Na sklonku života (Gn 48,1–22)

Minule jsme opustili Jákoba na sklonku jeho života, poté, co si vyžádal od svého syna Josefa slib, že ho pochová v Kenaánu. Jákob strávil v Egyptě dlouhých sedmnáct let na konci své životní pouti. Podle všeho to byla pokojná léta, kdy byl obklopen svou rodinou, svými syny, vnuky, pravnuky a v závěru svého života jistě i prapravnuky. Josef se stará o všechno potřebné a zajišťuje celou svou širokou rodinu. Jeho bratři pasou jak svá, tak také pravděpodobně faraonova stáda dobytka v zemi Gošenu, kde se žili:

• Izrael se usadil v egyptské zemi, na území Gošenu. Zabydleli se v ní, rozplodili se a velmi se rozmnožili. (Gn 47,27)

Bůh splnil své sliby, které dal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Teprve Jákob viděl, jak se tyto sliby naplňují, ale o to více mohl oslavovat Boží velikost. Zatímco v předchozí kapitole byl Josef hlavní postavou (ačkoliv Jákob hrál nezanedbatelnou roli), tak nyní se dostává do popředí opět Jákob. Duch Boží věnoval hodně místa v Písmu tomu, aby nám skrze Mojžíše zaznamenal poslední okamžiky Jákobova života. Minule jsme si ukázali, že Jákob před faraonem nehodnotil svůj život žádnými nadnesenými slovy:

• Léta mého života byla nečetná a zlá, nedosáhla let života mých otců… (Gn 47,9)

V dnešním textu vidíme poměrně detailní popis posledních okamžiků života patriarchy. Ani u Abrahama ani u Izáka jsme nic podobného neviděli. Bůh obdaroval Jákoba jinak, než jeho otce a dědečka. Boží milost a Boží dary vyžadují po některých svatých mnohem víc na jejich smrtelné posteli než po jiných. Tak je to v případě Jákoba. Josef je trochu odsunut stranou. Rozhodně není hlavní postavou. Jde o Jákoba, jde o budoucnost Izraele. V našem textu to můžeme vidět celkem jasně. Svíce Jákobova života dohořela až na konec. Jákob už zdálky viděl, že se blíží jeho čas. Smrt se nevyhne nikomu. Je to jistota, kterou má každý člověk na této zemi. Jednoho dne přijde chvíle, kdy Bůh člověka odvolá z tohoto života a on/ona se bude muset postavit před Boží soud. Smrt je sice poražený nepřítel, její moc je zlomena, ale její vláda ještě není ukončena. K tomu dojde až při příchodu Pána Ježíše Krista. Do té doby je každý člověk podřízen smrti. Boží slovo o tom mluví jasně:

• …každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud… (Žd 9,27)

Žádná druhá šance, žádná reinkarnace, žádný očistec – to jsou výmysly lidí, kteří si myslí, že se tak vyhnou nutnosti postavit se před živým Bohem. Ale nemylme se. Jákob si byl jistý Božím slibem a úplně stejně si jím můžeme být jistí také my. Jákob věděl o tom, že se přiblížil jeho konec a proto jednal tak, aby odešel z tohoto světa s čistým štítem. Tedy aby tu nezůstalo nic, co by nebylo kvůli němu vyřešeno. Může to být velkým požehnáním, že se přiblížil den našeho odchodu. Ale na druhé straně musíme pamatovat na to, že tento den může přijít kdykoliv a my neznáme dne ani hodiny, kdy Bůh naši duši odvolá z její pozemské pouti. Ježíš mluvil o dni soudu, ale my můžeme Jeho slova klidně vztáhnout i na den smrti, protože i to je – velmi subjektivně – den, kdy končí všechny naděje:

• Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. (Lk 21,34)

Jákob nebyl překvapen, ale byl připraven. Před sedmnácti lety se Jákob díval na svůj život, jako kdyby už byl na jeho konci a viděl ho v oněch zmiňovaných nepříliš hezkých barvách. Nyní dokonává, co ještě zbývá – žehná svým vnukům a v následující kapitole také svým synům, předává jim proroctví o Mesiáši, povzbuzuje jejich víru i naději a kromě toho slyšíme z jeho úst znovu zhodnocení jeho života. A to je něco, co bychom se měli učit – každý z nás, jak tady jsme, ať mladý nebo starý. Můžeme si položit otázku, jaká slova o nás samotných bychom chtěli slyšet na svém pohřbu. Je to těžká otázka, ale pomůže nám orientovat se ve vlastním životě a žít život, za který se jednoho dne nebudeme muset stydět. Podívejme se tedy nyní na Jákoba. Co dělá?

