Vlastnímu synu ve víře (1Tm 1,1–2)

Pokoj vám a milost, milí svatí. Otevíráme dnes novou knihu Bible, kterou budeme společně studovat v nedělních shromážděních i při středečním studiu Bible. Před námi je první list Pavla Timoteovi. Je to dopis, který je velmi praktický a postihuje snad všechny oblasti života církve. Je to jeden z důvodů, proč jsem tento list vybral – abychom se z Božího slova učili, co to znamená být Kristovou církví, abychom rozuměli tomu, jak funguje Kristova a proč některé věci děláme a jiné neděláme. První list Timoteovi se soustředí právě na tyto věci. To neznamená, že se v něm nesetkáme s evangeliem a s učením. Od začátku do konce je to list, který je postavený na evangeliu Ježíše Krista a skrz naskrz prosáknutý hlubokým učením, které z evangelia vychází – učením o Kristu, o Bohu, o spasení, o církvi, o zbožnosti v církvi, v rodině a ve vztazích, i o zbožnosti v zaměstnání. První list Timoteovi nepatří mezi velké listy, ale rozhodně zahrnuje rozmanitou škálu oblastí života křesťana. Je to živé a ostré slovo Boží, které nám má co říci jak do našich vlastních životů, tak do života našeho sboru. Budeme číst celou první kapitolu a potom se budeme zabývat prvními dvěma verši této kapitoly, Pavlovým úvodním pozdravem.

Pavlův list je adresován Timoteovi, který je v Efezu. Abychom skutečně dobře pochopili, co Pavel píše a proč to píše, musíme si připomenout některé věci, které se týkají církve v Efezu. Chtěl bych vás povzbudit, abyste si doma přečetli Skutky 18–20, kde se mluví o efezské církvi a o starších církve v Efezu.

Počátkem 50. let 1. st. Pavel skoro dva roky vyučoval Boží slovo Korintu, kde vznikla velká církev. Seznámil se tam s Priscou a Akvilou, kteří – stejně jako on – vyráběli stany. Společně s nimi Pavel odešel z Korintu do Efezu. V Efezu Pavel kázal v synagoze a Židé chtěli slyšet mnohem více, ale Pavel chtěl odejít do Jeruzaléma, proto jim řekl, že bude-li Bůh chtít, tak se vrátí. Když Pavel odešel, přišel do Efezu Apollos, vzdělaný Žid, který přesně učil o Kristu, ale znal jenom křest Janův. Jinými slovy, nevěděl, že byl seslán Duch svatý. Priska s Akvilou se ho ujali a důkladněji mu vysvětlili evangelium. Následně čteme ve Skutcích, že Apollos se vydal do Korintu:

• Bratří ho také povzbudili v jeho úmyslu vypravit se do Achaje a napsali tamějším učedníkům doporučující dopis. Když tam Apollos přišel, z milosti Boží velmi prospěl těm, kteří uvěřili. Ve veřejných rozhovorech překonával židy přesvědčivými důkazy z Písem, že Mesiáš je Ježíš. (Sk 18,27–28)

V tomto verši je velmi zajímavá zmínka o bratrech, kteří byli v Efezu. V Efezu byla církev, která zatím byla spojená se synagogou. Byli zde křesťané ze Židů a scházeli se společně s Židy v synagoze. Když se Pavel vrátil do Efezu (cca kolem r. 54), našel dveře otevřené ke kázání evangelia. Jeho výklad Písma byl tak radikální, že mohl kázat v synagoze jenom tři měsíce. Mnozí Židé se obrátili proti němu, trvali si na svém a veřejně tupili evangelium. Proto Pavel s učedníky odešel, a začal každý den kázat v sousedním domě, v přednáškové síni filozofa Tyranna.

• To trvalo dva roky, takže všichni obyvatelé provincie Asie mohli slyšet slovo Páně, židé i pohané. (Sk 19,10)

V Efezu došlo k velkému probuzení.

• A tak mocí Páně rostlo a rozmáhalo se jeho slovo. (Sk 19,20)

Výrobci a prodejci sošek pohanské bohyně, královny nebes, Artemis, začali přicházet o své zisky. To ukazuje, kolik lidí se začalo odvracet od model, uvěřilo v Krista a sloužili Bohu živému a skutečnému. Po třech letech Pavel Efez opustil. Po roce se znovu setkal se staršími církve v Efezu a povzbuzoval je:

• Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna. (Sk 20,28)

Ovšem kromě povzbuzení je také varoval – poslechněte si, co Pavel řekl starším v Efezu někdy kolem roku 58 po Kr., když se s nimi setkal v Milétu:

• Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu. (Sk 20,29–30)

První list Timoteovi je důkazem, že Pavlova slova nebyla jenom varováním, ale byla to také prorocká slova. Pojďme teď do listu Timoteovi a podívejme se trochu důkladněji na to, kdo všechno je adresátem tohoto listu.

