hned zase zmizíme. A budeme zapomenuti stejně, jako všechny ty generace lidí před námi, ačkoliv slunce bude i nadále vycházet a zapadat a vody se budou vlévat do moří a znovu vyvěrat ze svých pramenů. Ale Bůh zná každého jménem a každý se bude muset jednoho dne postavit před jeho tvář. Proto potřebujeme dobrého Obhájce, který řekne: „Za toho bylo zaplaceno, ten je můj!“

Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. (Kaz 1,10)

Koloběh života a smrti, plynutí vody, pohyb nebeských těles – to všechno je stále stejné. A totéž platí o lidském srdci, lidských touhách, motivech, pocitech i o lidském jednání. Dnes, stejně jako v dávné minulosti, se rádi vyhříváme na výsluní lásky, hledáme povzbuzení v naději, jsme zaplavováni vděčností. Můžeme však vidět také stejnou ctižádostivost, chamtivost, pýchu nebo smyslnost. Všechny ctnosti, jichž je možné dosáhnout, právě tak jako hříchy, do nichž je možné se propadnout, jsou tady dnes stejně, jako tomu bylo i v dobách minulých. Je-li něco nového, může to být jenom v Kristu – nové narození, nový život, nová přirozenost, očištění od hříchů, nové smýšlení, nové city, nová spravedlnost, pravda, která nově září jako světlo a proměňuje celý lidský život.

• ... přišel na svět jako světlo … (J 12,46)

Světlo svítí. Rozptyluje tmu a dává jasno. Ukazuje nám, kde se nacházíme a jaké je naše prostředí. Tak působí Ježíšova osoba i jeho slovo. Ježíš osvětluje nás, Boha i naše spolubližní. Nikdo nám nemůže dát větší poznání v těchto věcech. Evangelia otvírají hluboké vědomí o Bohu i o lidech. V Ježíšově světle spatřujeme správné cesty. Není třeba bloudit. Po staletí svítilo světlo a mnozí v tomto světle kráčeli. A toto světlo dosud svítí. Jsi veden tímto světlem? Žiješ v jeho pravdivosti?

• Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. (2K 4,3–6)

Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. (Kaz 1,10)

Mnoho věcí je skutečně v nějakém slova smyslu nových, protože dříve tady nebyly, ale nyní tady jsou. Žijeme v době překotného technologického rozvoje. Technologie, jimiž dnes disponujeme, zde před několika staletími nebyly, protože zde nebyly zdroje, které máme k dispozici dneska. Ale vypadá to, že zde byly technologie jiné, které dnes neznáme (kdo by byl dnes schopen postavit např. egyptské pyramidy?). Přes to vše musíme říci, že principy života zůstávají stále tytéž. Všechno se stále točí dokola a věci jsou tak únavné, že se to nedá vypovědět. V dávných dobách to bylo stejné, jako je to dneska. Je něco nového, co bychom mohli říci o lidském srdci? Od pádu člověka je stále stejně hříšné a vzpurné, jako bylo tenkrát.

Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. (Kaz 1,9)

Všechny věci v tomto světě se stále dokola opakují. Lidská přirozenost, lidské smýšlení, způsoby jednání, vnímání i prožívání věcí jsou stále stejné generace za generací. Padlé stvoření, které díky své hříšnosti tíhne ke zlu, nikdy nemůže přijít s něčím novým. Co se dělalo, dělá se stále a bude se dělat i v budoucnosti. Proto je historie učitelka života. Proto může Šalomoun napsat, že není nic nového pod sluncem. Skutečně není nic nového v nás a s námi, lidmi. Jenom Bůh činí nové věci. Ve své moci vstupuje do stvoření a ze starého činí nové, z padlého člověka činí Boží dítě, které je obnovené Boží milostí skrze víru v Pána Ježíše Krista a místo srdce kamenného dává srdce masité a měkké. 

Nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. (Kaz 1,8)

Je úchvatné a poučné pozorovat všechno, co se pod sluncem děje. Je fascinující dívat se na zázraky stvoření. Přesto je to nakonec únavné, protože ani oko ani ucho ani žádný jiný smysl člověka se nemohou plně uspokojit tím, co přichází zvenčí. Ani kdyby člověk shlédl veškerou nádheru stvořeného vesmíru, jeho oči se tím neuspokojí, a i když se jeho duše na chvilku potěší tou krásou a velikostí, nakonec stejně zůstane prázdná a neuspokojená. Přestože jsou naše smysly fyzické, jejich naplnění musí přijít zevnitř, musí být duchovní. Jen Bůh sám může nasytit hlad naší duše a přivést naše smysly k plnosti. Ve víře v Pána Ježíše Krista je naše oko nasyceno jeho dokonalým dílem a naše ucho naplněno dokonalostí zvěsti evangelia.

• Spatřili jsme … (J 1,14)

Říká se, že před Thorvaldsenovou sochou Krista v Kodani lze mít pocit, jako by toto umělecké dílo bylo přechváleno. Zdá se, že zde není ta plnost výrazu, jakou jsme očekávali.

Avšak tento dojem může být jen osobní. Je třeba přistoupit blíž, než se obyčejně děje, sklonit se a pohledět ve tvář Mistrovu, abychom viděli něco z jeho krásy.

To může mít symbolický význam. Chceme-li skutečně poznat Ježíše, je nám třeba se v pokoře přiblížit. Pak teprve spatříme náležitě, tu se nám ukáže, jaký skutečně je. Přejít od uměleckého hlediska k osobnímu poznání.

Co ti překáží vidět Ježíše?

• První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘.Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“ (Jan 20,1–18)

Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět. (Kaz 1,8)

Neustálé opakování téhož je jasným odrazem lidského pachtění. Slunce vyjde každý den na svém místě a spěchá k západu, vody mizí v hlubinách moří a zase vracejí zpátky k pramenům potoků a řek, lidé přicházejí a odcházejí. To všechno je tak monotónní, jednotvárné, únavné. A i když se to všechno neustále mění, nepřináší toto opakování skutečnou změnu. Pouze příchod Božího syna na svět v těle, jako má hříšný člověk je takovou změnou, která mění úplně všechno. Sám Bůh sestoupil ze své slávy a vstoupil do světa hříšných lidí. Únavná šedivost jednotvárnosti byla prosvícena mnohotvarým světlem nekonečné moudrosti. Ježíš Kristus přišel na svět, aby se stal spasitelem lidí a přinesl odpočinutí od veškeré únavy a jednotvárnosti spojené s hříchem. 

Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu. (Kaz 1,7)

Zdá se, že k tomu, aby člověk pochopil některé přírodní jevy, nepotřebuje velké znalosti fyziky ani komplikované počítačové modely, ale stačí mu obyčejná pozorovací schopnost a zdravý rozum. Šalomoun pozoruje vody na zemi a vody na nebi a všímá si jejich nepřetržitého koloběhu. Je v něm také jistá stabilita, nepohnutelnost, ale i únava a neklid.  Podobně jako vody všech řek nemohou přeplnit moře, ani střídání lidských pokolení nemůže uspokojit přirozenost člověka, naplnit lidské touhy, obohatit nitro o plnost věčnosti. To lze nalézt jen u Boha. Jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista může začít naplňovat své nitro bezbřehým oceánem Boží lásky, moudrosti, radosti i odpočinutí. „Jen v Bohu se ztiší duše má, od něho mi vzejde spása“ (Ž 62,2).

Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. (Kaz 1,6)

Lidé, nebeská tělesa i zemské živly jsou v neustálém koloběhu. V tom všem je nepochybná stabilita, navzdory tomu, že se všechno neustále mění. Bůh nad tím vším kraluje. Bůh vládne nad lidskými životy od zrození po skonání, Bůh řídí nebeská tělesa, která stvořil, aby určovala den a noc (Gn 1,14–19), Bůh dohlíží na všechny větry, které vanou nad zemí. Na základě našeho pozorování můžeme rozumět větrům jako pohybu vzdušných mas, které jsou v atmosféře, nicméně Bůh je ten, kdo je stvořil, Bůh řídí jejich pohyb, Bůh určuje jejich sílu i směr, Bůh má ve své moci veškerý jejich pohyb i jejich intenzitu, Bůh naplňuje větry vodou nebo jim dává sílu tornáda. To všechno je v jeho ruce a všechno je to k jeho slávě.