I. Adopce (v. 1–7)

První věcí, kterou v našem textu vidíme, je adopce dvou Josefových synů. To je něco, co je pro nás trochu těžší na pochopení, ale za chvilku si to trochu objasníme. V tuto chvíli si můžeme všimnout:

Josef spěchá k otci (v. 1–2)

Josef se dozvěděl o Jákobově nemoci. Josef byl správce celého Egypta – musel to být velmi zaneprázdněný muž. Bylo mu padesát šest let, když mu řekli zprávu o tom, že jeho otec je nemocen. Co udělal Josef? Všeho nechal a spěchal za otcem. Ale nejenom to – Josef vzal s sebou také své dva syny – Efrajima a Manasesa.

1. Je správné navštěvovat nemocné, zvlášť když se jedná o členy rodiny – ať již té tělesné nebo té duchovní. V obou případech to je dobrá příležitost mluvit o Kristu a o Božím království, což je pro věřící povzbuzením a pro nevěřící to může být příležitostí slyšet evangelium. Lůžko nemocného je dobrým místem, kde můžeme poskytnout útěchu. Tohle je veliká příležitost pro církev v dnešní době. Díky zdravotní péči, kterou máme, a musíme být vděční Bohu za to, že máme takovou péči, přesto díky tomu, že je přesunutá do institucí, tak mnoho lidí zůstává v jejich nemoci osamoceno. Jsou bez rodiny, bez přátel, bez povzbuzení, beze slov útěchy, bez evangelia. Takže pokud víte o někom blízkém, kdo je upoután na lůžko, neváhejte a je-li to ve vašich silách, tak ho navštivte, přečtěte Boží slovo, potěšte ho modlitbou.

2. A pokud je to jen trochu možné, tak stejně jako Josef vezměte s sebou své děti. Je to dobré, když děti vidí člověka, který je upoutaný na lůžko. Zvlášť dnešní mladé generaci to může připomínat konečnost lidského života a děti věřících rodičů se učí spolu s rodiči sloužit druhým lidem. A pokud je nemocen nebo pokud umírá zbožný křesťan, tak mohou děti – podobně jako Efrajim a Manases – přijmout veliké Boží požehnání, seznámit se s Boží moudrostí a životními zkušenosti, kdo chodili dlouhá léta s Bohem.

3. Když se Jákob dozvěděl, že Josef přichází, tak čteme o tom, že sebral své síly. To je zajímavá poznámka. Jákob se vzchopil a vynaložil všechnu svou sílu, která mu ještě zbývala, aby se posadil na lůžku.

• Mužný duch snáší nemoc, ale ducha ubitého kdo unese? (Př 18,14)

Jákobův duch ožil, Jákob sebral síly, aby se mohl setkat se svým synem a svými vnuky. Všimněte si ve druhém verši, že to je Jákob, kdo leží na lůžku, ale je to Izrael, kdo se vzchopil a posadil se.

Jákob adoptuje vnuky (v. 3–7)

Z Jákobových slov, která říká Josefovi, můžeme vyrozumět, že tím nejdůležitějším, čím se Jákob zabýval, byl Bůh a jeho zaslíbení. Jákob si i v nemoci připomínal Boží sliby.

1. Jákob předává Boží sliby. Připomíná svému synovi svá setkání s Bohem – mějme na paměti, že Jákob se setkal s Bohem v Lúzu dvakrát. Lúz je Bethel – Jákob se tam setkal s Bohem, když utíkal před svým bratrem Ezauem a pak znovu o nějakých 20–25 let později, když jeho synové vyvraždili Šekem a Bůh Jákobovi řekl, aby šel do Béthelu a udělal mu tam oltář. V obou případech mu Bůh slíbil totéž a Jákob to zde nyní opakuje Josefovi. Jákob připomíná svému synu Boží sliby – nejen teď, ale ještě několikrát. Je to velký vzor pro rodiče – nejenom pro vyučování dětí, ale také pro modlitby – když se modlíte za své děti, připomínejte si Boží zaslíbení, které nám Bůh dal.

