Šťastná nemoc!

Ve světě máte soužení. (J 16,33)

Utrpení přichází na všechny!

Nikdo není osvobozen od utrpení, které je vlastní naší padlé přirozenosti. Mladí, staří, bohatí i chudí – všichni pociťují ubíjející dotek utrpení a zármutku. Nemoc napadne i ty nejsilnější jedince a trápení vyčerpá i ty nejodolnější povahy. Lidé v nejlepších letech a v plné síle často ulehnou na lůžko nemoci a cítí, že umírají. Jak pravdivé je, že člověk je tak křehký! „Jeho život je krátký, ale do sytosti plný nepokoje“ (Jb 14,1).

Boží děti nejsou osvobozeny od strastí tohoto života, ale je pro ně požehnanou útěchou, že ve všech svých bolestech a utrpeních mají starostlivého božského Přítele, který s nimi soucítí!

Ó, jak často požehnaný Ježíš obdivuhodně projevuje svou lásku ke svým trpícím! Jak často jim šeptá do uší slova pokoje, lásky a útěchy! Jak často při projevech jeho lásky překypují jejich duše radostí, i když jejich těla sužují kruté bolesti!

Všechna soužení Božích dětí jsou určena k jejich dobru. Pocházejí od laskavého a moudrého nebeského Otce – od Boha lásky; a jedním z důvodů těchto soužení je očištění a posvěcení Božích dětí. 

Utrpení nás připravuje pro slávu. Umožňuje nám získat správný pohled na prázdnotu všech světských marností. Díky milosti směřuje k tomu, abychom upnuli svou duši na Ježíše, v němž jediném můžeme najít pravé štěstí a nesmrtelnou radost.

Šťastná nemoc, která vede duši k Ježíši – jedinému zdroji blaženosti! Soužení tedy podporují naše duchovní blaho a jsou ustanovena pro naše dobro.

Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem, nyní dodržuji, co jsi řekl. (Ž 119,67)

Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením. (Ž 119,71)

Hospodine, vím, že tvé soudy jsou spravedlivé, pokořils mě pravdou. (Ž 119,75)