• … spatřili jsme jeho slávu … (J 1,14)

Tři věci jsou člověku slavné: Moc, genius, láska.

Jaká je sláva krále, vojevůdce nebo boháče! Být jmenován v řadě mocných a vidět tisíce sklánět se k svým rozkazům! Anebo mít slávu genia! Budit podiv uměním, ostrostí myšlení, mít schopnost vidět nové rysy, otevírat brány nových světů. Jaká sláva!

A přece je láska větší, ba největší. Tuto slávu měl Ježíš Kristus. On, který byl trpělivý, laskavý, který nezáviděl, ani se nevychloubal, nehledal svůj prospěch … 

Viděl jsi tuto slávu? Hledáš ji?

• Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. (1K 13,1–7)

Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. (Kaz 1,5)

Moudrý kazatel je dobrý pozorovatel a sleduje všechny věci, které jsou v jeho dosahu. Stejně jako pokolení střídá pokolení, východ a západ slunce se střídají den za dnem. Všechno se střídá s železnou pravidelností a každý den představuje změnu právě tak jako se mění generace za generací. Nic nezůstává stejné. I když je svět stále světem, každý den je tu nový východ a nový západ slunce. A každý den nebesa vypravují o Boží slávě a obloha hovoří o díle jeho rukou. Každý den slunce i měsíc svědčí o všemohoucí ruce Stvořitele a vyhlašují jeho velikou moc i věrnost. Stejně jako slunce dychtivě tíhne k místu, odkud znovu vzejde, všechny věci v tomto světě spějí ke svému cíli a hlasitě oslavují našeho Boha.

Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. (Kaz 1,4)

Všechno se mění, generace střídá generaci, mění se i tvář země, ale země sama stále trvá. Nebude v této podobě trvat navěky, ale ani nezanikne – bude postavena před soud, projde žárem a bude obnovena do slávy a dokonalosti nového stvoření. Jan viděl od Boha sestupovat nové nebe a novou zemi – místo, kde nebude žádná pomíjivost, žádná marnost ani žádné pachtění. Zde bude Bůh přebývat uprostřed svého lidu a Boží lid se bude navěky radovat ze svého Spasitele, bude ho oslavovat a poznávat život, který je v něm. Tato nová země bude trvat navěky a nebude zde žádné pokolení, které by vzalo za své, budou zde jenom svatí, jimž sám Bůh setře každou slzu z očí. Všechno bude nové.

Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. (Kaz 1,4)

Moudrý Kazatel pozoruje změny v tomto světě. Věci se pořád mění, což nutně neznamená, že se vyvíjejí nebo mění svou kvalitu. Taková změna se může klidně stát modlou bezbožného náboženství, ať už je to modernizační změna nebo dnes tak aktuální klimatická změna. Ale samotná změna je prostě součástí koloběhu života – pokolení za pokolením přicházejí a odcházejí. Všichni lidé v každém pokolení dříve či později zmizí jako pára nad hrncem a všechno jejich dílo spolu s nimi. To je pomíjivost a marnost lidského života. Pouze ten, kdo činí vůli Boží, zůstává na věky, protože Boží vůlí je, abychom věřili v toho, kterého poslal, v jeho Syna, Pána Ježíše Krista, který nás vykoupil na kříži Golgoty.

• Poznáváme podle toho … (1J 4,13)

Rozhodné svědectví o Bohu máme v Ježíši Kristu.

Co víme o Bohu, víme především skrze Ježíše Krista. Nikdo nám lépe Boha nezjevil než on, sám blesk Boží slávy a obraz jeho osoby, „neboť se zalíbilo Otci, aby v něm všecka plnost přebývala.“

Ježíš je měřítkem naší známosti o Bohu. „Neboť všichni proroci i zákon až do Jana prorokovali o něm.“

V Ježíši stojí Boží slunce nejvýše. Jím se dovršuje Boží zjevení. Vše, co bylo před ním řečeno nebo myšleno o Bohu, je soustředěno v něm.

Ke komu půjdeme, když ne ke Kristu? Je předmětem tvé víry?

