Skutečná velikost

Měl jsem dobrého přítele, který si schovával nápravu svého vozu, v němž měl po svém příchodu do Londýna uložený celý svůj domov. Měl ji umístěnou nad vchodovými dveřmi a nikdy se nečervenal, když vyprávěl, jak přišel z venkova, tvrdě pracoval a prosadil se ve světě. To se mi líbí mnohem víc než afektovaná šlechta, která zapomíná na ubohý čtvrťák, který se jim osaměle krčil v kapse, když vstoupili do tohoto města. Jsou rozhořčeni, když jim připomenete jejich starého chudého otce z venkova, protože přece zjistili, že jejich rod je velmi starý a ctihodný – ve skutečnosti sem jeden z jejich předků přišel s Vilémem Dobyvatelem. Nikdy jsem nepocítil touhu patřit k této skupině vagabundů, ale chutě se liší a někteří si myslí, že musí být lepšími bytostmi, protože pocházejí z normanských nájezdníků. Nýmandi najednou bobtnají, jako by byli někým. Všimněte si, že Jákob neříká: „Býval jsem doma u svého otce Izáka, muže velkého majetku.“ Ani o svém dědečkovi Abrahamovi nemluví jako o šlechtici ze starobylého rodu z Uru Chaldejského, který se stýkal s vládci. Ne, nebyl tak hloupý, aby se chlubil původem a bohatstvím, ale upřímně přiznává svou ranou chudobu: „Tento Jordán jsem překročil s holí, a teď mám dva tábory.“ Pomyšlení na to, čím byl, ho pokořuje, ale zároveň ho to posiluje v modlitbě, neboť v podstatě prosí: „Pane, dal jsi mi tyto dva tábory proto, aby Ezau měl o to víc co ničit? Dal jsi mi tyto děti, aby padly mečem?“ Tak znovu říkám, že to, co ho pokořovalo, ho také povzbuzovalo. Svou sílu v modlitbě nacházel právě v těch věcech, které ho vedly k pokoře.