I. Adresát

• Pavel, apoštol Krista Ježíše z pověření Boha, našeho Spasitele, a Krista Ježíše, naší naděje, Timoteovi, vlastnímu synu ve víře: Milost, slitování a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Pána. (1Tm 1,1–2)

Hned druhý verš dopisu nám říká, že hlavním adresátem listu byl Timoteus. Ale když si pozorně přečteme celý dopis, zjistíme, že skrze Timotea Pavel promlouvá k celé efezské církvi. Podívejte se na závěrečný pozdrav dopisu, kde je, v němž Pavel říká: „Milost s vámi.“ Milost s vámi? S kým Pavel mluvil? Komu Pavel psal? Nepsal snad Timoteovi? Proč ale potom říká, milost s vámi? Podobně se můžeme podívat na některé další výroky přímo z listu, které nám ukazují, že adresátem nebyl jenom samotný Timoteus, ale celá církev.

• Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. (1Tm 2,1–2)

A o několik veršů dále čteme:

• Chci tedy, aby se muži všude ve shromáždění modlili… (1Tm 2,8)

Timoteji, chci, aby se muži ve shromáždění modlili! A Timoteji:

• Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem… (1Tm 2,12)

Aha… „Ale Pavle, já jsem Timoteus, já nejsem žena – na mě nemusíš takhle hartusit.“ Skutečně to nevypadá, že tato slova jsou určená pouze Timoteovi. A podívejme se ještě o něco dále:

• Kdo chce být starším, touží po krásném úkolu. (1Tm 3,1)

Komu ta slova Pavel napsal? Nepochybně Timoteovi – a spolu s kvalifikací, která následuje, mu měla být návodem pro ustanovení nových starších v Efezu. To zjevně vyplývá z následujícího verše:

• Ale píši ti to pro případ, že bych se opozdil, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy. (1Tm 3,14–15)

Na druhé straně je naprosto zjevné, že Pavel promlouvá k mužům v efezské církvi, kteří chtěli vést Boží lid. Byli tam totiž někteří takoví, kteří učili falešným naukám – a zjevně nebyl nikdo, kdy by jim zavřel ústa. Kvalifikovaní starší, které ustanovil Pavel, když byl v Efezu a s nimiž se později setkal v Milétu byli buď pryč, nebo se z nich stali vlci.

• Když jsem odcházel do Makedonie, žádal jsem tě, abys dále zůstal v Efezu a nikomu nedovolil učit odchylným naukám … někteří se odchýlili a dali se na prázdné řeči. Chtějí být učiteli zákona a nechápou ani svá vlastní slova ani podstatu toho, o čem s takovou jistotou mluví. (1Tm 1,3.6–7)

Pavel napsal tento list v první polovině šedesátých let, tedy jenom nějakých šest až osm let potom, co odešel z Efezu. Během tak krátké doby se církev v Efezu změnila k nepoznání. Proto Timoteus zůstává v Efezu a dává do pořádku stádo, které bylo vlky rozehnáno. Timoteus byl v Efezu ještě o několik let později, když mu Pavel psal svůj druhý dopis. A po Timoteovi přišel do Efezu Jan, který podle tradice v Efezu také na konci prvního století zemřel.

V celém listě je řada osobních výzev Timoteovi, jako např. „toto ti kladu na srdce“ (1,18), „abys věděl, jak si máš počínat v Božím domě“ (3,15), „stížnost proti starším nepřijímej“ (5,19), „neustanovuj nikoho ukvapeně“ (5,22).