• V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Říkám to proto, aby vás nikdo neoklamal líbivými řečmi. I když nejsem mezi vámi přítomen, přece jsem duchem s vámi a raduji se, když vidím vaši kázeň a pevnost vaší víry v Krista. Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. V něm je přece vtělena všechna plnost božství; v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil. (Ko 2,3–10)

Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? (Kaz 1,3)

V čem spočívá hlavní podstata veškeré marnosti? V pomíjivosti. Veškeré výtvory všeho lidského pachtění jednoho dne pominou. Dokonce i ty, které vypadají, že vydrží navěky. Ať už jsou výtvory fyzické, jako např. pyramidy, nebo duševní (díla velkých spisovatelů), jednoho dne vezmou za své. Boží slovo jasně říká, že živly se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud (2Pt 3,10). Dokonce i ti, kteří už přešli ze smrti do života skrze víru v Pána Ježíše Krista, musí dávat dobrý pozor, aby stavěli z toho, co nepomine, protože i jejich dílo projde ohněm a obstojí jenom to, co je postaveno na Kristu, jenom ty skutky, které pro nás on sám připravil, abychom v nich chodili (Ef 2,10).

Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. (Kaz 1,2)

Všechno skutečně pomíjí. Kamkoliv se člověk v tomto světě podívá, vidí pomíjivost, marnost, vidí druhý termodynamický zákon v praxi – všechno směřuje ke svému rozkladu, k tomu, aby docházelo k naprosto minimální spotřebě energie. Všechny věci tohoto světa, všichni lidé tohoto světa, dokonce i všechny lidské výtvory – rukou i mysli – to všechno je pomíjivost, marnost. Více než polovina výskytů slova pomíjivost ve Starém zákoně je v této knize moudrého Kazatele. Dívá se na svět z hlediska věčnosti a vidí, že co není z Boha, neobstojí. Ale my jsme nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, ale převzácnou krví Kristovou a nezrodili jsme se z pomíjitelného semene, ale skrze živé a věčné slovo Boží. Díky tomu činíme Boží vůli a tak zůstáváme na věky (1J 2,17).

Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. (Kaz 1,2)

Moudrý král nám předkládá název své knihy a její hlavní téma – pomíjivost, marnost. Jeho otec David o této marnosti světa nejednou mluvil ve svých žalmech. A Kazatel to vyhlašuje jako popis života v tomto svět bez Boha. Všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá (1J 2,16) je marnost a pomíjivost, protože to není z Boha, ale ze světa. Konec těchto věcí je den za dnem blíže a jednoho dne se to všechno rozplyne. Zůstane jenom to, co je nepomíjitelné, co je z Boha, zůstane jenom nové stvoření zrozené z Ducha svatého skrze víru v Pána Ježíše Krista. A to je naprostým protikladem pomíjivosti – je věčné.

• On si zamiloval nás … (1J 4,10)

Bůh učinil první kroky k našemu spasení, nikoliv my sami.

Od věčnosti myslil na nás. To je znak jeho bytosti. „Vyvolil nás před ustanovením světa.“ „Ve své lásce nás předurčil.“ „Ve své lásce –“ to je vnitřní vidění víry.

Nejsme to my, kteří jsme začali hledat Boha, ale Bůh začal hledat nás. Život víry na světě nevychází z hnutí zdola vzhůru, ale shůry dolů. Bůh hledá nás. Hledá nás v našem myšlení, přistupuje k nám v probuzeném svědomí, blíží se k nám ve Slovu pravdy. V celém našem životě je nám blízko.

Víš o tom? Jakým způsobem to přijímáš?

• Dal jsem odpověď těm, kdo se neptali, dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali. Řekl jsem: „Hle, tady jsem, jsem tady“, pronárodu, který nevzýval mé jméno. Po celé dny vztahoval jsem ruce k lidu svéhlavému, k těm, kdo chodí po nedobré cestě, za vlastními úmysly. Je to lid, jenž neustále do očí mě dráždí: Obětují v zahradách, na cihlách kadidlo pálí, 4  vysedávají v hrobech, nocují v tajemných skrýších, jedí maso z vepřů a ve svých nádobách mají polévku ze závadných věcí. (Iz 65,1–4)

Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. (Kaz 1,1)

