Náležitosti víry (Žd 11,8-12)

Jestliže se bez víry nemůžeme Bohu zalíbit (11,6), potřebujeme mít jasno, co k víře nezbytně náleží a co je pro ni základní. Některé náležitosti víry ukazuje náš text. Když se chce člověk dozvědět něco víc o víře, je logické se podívat na Abrahama. Písmo ho vyvyšuje jako otce všech věřících (Ř 4,11-12). Jeho příběh je zaznamenán v Genesis 12-25. Apoštol Pavel předkládá Abrahama jako svůj primární příklad ospravedlnění vírou samotnou nezávisle na skutcích (Ř 4; Ga 3,6-18). Pavel přichází s oním zarážejícím tvrzením, že Abrahamovými potomky nejsou ti, kdo se po tělesné stránce narodili jako Židé. Pravými Abrahamovými potomky jsou ti, kteří věří. „Pochopte tedy,“ říká Pavel, „že syny Abrahamovými jsou lidé víry“ (Ga 3,7). A o něco dále dodává: „Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil“ (Ga 3,29). Není divu, že zde v Židům 11 – v této velké kapitole o víře – je Abrahamovi věnováno více veršů než komukoli jinému. Jeho život je názornou ilustrací verše 11,1: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ Náš text nám ukazuje tři nezbytné náležitosti víry:

Vírou Boží lidé uposlechnou Boží povolání, žijí v tomto světě jako cizinci a v Boží moci zdolávají nepřekonatelné překážky.

1. Vírou Boží lidé uposlechnou Boží povolání (11,8).

„Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán…“ V Genesis 12,1-3 Bůh Abrama povolává, aby opustil svou vlast, své příbuzné a dům svého otce a aby se vydal do země, kterou mu Bůh ukáže. V Genesis 12,4 vidíme, jak Abram reagoval: „A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.“ Bůh zavolal, Abraham uposlechl.

A. Počátkem naší poslušnosti je Boží povolání.

Dokud ho Bůh nepovolal, žil Abram v Kaldejském Uru v dnešním Iráku. Byl pohanem, žil mezi pohany a pocházel z rodu uctívačů falešných bohů (Joz 24,2). Když ho Bůh povolal, bylo mu asi sedmdesát let. I když tehdy lidé žili déle než dnes, nebyl už žádný mladík. Nevíme bezpečně, jak přesně Bůh Abrahama povolal, ale Štěpán ve Skutcích 7,2 říká: „Bůh slávy se zjevil našemu praotci Abrahamovi ještě v Mezopotámii, než se usadil v Cháranu…“ Abraham podle všeho Boha uposlechl a odešel z Uru, ale na několik let, než zemřel jeho otec, se usadil v Cháranu. Pak následovalo Boží povolání z Genesis 12 a Abraham znovu poslechl a pokračoval v cestě do Kenaánu. Podstatné však je to, že Abraham neměl ten nápad se stěhováním do Kenaánu ze své hlavy. Nešel za vlastním snem. Šel za Božím voláním. Boží povolání bylo prvotní, Abrahamova poslušnost byla reakce na ně. To nás učí, že bychom neměli jednat na vlastní pěst, nezávisle na Božím slovu. Víra musí spočívat na jeho biblickém zjevení. Křesťanská víra nestojí na náboženských spekulacích či lidských filosofiích, ale na Božím zjevení zaznamenaném v Písmu (2Pt 1,20-21). Písmo často používá slova „povolat“ či „povolání“ v souvislosti se spasením, a to ve dvou různých smyslech. Někdy takto označuje Boží všeobecnou výzvu, aby se každý člověk obrátil a věřil evangeliu. V tomto smyslu řekl Ježíš, že je „mnoho povolaných, ale málo vyvolených“ (Mt 22,14 NBK).