• Než přijdu, ujmi se předčítání, kázání, vyučování. Nezanedbávej svůj dar, který ti byl dán podle prorockého pokynu, když na tebe starší vložili ruce. … Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům. (1Tm 4,13–14.16)

• Proti staršímu člověku nevystupuj tvrdě, nýbrž domlouvej mu jako otci, mladším jako bratrům, starším ženám jako matkám, mladším jako sestrám, vždy s čistou myslí. (1Tm 5,1–2)

Je nepochybné, že Timoteus je hlavním adresátem Pavlova dopisu. Ale vedle toho nelze nevidět, že skrze něj Pavel promlouvá také k efezské církvi, promlouvá k jednotlivým skupinám lidí – ať již to jsou muži nebo ženy ve 2. kapitole, lidé, kteří chtějí vést Boží lid ve 3. kap., vdovy nebo starší v páté kapitole, či otroci nebo jejich páni v kapitole šesté. Timoteus měl být prodlouženou rukou apoštola Pavla a dopis, který je před námi, byl jeho osvědčením, jeho dokladem o tom, že jedná na základě apoštolského učení a v apoštolské autoritě. A toto je velmi důležitá věc moji milí, kterou musíme mít na paměti – jakákoliv autorita, kterou mají ti, kdo vedou Boží lid, musí být postavená na Božím slově. S Božím slovem stojí i padá. Jakmile je autorita v církvi odvozená od čehokoliv jiného než od Božího slova, je falešná autorita a jedná se o zneužití autority. Boží slovo je konečnou autoritou – je to slovo samotného Boha. A pro církev – jak pro život církve a její fungování, tak pro učení církve je Boží slovo nejenom finální autoritou, ale je jedinou autoritou, kterou máme, na které stavíme a na kterou se odkazujeme.

Timoteův mandát vyplývá ze slov, jimiž ho Pavel oslovuje v úvodu dopisu: „Timoteovi, vlastnímu synu ve víře…“ Timoteus strávil s Pavlem nějakých patnáct let. Je velmi pravděpodobné, že uvěřil díky Pavlově službě v Derbe. Je to důvod, proč ho Pavel nazývá svým synem ve víře. Nebyl Pavlovým synem podle těla – otcem Timotea byl pohan a jeho matkou Židovka Euniké, která se stala křesťankou. Proč tedy Pavel nazývá Timotea svým synem? Jednak je synem ve víře, což znamená, že je skutečným potomkem Abrahamovým, tedy člověkem víry a k víře přišel skrze službu Pavla. Podobně také Tita Pavel nazývá „vlastním synem ve společné víře“ (Tt 1,4). Křesťanům v Tesalonice Pavel psal jako svým dětem (1Te 2,7.11) a křesťanům v Galácii napsal, že je znovu v bolestech rodí.

Ale kromě této skutečnosti je zde myslím ještě druhá věc – Pavel chtěl zdůraznit, že Timoteus je někdo, kdo má jeho plnou důvěru. Timoteus doprovázel Pavla na jeho cestách, byl s ním i Efezu a z Efezu ho Pavel poslal do Makedonie (Sk 19,22). Křesťané v Efezu Timotea znali. Přesto měl Pavel potřebu zdůraznit, že Timoteus je jeho vlastní syn ve víře. Jako kdyby tím chtěl říct, že tady je někdo, komu stoprocentně věří, na koho se může plně spolehnout a kdo ho může cele zastoupit. Pavlův syn ve víře tak nemuselo – a pravděpodobně nebylo – jenom obecné označení vztahu mezi Pavlem a Timoteem, ale bylo to také duchovní pověření k práci v církvi v Efezu. Myslím, že tato souvislost ještě více vynikne, když se podíváme na to, jak sám sebe označuje Pavel v záhlaví dopisu Timoteovi:

II. Autor listu

• Pavel, apoštol Krista Ježíše z pověření Boha, našeho Spasitele, a Krista Ježíše, naší naděje, Timoteovi, vlastnímu synu ve víře. (1Tm 1,1–2)

Kdekoliv byla nějak zpochybněná autorita Pavla jako apoštola Ježíše Krista nebo bylo potřeba napravit nějaké věci a zdůraznit autoritu, která byla Pavlovi daná, tam začíná svůj dopis podobně, jako je to tady – Pavel, apoštol Krista Ježíše. Ukazuje tím, že jedná na základě autority, kterou obdržel od Ježíše Krista. Je to jedinečná autorita, která byla daná jenom Pánovým apoštolům. Je to autorita k položení základů pro církev, je autorita daná zjevením tajemství, které bylo skryté, ale nyní je odhalené, které se týká evangelia, které se týká církve, které se týká spasení pohanů, spasení z milosti skrze víru.

• Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. (Ef 2,20)

Apoštolové jsou základem stavby, my jsme tou stavbou a základ byl jednou provždy položen. Nyní na tomto základě stavíme, je to základ apoštolský a prorocký, který máme jednou provždy pevně a jasně zapsaný v Božím slově. Jsme na tom podobně jako Timoteus – naší autoritou je apoštolské zjevení, Boží slovo – stejně jako bylo autoritou pro Timotea. Proto Pavel mluví o tom, že je apoštol Ježíše Krista a je jím nikoliv z pověření lidí, ale z pověření Boha. Je Božím nástrojem, který si Bůh vybral k tomu, aby na něm ukázal svou slávu a aby skrze něj bylo rozšířeno evangelium do velké části římské říše. Nebyla to Pavlova zásluha, ale bylo to Boží pověření. A ačkoliv Pavel říká, běda mi, kdybych nekázal (1K 9,16), tak vzápětí, když mluví o tom, že se ve službě evangeliu napracoval víc než ostatní, dodává:

• … nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. (1K 15,10)

Pavel tady zdůrazňuje své pověření, nikoliv funkci nebo titul. Všimněte si, že nikdy neříká, já, apoštol Pavel, ale vždycky říká, já, Pavel, apoštol Kristův… Označení apoštol není titulem, ale je milostí, je darem, je funkcí a pověřením. A právě toto pověření vyzdvihuje v kontextu církve v Efezu. Ukazuje na to, že jeho pověření je od Boha a nyní pověřuje mladého (čtyřicátníka) Timotea, aby ho zastoupil a dal do pořádku rozbitou církev v Efezu.

Kromě toho v těch úvodních slovech Pavel také okamžitě prezentuje evangelium. Mluví o tom, že je apoštolem Krista Ježíše, tedy zaslíbeného Mesiáše (Mesiáš je z hebr. – v řečtině je to Kristus, česky Pomazaný). Pavel je služebníkem Pomazaného, tedy Krále, Krista. Toho, který vládne, toho, který byl zaslíben, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých. To jsou věci, které můžeme vidět za těmi slovy, kterými Pavel začíná svůj dopis. Je apoštolem Krista Ježíše, zaslíbeného potomka z rodu Davidova, zaslíbeného semena Abrahamova, zaslíbeného syna Evina, který rozdrtil ďáblovu hlavu. Na kříži Golgoty zrušil dlužní úpis, který svědčil proti nám, rukou psaný zápis ustanovení, která svědčila proti nám – zcela ho odstranil tím, že ho přibil na kříž. A Pavel k tomu dodává:

• Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství. (Ko 2,15)

Tento Mesiáš, tento Král je Ježíš. Věčný Boží syn na sebe vzal lidské tělo, a v lidském těle na sebe vzal naše hříchy, nechal na sebe dopadnout Otcův hněv, který se zjevuje z nebe proti našim nepravostem, zaplatil za naše hříchy svou smrtí na kříži. Tak nás vysvobodil ke službě živému Bohu. Proto apoštolové dosvědčili před židovskou veleradou:

• Ježíš je ten kámen, který jste vy, stavitelé, odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Sk 4,11)

Proto Bůh volá každého člověka pod nebem k tomu, aby činil pokání a věřil v Ježíše Krista. Kdo v něho věří, bude spasen, kdo nevěří, bude odsouzen. Tohle je význam toho, co to znamená, když Pavel píše, že apoštolem Krista Ježíše. Vyznává svého krále, svého Spasitele. A všimněte si, co ještě říká:

• Pavel, apoštol Krista Ježíše z pověření Boha, našeho Spasitele, a Krista Ježíše, naší naděje. (1Tm 1,1)

Pavel byl pověřen Bohem a Ježíšem Kristem. Bůh ho vyvolil ke službě už v životě jeho matky (Ga 1,15), Bůh ho vyvolil ke spasení před stvořením světa, Duch svatý ho usvědčoval z hříchu a Kristus ho nakonec zastavil na cestě do Damašku, kdy se mu zjevil, kdy ho oslepil, pokořil, zachránil, a povolal ke službě. A tady Pavel říká, že Bůh je náš Spasitel a Kristus je naše naděje. Není spásy než od Boha, vyznal prorok Jonáš v břiše velké ryby. Bůh je dokonalým zachráncem, a pokud by Bůh v otázce naší spásy neudělal všechno, nemohli bychom nikdy být spaseni. Ale Bůh udělal všechno:

• Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. (1J 4,9)