2. Jákob adoptuje vnuky. Toto je trochu zvláštní věc, i když ve starověku tak neobvyklá ani zdaleka nebyla. Už jsme několikrát v knize Genesis adopci zmiňovali – především v souvislosti s Abrahamem a jeho prvorozeným synem Izmaelem, kterého měl z otrokyně. Tady je ale situace trochu jiná. Jákob adoptuje své vnuky. Místo jednoho kmenu Josefova tu od této chvíle už budou dva – Efrajim a Manases. Oba se narodili v Egyptě a nikdy neviděli Kenaán. Josef byl oddělený od svých bratří a tak to mohlo vypadat, že i jeho rodina nebude mít dědictví v Izraeli. Ale Jákob je přijímá a dělá z nich právoplatné dědice, jakými byli i ostatní synové – jako Rúben a Šimeon.

Zamysleme se na okamžik nad tím, co to muselo znamenat pro Josefovy syny. Oni byli jako Egypťani, podobně jako o něco později Mojžíš, který byl vychován na dvoře faraona. Možná měli před sebou vyhlídky na skvělá místa na faraonově dvoře. Ale tato adopce je zařadila mezi pastýře – do opovrhované vrstvy. Jako kdyby jim Jákob říkal, že nemají být nástupci svého otce v Egyptě, ale mají následovat Jákoba, který se díval na to, co bylo o mnoho cennější – díval se k nebeskému městu, které pro své svaté připravuje Bůh. Umírající patriarcha tady své vnuky učí, aby se nedali zlákat bohatstvím a nádherou Egypta, který je obklopuje, ale aby se dívali dopředu, aby vyhlíželi Boží království a jeho spravedlnost. Efrajim a Manases se do Kenaánu podívali jen na malou chvilku při pohřbu Jákoba – jinak prožili celý život v Egyptě, přesto jako dědicové Jákoba, Izáka a Abrahama (v. 16) už měli zrak upřený jinam. Tímto dědictvím se z nich stali cizinci v tomto světě – stejně jako jsou jimi všichni následovníci Pána Ježíše Krista, jako jimi jste, milí křesťané, vy.

Josef tak ve svých synech dostal dvojnásobné dědictví mezi svými bratry. Znovu to ukazuje na jeho postavení jako prvorozeného, byť jím fyzicky nebyl. Ovšem všichni další potomci Josefa už měli být zařazeni buď pod Manasesa nebo pod Efrajima. Nemáme žádný doklad toho, že Josef měl ještě další děti, ale Jákob moudře stanovil tuto podmínku, aby v budoucnosti nedošlo k nějakým problémům nebo neshodám mezi jeho dědici. Vidíme tu, jak je moudré předcházet případným problémům i v otázkách dědictví.

3. Jákob připomíná smrt a pohřeb Ráchel, Josefovy matky. Je to zajímavá souvislost a ukazuje nám, jak moc Ráchel miloval. Silné city v potěšení znamenají dlouhý zármutek při ztrátě. Thomas Griffith k tomu říká, že připomínka Ráchel nebyla jen otázkou citů, ale Jákob chtěl poctít tuto svou milovanou ženu tím, že jí připadnou tři kmeny mezi potomky Izraele – Benjamín, Efrajim a Manases.

II. Požehnání (v. 8–20)

Před námi je požehnání, které Jákob udělil svým vnukům. Je natolik významné, že se o něm výslovně zmiňuje apoštol v listu Židům, zatímco požehnání a proroctví, které je v následující kapitole Genesis a které bylo také učiněné ve víře, v Novém zákoně zmíněné není:

• Jákob věřil, a když umíral, požehnal oběma Josefovým synům a poklonil se přitom k vrcholu své berly. (Žd 11,21)

Toto požehnání, které je před námi v Genesis 48 považoval autor listu Židům za důkaz Jákobovy víry. Podívejme se tedy, co se přesně odehrálo:

Manases a Efrajim (v. 8–13)

Jákob už ve svém pokročilém věku neviděl úplně dobře. Mimochodem, je to jedna z nejčastějších slabostí, které doprovázejí stáří. Jákobův otec Izák neviděl vůbec – přesto dovolil svým smyslům, aby vedly jeho kroky. Jákob na tom byl podobně jako jeho otec, co se týče zraku, ale oči jeho víry byly velmi jasné, jak uvidíme za chvíli. Jákob políbil své vnuky a objal je. Staří lidé se rádi těší ze svých vnoučat a Jákob nebyl výjimkou. Šalamoun to vysvětluje:

• Korunou starců jsou vnuci, ozdobou synů otcové. (Př 17,6)

Tady je dojemná scéna. Podívejte se do v. 11:

• Nedoufal jsem, že ještě někdy uvidím tvou tvář [Jákob si myslel, že Josef je mrtvý], a hle, Bůh mi dopřál vidět i tvé potomky. (Gn 48,11)

