Vytrvalá víra (Žd 10,32-39)

Náš dnešní text nás vyzývá, abychom si v období pronásledování zachovali vytrvalou víru. To je téma, o kterém se těžko mluví, protože asi nikdo z nás nikdy nezažil nic, co by se dalo oprávněně nazývat „pronásledováním“ pro víru. Ovšem, většina z nás zažila situace, kdy jsme museli čelit výčitkám či odmítnutí, když někdo zjistil, že věříme v Krista. Různí lidé o mně občas rozšiřovali lži a pomluvy. Několikrát mě dokonce někteří chtěli odstranit z mého postavení pastora.

Nikdy jsem ale pro svou víru nebyl bit, mučen nebo zavřen do vězení. Nikdy mi nebyl proto, že vyznávám Krista jako Pána, zabaven majetek ani jsem nebyl zbaven možnosti kontaktu s rodinou. To nejspíš platí také o většině z vás. Pastor, který doopravdy zažil pronásledování na vlastní kůži, by na toto téma mohl kázat mnohem přesvědčivěji než já.

Další důvod, proč se na tyto verše obtížně káže, spočívá v tom, že američtí křesťané si celá léta nechávali podsouvat nesprávné pojetí křesťanského života, které zdůrazňuje přínos víry pro tento život. Říká se nám: „Bůh vám nabízí plán pro život v hojnosti! Důvěřujte Ježíši a on vám pomůže překonat všechny vaše problémy a užívat si života naplno!“ Ježíš je inzerován jako řešení čehokoli od snižování nadváhy přes úspěch v podnikání až po šťastné manželství. Náborový slogan říká, že přijetím Krista si zajistíte to největší štěstí v tomto životě.

Být pronásledován a přijít o hmotný majetek a možná i o život – to s tímhle poselstvím tak nějak neladí! Většina z nás se neupsala na ten plán s pronásledováním, ale na ten s prosperitou. Když nás potkají těžké zkoušky, rozhněváme se na Boha a možná si i řekneme:

„Jestli se mnou hodlá zacházet takhle, tak ho následovat nebudu! O těžkostech, pronásledování a utrpení v tom kontraktu, pod který jsem se podepsal, nic nestálo!“

Jak jsme jen mohli zabloudit tak daleko od biblického obrazu křesťanského života?

Často je popisován jako zápas či boj (Ef 6,10-20; 2Tm 2,3; 4,7), což ani jedno není příjemné. Řada oddílů nás připravuje na to, že přijdou soužení a zkoušky (J 16,33; 2Tm 1,8; 1Pt 4,12). Život v hojnosti, který Ježíš sliboval, nemá nic společného se životem bez problémů, ale spíš s tím, že uprostřed soužení můžeme mít jeho radost. Jasně řekl, za jakých podmínek ho člověk může následovat: zapřít sám sebe a brát na sebe denně svůj kříž (Lk 9,23). Kříž nebyla poněkud nepříjemná okolnost – byl to nástroj pomalého, smrtelného mučení!

Náš oddíl následuje vzápětí za příkrým varováním před odpadnutím (10,26-31). Stejně jako v případě příkrého varování ve verších 6,4-8 autor v následujícím textu o svých čtenářích předpokládá jen to nejlepší. Povzbuzuje je prohlášením, že ví, že neodpadnou od Krista, ale že vytrvají ve víře navzdory jakýmkoli těžkostem, které je čekají. Autor ukazuje, jak získat víru, která vytrvá v každé zkoušce, ale zvlášť v pronásledování. Máme-li jako křesťané obstát, musíme se naučit uplatňovat to, co nám říká o víře, která vytrvá: Aby naše víra vytrvala ve zkouškách, musíme pamatovat na to, jak v minulosti jednal Bůh, soustředit se na to, abychom v přítomnosti plnili jeho vůli, a vyhlížet naplnění jeho slibů v budoucnosti.

