Nevíme, co máme dělat, proto vzhlížíme k tobě. (2Pa 20,12)

Panovníku Hospodine! Ty víš, že jsem jednou nebyl. Tys byl beze mne, svět byl beze mne, a ne dny a ne léta, než let celé tisíce a nikoho ani nenapadlo, že bych tu ještě scházel. Až tys řekl: Buď! – a já jsem byl a já jsem a nevím, jak dlouho budu, snad jen ještě dnes a zítra, a svět bude beze mne a snad ještě tisíce let, a nikdo mne nepohřeší a nikoho ani v duchu nenapadne, že bych zde byl někdy býval. Ó, Slitovníku můj! Nebyla to pouhá milost, když jsi mne zavolal a já jsem se objevil? – Jistě milost, pouhá milost, jako že to je pouhá milost, že jsem dosud zde a o milosti k tobě mluvím. – A Ty, Pane Ježíši, proč jsi sestoupil ke mně na svět? Ach, já vím, pro koho jsi umíral, ač té milosti nijak nerozumím. Vždyť to jsi činit nemusel a proč jsi umíral? – A Ty, Bože Duchu svatý! Nikdo to nemůže dokázat, aby se čistý z nečistého narodil, a ty tvrdíš, že to nečisté mé srdce je přece čisté. Proč to tvrdíš, když vím, že je nečisté? A druzí to také vědí! – A ono je přece čisté, tak jak jsi ty sám čistý, protože ty sám je očisťuješ. – A jak že já k tomu přijdu? Čisté srdce – já blahoslavený – a na tebe budu hledět tváří v tvář! Ó ta milost, pouhá milost, svrchovaná milost, Hospodine, Slitovníku můj!

A hle, tu jsem, Pane, já, ten tvůj milostníček, a nevím si rady a nevím si pomoci. Ani nevím, co bych měl činit, proto vzhlížím k tobě, Panovníku Hospodine. Ach, již jsem se mnohdy ptával: Ach, nač jsem já také na tom světě? – Ó, můj Pane! Cožpak ne proto, abych se z tvé milosti těšil každodenně a s milostí se v tobě kochal? – A já to tvé slovo ani nezavírám, k tobě samému obracím své oči, a hle, ony již zemdlívají od dívání se na tebe, Boha svého, a tu svou duši sám v sobě téměř již vylévám. Ty pak, Hospodine, až do kdy? Do kdy budu hledat radu sám u sebe a den za dnem se soužit ve svém srdci? Do kdy, Hospodine? Až na věky se budeš skrývat? Vždyť ani nevím, co bych měl dělat, a ty víš, kolikrát jsem ti to opakoval za rok jeden jediný, ano ty víš, ty víš. A neměl bys ty, i to vědět, co já nevím? Ach, nevím, co mám dělat, proto vzhlížím k tobě. A proč stojí v tom tvém slově: „Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko.“

Ó, ty rádce předivný, reku přeudatný! Když ty bys nepomohl, kdopak by měl pomoci! Komu pak je také co do mne! Abraham nic neví o mně a Izrael nezná mne, ty jsi zajisté otec můj, a ne od včerejška, ale od věčnosti je jméno tvé. Jen k tobě vzhlížím, ty, jenž jsi mne z milosti stvořil, z milosti vykoupil, z milosti posvětil, i dnes posvětil, tak že jsem tvé svaté dítě. Hle, tu se kořím před tvou milostí a prosím a prosím: Byť bys mi sebral všechno, jen tu svou milost mi neber, nech mně ji, nech, a ta tvá kniha tu přede mnou ať se nezavírá na věky. Ó, vyslyš, ó, poraď, ó, pomoz, můj Stvořiteli, můj Spasiteli, můj Posvětiteli, Panovníku Hospodine!

Nevíme, co máme dělat, proto vzhlížíme k tobě.