Tady jsou dva muži, kteří vzdávají Bohu chválu. Podívejte se do verše 9 – Josef tady říká, že to byl Bůh, kdo mu dal oba syny. Ve v. 11 Jákob mluví o tom, že mu Bůh dopřál tyto syny vidět. Tady jsou dva zbožní muži, kteří ve svých životech oslavují Boha a tak učí jiné dva – mladé muže – tomu, kdo je jejich Bůh. Je to Bůh, který je věrný. Moji milí, když se naučíme přijímat všechny věci z Boží ruky, potom požehnání a potěšení, jimiž nás Bůh obdarovává, budou o to radostnější.

Požehnání křížem (v. 14–16)

Dostáváme se k jádru celého textu – Jákob žehná svým vnukům, resp. žehná Josefovi skrze jeho syny. Jeho požehnání se trochu podobá událostem z jeho vlastního života. Bůh ho vyvolil v lůně jeho matky – Jákoba vyvolil, zatímco jeho starší dvojče, Ezaua, zavrhl. To bylo cele Boží dílo. Zde nejde o vyvolení, ale o požehnání, ale znovu je to tak, že mladší dostává přednost před starším. A není to naposledy v Božím slově – vzpomeňme například na Davida, nejmladšího ze synů Jišajových, nebo na Šalamouna, který asi nebyl nejmladší, ale rozhodně nepatřil k těm nejstarším synům krále Davida – a přece byl vybrán, aby zdědil království. Jsou tady tři věci, u nichž se musíme na chviličku zastavit.

1. Úmyslné zkřížení rukou. Josef postavil své syny před svého otce tak, aby ten starší, Manases, byl po otcově pravici a tak dostal požehnání prvorozeného. Ale ačkoliv byly Jákobovy tělesné oči slabé, takže nerozeznal vlastní vnuky, jeho duchovní zrak byl výtečný a tak žehnal s pohledem víry, s pohledem upřeným do budoucnosti. Jeho požehnání bylo zároveň proroctvím, jak uvidíme v dalších verších. Efrajim se skutečně stal velikým národem, stal se vůdcem Izraele. Po rozdělení království to byl Efrajim, kdo převládl v Severním Izraeli. Jákob žehnal s pohledem upřeným k Bohu, žehnal ve víře, že Bůh se přizná k jeho slovům. A právě o tom je řeč v listu Židům.

2. Jákobův Bůh. Jákob žehná ve jménu svého Boha. Tohle je něco skutečně velmi zajímavého a důležitého – ačkoliv teprve Nový zákon nám jasně zjevuje Boží Trojici, tak si nemůžeme nevšimnout trojosobního Jákobova požehnání. Bůh mých otců, Abrahama a Izáka, Bůh Pastýř, Anděl Ochránce (nebo Vykupitel) – to je trojjediný Bůh. Jákob zcela jistě neměl porozumění Boží Trojici tak, jak ho měli autoři Nového zákona a jak ho máme my dneska. Ale ve světle učení Nového zákona tady můžeme vidět velmi jasný odkaz právě na Boží Trojici – Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý. Všimněte si, jak velký je Jákobův Bůh – je to Bůh, před nímž chodili jeho otcové, kterému věřili, kterého vyznávali, jehož se báli, Bůh, kterému sloužili, a kterého uctívali, Bůh, s nímž žili ve společenství.

Je to Bůh Pastýř – jak je to příznačné pro pastýře ovcí! – je to Bůh, který vodí Jákoba od počátku až do této chvíle. Podívejte se, jak dobře Jákob znal Boha – věděl o Jeho trvalé přítomnosti, věděl o Boží svrchovanosti, o Boží vůli. Když se dívá na svůj život zpátky, tak říká totéž, co předtím řekl Josef svým bratrům – Bůh mě vodí po svých cestách. Jákob nenaříká, že svého syna Josefa neviděl dlouhých dvaadvacet let, nestěžuje si na těžký život, který musel prožít, ale vyvyšuje Boha, Pastýře, který ho vodí celý jeho život. To je víra, o které Pavel napsal v Římanům:

• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Ř 8,28)

To je Jákob. To je Jákobova víra. Stejná víra, jako je víra křesťanů. Anděl Vykupitel nebo Ochránce. To je tentýž Bůh, který vyvedl Izraelce z Egypta, a který je potom vodil čtyřicet let po poušti. Když prorok Izajáš popisuje putování Izraelců po poušti, tak říká:

• Každým jejich soužením byl sužován a anděl stojící před jeho tváří je zachraňoval; svou láskou a shovívavostí je vykupoval, bral je na svá ramena a nosil je po všechny dny dávné. (Iz 63,9)

Nový zákon nám připomíná, že tím andělem před Boží tváří, tou skálou, z níž Izraelci na poušti pili, byl Ježíš Kristus. On je tím vykupitelem, o němž tady Jákob mluví, on je Ochránce, který Jákoba chránil na všech jeho cestách, on byl tím, s nímž Jákob zápasil a obstál. Jákob neznal jeho jméno, neznal ho tak, jak ho můžeme znát my – přesto vidíme, že s ním měl osobní vztah a důvěrně znal jeho charakter, jeho milost, jeho ochranu, jeho dobrotu a slitování. Jákobovo poznání Boha nás vede ke třetí věci, kterou tady vidíme:

3. Jákobovo zhodnocení vlastního života. Podívejte se na to, jak Jákob mluví o své minulosti a připomeňte si jeho slova před faraonem. Před sedmnácti lety mluvil o tom, že léta jeho života byla nečetná a zlá. Ale nyní? Jeho slova silně kontrastují s jeho tehdejší výpovědí:

• Anděl, Vykupitel, jenž před vším zlým mě chránil. (Gn 48,16)

Jak to, že nyní vidí Jákob věci jinak? Co se stalo? Co se změnilo? Vždyť Jákob musel opustit domov kvůli svému bratrovi, který ho chtěl zabít. Už nikdy nespatřil svou matku živou. Jeho strýc ho podváděl a potom pronásledoval – chtěl ho zabít. Jeho synové se proti němu stavěli. Jeho milovaná žena zemřela nedlouho potom, co přišli do Kenaánu. O svém synovi si dlouhé roky myslel, že je mrtvý. V zemi, ve které žil ho zastihl krutý hlad, takže ji musel opustit. Jákobův život byl skutečně plný bolesti a soužení.

Ale nyní mluví o tom, že ho Bůh před vším chránil. Jak tomu rozumět? Když Jákob říká, že Bůh je dobrý pastýř, tak tím nepopírá všechno to trápení a bolest, jimiž musel projít. Nyní však vidí věci v jiném světle. Podobně jako Josef poznal uprostřed svého utrpení, že Bůh je stále s ním, tak to poznává nyní i Jákob. Hospodin, dobrý Pastýř, nás nevodí jenom po travnatých nivách u tekoucích vod, ale vede nás i roklí šeré smrti (Ž 23,2.4). Jákob nyní rozpoznává Boží ruku na všech událostech ve svém životě. To je jádro jeho výpovědi o Bohu v 15. a 16. verši. Jákob teď rozumí tomu, že všechno – i to nejtěžší, co musel ve svém životě prožít, přišlo z Boží milosti. Bůh ho vedl po své cestě. Vedl ho tak, aby ho přitáhl blíž k sobě. Poslední roky Jákobova života mu pomohly uspořádat si myšlenky, přemýšlet o Bohu, skládat jednu věc vedle druhé. Nyní je před námi jeho vyznání. Před námi je Jákob, který dobře zná svého Boha. A je to přesně tak, že čím lépe známe svého Boha, tím více jsme naplněni pokojem a s tím větší radostí se odevzdáváme od Jeho rukou. Je to o čase stráveném s Bohem, je to o modlitbách, o studiu Božího slova, o chození ve víře. Známkou zralého křesťana je, že se může podívat zpátky do svého života a vyznat, že Bůh používal i ty nejtěžší věci v jeho životě k tomu, aby se oslavil a přitáhl ho blíž k sobě.

Odmítnutá náprava (v. 17–20)

Když Josef viděl, že Jákob překřížil ruce, tak se v tom snažil svému otci zabránit a napravit to, co tělesnýma očima viděl jako špatné. Ale Jákob se díval očima víry a Josef je tady pro nás dobrým příkladem, protože pokorně přijímá to, co vidí oči víry a to i přes to, že se jeho tělesný zrak vzpírá. Pokorně přijímá Boží milost a Boží požehnání tak, jak ho dává Bůh a nikoliv tak, jak by si přál on sám. Bůh dává své požehnání a své dary tak, jak on sám chce. Jednomu tak a jinému jinak. Šalamoun to vystihl, když řekl:

• Boháč a chudák se střetávají, Hospodin učinil oba. (Př 22,2)