Než se pustíme do našeho textu, možná bude dobré na úvod připomenout ještě jednu věc. U našeho textu nám může jako užitečné pozadí posloužit Ježíšovo podobenství o rozsévači (Mt 13,3-23; Mk 4,3-20; Lk 8,5-15). Ježíš popisuje Boží slovo jako semeno, které je rozséváno a může přitom padnout na čtyři druhy půdy. Část setby padne podél cesty, kde ji sezobají ptáci, takže nikdy nevzklíčí a neujme se. Tato půda představuje nevěřící, kteří evangelium slyší, ale nechápou ho nebo mu nevěří. Jiná zrna padnou na kamenitou půdu, kde není dost hluboká vrstva prsti. Rychle vyraší, ale protože nemají žádné pořádné kořeny, rychle uschnou. Tato půda představuje ty, kdo Boží slovo slyší, a okamžitě je s radostí přijímají, Ale když přijde pronásledování nebo soužení, rychle odpadnou. Třetí druh půdy je zarostlý trním. Zrno vyraší, ale trní, které představuje starosti, bohatství a potěšení tohoto života (Lk 8,14), slovo udusí, takže nepřinese žádnou úrodu. Čtvrtý druh půdy je dobrá, úrodná země, která představuje ty, kdo slovo slyší, chápou a přijímají a kdo vytrvale nesou úrodu (Lk 8,15).

Nakolik tomu rozumím, pouze čtvrtý druh půdy představuje skutečné věřící, kteří „věří a dosáhnou života“ (Žd 10,39). Jak ti, které představuje kamenitá půda, tak ti, které představuje trnitá půda, se po určitou dobu hlásí k víře, ale nakonec „odpadají a zahynou“.

Jinými slovy skutečná spásná víra obstojí ve zkouškách a přináší plody. Úroda bude různě veliká (Mt 13,23: „jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou“), ale v každém případě bude možno pozorovat projevy proměněného srdce. I praví věřící mohou pod tlakem okolností selhat – jako Petr, když zapřel Ježíše. Každý věřící denně zápasí s hříchem, a ne vždy vítězně. Pokud ale Bůh proměnil jeho srdce a pokud zůstává „ve kmeni“, a tudíž jím může proudit Boží zachraňující život, bude činit pokání, vytrvá ve víře a ponese „úrodu k věčnému životu“.

1. Aby naše víra vytrvala ve zkouškách, musíme pamatovat na to, jak v minulosti jednal Bůh (10,32-34).

„Dřívějšími dny“ myslí autor dobu krátce poté, co tito židovští křesťané uvěřili. Autor jim připomíná, jak v této době navzdory určitým velmi obtížným okolnostem jednal Bůh v jejich životech. V podstatě říká: „Tenkrát jste si vedli dobře, takže jestli na vás teď nebo někdy později uhodí pronásledování, taky to nějak vydržíte.“ Připomíná jim tři věci, které o nich platily, když byli čerstvými věřícími, a které platí o všech věřících:

A. Musíme pamatovat na to, jak nás Bůh osvítil novým, zbožným pohledem na život.

Písmo popisuje nevěřící jako lidi duchovně slepé, kteří nejsou schopni spatřit „světlo evangelia slávy Kristovy“. Bůh, který jediný je schopen svým příkazem způsobit, aby ze tmy zazářilo světlo, „osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově“ (2K 4,4.6). Dokud nám Bůh neotevřel oči, neviděli jsme ani to, že potřebujeme Spasitele. Mylně jsme se domnívali, že jsme dost dobří, abychom se do nebe dostali svou vlastní spravedlností. Neměli jsme ani tušení, jak strašné jsou naše hříchy a jak svatý je Bůh.

Nedoceňovali jsme skutečnost, že Boží Syn za nás dal na kříži sám sebe, aby zaplatil za naše hříchy. Ale tehdy, když jsme ještě byli ponořeni v temnotě, nám Bůh ve své milosti otevřel oči. Spolu s Johnem Newtonem, bývalým obchodníkem s otroky, který se obrátil ke Kristu, můžeme zpívat: „Když tmou jsem bloudil, vzal mou dlaň a dal mým očím zřít!“

Připomínám ovšem, že i ti, kdo odpadli, byli do určité míry osvíceni, a přece nebyli doopravdy spaseni (6,4). Člověk může vládnout rozsáhlými teologickými znalostmi, a přece být ztracen! Jsou učenci, kteří celý svůj život zasvětili studiu Bible a psaní moudrých knih, nikdy však nečinili pokání ze svých hříchů a neuvěřili v Krista jako ve svého Spasitele. Jsou „osvíceni“, ale směřují do věčné záhuby.