Někdy se ale tato slova používají v užším smyslu k označení toho, čemu teologové říkají „účinné povolání“. Pavel to dělá v Římanům 8,30: „… které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.“ Podobně napsal, že nás Bůh „spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy“ (2Tm 1,9; srov. Ga 1,15; 2Te 2,13-14; Žd 9,15; 1Pt 2,9; 2Pt 1,3). Když Bůh účinně povolává své vyvolené, přitahuje je k víře v Krista svým svatým Duchem (J 6,44). Právě v tomto smyslu povolal Bůh Abrahama, aby ho následoval. Toto povolání nebylo určeno celému městu Ur, nevztahovalo dokonce ani na Abrahamova otce či bratra. Bůh povolal jmenovitě Abrahama a Abraham na toto účinné povolání reagoval tím, že ho uposlechl.

B. Poslušnost je náležitou reakcí víry.

„Abraham věřil, a proto uposlechl…“ Pravá víra Boha poslouchá vždycky. Jsme spaseni vírou samotnou, ale spásná víra není nikdy samotná. Ze své vlastní podstaty vždy vyúsťuje v poslušnost. Jestliže někdo vyznává „věřím“, ale neposlouchá, jeho víra je povrchní a nestojí za nic. Když například řeknete: „Věřím, že bezpečnostní pásy zachraňují životy,“ ale nepřipoutáte se a když se pak vybouráte, vaše „víra“ vám nebyla k ničemu. Pokud skutečně věříte, že bezpečnostní pásy zachraňují životy, pak se připoutáte. Zapnutím přezky dáváte najevo, že vaše víra je skutečná.

Pravá spásná víra je poslušná. Pavel mluví o „poslušnosti víry“ (Ř 1,5; 16,26 KMS, NBK). Ježíš varuje: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7,21). Židům, kteří se hlásili k tomu, že jsou potomky Abrahamovými, ale přitom přemýšleli, jak ho zabít, řekl: „Kdybyste byli děti Abrahamovy, jednali byste jako on“ (J 8,39). Poslušnost dokazuje, že víra je pravá. Abrahamova poslušná víra ho vedla k tomu, aby „aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde“ (Žd 11,8). O tom, že se jde do Kenaánu, mu Bůh řekl teprve později. Neposlal mu barevné letáky s obrázky tamních bohatých sklizní ani s popisem příjemného podnebí. Když na své dlouhé cestě dorazil do cíle, nečekal na něj žádný domov. Musel opustit svou kulturu, způsob života, na který byl v Uru a později v Cháranu zvyklý, své přátele, rodinu i pozemské dědictví. Bylo to dlouhé a nebezpečné putování, bez stěhovacích aut a mezistátních dálnic. Abraham ale všechno vsadil na Boží slib a poslechl.

Poslušná víra opustí všechno, aby následoval Ježíše Krista. Když Ježíš povolal celníka Leviho, aby ho následoval, „Levi nechal všechno, vstal a šel za ním“ (Lk 5,28). Povolání k tomu, abychom šli za Ježíšem, je totožné s povoláním ke spasení: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne“ (Lk 9,23). Ježíš to říká v souvislosti s otázkou ztráty či zachování života pro věčnost. Někdy se člověk musí rozejít s rodinou, ať to bolí, jak to bolí. Ježíš řekl: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,26). Nemyslel tím, že bychom svými rodinami měli pohrdat nebo se jim zbytečně odcizovat. Bible nám přikazuje, abychom ctili své rodiče a milovali své rodiny. Zvláště noví křesťané potřebují být citliví a jednat s úctou vůči rodinným příslušníkům, kteří se staví proti jejich víře. Ježíš však měl na mysli to, že když se mezi něj a nás postaví naši nebližší a nejmilejší, je jasné, co si musíme vybrat: musíme jít za ním. Někdy to jsou i křesťanské rodiny, které na své členy vyvíjejí nenápadný, nebo dokonce přímý nátlak, aby Krista nenásledovali tak docela. Někdy chtějí rodiče své děti vidět v dobře placeném postavení (což vylučuje většinu křesťanské služby). Někteří rodiče nechtějí, aby se jejich děti vydaly na misijní pole, protože je chtějí mít i s vnoučaty nablízku. Pán ale říká jasně: pokud se láska k němu a láska k rodině dostanou do konfliktu, musíme jít za ním.

