Pokoj skrze víru

• Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. (J 14,27)

„Toho, jehož mysl se upíná k tobě, zachováš v dokonalém pokoji.“ „Dokonalý pokoj!“ – jak požehnané zjištění! Má duše, je to tvoje? Jsem si jist, že není, pokud ho hledáš v pomíjivém světě, v pomíjivém stvoření nebo ve svém pomíjivém já. I když máš všechno, co by svět nazval záviděníhodným a šťastným, pokud nemáš pokoj v Bohu a s Bohem, všechno ostatní je nehodné toho jména – falešná věc, kterou první závan protivenství rozbije a hodina smrti zcela zničí! Dokonalý pokoj! Co je to? Je to pokoj odpuštění. Je to pokoj vyvěrající z pocitu, že Bůh nás smířil skrze krev věčné smlouvy – sladce spočívající na Ježíšově hrudi a jeho díle – a svěřuje mu své věčné vše.

Má duše, zůstaň u Boha, aby se ti dostalo tohoto požehnaného pokoje. Vyzkoušela jsi svět. Podvedl tě. Jedna vzpěra pozemského lešení za druhou se podlomila, zakolísala a spadla. Udělal to někdy tvůj Bůh? Ach, tento falešný a klamný pokoj světa může dobře posloužit k práci světa a ke dni světového blahobytu. Ale vyzkoušejte ho v hodině bolesti; a co pro vás může udělat, když je ho nejvíce zapotřebí? Na druhou stranu, co když nemáte na zemi žádné jiné požehnání, které byste mohli nazývat svým vlastním? Jsi vskutku bohatý, můžeš-li pohlédnout vzhůru k nebi a s nepředstíraným úsměvem říci: „Mám pokoj s Bohem.“