B. Musíme pamatovat na to, jak jsme ve víře nalezli novou radost, která nezávisí na okolnostech.

Přijít ke Kristu je něco jako se zamilovat. Pán kárá členy efezské církve, že ztratili svou počáteční lásku. Říká jim, aby se rozpomněli, odkud poklesli, a aby činili pokání (Zj 2,4-5). Stejnou překypující radost poznali i tito židovští křesťané, když v Krista uvěřili. Netrvalo dlouho a přišly na ně těžké zkoušky, které autor popisuje jako „mnohý zápas s utrpením“. Od řeckého slova přeloženého jako „zápas“ je odvozeno slovo „atlet“. Bylo to něco jako naostro bojovaný atletický zápas, v němž se satan snažil jako trofej ukořistit jejich duše. Někteří z nich „byli před očima všech uráženi a utiskováni“.

Slovo přeložené výrazem „před očima všech“ (KMS, NBK: „veřejně vystavováni“) je příbuzné s řeckým slovem pro divadlo (srovnej KR). Jak asi víte, když někdo ze silně židovské rodiny přijme Ježíše jako Mesiáše, často se ocitne ve středu pozornosti – jako terč výsměchu a odmítnutí ze strany rodiny i všech přátel.

Někteří z těchto židovských křesťanů se dostali do vězení. Ti, kteří zůstali na svobodě, uvězněné podporovali, byli s nimi solidární a veřejně se k nim hlásili. Pravděpodobně je navštěvovali a přinášeli jim potraviny a ošacení, protože věznice v té době vězňům tyto potřeby neposkytovaly. Někteří přišli o všechen majetek, ať už tak, že jim ho zabavili nepoctiví úředníci, nebo tak, že dav z jejich domů ukradl všechny cennosti, načež je srovnal se zemí.

Ovšem to nejvýznamnější slovo ve verši 10,34 je s radostí! Nepřihlíželi ztrátě svého majetku jen s chmurnou odevzdaností; přijali to s radostí! Mnozí dnešní křesťané by nad takovou nespravedlností zuřili a podávali by žaloby o náhradu škody plus odškodné za citovou újmu! Ale tihle noví věřící měli z toho, že znají Krista, tak nezměrnou radost, že zatímco dav rozkrádal a drancoval jejich majetek a bořil jim domovy, oni zpívali chvalozpěvy. Nebyli to věřící, které by představovala skalnatá nebo trnitá půda!

C. Musíme pamatovat na to, jak se radikálně změnily naše životní priority a zaměření.

Tyto verše ukazují čtyři oblasti, ve kterých tito noví věřící prožili zásadní změnu v tom, čeho si cenili a o co jim v životě šlo. Pokud se v duchu vrátíte ke svému vlastnímu obrácení, měli byste být schopni se s nimi ztotožnit.

1) Změnilo se to, že místo časných hodnot získaly na vašem žebříčku prioritu věčné hodnoty.

Jediný důvod, proč mohli s radostí přijímat zabavení majetku, byl ten, že věděli, že mají „bohatství lepší a trvalé“. Měli „poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou“ (Mt 6,20). Věděli, že Ježíš odešel, aby pro ně připravil místo, kde budou navěky přebývat s ním, a že se opět vrátí, aby je tam vzal s sebou (J 14,2-3). I když tedy bylo bezpochyby těžké přijít o všechen pozemský majetek, jejich soustředění se posunulo od časných věcí k věčným.

V roce 1986 jsem kázal na První list Korintským a dostal jsem se k verši 15,19, kde Pavel korunuje své argumenty pro zmrtvýchvstání těmito šokujícími slovy: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ Ten verš ve mně hlodal. Říkal jsem si: „Opravdu to můžu tvrdit?“ Díky tomu, že jsem křesťanem, se mám docela dobře.

Mám báječnou ženu a děti. Můžu studovat a vyučovat Boží slovo a ještě za to dostávám zaplaceno. Po celém světě mám spoustu bratrů a sester. Vím, že jsou mi odpuštěny hříchy. A až tenhle život skončí, navrch mě ještě jako bonus čeká nebe! Tomu říkám terno!