Kristus na kříži zvolal: „Je dokonáno!“ Udělal všechno pro naše spasení a nenechal nám nic, co bychom k tomu mohli přidat. Jediným naším podílem na spasení jsou naše vlastní hříchy, které Kristus přinesl na kříž. Proto všechna naše naděje směřuje k němu. On je prvorozený z mrtvých – protože vstal on, víme, že vstaneme i my. To je naše křesťanská naděje – není to sázka do loterie, buď anebo, ale je to jistota, která ještě není zjevná, kterou očekáváme. Jako první vešel do nebeské svatyně a my tam vcházíme spolu s ním – duchovně již jsme spolu s ním posazeni v nebesích, a až přijde ve své slávě, budeme proměněni a budeme s ním tam, kde je on, po pravici našeho nebeského Otce. Budeme se navždy těšit z jeho svaté přítomnosti, z jeho dobroty a lásky, budeme vystaveni dokonalému světlu jeho slávy, budeme poznávat a obdivovat jeho velikost, jeho moc, jeho nádheru, dokonalost spasení, které nám v Kristu zajistil. Vidíte moji milí, jak moc je Kristus naší nadějí? Ke komu bychom šli? Jenom on má slova věčného života, jenom on je život sám! Tyto věci nás vedou k závěrečné části našeho textu – je to znovu oslava našeho Boha a Pána Ježíše Krista:

III. Pozdrav

• Milost, slitování a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Pána. (1Tm 1,2)

Je to celkem standardní pozdrav, který v této nebo jenom velmi málo obměněné podobě najdeme ve většině Pavlových listů. Je to pozdrav, který upíná náš pohled na Pána Ježíše Krista, který nás odtrhává od nás samotných, od našeho sobectví a vede nás do Boží náruče, vede nás k milosti, slitování a pokoji. Jako milované děti nás vede k Otci, a jako pokorné a oddané služebníky nás vede k Pánu. V tomto pozdravu se završuje evangelium – milost, slitování a pokoj. To je základ evangelia. Spaseni jsme jenom z milosti. Milost je prostředkem našeho spasení. Když apoštolové a starší spolu s církví v Jeruzalémě řešili otázku vztahu Mojžíšova zákona ke křesťanskému životu, tady zda mají pohané zachovávat Mojžíšův zákon, Petr řekl na adresu pohanů:

• Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše. (Sk 15,11)

A Pavel v listu Efezským potvrzuje totéž, když říká:

• Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar. (Ef 2,8)

Milost, milosrdenství a pokoj – základ Kristova evangelia. Slovo milosrdenství – jak to je v ČSP i v B21 i v KRAL, je řecké slovo, které se dá přeložit jako milosrdenství nebo jako slitování. Poprvé se v Bibli o Božím slitování dozvídáme přímo z Božích úst – když se Bůh dal poznat Mojžíšovi. Hospodin sestoupil v oblaku na vrchol hory a Mojžíš zůstal stát před Ním a vzýval Hospodinovo jméno.

• Hospodin … zavolal: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích.“ (Ex 34,6–7)

Bůh je milosrdný, a to znamená, že nepřichází s trestem okamžitě, ale slitovává se a dokonce odpouští vinu a hřích. Milost se týká viníka, slitování nebo milosrdenství se týká ubožáka. To je přesně to, co z nás dělá hřích! Týká se člověka, který je na tom mizerně, zoufale, který se utápí v problémech, ve své mizérii a bídě. Boží milosrdenství vyvěrá přímo z Jeho dobroty a ukazuje nám, jaké je Boží srdce. Představte si, jak by svět vypadal, kdyby všechno fungovalo přesně podle zákona příčiny a důsledku. Jak by svět vypadal, kdybychom hned dostali všechno, co si zasloužíme? Jak by vypadal náš život, kdybychom museli nést všechny důsledky všech svých činů, slov i postojů? To by byl svět bez milosrdenství, bez Božího slitování. Jeremijáš v Pláči popisuje:

• Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. (Pl 3,22–23)

To je Boží slitování. Bůh zahrnuje člověka svou podporou, pomáhá mu, stará se o něj, oddaluje svůj soud, nedává okamžitě průchod svému hněvu, zjemňuje a zlehčuje dočasné důsledky hříchů, dává lidem prostředky, abychom byli schopní tyto důsledky unést. Bez Božího slitování bychom byli ztraceni. Timoteus potřeboval povzbuzení, proto ho hned v úvodu Pavel zdraví pozdravem pokoje, milosti a slitování. Hned od začátku směřuje Timoteovu mysl k Boží dobrotě, k Boží velikosti, ke spasení, které máme v Kristu. Přináší mu pozdrav pokoje od Boha Otce – a to je velké ujištění, protože tím říká Timoteovi, že je nejenom jeho vlastním synem ve víře, ale především že je synem svého nebeského Otce, je Božím dítětem. Uprostřed problémů, v církvi, která se odklání od zdravého učení a zdravého jednání, mezi lidmi, kteří hledají moudrost v rodokmenech a lidských bájích, kteří tráví svůj čas neplodným hloubáním (1Tm 1,4), uprostřed těch, kteří svádějí démonskými naukami, potřeboval Timoteus slyšet povzbuzující slova o tom, že je Božím dítětem, že má Otce v nebesích, který je milostivý, slitovný a zahrnuje své děti pokojem.

