Důvod zpěvu

• Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá. (Sof 3,17)

Ó, jak krásné je to slovo! Hospodin Bůh uprostřed svého lidu v celé majestátnosti své moci! Už jen tato přítomnost stačí k tomu, aby nám vdechla pokoj a naději. V našem Bohu jsou uloženy poklady nezměrné moci a on sám přebývá ve své církvi; ať tedy jeho lid jásá radostí.

Nejenže je zde přítomen, ale také se věnuje práci na díle spasení, o kterém rozhodl. „On zachraňuje.“ On vždycky zachraňuje: Odvozuje od toho své jméno Ježíš. Nebojme se žádného nebezpečí, neboť on má moc zachránit.

Ale ani to však není všechno. On zůstává stále stejný, zachraňuje, nalézá odpočinutí v lásce, nepřestává milovat. Jeho láska mu přináší radost. Ve své milované dokonce nachází námět pro píseň. To je nesmírně obdivuhodné. Když Bůh konal stvoření, nezpíval, ale prostě řekl: „Je to velmi dobré.“ Když však přistoupil k vykoupení, pak svatá Trojice pocítila radost, kterou je třeba vyjádřit písní. Představte si to, a žasněte! Hospodin Ježíš zpívá svatební píseň své vyvolené nevěstě. Ona je pro něj jeho láskou, jeho radostí, jeho odpočinkem, jeho písní. Pane Ježíši, nauč nás milovat tě tou svou nezměrnou láskou, kterou miluješ ty nás, nauč nás radovat se v tobě a zpívat ti žalm našeho života.