Kristovo poddanství

Bůh má mnoho služebníků, nejen na zemi, ale také v nebi. Andělé jsou všichni „služební duchové“ (Žd 1,14 ČSP), kteří „plní, co řekne, vždy poslušni jeho slova!“ (Ž 103,20). Ale ten, nad kým nyní uvažujeme, není Boží služebník nebo služebník poslaný od Boha, ale někdo nekonečně požehnanější a úžasnější, božský služebník sám. Jak pozoruhodný úkaz, anomálie v jakékoliv souvislosti. Ano, tyto výrazy si protiřečí, neboť nadvláda a poddanost, božství a služebnictví jsou protiklady. Avšak Písmo svaté nám předkládá toto překvapivé spojení: že se nejvyšší pokořil, Pán slávy na sebe vzal podobu sluhy, Král králů se stal poddaným. Většina z nás byla alespoň v dětství vyučována, že Boží Syn na Sebe vzal naši přirozenost a narodil se jako dítě v Betlémě. Je možné, že naše obeznámenost s touto událostí otupila náš úžas nad ní. Pojďme se zamyslet ani ne tak nad zázrakem nebo tajemstvím božského vtělení, jako spíše nad skutečností samotnou.

„Hle, můj služebník bude jednat prozíravě, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší“ (Iz 52,13 angl. překl.).

Máme zde čtyři věci:

Za prvé zvolání: „Hle!“;

Za druhé poddaného, božského „služebníka“;

Za třetí dokonalost Jeho díla, „bude mít úspěch“;

Za čtvrté Jemu udělenou odměnu, „zvedne se, povznese“.

Počáteční zvolání „hle“ není jen výzvou pro nás, abychom zaměřili svůj pohled a oddaně soustředili své myšlení na toho před námi, ale je také a předně výkřikem nebo známkou údivu. Jaká úžasná podívaná uvidět tvůrce nebes a země v podobě služebníka, zákonodárce samotného, jak se zákonu poddává. Jaký udivující fenomén, že Pán slávy na sebe vzal takové postavení. Jak by to mělo pohnout naší duší. „Hle!“, užasněte nad tím, buďte naplněni svatou úctou a potom zvažte, jaká by měla být naše reakce.

„Hle, můj služebník.“ Není to nikdo jiný než sám nebeský Otec, kdo Krista přijímá v tomto postavení. To je to nejpožehnanější, protože je to v ostrém kontrastu k jednání, kterého se mu dostalo z rukou lidí. Právě proto, že se Mesiáš zjevil v podobě služebníka, jím Židé opovrhli a odmítli ho.

„Což to není ten tesař, syn Mariin ...“ A byl jim kamenem úrazu. (Mk 6,3).

Svatí andělé byli zjevně z takového neuvěřitelného pohledu v rozpacích, protože obdrželi a potřebovali obdržet příkaz shůry: „když chce uvést prvorozeného do světa, praví opět: ‚Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!‘ (Žd 1,6). „Ať“, jako kdyby byli nejistí, také by měli být, když teď jejich tvůrce na sebe vzal podobu tvora; „všichni andělé Boží“, bez výjimky, od toho nejvyššího po toho nejnižšího, archanděl, cherubín, serafín, mocnosti a moci; „pokloní se mu“, prokazují mu čest a chválu, protože jeho sebeponížení zdaleka neposkvrnilo lesk jeho osobní slávy, ale zjasnilo ho.

Je tak požehnané slyšet Otce, jak dosvědčuje své uznání tomu, kdo vstoupil do betlémských jeslí, a vyzývá anděly, aby nebyli šokováni takovým nesrovnatelným pohledem, ale aby pokračovali v uctívání druhé osoby svaté Trojice i přesto, že nyní oblékla šaty sluhy. Duch svatý neselhal ani v zaznamenání jejich poslušnosti, neboť nám řekl, že zatímco pastýři v noci drželi hlídky u svých stád, nebeský posel oznámil narození Spasitele:

„A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: ‚Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi‘“ (Lk 2,13-14).