Je to pohlazení duše, které potřebujeme všichni, kdo patříme Kristu, je to ujištění o spasení i o naší naději. Křesťané, Bůh vás miluje! Dal za vás svého jediného Syna a spolu s ním nám daroval všechno – milost, milosrdenství i pokoj. A nyní nás ujišťuje, že jsme jeho dětmi. Jestliže věříte ve vzkříšeného Pána, potom máte dokořán otevřený přístup k Otci v nebesích. A pokud nejste křesťané, musíte činit pokání a uvěřit v Ježíše Krista. Pavel sám byl rouhač a násilník, ale došel slitování a dosáhl věčného života. Tím ukazuje, že je tady naděje pro každého, kdo se pokoří před Bohem, vyzná své hříchy a uvěří v Krista Ježíše, našeho Pána. Timoteus, stejně jako my, potřeboval slyšet ujištění o Boží lásce a slitování. Potřeboval ujistit o tom, že je Božím dítětem, aby se nebál úkolu, který byl před ním. A aby ho posílil ještě víc, připojuje Pavel ještě slova o Kristu, který je Pánem. Jestliže Bůh je Otec, my jsme děti, jestliže je Pánem, jsme služebníci. Jsme-li děti, jsme milované děti, jsme-li služebníci, jsme poslušní služebníci, kteří ochotně a rádi plní Boží vůli.

Ať již je úkol, který je před námi jakkoliv těžký – a Timoteus měl před sebou opravdu těžký úkol, což uvidíme, jak budeme postupně procházet tímto listem – měl dát do pořádku církev, která byla rozbitá učením nerozumných lidí, kde byly v nepořádku vztahy mezi lidmi, kde nefungovaly rodiny ani církev, kde se jedni povyšovali nad druhé, kde byli lidé, kteří sváděli démonskými naukami – Timoteus měl takové umlčet, vést církev k modlitbám a k řádu, ženy k poddanosti svým mužům, muže k obětavé službě svým rodinám i svému sboru, měl ustanovit starší, postarat se o zajištění osamocených vdov, dávat pozor na své učení i na své jednání, aby posloužil ke spasení nejen sobě, ale i ostatním… Jenom tento stručný výčet některých věcí se nám může zdát naprosto nesplnitelný. Proto Timoteus – a my s ním – potřeboval povzbuzení. Potřeboval vědět, že má Pána, který je v nebesích, odkud vládne jako Pán všemu – na nebi i na zemi. On je Pán. On je náš Pán. Náš vládce, náš král, Kristus je náš vykupitel, tedy náš majitel a my jsme jeho poslušní služebníci. Když on dává úkol, dává spolu s ním také sílu a prostředky k jeho naplnění. On se nebude zodpovídat nám, ale my jemu, protože on je Pán. Přijde den, kdy se před jménem Ježíšovým skloní každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí a:

• … k slávě Boha Otce každý jazyk vyzná: Ježíš Kristus jest Pán. (Fp 2,11)

Proto Pavel zdraví Timotea tímto pozdravem: „Milost, slitování a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Pána.“ Je to dobrý pozdrav, kterým bychom se měli navzájem povzbuzovat i my. Upíná náš pohled ke Kristu, ke spasení z milosti, k evangeliu.

Timoteus zůstal v efezské církvi a dostal nadlidský úkol – k jeho naplnění potřeboval sílu od Boha. Nás Pán postavil do dnešní společnosti – mezi nevěřící kolegy a spolupracovníky, mezi nevěřící přátele a příbuzné. Povolal nás do země, která je v temnotě hříchu, abychom zde byli svědectvím o jeho milosti, o jeho dobrotě a slitování, abychom přiváděli druhé k Otci a uváděli do poddanství každou mysl, která se v pýše pozvedá proti Bohu, aby byla poslušná Kristu. To je nadlidský úkol. K tomu potřebujeme sílu od Boha, který je naším Spasitelem, který je naším Otcem, potřebujeme milost, slitování i pokoj od Krista Ježíše, který je naší nadějí i naším Pánem.

• Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen. (1Tm 1,17)