Boží povolání s sebou často nese další obtíže. Připomínám, že Božím povoláním nemíním zvláštní povolání k určité službě, k níž Bůh volá jen někoho. Mluvím o Božím povolání ke spasení. Může to vést k odmítnutí nebo k pronásledování. Mimo jiné to předpokládá, že podřídíme všechen svůj majetek a peníze pod jeho vládu (Lk 14,33). Vyžaduje to poslouchat Boží slovo, i když se nám to nehodí nebo když je to těžké. Znamená to řídit se při každém rozhodování Boží vůlí, a ne svou vlastní.

Udělali jste to? Možná vám to připadá riskantní. Ale ono je ve skutečnosti riskantnější žít si život po svém než uposlechnout Boží povolání. Bůh o vás ví všechno. Předsevzal si působit ve všem tak, aby z toho pro ty, kdo ho milují a „kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“, vzešlo dobro (Ř 8,28). (Všimněte si: „povoláni“!) Když držíte opratě, stejně nevíte, co by v každé jednotlivé situaci bylo nejlepší, a nemáte kontrolu nad tím, jak věci dopadnou. Bůh ale vždycky ví, co je nejlepší a má moc řídit všechny věci tak, aby v konečném důsledku přispívaly k vašemu dobru. Napodobujte Abrahama, který vírou uposlechl Boží povolání.

2. Vírou žijí Boží lidé v tomto světě jako cizinci (11,9-10).

A. Život ve víře je životem poutníka (11,9).

„Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení…“ Toto je jediný verš v Bibli, který o Kenaánu mluví jako o zaslíbené zemi. Ironií je, že Abraham, dědic zaslíbené země, z ní nikdy nevlastnil ani píď (Sk 7,5), kromě makpelské jeskyně, kterou musel koupit za plnou cenu, aby mohl pohřbít svou manželku.

Kent Hughes to znázorňuje tak, jako by vám a vašim potomkům Bůh slíbil území Guatemaly. Poslušně se tam přestěhujete, ale pak tam musíte celý zbytek života bydlet v karavanu! A nejen vy, ale také vaši synové s rodinami by bydleli v karavanech a putovali z místa na místo. (K. Hughes: Hebrews: An Anchor for the Soul [Crossway], sv. 2., s. 97.) Jan Kalvín klade otázku: „A kde bylo to očekávané dědictví? V té chvíli ho opravdu mohlo napadnout, že ho Bůh podvedl.“ (J. Kalvín: Calvin’s Commentaries [Baker], komentář k Židům, s. 279.) Pak ještě připomíná, že jakmile Abraham do zaslíbené země dorazil, vypukl tam hladomor, který ho odsud zase vyhnal. Abraham se ale vrátil a žil v zaslíbené zemi pouhou vírou.

Praktické uplatnění spočívá v tom, že jako lidé víry musíme v tomto světě často žít v podmínkách, které jako by protiřečily Božím slibům (viz Žd 11,35b-39). „Evangelium zdraví a bohatství“ se nesrovnává s Písmem. Boží lidé někdy čelí soužením, úzkostem, pronásledování, hladu, bídě, nebezpečí, ba i smrti (Ř 8,35; srov. 2K 6,4-5; 11,23-28). Pavel o sobě a svých spolupracovnících řekl: „… nic nemáme, a přece nám patří vše…“ (2K 6,10).

