Diamanty z oblázků

Byl jeden chudák, asi šedesátiletý. Byl to drsný námořník, jeden z nejhorších mužů ve vesnici. Měl ve zvyku pít a zdálo se, že ho těší, když nadává a kleje. Jednu neděli však přišel do kaple, když jeden můj téměř příbuzný kázal na text o Ježíšově pláči nad Jeruzalémem. A ten chudák si pomyslel: „Cože? Copak by Ježíš Kristus někdy plakal nad takovým ubožákem, jako jsem já?“ Myslel si, že je příliš špatný na to, aby se o něj Kristus zajímal. Nakonec však přišel za kazatelem a řekl: „Pane, už šedesát let se plavím pod praporem ďábla. Je načase, abych měl nového majitele. Chci tu starou loď poslat ke dnu a úplně ji potopit! Pak si pořídím novou a budu plout pod vlajkou samotného Prince Immanuela.“ Od té chvíle se z toho muže stal modlitebník, který kráčel před Bohem ve vší upřímnosti.

Přesto to byl ten poslední člověk, který by vám přišel na mysl. Bůh si nějak vybírá ty poslední lidi. Nezajímá ho diamant, ale vybírá si oblázky, neboť má moc z „kamenů vzbudit děti Abrahamovi“. Bůh je moudřejší než chemik: nejenže zušlechťuje zlato, ale přetváří obyčejný kov v drahocenné klenoty. Bere ty nejšpinavější a nejodpornější a přetváří je v nádherné bytosti, činí z nich svaté, ačkoli byli hříšníky, a posvěcuje je, ačkoli byli nesvatí.