Povolává v bytí i to, co není. (Ř 4,17)

Tak ať si to tedy zatím není! Co na tom? – On je a jeho Slovo také, a jakmile se ozve, hle, už je to tady! Však na tom světě bylo kdysi ještě pustěji, ano tenkrát ještě ani nebylo na tom světě, ba tenkrát nebylo ještě tenkrát, nebylo nic, ale on byl a byl to on, kdo jen řekl, a už to tu bylo: To nebe bylo jasné jako dnes, to slunko hřálo jako dnes a tu dole na zemi to bzučelo a zvučelo na vlas tak jako dnes a Adam měl z toho radost a Eva měla z toho radost a byli rádi, že jsou – tak z čista jasna, z ničeho. Z ničeho! To ale člověku vrtá v hlavě. Chci-li jen mizerný ten řádek napsat, musím mít brk, musím mít nůž a štípám a řežu a řežu a štípám, a on tak z ničeho a beze všeho a ne péro, ale celé světy i s Adamem! Inu ano, to jsem já a to je on, ten můj Hospodin a povolává i ty věci, jichž není, jako by byly.

Ó ano, a kdyby toho nebylo, že on povolává i ty věci, které nejsou, jako by byly, člověk by blouznil a ten Abraham by byl býval hotový blázen. Chudák je mu sto roků a ženě devadesát, nemá ani tolik vlastního, kde by rozbil svůj stan, o nějakém potomkovi ani řeči, – a že prý se rozplodí náramně, že se rozšíří v národy a že bude vladařit nad vší zemí kananejskou! A on věří, třeba že se tomu směje! – „Zdali stoletému narodí se syn a zdali Sára v devadesáti letech porodí?“ A bodejť by se byla Sára smála! – A Bůh zavolal a Sára měla syna a museli mu říkat Izák, to je: Smíšek, a jak jí asi bylo, kdykoli se na toho chlapce podívala a říkala a slýchala: Smíšku, Smíšku! – Jak jí bylo? Tak jí bylo: Ten Pán Bůh, ten povolává i ty věci, které nejsou, a ne jen tak na zkoušku: Počkej, uvidíme, jestli se to objeví, – ne, na jisto, jako by to bylo. Já to vím!

Nu a tak, ty milá duše, jen čekej a čekej. Vždyť ten tvůj Bůh jen zavolá a co není, aj, už to tu je, jako by to bylo od věčnosti a čekalo jen na to jeho slovo. Jen čekej, když on čeká. – Že se to tomu nepodobá? – Co je tobě do toho? Copak to, co se zdá nepodobné před očima ostatku lidu tohoto dnů těchto, bude nepodobné také před jeho očima? – A kam s tím, co tě svírá? Že se to nedá jen tak odfouknout, že to nejsou maličkosti? – I ať si! Copak je to maličkost: Zavolá a už to tu je? A co tě trápí a trýzní – jen mlč, on zavolá a už to tu není, jako by to bylo jaktěživo nebylo, a po čem jsi toužil a čím ses soužil, nevěda mnohdy ani jak to pojmenovat, aj, tu to je. A ústa budou naplněna radostí a jazyk plesáním: Ó tenkrát bylo zle a zle, až on zavolal a hned bylo pomoženo! „Bylo nám to jak ve snu“, a přece to není žádný sen!

Ó, ty duše, ty snad ani nevíš, jakého máš Hospodina! Jen se nedej oklamat! Oči klamou, uši klamou, srdce klame, nač se můžeš spolehnout, to je on a jeho slovo. A jen považ:

Povolává v bytí i to, co není.