Někdo je chudý a někdo je bohatý, někdo má velké požehnání v nějaké oblasti života a jiný zase v jiné. Někdo je obdarovaný tak a jiný zase jinak. Bůh dává každému tak, jak on sám chce. Proto se musíme mít na pozoru před závistí a před tím, že bychom Bohu chtěli diktovat, jak má jednat. Bůh si vyvolil to, co bylo slabé, aby zahanbil to, co je silné (1 K 1,27)

• Nuzné pozdvihuje z prachu, z kalu vytahuje ubožáka. (Ž 113,7)

To je Boží milost. Není taková, jak bychom očekávali, není předvídatelná. Boží slovo nám připomíná, abychom žili vírou a nikoliv viděním. Víra staví na věcech, které jsou skutečné, ale neviditelné, duchovní.

• Je dobré spolehnout se na milost a nikoli na předpisy o pokrmech; kdo je dodržoval, nic tím nezískal. (Žd 13,9)

III. Zaslíbení (v. 21–22)

Nakonec Jákob dává ještě zaslíbení svému synovi Josefovi.

• Josefovi Izrael řekl: „Hle, já umírám, ale Bůh bude s vámi a přivede vás zpátky do země vašich otců.“ (Gn 48,21)

Umírající Jákob povzbuzuje Josefa ve víře. Bůh bude s vámi. A znovu prokazuje Josefovi svou přízeň, když mu dává o jeden díl země víc, než ostatním bratrům. Znovu se tady ukazuje Josef jako prvorozený – ten, který dostal dvakrát tolik, co ostatní. Josef dostal pole, které Jákob koupil od Šekema. Jákob mluví také o tom, že to vybojoval vlastním mečem – zjevně se tu mluví o Šekemu, jehož muže pobili Jákobovi synové. Jákobovi tento díl země připadl mezi ostatními Emorejci. Nyní ho odkazuje Josefovi. Je to zaslíbení a je to také projev lásky otce k milovanému synovi.

Závěr

Dostali jsme se na samotný závěr a já bych chtěl tuto kapitolu shrnout do několika bodů. Tím nejdůležitějším v celé kapitole je Bůh. On je hlavní postavou Jákobova života a celé této kapitoly. Tato kapitola mluví skutečně hodně o Bohu a o vztahu člověka k Bohu. Jákob je tady dobrým vzorem pro každého křesťana. Na jeho vztahu s Bohem můžeme dobře vidět:

Víru při jeho pohledu vzhůru.

Jákob se díval vzhůru k Bohu. Jeho víra rostla ruku v ruce s tím, jak poznával Boha. Tato kapitola je kapitolou víry – zralé víry, která se pevně staví na Božích slibech, která si je naprosto jistá. Je pevná, nepohnutelná.

Lásku při jeho pohledu dolů.

Jákob miloval své syny a mezi nimi zvlášť Josefa a miloval své vnuky. Objímal je a políbil je. Radoval se z nich a požehnal jim. To jsou projevy skutečné lásky. To je láska, která dává, která buduje. To je láska, která chce, aby druhý rostl v poznání Boha a jeho milosti.

Vděčnost při jeho pohledu zpět.

Jákob vidí Boží ruku nad svým životem a je vděčný. Je vděčný za to, že může vidět svého syna Josefa a jeho děti. Je vděčný za celý svůj život. Znovu – vděčnost je charakteristickým znakem zralého křesťanství. A naopak nevděčnost je známkou poslední doby – lidé budou nevděční, napsal Pavel Timoteovi (2Tm 3,2). Křesťané, jste vděční? Děkujete Pánu každý den za hojnost Jeho milosti? Za to, že vás udržuje při životě? Za to, že je vaším Pastýřem? Vezměte si Žalm 23 a můžeme se podle něj modlit a vyjadřovat Bohu svou vděčnost.

Naději při jeho pohledu vpřed.

To je to, čím povzbuzuje Josefa, když mu říká, že Bůh bude s nimi a nakonec je slavně vyvede z Egypta a přivede je zpátky do země jejich otců. To je naděje. Jákob hledí vpřed a oči mu září, protože vidí veliké Boží dílo.

• Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte. (1Pt 3,15)

Jákob byl. A co vy, moji milí?

Boha, který nade vším vládne.

Tato kapitola nám takovým jemným způsobem ukazuje velikého Boha. Je to Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh živých, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, Otec světel.

• Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine? Kdo je jako ty, tak velkolepý ve svatosti, hrozný v chvályhodných skutcích, konající divy? (Ex 15,11)