Král v Jeruzalémě! První král toho místa je Melchísedech, král pokoje, jehož uctil Abraham svým desátkem a s nímž měl společenství. Také Šalomoun byl králem, který se narodil v Jeruzalémě a vládl odtud zaslíbené říši od veliké řeky (Eufratu) až k moři. Přesto ani on nebyl králem toho správného Jeruzaléma, který je shůry. Jeho Jeruzalém byl obrazem otrokyně a žil v otroctví zákonu i se svými dětmi, ale budoucí Jeruzalém, jehož králem je Ježíš, je svobodný (Ga 4,26). Jenom Ježíš nás osvobodil od otroctví hříchu a smrti, vykoupil nás z moci zákona a dal nám skutečnou svobodu Božích dětí. On je tím skutečným králem, o němž mluví také kniha Kazatel, který nás uvádí až před Boží tvář v lásce a v pravdě.

Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. (Kaz 1,1)

Také další dvě slova prvního verše knihy Kazatel jsou doslova nabitá významem. Syn Davidův vede své čtenáře k moudrosti v tomto světě, kterou je možné získat jenom od zaslíbeného Syna Davidova, který přišel, když se naplnil stanovený čas a narodil se z ženy, jako se rodí všichni ostatní lidé s tím rozdílem, že nebyl počat mužem, ale Duchem svatým a proto byl svatý, bez hříchu. Šalomoun, zaslíbený syn Davidův, který vybudoval chrám z kamene a dřeva, zlata a stříbra, tak ukazuje na Ježíše Krista, který vybudoval chrám ze svého těla, a buduje ho z živých kamenů, které opracovává Duchem svatým a spojuje je láskou, která je vylitá do jejich srdcí. To je skutečný chrám Ducha, dům Boží, církev živého Boha.

Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. (Kaz 1,1)

Hned první dvě slova této starodávné knihy nás vedou na cestu k Pánu Ježíši Kristu. Kazatel, který napsal tuto knihu, dostal od Boha jméno Jedidjáš, což znamená Hospodinův miláček (2S 2,25). Kazatel, který přišel a kázal a vyučoval jako ten, kdo má moc, byl označen přímo Božím hlasem z nebe, když zaznělo: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil (Mt 3,17), toho poslouchejte (Mt 17,5). Duch Kristův inspiroval Kazatele Šalomouna, aby také touto knihou vydal svědectví o Boží velikosti a slávě, aby svědčil o Pánu Ježíši Kristu a vedl nás k tomu, abychom ho chválili a uctívali. Kéž jsou i dnes naše mysl a srdce cele zaměřeny na toho, který má moc proměnit celý náš život a dovést nás do věčné slávy.

• Neboť tak miloval Bůh svět … (J 3,16)

Pevným základem života je Boží láska. Tento základ se osvědčuje rok po roce. Pokolení za pokolením to znova zakouší. Bůh miloval, miluje a bude milovat totéž nezlomnou láskou.

Ani naše proměny nebo nestálost nemohou zmařit Boží lásku. Ať my jej milujeme či nikoliv, on zůstává tentýž.

Boží láska není podmíněna námi, vychází z Boha samého. Miluje, protože láska je podstatou jeho bytosti. Nemůže jinak a nechce jinak. Nepotřebuje, aby mu někdo radil, nepotřebuje něčí lásku, jako my, abychom mohli milovat. To je Boží vítězství.

Spočíváš na tomto základě? Potřebuješ to! Stavíš na této skále? Čiň tak v nastávajícím roce!

• Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1J 4,7–10)

Čím více toho o Kristu víš, tím méně se spokojíš s povrchními pohledy na něj, a čím hlouběji budeš studovat jeho život a plnost jeho milosti, která září ve všech jeho úřadech, tím opravdověji uvidíš Krále v jeho kráse. Prahněte po tom, abyste stále více a více viděli Ježíše. Rozjímání a přemýšlení jsou často jako okna z achátu a brány ze safíru, jimiž spatřujeme Vykupitele. Rozjímání přikládá k očím dalekohled a umožňuje nám vidět Ježíše lépe, než bychom ho viděli, kdybychom žili ve dnech jeho života na zemi. Kéž bychom byli více zaujati osobou, dílem a krásou našeho vtěleného Pána.