Abraham, cizinec, který žil v cizí zemi ve stanech, je postaven do kontrastu ke svému synovci Lotovi, který se usídlil v Sodomě a bydlel v domě. Lot byl sice věřící, ale nakazil se bezbožnými hodnotami Sodomy. Abraham, cizinec, udržoval styky se svými kenaánskými sousedy, ale vždy se od nich odlišoval. Jsme-li poutníci, musíme uvažovat jako poutníci. Když cestujete v cizí zemi, jste nápadní svou odlišností. Všichni vás poznají! Vědí, že k nim nepatříte. Na nějaký čas můžete přijmout některé z jejich místních zvyků, abyste je zbytečně neprovokovali, ale ve většině ohledů žijete a uvažujete jinak, tak jak je zvykem ve vaší vlasti.

Pro nás, Boží lid, je vlastí nebe. Tímto světem jenom procházíme. Naše postoje k úspěchu, k majetku a k životním cílům by se měly radikálně lišit od postojů domorodců. Naděje domorodců se zaměřují pouze na tento život, a proto se snaží shromáždit všechny věci a zapojit se do všech činností, o kterých se domnívají, že jim v tomto životě přinesou štěstí. Naděje poutníků se ale zaměřují na Ježíše Krista a věčné dědictví, které mají v něm. Proto se věcí tohoto života nedrží příliš pevně. Užívají všeho, co jim Bůh poskytuje, ale své skutečné poklady mají v nebi (1Tm 6,17-19).

B. Život ve víře se soustřeďuje na věčnost (11,10).

Abraham „upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.“ (V řeckém originálu mají „základy“ určitý člen.) Město, které má ty základy, je postaveno do kontrastu ke stanu, který nemá žádné základy. Jelikož projektantem i stavitelem tohoto města je Bůh, jsou to základy pevné a spolehlivé. Tímto městem je nebeské město, nový Jeruzalém (12,22), věčný příbytek všech Božích svatých (Zj 21). Autor Listu Židům říká, že Abraham, když se vypravil z vlasti svého otce na cestu do Kenaánu, neočekával od Božího slibu pouze nějaký kus nemovitosti. Viděl za ním slib samotného nebe. Bůh Abrahamovým potomkům Kenaánskou zemi slíbil (Gn 17,8) a později jim ji také dal (Joz 23,13-14). Země ale nikdy nebyla celým a konečným naplněním Božího slibu. Byla pouze pozemským předobrazem skutečného slibu, jímž je věčné město, které Bůh připravil pro svůj lid (11,16). Abraham sám sebe vnímal jako cizince a hosta v kenaánské zemi (Gn 23,4). Jeho cílem bylo nebe, a to by mělo být i naším cílem. Abrahamův život nám ukazuje, že Boží lidé vírou uposlechnou Boží povolání, žijí v tomto světě jako cizinci a konečně:

3. Vírou překonávají Boží lidé v Boží moci nepřekonatelné překážky (11,11-12).

Abraham a Sára nemohli mít děti. Bůh jim slíbil nejen syna, ale celé národy potomstva. Aby tento slib zdůraznil, změnil jeho jméno Abram („vyvýšený otec“) na Abraham („otec zástupů“). Pak mu slíbil: „Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou“ (Gn 17,5-6). Byl tu ale zádrhel: Abraham a Sára nejenže nemohli počít, ale navíc už byli oba ve věku, kdy nikdo normálně počít nemůže.

Náš text v jednom místě vyvolává určité výkladové obtíže, které se projevují v rozdílu mezi podáním NASB, která činí podmětem věty Sáru, a NIV, v níž je podmětem Abraham. Problém se Sárou v roli podmětu spočívá v tom, že výraz „moc, aby se stala matkou“ zní v řečtině doslova „moc k uložení semene“ (NASB, poznámka na okraji), což je výlučně mužský úkon. Nebudu zacházet do podrobností, ale správné řešení představuje pravděpodobně podání NIV, i když Abrahamovo jméno se v tomto verši (v řečtině) neobjevuje. V některých různočteních se k Sáře váže přívlastek „neplodná“. Pokud je toto slovo původní, měl by verš znamenat: „Vírou, ačkoli Sára byla neplodná, přijal [Abraham] moc k početí…“ (Bruce Metzger: A Textual Commentary of the Greek New Testament [United Bible Societies], 4. vyd., s. 602.) Závěr verše by pak zněl: „… protože toho, kdo dal zaslíbení, pokládal za věrného.“