Jak Otec žárlivě střežil čest svého vtěleného Syna! Bylo to dosvědčeno znovu, když sestoupil, aby byl pokřtěn v Jordánu, neboť „…otevřela se mu nebesa“, a Duch Boží sestoupil jako holubice a zůstal na něm, a Otec prohlásil:

„Toto je můj Syn, milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení. “ (Mt 3,16-17)

„Hle, můj služebník,“ říká nám.

„Bude jednat prozíravě. (angl. překl.)“ Zde se potřebujeme hlídat, abychom text nevykládali tělesně. Podle úsudku světa „jednat prozíravě“ znamená  chovat se ohleduplně. Devět z deseti ohleduplností není ničím jiným než kompromisem zásady. Podle měřítek neznovuzrozené „moudrosti“ jednal Kristus velmi neprozíravě. Mohl si ušetřit mnoho utrpení, kdyby nebyl tak „extrémní“ a následoval náboženský trend své doby. Mohl se vyhnout velké části odporu, kdyby byl mírnější ve svém veřejném odsuzování farizeů nebo kdyby si pro sebe nechal hlediska pravdy, která jsou pro přirozeného člověka nanejvýš odporná. Kdyby byl podle soudu tohoto zlého pokolení ohleduplnější, nikdy by nepřevrhl stoly směnárníků v chrámu a neobvinil takové nesvaté překupníky z toho, že dělají z domu jeho Otce „doupě lupičů“, protože právě tenkrát začal „mít soužení“. Ale z duchovního hlediska, z úhlu pohledu, kdy měl vždy na zřeteli Otcovu slávu, ze strany hledání svého vlastního věčného dobra jednal Kristus vždy „prozíravě.“ Nedosvědčuje to nikdo menší než Otec.

Místo abychom zde názorně ukázali, kde Kristus „jednal prozíravě“, se snažíme vysvětlit obecné nepochopení a varovat před tím, aby bylo toto vyjádření vykládáno tělesným způsobem. Je pravda, že křesťan na sebe může jednáním ve spěchu nebo v nadšení, které neodpovídá poznání, přivést mnoho zbytečných problémů; je-li však věrný Bohu a nekompromisní ve svém oddělování od světa, jistě mu to přivodí nenávist a odpor bezbožných. Musí být připraven, že mu náboženští vyznavači budou tvrdit, že vinit může jen sám sebe, že právě svým nedostatkem ohleduplnosti způsobil, že se pro něho věci vyvíjejí tak nepříjemně. Kristovo prozíravé jednání znamená, že jednal moudře. Nikdy se nemýlil, nikdy nejednal bláhově, nikdy neudělal nic, co by bylo třeba napravovat; ale moudrost, ze které jednal, nebyla z tohoto světa, ale „shůry“, a proto byla „čistá, dále mírumilovná, ohleduplná“ (Jk 3,17). Ach, více takové rozumnosti – získané splynutím s Kristem, pitím z jeho Ducha.

„… zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší.“ To mluví o odměně dané Kristu za jeho ochotu stát se „služebníkem“ a za jeho věrnost ve vykonávání této úlohy. Říká nám to za prvé, že sám Otec ocenil blahosklonnost svého Syna, a za druhé nás to informuje o odškodnění, které dal tomu, kdo se stal poslušným až do smrti.

„Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán“ (Fp 2,9-11).

Dokonalý služebník byl vyvýšen na trůn, usazen „po pravici Božího majestátu na výsostech“ (Žd 1,3), „… podřídil si anděly a vlády a mocnosti“ (1Pt 3,22). Mluví to také o Kristově vyvýšení v náklonnosti jeho lidu. Nic nepřiblížilo zachránce jejich srdcím více než poznání, že se „stal chudým“ a ponížil se kvůli nim.

„Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení“ (Zj 5,12) – je jejich jednotné svědectví.

Z připravované knihy Střípky poznání Krista.