Jenže Pavel říká: „Jestli nebe není, jestli všechno, co je, je jenom tenhle život tady, tak je to k smíchu, být křesťanem!” Proč se nechat zesměšňovat? Proč plýtvat penězi? Proč utrácet tenhle krátký život službou Bohu? Proč si odpírat hříšné rozkoše? Proč se namáhat žít pro někoho jiného než pro sebe sama? To už je lepší jíst a pít, protože zítra můžeme umřít.

Křesťan ale ví, že tenhle život není všechno, co je. U křesťanů stojí na žebříčku priorit věčné hodnoty výše než časné.

2) Změnilo se to, že vám přestalo záležet na tom, co si o vás myslí druzí, a začalo vám záležet na tom, co si o vás myslí Bůh.

Tito noví věřící trpěli „tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni“. Proč to snášet? Proč prostě nejít s proudem? Proč se nesmát stejným sprostým vtipům jako všichni? Proč se nezařadit mezi ostatní? Protože nyní jim nešlo o to, aby se líbili lidem, ale aby dělali radost Bohu, který zkoumá srdce (1Te 2,4; Žd 10,38: „v tom nenajdu zalíbení“). Lidé ve světě žijí pro uznání od druhých. Chtějí, aby je lidé měli rádi a proto se soustřeďují na to, aby působili dobrým dojmem. Ale ti, které z hříchu vysvobodil ukřižovaný a vzkříšený Spasitel, žijí pro to, aby se zamlouvali jemu.

3) Změnilo se to, že jste přestali dávat na první místo sami sebe a místo toho dáváte přednost Bohu a druhým lidem.

Každý nevěřící žije sám pro sebe. Jsme od přírody zaměření na sebe. Pokud tím, že někomu pomůžeme, můžeme něco získat, uděláme to. Ale naším celoživotním cílem je být šťastní a dostat se dopředu, i když to občas znamená šlápnout někomu na patu nebo na hlavu.

Křesťané se ovšem snaží milovat Boha a ostatní (dvě největší přikázání). Křesťané se přestávají soustřeďovat na sebe a všímají si potřeb druhých (zlaté pravidlo). A tak tito židovští věřící stáli při uvězněných. Byli ochotni se podílet na utrpení těch, se kterými se zacházelo nespravedlivě.

4) Změnilo se to, že už nepožadujete, aby byl Bůh „fér“, ale přijímáte jeho svrchovanou vůli.

Nevěřící chtějí, aby k nim byl Bůh „fér“, protože si myslí, že si takové zacházení zaslouží. Nechápou, že kdyby jim Bůh dal, co si zaslouží, už by dávno byli v pekle! Když je potká neštěstí, začnou Bohu spílat a stěžují si: „To není fér! Něco takového jsem si nezasloužil!“ Všimněte si, že někteří z těchto čerstvě obrácených židovských věřících byli uvrženi do vězení, a jiní ne. Bůh má se svými lidmi, pokud jde o pronásledování a utrpení, různé záměry.

Nemáme právo pochybovat o jeho moudrosti či spravedlnosti, když se rozhodne na nás seslat zkoušky a jiné věřící před nimi nechá uniknout. Pokud jsme my sami mezi těmi, kdo neleží v nemocnici ani nejsou pro svou víru zavřeni ve vězení, měli bychom navštěvovat ty, kdo tam jsou a být jim oporou (13,3). Pokud zkoušky přijdou na nás, měli bychom se podřídit Božímu jednání, a důvěřovat mu, že ve všem působí k našemu dobru.

První způsob, jak ve zkouškách vytrvat ve víře, je tedy ten, že si budeme připomínat, jak Bůh v našich životech jednal v minulosti. Pamatujme na to, jak nás Bůh zachránil a otevřel nám oči, na nově objevenou radost z toho, že známe Krista, na to, jak nás věrně provázel všemi zkouškami, a na to, jak obrátil náš život vzhůru nohama. Nezapomínat na tyto věci nám pomůže vírou obstát ve zkouškách přítomnosti.

