Já jsem ten první a poslední (Zj 1,17)

Já jsem ten první a poslední (Zj 1,17)

Doba čtení: 5 minut

Jan padl, jako mrtvý k JEHO nohám, když HO spatřil. To není žádná maličkost vidět HO. A vidět HO musíš. Všichni se zajisté musíme ukázat před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý to, co skrze tělo působil, podle toho, jak práce čí byla, buď v dobrém, nebo ve zlém (2K 5,10). Věř tomu nebo nevěř, na tom nezáleží, ale jistě HO spatříš.

„Protože známe tuto bázeň před Pánem, přesvědčujeme lidi,“ praví sv. Pavel. Kéž by tobě i mně poslouženo bylo k víře!

Kolik je ti let? Kdybys tak každý den jen jednou zhřešil, kolik by to bylo hříchů? A viď, ty víš, žes hřešil víckrát, ba nesčíslněkrát denně? Kolik je to hříchů? A již i jen v té přirozené zkaženosti, v které jsi na svět přišel, je to hrozné, vidět JEJ; jak pak potom s tím nesčíslným počtem ovoce jejího, těch tvých skutečných hříchů! Již sám strach toho, co tu slyšíme, měl by posloužit k srozumění. Nemylte se, Bůh nebude posmíván. Hrozné je upadnout do rukou živého Boha.

Ano hrozné! – A přece praví David (2S 24,14.): „Nechť tedy prosím padneme do rukou Hospodinu, neboť jeho slitování je nesmírné.“ Ach, ta JEHO slitování! Víš o nich? Znáš je? Máš je? David je za svého života často a bohatě okusil. A ty? – Co je to, že vzdor těm tvým hříchům tu ještě jsi? Snad jsi zdráv, snad máš své milé, a k tomu dům, pole, zahradu; snad tě nic nesouží. Co je to? Zasloužil sis to? – Anebo jsi snad, jako Job, zbaven synů i dcer i statků, a raněn nejhorším vředem, od spodku nohy až do vrchu hlavy; anebo ležíš hned od mládí jako vředovitý Lazar u vrat bohatce, abys byl nasycen alespoň tím, co spadne z jeho stolu? Ubohá duše, kdo by tě nepolitoval! Vždyť v tvých hořkostech vidím jen své. A kdyby se JEMU zalíbilo, ukázat mi část svého hněvu tímtéž způsobem, a nutkat mne také tímtéž způsobem, abych hledět utéci JEHO budoucímu hněvu, a dát mi také tímtéž způsobem znát nestálost, nespolehlivost a marnost všeho, všeho, dokonce všeho vezdejšího, a ulehčit mi tímtéž způsobem volbu JEHO milosti, jsem k tomu vždycky rovněž tak, jako ty zralý. Ale i já i ty, jsme tu přece ještě. Co je to? Ó, slyš, slyš hlas toho JEHO slitování: „Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě v převelikém slitování. V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, praví Hospodin, tvůj vykupitel“ (Iz 54,7–8). „Miloval jsem tě odvěkou láskou“ (Jer 31,3). ON s námi oběma má ještě slitování. Víš, co chce? ON by rád, abychom ještě oba, dokud trvá ono ‚dnes‘, to JEHO věčné slitování poznali a abychom se ještě oba, dokud trvá ono ‚dnes‘, vrhli do náruče toho JEHO věčného milování. Ach, to JEHO věčné milování! Když jsme ještě byli hříšníci, Kristus za nás zemřel, čím tedy více nyní, když jsme ospravedlněni JEHO krví, budeme skrze NĚHO spaseni od hněvu. Vezmi tu knihu evangelistů a apoštolů a čti, co Duch praví církvi vyvolených Božích, a objeví se před očima tvýma Bůh v té lidské přirozenosti, která zhřešila a hřeší, celý utrýzněný, umučený, zničený, v krvi zbrocený, jak v bezedné opuštěnosti na zlořečeném dřevě nese tvé prokletí, a jako Boží Beránek snímá tvůj hřích a získává pro tebe a dává ti odpuštění, spasení a život. Kdo že ho tak utrýznil? Já a ty, moje a tvé hříchy. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, ale Hospodin uvalil na NĚJ nepravosti nás všech. ON byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, JEHO jizvami jsme uzdraveni. A ON je v tom svém milování věčně neproměnitelný. Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i na věky. „Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří (Žd 9,24). A poněvadž zůstává na věky, má věčné kněžství a přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze NĚHO přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.

Ach, to JEHO věčné milování! To vyhání ven všechen strach. Bez NĚHO je ovšem hrozné upadnout do rukou živého Boha; ale s NÍM a v NĚM a skrze NĚHO? Jaká tu bezpečná a pevná kotva duše! Není již žádného odsouzení těm, kteří jsou v Kristu Ježíši. Nyní jsme synové Boží, ale ještě se neukázalo, co budeme, víme však, že když se ukáže, budeme MU podobní, protože JEJ uvidíme takového, jaký je. Tehdy HO uvidíme dokonale v tom jeho věčném milování. A každý, kdo má takovou naději v NĚM, očisťuje se, jako i ON je čistý.

A v tomto milování je ON, ten první i poslední. Nebylo, není a na věky věků nebude jiného. Proto není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze které bychom mohli být spaseni. Buď spasení v NĚM anebo žádné. Kdo má uši k slyšení, slyš: Já jsem ten první a poslední!

Přidat komentář