Slunce zahalilo svou tvář

• Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (Fp 2,6-8)

Náš Pán žil tady na zemi v naprosté chudobě. „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“ Nejenom že na sebe vzal naši přirozenost v její nejprostší podobě, ale snášel protivenství, ponížení a utrpení všeho druhu:

• jeho tváře byly ztlučené,

• jeho obličej byl poplivaný,

• jeho spánky byly probodané pichlavými trny,

• jeho záda byla roztrhaná římskými důtkami,

• jeho ruce a nohy byly přibité železnými hřeby k prokletému dřevu,

• jeho spalující žízeň byla utišena octem a žlučí,

• jeho poslední modlitby byly zesměšněné, a

• jeho umírající sténání bylo převráceno v bezbožný výsměch.

• Lidé se mu posmívali,

• satan ho deptal; a

• na úplném konci ho dokonce sám Bůh opustil!

A on to všechno snášel bez jediného zareptání!

Tato příšerná tragédie Golgoty, naprosto ubohá ze všech úhlů pohledu, svou důležitostí přesahuje jakoukoliv jinou událost z celé historie. Do té doby se událo mnoho zvláštních věcí, ale nikdy nedošlo něčemu natolik významnému jako je toto. „Slunce se zatmělo.“ (Lk 23,44). Slunce hojně ozařovalo jiné srdceryvné scény v dějinách, ale zahalilo svou tvář v zármutku, když se Původce života poddával smrti!

Se zářivou lhostejností slunce pohlíželo z nebe:

• na katastrofální potopu světa,

• na hořící města na sodomské pláni,

• na egyptské vojsko utopené v moři,

• na Sancheríbovu armádu pobitou Hospodinovým andělem.

Ale nemohlo se dívat na tu nespoutanou podívanou, kdy náš Pán jako zástupná oběť smíření visel na kříži!