2. Aby naše víra vytrvala ve zkouškách, musíme se soustředit na to, abychom v přítomnosti s důvěrou plnili Boží vůli (10,35-36).

Autor uvádí dvě stránky této věci:

A. Abychom v přítomnosti plnili Boží vůli, nevzdávejme se své smělé důvěry v Krista (10,35).

Autor nemluví o důvěře v sebe, ale o důvěře v Krista. Často jsem slyšel křesťany někomu říkat: „Musíš si věřit!“ To je světská idea, ne biblická! Důvěřujeme Bohu (2K 3,5). Toto je počtvrté (a naposledy), co autor toto slovo („odvaha“; KMS, NBK: „smělá důvěra“) používá. Ve verši 3,6 nás napomíná, abychom si až do konce zachovali „smělou jistotu“ a radostnou naději. Ve verši 4,16 nás vybízí, abychom přistoupili „směle“ k trůnu milosti. Ve verši 10,19 nám znovu připomíná, že se „smíme odvážit“ vejít do svatyně, protože Ježíš obětoval svou krev. Je zřejmé, že naše důvěra se opírá o Ježíše a jeho krev, kterou za nás prolil, a nespoléhá se na nic, co by bylo v nás. Znamená udržovat si a dosvědčovat spolehlivou jistotu o pravdivosti evangelia tváři v tvář pronásledování a zkouškám.

Takováto důvěra je základem spásné víry, a proto bude bohatě odměněna: nebem a věčnou slávou spolu s Kristem. „Bohatá odměna“ v 10,35 znamená totéž, co „to, co bylo zaslíbeno“ v 10,36. Obojí se vztahuje k Božímu slibu věčného života.

B. Abychom v přítomnosti plnili Boží vůli, vytrvejme v poslušnosti, zvláště když vás okolnosti tlačí ke kompromisu (10,36).

Autor dále vysvětluje: „Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno.“ Boží vůlí jsou míněna jeho mravní přikázání a priority, jak je zjevuje ve svém slově. Pod tlakem zkoušek člověk snadno začne obhajovat mravní kompromisy. Ve verši 10,7-9 citoval autor Žalm 40, aby ukázal, že Ježíš přišel splnit Otcovu vůli – totiž dát se ukřižovat. To nebyla legrace! Satan Ježíše pokoušel, aby se tomu vyhnul: „Stačí, abys mne uctíval, a já ti dám všechny království tohoto světa!“ (Mt 4,8-9; srovnej 16,21-23). „Není třeba, abys na sebe bral hřích a trpěl za ně!“ Ježíš ale všem pokušením ke kompromisu odolal a s vytrvalou poslušností plnil Boží vůli, i když to pro něj znamenalo strašlivou smrt. I my bychom měli vytrvale poslouchat Boha, i kdyby to mělo znamenat utrpení či pronásledování.

Když projdete utrpením, obdržíte spasení, které vám Bůh slíbil. Tato závěrečná část verše 10:36 ukazuje do budoucnosti:

3. Aby naše víra vytrvala ve zkouškách, musíme vyhlížet naplnění Božích slibů v budoucnosti (10,37-39).

Autor spojuje narážku na Izajáše 26,20 s citací z Abakuka 2,3-4. Přitom pro účely svého užití poněkud upravuje její větosled. Hebrejský originál Abakuka 2,4 je přeložen takto: „Pozor na opovážlivce [„ten, kdož se zpíná“ (KR)]; není v něm duše přímá. Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.“ Rozdíl mezi hebrejským a řeckým zněním lze vysvětlit buď dnes již nedochovaným různočtením v hebrejském textu, z něhož tvůrci Septuaginty vycházeli, nebo tím, že v překladu řešili tento verš opisným výkladem. Philip Hughes vysvětluje: „Nesrovnalost mezi ‚kdo by odpadl‘ zde a ‚kdo se vzpíná‘ v hebrejském originálu Abakuka 2,4 není zásadní, protože ten, kdo odpadá, je právě ten, kdo se vzpíná ve své soběstačnosti, a proto nevidí svou potřebu trpělivě vytrvat v důvěře.“ (P. Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 436.)

Autor zde pro zdůraznění opakuje stejné myšlenky, které už vyslovil nebo alespoň naznačil nejméně jednou.