Tento pohled také přináší zjednodušení dalšího problému, který spočívá v tom, že v Genesis 18 Bůh Sáru spíš kárá za nevíru, než chválí za víru. Když ji Hospodin napomene, Sára se ke své nevíře nepřizná; místo toho se ji pokouší zapřít. Navzdory svým počátečním pochybnostem ale nakonec pravděpodobně i ona uvěřila Božímu slibu, jako mu věřil Abraham. Ale pokud je v Židům 11,11 podmětem Abraham, pak je tu řeč o jeho víře a ne o Sářině. Z těchto dvou veršů si můžeme vzít dvě ponaučení:

A. Víra se nedívá na lidskou neschopnost, ale na Boží moc a věrnost (11,11).

V Genesis 18,14 kárá Hospodin Sářinu nevíru řečnickou otázkou: „Je to snad pro Hospodina nějaký div?“ A znovu opakuje svůj slib, že napřesrok ve stanovenou dobu bude mít Sára syna. Abraham a Sára se spolehli na Boží věrnost. Slíbil to, a tak to také udělá. Tohle ale musíme v praxi uplatňovat velice opatrně. Ono je snadné nesprávně aplikovat biblické sliby vytržené z kontextu a pak být zklamaný, když Bůh neudělá to, co jsme si my mysleli, že slíbil. Problém samozřejmě není na Boží straně, ale v tom, že my špatně chápeme, jak máme jeho sliby uplatňovat. Například je mnoho křesťanů, podle kterých Bůh slíbil, že nás uzdraví ze všech nemocí, pokud v něj budeme věřit. Slyšel jsem o případech, kdy tito svatí ve své pomýlenosti přišli k lůžku umírajícího křesťana a vyčetli mu, že nemá dost víry na to, aby byl ze své smrtelné choroby uzdraven. To je surovost! Bůh neslíbil, že každý, kdo věří, bude uzdraven z každé nemoci. Kdyby to slíbil, žili by lidé víry věčně. Ještě jsem neslyšel o zastánci uzdravování vírou, který by se dožil sta let. Několik nejvýznamnějších ve skutečnosti zemřelo v relativně nízkém věku! Na druhou stranu by bylo chybou nedůvěřovat Bohu, že udělá mnohem více, než co je v našich lidských možnostech. U Boha není nic nemožného (Lk 1,37). Bůh dokáže „učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit“ (Ef 3,20). Nevěříme sami v sebe ani ve svou vlastní víru, ale v Boha, který je věrný.

B. Víra neočekává naplnění v tomto životě, ale důvěřuje Bohu, že své slovo dodrží ve svém čase (11,12).

Co Abraham získal svou vírou v tomto životě? Byl odtržen od rodiny a od přátel, aby je už nikdy nepotkal. Jestli měl v Uru nebo v Cháranu dům, byl to poslední dům, který kdy měl. Zbytek života prožil ve stanech a cestoval z místa na místo. Dožil se narození zaslíbeného syna Izáka. Žil ještě patnáct let po narození Jákoba, ale narození žádného z Jákobových synů se nedočkal. Nežil dost dlouho na to, aby spatřil aspoň první náznaky, jak Bůh plní svůj slib, že jeho potomky rozmnoží jako písek či hvězdy. Jediný kousek Kenaánu, který mu patřil, byla parcela pro hrobku. Jak říká verš 11,13, zemřel ve víře, i když se splnění slibů nedožil. Jak jsme už viděli, Abrahamova víra se dívala na věčnost, ne jenom na tento život.

