Těš se v Hospodinu a dá ti vše, oč požádá tvé srdce. (Ž 37,4)

A tak se tedy těš a těš, jak umíš a můžeš! Vždyť se na světě všechno těší a ty by ses neměl těšit? A co že by potěšení nebylo pro tebe v celém širém světě k nalezení? Copak jsi ze zcela jiného světa? I tak se těš – však ono tě to všechno přejde, až tě začne Pán Bůh těšit. Jestli začne! Neboť se smiluje, nad kým se smiluje, a slituje se, nad kým se slituje, jako že jich mnoho povolává a málo jen vyvoluje. Ale nad kým se smiluje, toho bere do učení – a ubohý ten učedník! Co ho kdy ještě těšilo, vše se mu vezme, vše, vše. Počkej jen, počkej, až bude-li i tebe Hospodin těšit! Jedno ti selže, druhé tě zklame, v třetím se zmýlíš, čtvrtý tě opustí, pátý tě zapře – a tak šestý a sedmý a tak do desatera a dvacatera. A když si to vše důkladně rozvážíš, uvidíš, že ti to Pán Bůh mohl všechno předobře nechat, ano že by pro něj bylo snadné dodat to vše k té tvé útěše – a když si to ještě promyslíš, ó, to ti pak také neujde, že to vše tvůj hřích, tvá převrácenost, tvá neposlušnost a nevěra zavinila a byť ti snad ten a onen tvrdil: Ne, ne, tys to vše nezavinil – „ó ano“, budeš odpovídat, „já jsem to zavinil, já sám, a proto ruka Hospodinova těžce na mne doléhá.“

Tak těší Hospodin a trpce to zakouší člověk, jako že to tvrdě zní, a ty čtenáři, chceš-li se urážet a zlobit, jen se urážej a jen se zlob. To jsem také dělával a lidé to vždy dělali a i samému tomu Pánu Ježíši do očí křičeli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ (J 6,60.) A Pán Ježíš na to? – Odpovídá zcela jednoduše: „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená.“ – Tvá a má nechuť to nezmění – zůstane přece a vždy jen při tom: že se sice člověk, než by se těšil v Hospodinu, raději v tom světě samým se těšením třeba zabije, ale ten Hospodin že se neptá, chceš-li anebo nechceš, a že ti, až se smiluje, všechnu tu dosavadní radost a útěchu zkazí a zničí, že zůstaneš na holičkách, sklíčen a sevřen … a tu se ptám: Je to něco zvláštního, ano je to nějaká milost, když mně všecko vezme a z utěšeného a potěšeného člověka udělá nešťastníka a z muže počestného ba věru skoro zoufalce? – Ó ano, to je něco zvláštního, zvláštní to milost, když vše klesne, padne a zmizí a jen ten jediný Hospodin zůstane a pak ten můj nesčíslný hřích, a jaký to hřích a jaký to Hospodin! I arci ty máš také Hospodina, ale jakého Hospodina! Pokud to není jen pouhý přívěšek! Pravda, co pak by řekli lidé, kdybys chtěl být bez Pána Boha! A pak ten tvůj rozum také povídá, že Pán Bůh musí být – kde prý by se svět bez něho byl vzal! – Ano, ale tu je Hospodin, svrchovaný Hospodin, Pán pánů a Král králů, nezávislý, neomezený, sám svatý, sám své proč a sám své proto, vše se mu jen okolo prstů točí, jen kyne a ono se to zvedá, jen hne tím svým čistým víčkem a hle, světy se boří. A hříchy – ó, ty je také máš, ale jaké jsou to hříšky. O spaní ses jimi ještě ani jednou nepřipravil a oči sis také ještě nevyplakal – inu, jak pak by, vždyť ten tvůj Pán Bůh je tak hodný a tak příliš přísně to nebere – ale tu je hřích a to hřích v těch nejhlubších mé duše útrobách, hřích jak červec dvakrát barvený a zas hřích ten nejhříšnější – kam se vrtnu, kam se obrátím, kam uteču před tváří toho horlivého Hospodina, jenž navštěvuje nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří jej nenávidí? – Ó, to jsou zvláštní věci, ať jim již rozumíš anebo ne, ale nikdo si nemysli, že ON, Hospodin, má v tom své povyražení, když se duše lidská svírá a trápí. Vždyť celé světy pro mne stvořil, ten milovník člověka, a když jsem se mu já vzepřel – ne, aby svět i s člověkem vyvrátil, ale již napřed myslel na toho jednorozeného, jenž sám sebe zmařil – a Duch, jenž se vznášel nad vodami, vznáší se i dnes nad srdci lidskými, hříchy odkrývá a přikrývá, srdce světu a svět srdci bere a dává za to toho svrchovaného: – „děj se, co děj, buď, jak buď, na nic nedbej, k ničemu se nepoutej, ten tvůj Hospodin činí podnes divy, jako je vždy činil a bude-li se mu to líbit, i pro tebe je učiní, a kdybys měl dnes umřít, nu, co si ta smrt na tobě vezme, když se těšíš v Hospodinu?“

A to všecko ještě není všecko. ON ti toho ještě hromadu přidá. Hledej blaho v Hospodinu a dá ti vše, oč požádá tvé srdce. Člověk tomu nemůže skoro ani věřit! Žádosti mého srdce? A proč by mi je měl dávat? – Proč? Tak se nesmíš nikdy ptát, to bys od něho nikdy nic nedostal. Smiluje se, nad kým se smiluje a odpustí hříchy, komu odpustí hříchy! A tu se přece nemohou žádosti tvého srdce protivit jeho srdci! A když ne, to se jen v něm těš a dá ti je, dá, třeba bys už ani nečekal. Když stoletému Abrahamovi zasliboval Pán Bůh syna ze Sáry, odpíral už skoro Abraham: „I už ne! Jenom kdybys aspoň tomu mému Izmaelovi požehnal, tomu synu z děvky!“ – A Hospodin: „Ano, požehnám mu, ale Izáka budeš přece také ještě mít.“

Ó, tak se jen těš v tom Hospodinu, kdo jsi tomu od něho již naučen! Ať se kdo chce, v čem chce, těší, tobě sluší jenom jedno potěšení. Nuže, ať již toho svého Hospodina hodně užiješ!

Těš se v Hospodinu a dá ti vše, oč požádá tvé srdce.