A. Vnímat čas a věčnost z Božího hlediska (10,37).

„Vždyť už jen ‚docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se.‘“ Onen „docela krátký čas“ je docela krátký z Božího hlediska, ne z našeho. V původním kontextu Izajáše 26,20-21 povzbuzuje Bůh judský lid, který ohrožovali nepřátelé, aby „chviličku“ vydržel, než jej vysvobodí a nad jeho nepřáteli vykoná soud. Jde o to, že ve srovnání s věčností nebeských radostí je náš nynější život pouhá „chvilička“. To proto může Pavel označit své nespočetné zkoušky jako „krátké a lehké soužení“, které „působí přenesmírnou váhu věčné slávy“ (2K 4,17). Abychom vírou dokázali vytrvat v nynějších zkouškách, potřebujeme se na svůj život dívat z Božího hlediska – z hlediska věčnosti.

B. Žít ze dne na den vírou (10,38).

Křesťanský život není sprint na sto metrů. Je to maratón. Boží spravedliví – ti, které prohlásil za spravedlivé pro víru v Krista (Ř 1,17; Ga 3,11) – jsou živi z víry. Spásná víra není záležitost jednorázového rozhodnutí, ale trvalého, každodenního spoléhání na Boží slib spasení v Kristu. Petr trpícím křesťanům připomínal: „Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase“ (1Pt 1,4-5, zdůrazňuji já).

Často potkávám křesťany, kteří žijí ze svých pocitů, a ne z víry v Krista. Máme s Kristem žít stejně, jako jsme ho přijali: milostí skrze víru (Ko 2,6 NBK; Ef 2,8-9). Naším cílem by mělo být, abychom mu dělali radost, jak nám zanedlouho řekne autor Listu Židům: „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu“ (11,6). Nedůvěřovat Bohu znamená nazývat ho lhářem a pochybovat o bezúhonnosti jeho charakteru. Pravá víra vytrvá v náročných zkouškách. Falešní věřící odpadají a zahynou.

C. Podřídit styl svého nynějšího života věčným skutečnostem (10,39).

Autor vyjadřuje přesvědčení, že on sám i jeho čtenáři nepatří „k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou života [doslova: „věří k získání duše“ (NBK)].“ V podstatě říká: „Ať váš způsob života odráží Boží hrozbu věčného zavržení a vaši víru v jeho slib věčného života.“ Měli bychom žít tak, že kdyby Boží sliby ohledně nebe nebyly pravdivé, bylo by bláznovství tak žít. Pavel řekl: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena“ (Ř 8,18). Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, politujte nás! Ale pokud peklo a nebe existují, je víra v Boží zaslíbení jediným možným způsobem, jak žít.

Závěr

Nakládejte se svým časem, se svými penězi i s celým svým životem podle toho, že to, co Bůh slíbil v evangeliu, je pravda. Pamatujte na to, jak Bůh jednal ve vašem životě v minulosti, když jste uvěřili v Krista. Žijte stejným způsobem i nyní, protože víte, že v Kristu máte lepší a trvalejší vlastnictví, než jste kdy měli na této zemi. Zaměřte se na to, abyste v přítomnosti jednali podle Boží vůle, zvlášť ve zkouškách, když jste v pokušení dělat kompromisy.

Vyhlížejte naplnění Božích slibů v budoucnosti. Žijte ve vytrvalé víře v Boha, a on vás provede každou zkouškou.

Otázky k diskuzi

1. Někteří křesťané neprožili dramatické obrácení. Jak na sebe mohou vztáhnout první bod?

2. Myslíte, že církev v Americe7 klade příliš velký důraz na přínos evangelia pro přítomnost a nedostatečný na jeho přínos pro věčnost? Jaký to má vliv na naše vnímání utrpení?

3. Někteří křesťanští poradci křesťanům doporučují, aby svůj hněv vyjádřili slovy, když mají dojem, že s nimi Bůh nejedná poctivě. Je to moudré? Proč ano, proč ne?

4. Jak by to změnilo váš život, kdybyste žili s výhledem na věčnost? Co by mělo být ve vašem životě jinak vzhledem k tomu, že nebe je skutečné?