Když máme taková zaslíbení...

• Když máme taková zaslíbení, moji nejmilejší, očišťujme se od každé poskvrny. (2K 7,1)

Ne snad, abychom za to něco dostali! To pochybuju, že bych vůbec kdy něco dostal. Pokud budu v tomto těle, i když se sem tam něco změní, zcela jiné to asi sotva bude. Ale chci očišťovat to, co on mi již dávno dal. Taková zaslíbení! A Boží zaslíbení – to už něco znamená, už nyní. Když Pán Bůh za těch starých časů zasliboval toho Mesiáše a lidé tomu věřili, už z toho něco měli. Věřili a byli ospravedlněni tím, který se měl teprve narodit, trpět, umřít a vstát z mrtvých, aby je ospravedlnil. A to naše zaslíbení: „‚A budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami‘, praví Hospodin zástupů“ (2K 6,18) – to také platí už nyní. On, ten svatý Bůh, je můj otec a já jsem jeho dítě, vždyť on to tu sám povídá a proto je to svatosvaté.

Dítko Boží, ano Boží! Když je někde dítě knížecí, co se s ním nadělá hluku! A ono ví, že je dítě knížecí a hned se tak také chová. Všude nejde, byť by mohlo, a s každými dětmi si hned také nehraje, i když by proti tomu nic neměly. A je to v pořádku, vždyť je to dítě knížecí. Než co kníže a co král a co jejich děti proti tomu svatému Hospodinu a proti jeho svatým dětem! Neboť musíme být přece svatí, když on je svatý: jaký otec – takové děti. Takže nyní už všude chodit nemohu a nebudu, i kdyby mi brány otvírali a desetkrát k sobě zvali. Teď je konec! – Že se budou nad tím pohoršovat? – Jen svět nechte, však on zvykne. Vždyť na „otce“ musel zvykat, – a byť i na nás meč si brousil!

Svatý Bůh je mým otcem! Dítě je vždy kolem otce, a když nad tím člověk přemýšlí, že on je zde, zde u mne v pokoji, ono se to celé tělo jaksi napřímí a jakési svaté chvění jímá tělo i duši. A tu si přeji, abych se skvěl a ten můj pokoj až, až se třpytil. Když čekáme hosty, ó tu se vše myje a drhne, líčí a cídí, – vždyť čekáme hosty! – a když již milý ten host přišel, milerád tu říkám ano, k čemu jindy nemám chuť. A ten svatý Hospodin – ne jen časem zavítává, on je u mne stálým hostem, – nu, ať mně to z očí kouká, že jsem jeho vlastní dítě, a ten hřích – ve mně, při mně, okolo mne – ať nenávidím úhlavní nenávistí.

Svaté dítě svatého otce! Ten můj rozum nad tím vázne a srdce mu jen přisvědčuje, – však co mi je do rozumu, co do srdce, když to jeho Slovo zůstává na věky? A když jsem já svaté dítě přesvatého otce, přemýšlím, zatímco hledím k nebi: „Kolik mám asi rodných bratří v té své širé, širé vlasti?“

Ty víš, ty víš, Hospodine. Nedej, abychom byli osamělí. Vždyť jsme tvoji! Nejmilejší, očišťujme se od každé poskvrny.