Jednou z nejdůležitějších lekcí, které se můžeme naučit ve škole víry, je to, že Boží čas není náš čas. Z hlediska Abrahamova času, i když žil sto sedmdesát pět let, Boží sliby zklamaly. Zemřel jako otec jediného syna a děd dvou vnuků. To není zrovna nespočetný národ! Ale z hlediska Božího času se Abrahamovy pravé děti – ti, kdo věří v Abrahamova potomka (Krista) – počítají na miliardy! Z omezeného hlediska našeho času některé události nejdou s Božími sliby dohromady. Ale z hlediska jeho času je ten, který dal zaslíbení, věrný.

Závěr

Příkladem života, který splňoval tyto náležitosti víry, byl život George Mullera z Bristolu. Obrátil se po bouřlivém mládí, když mu byl něco přes dvacet let. Uposlechl Boží povolání k životu ve víře a v poslušnosti. Žil způsobem, který si svět nedokázal představit. On a jeho žena prodali všechen svůj pozemský majetek, založili sirotčinec a žili pouhou vírou. O tom, co potřebují oni sami nebo jejich sirotčinec, neříkali nikomu jinému než Bohu v modlitbě. Často čelili nepřekonatelným překážkám, které zdolávali vírou v Boží moc.

V roce 1877 se Muller nacházel na palubě lodi, která za husté mlhy odrazila od břehů Newfoundlandu. Kapitán strávil čtyřiadvacet hodin na můstku, kam za ním přišel Muller, aby ho informoval, že nejpozději v sobotu odpoledne potřebuje být v Quebecu. „To je vyloučeno,“ odpověděl mu kapitán. „Dobrá,“ řekl Muller, „jestli mne tam nemůže dovézt vaše loď, Bůh určitě najde nějaký jiný způsob. Za posledních dvaapadesát let se mi ani jednou nestalo, abych nedodržel schůzku. Pojďme se dolů do mapovny pomodlit.“ Kapitán si říkal, ze kterého blázince to Muller asi utekl. „Pane Mullere,“ zeptal se, „uvědomujete si, jak je ta mlha hustá?“ „Ne. Nedívám se na to, jak je mlha hustá, ale na živého Boha, který má v rukou všechny okolnosti mého života.“ Muller si klekl a krátce se pomodlil. Když skončil, chtěl se modlit kapitán, ale Muller mu položil ruku na rameno, a řekl mu, aby to nedělal: „Za prvé, vy nevěříte, že vás vyslyší, a za druhé, já věřím, že mě vyslyšel, takže vůbec není zapotřebí, abyste se za to dále modlil.“ Kapitán se na Mullera zahleděl v němém úžasu. „Kapitáne,“ pokračoval Muller, „znám svého Pána už dvaapadesát let, a ani jednoho dne se mi nestalo, abych požádal o audienci a Král mne odmítl. Vstaňte, kapitáne, a otevřete dveře. Uvidíte, že mlha je pryč.“ Kapitán přešel ke dveřím a otevřel. Mlha se zvedla. (Podle Roger Steer: George Muller: Delighted in God [Harold Shaw Publishers], s. 243.)

Přál bych si, abych vám mohl vyprávět podobné příběhy z vlastní zkušenosti, ale nemohu. George Muller a Abraham by pro nás ale měli představovat výzvu, abychom rostli ve víře v toho, který je věrný. Uposlechněte vírou Boží povolání ke spáse. Žijte vírou v tomto světě jako cizinci. Žádejte Boha vírou, aby svou mocí zdolal nepřekonatelné překážky, kterým čelíte.

Otázky k diskuzi

1. Je povolání k učednictví (k následování Krista) něco jiného než povolání ke spáse? V čem spočívá rozdíl?

2. Proč je spásná víra nutně poslušná víra? Jak byste odpověděli na námitku, že to znamená míchat dohromady víru a skutky?

3. Uveďte některé praktické důsledky poutnického života.

4. Jak můžeme vědět, jestli se určité konkrétní Boží sliby v Bibli vztahují dnes na nás?