Vím, komu jsem uvěřil (2Tm 1,12)

A kdyby to všichni věděli, jak by se k němu hrnuli! Ale oni to nevědí a proto se jim pranic nedivím. Ale mám s nimi soucit. Vždyť vím, co chudáci mají, a vím, co nemají. To jsem také míval, v čem se oni kochají, a je to div, ba pravý div, že se dnes v tom nekochám. Já tomu ani sám nerozumím. Když jdu takhle po ulici a dívám se a myslím – tu ten si toho hledí a ten toho a já toho, ten nevěří, ten nevěří, a je chytrý, je učený, a má snad mnohem jemnější vzdělání než já – člověku jde hlava kolem. Proč nevěří? A jak se to stalo, že já věřím? Já nevím. To vím: já jsem mu uvěřil, tomu živému Hospodinu. Ale jak jsem mu uvěřil, a proč jsem mu uvěřil, to já věru nevím. Slýchával jsem o něm odjakživa, modlil se k němu, kořil se před ním, ale ne – já jsem mu nevěřil. Čítal jsem o něm, zkoumal jsem ho, studoval jsem ho, ale ne – ON v tom nebyl.

Ale již byl u mne. Když se mne tenkrát poprvé zmocnila jakási zvláštní tesknost a podivná touha, ani nevím, po čem – tu mne počal k sobě táhnout a táhne podnes. Jak? – To já také nevím, ale když jsem četl Ozeáše, a tu stálo „provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování“, pomyslel jsem si: Tu to máme! – A podnes mám to místo ve své Bibli podtrhnuto. Utěšené místo! Mám je rád, z Pána mám však víc než radost. Rád bych o tom vypravoval, ale neumím.

Když jsem jako chlapec sedával matce na klíně, tu byl její klín mým celým světem – a mně ani v duchu nenapadlo: Proč mne ona k sobě vine a co mne to k ní asi táhne? Ona mne k sobě vinula, ono mne to k ní táhlo a – svět se točil. A teď se svět točí a – já vím, komu jsem uvěřil. To vím, ale to je také všecko.

Již je to dávno, co jsem mu uvěřil, a zpočátku jsem o tom ani dobře nevěděl, ale teď to vím a vím to denně znova a vždy se mně zdá, jako bych se každý den něco nového dovídal. A doposud jsem pochodil výborně, třeba že se mnohdy k tomu pramálo podobalo. A teď?

Byl jsem na procházce. Vše je zahaleno v zimu a mlhu: Říp pryč, Labe pryč, samé sněhy, samé mlhy, a jen tam v dáli černají se lesy. A já – já pranic nevidím. Nepodobá se to k ničemu. To však vím: Ty ledy prasknou, „hned jak zaduje svým dechem“, Říp se zas objeví, mlhy se rozplynou a – bude jaro. Ano, prasknou, prasknou, vše se bude zas zelenat a každý si půjde po svém. A já?

Ty žádosti srdce mého, ta přání, tu víru, tu naději – on je zná výborně a bodejť by on věděl, komu jsem uvěřil.

Nové jaro, nový život – ne, on mne v tom starém nenechá.

Vím, komu jsem uvěřil.