Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace
Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)
Nyní jsme dokončili podrobnou exegezi prvních sedmi veršů 13. kapitoly listu Římanům a bylo důležité se do této práce pustit. Nemůžete dospět k poznání učení nebo nauky, pokud nemáte jasno ohledně toho, co přesně apoštol říká. Nyní tedy přejdeme k úvahám o učení, které nám zde apoštol předkládá. Toto učení je nanejvýš důležité, protože apoštol se zabývá celou otázkou vztahu křesťanů, mužů a žen, ke státu a k zákonům země, v níž zrovna žijí.
Je to téma, které se v Písmu neobjevuje příliš často, a proto je tato pasáž jakýmsi locus classicus, pokud jde o tuto problematiku. A právě proto se těmto veršům čas od času v dlouhých dějinách církve věnuje taková zvláštní pozornost.
Když si přečtete dějiny církve, zjistíte, že Boží lid, pokud byl ve svém smýšlení a pohledu skutečně duchovní, musel často velmi pečlivě zvažovat učení tohoto oddílu kvůli obtížím, jimž čelil ve státech, ve kterých žil. Je zřejmé, že to platilo pro první křesťany, a v tomto dvacátém století se to opět stává důležitým tématem, a to jak ve vyspělých zemích, tak v mnoha mladých, rozvíjejících se zemích. Křesťané jsou v důsledku toho nuceni o tomto oddíle uvažovat častěji než jednou za několik staletí. Fašismus, nacismus a další učení získávají v myslích vládců a správců různých zemí převahu a zdá se mi, že pokud bude svět pokračovat v dosavadním vývoji, bude vztah křesťana ke státu stále důležitějším tématem.
V této církvi se k nám připojili lidé, kteří již museli čelit tomuto učení kvůli situacím, které nastaly v jejich zemích. Byli na místech, kde došlo ke vzpouře a revoluci a kde se všechno změnilo, takže se jako křesťané museli rozhodnout, jaký k tomu všemu mají zaujmout postoj a co s tím mají dělat. A kdo ví, zda my všichni nebudeme muset v následujících letech různými způsoby čelit právě těmto otázkám.
První zásadou, která musí upoutat naši pozornost, je vztah křesťanů ke světu, v němž se nacházejí. Jak jsem již naznačil, někteří lidé mají tendenci si myslet, že když se stali křesťany, už se jich život tohoto světa netýká a mohou se z něj tak či onak vyvázat. Nyní je tato záležitost velmi důležitá, protože jsme stále v tomto světě a jsme součástí jeho života. Nejsme ze světa v duchovním smyslu, ale jsme z něj prakticky ve všech ostatních smyslech – a právě zde se často objevují potíže.
Řeknu to takto: skutečnost, že jsme se stali křesťany, neznamená, že to, co můžeme nazvat „přirozenými řády“, bylo zrušeno nebo odstraněno. A zde mám na mysli nejen náš vztah ke státu, ale i takové otázky, jako je manželství nebo to, že jsme muž a žena. Vezměme si Pavlova slova v 1. listu Timoteovi 2. Apoštol tam Timoteovi připomíná, aby učil ostatní, že ačkoli je pravda, že z hlediska spasení už neexistuje muž a žena, stále existuje rozdíl, a to i v církvi. Skutečnost, že se staneme křesťany, neznamená, že by se odstranily rozdíly v relativním postavení mužů a žen. „Učit ženě nedovoluji“, říká Pavel. Proč to říká?
Lidé se často snaží vysvětlit Pavlova slova tím, že Pavel byl omezen okolnostmi a kulturou své doby, zejména mezi pohany. To však nestačí. Apoštol zde vyslovuje princip, který platí už od dob pádu. V 1 Timoteovi 2,14 Pavel poukazuje na to, že to byla žena, kdo první padl, a kvůli tomu, jak říká, nese určité důsledky. Které to jsou, si můžete přečíst v knize Genesis.
To je to, co mám na mysli, když mluvím o přirozených řádech. V životě existují základní vztahy, které jsou stanovené v Písmu, a to, že se staneme křesťany, na nich nic nemění. Takže manželství a vztah manžela a manželky, muže a ženy, vztah rodičů a dětí, práce a tak dále se nezměnily jen proto, že jsme se stali křesťany. Ale proč tomu tak je?
Odpověď zní: protože toto je Boží svět. Bůh ho stvořil, stvořil muže a ženu, stvořil všechno; a to, že padl, neznamená, že přestal být Božím světem. Bůh ho stále udržuje. Stále „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Mt 5,45). Jinými slovy, musíme si dávat velký pozor, abychom nikdy neřekli, že Bůh opustil svět kvůli hříchu. Ve skutečnosti musíme být pozitivní: Božím záměrem je obnovit svět nejen do původního stavu, ale do něčeho, co bude ještě slavnější.
Nikdy nesmíme zapomínat, že Boží plán vykoupení se vztahuje na celý vesmír. Tím samozřejmě nemyslím, že budou spaseni všichni. Říkám tím, že vykoupí celý vesmír. To je jasně řečeno v listu Efezským 1,10: „že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.“ To je Boží záměr. Svět nebude ponechán napospas ďáblu. Ne, ne; celý vesmír bude obnoven do stavu dokonalosti. A právě proto se my, křesťané, nesmíme stahovat ze světa.
Nebo to řeknu takto. Pán Ježíš Kristus není jen osobním Spasitelem všech, kdo v něj věří, ale je Pánem vesmíru. Na to nesmíme nikdy zapomínat. Existuje vážné nebezpečí, že se na své spasení budeme dívat tak subjektivně a osobně, že vyloučíme velkou část velikosti a slávy učení Nového zákona a zredukujeme Boží záměr na něco, co nás učiní šťastnými, dokud jsme zde, a zachrání nás před peklem. Díky Bohu, že to tak je, ale není to všechno. Petr řekl Sanhedrinu: „… toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele …“ (Sk 5,31). On je Pánem dějin.
Přečtěte si znovu v 5. kapitole Zjevení o zapečetěné knize a o tom, že nebyl nikdo, kdo by byl hoden rozlomit pečetě a otevřít tuto knihu dějin. Byl jen jeden, který to dokázal: „Lev z kmene Judova“ (Zj 5,5). Nikdy nezapomínejme, že náš Pán řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18). Sedí po Boží pravici a čeká, až mu nepřátelé budou položeni za podnož nohou (Žd 10,12–13). Svět o tom neví, ale on už vládne. Všechno je v jeho rukou a v jeho moci. On již ovládá svět tím nejúžasnějším způsobem.
V tomto světle se tedy křesťané nemají starat pouze o svou vlastní duši. To je první, nejdůležitější věc, kterou dělají, ale tím nekončí. Nesmějí o sobě smýšlet jako o lidech, které svět nezajímá; nesmějí si říkat: „Na ničem jiném nezáleží než na mé vlastní duši a na péči o ni.“
Zdá se mi tedy, že zde je pozadí celého tohoto učení. Samozřejmě, že ve skutečnosti nikdo nevypovídá smlouvu se životem. V tom jsou lidé, kteří propadají tomuto omylu, nedůslední. Stále jedí a pijí jako všichni ostatní; stále musí vykonávat nějakou práci; stále musí spolupracovat s ostatními lidmi. Ale nesmíme ze života unikat ani v myšlenkách. To je myšlenka, kterou se snažím objasnit.
Nyní se však dostáváme k jedné z konkrétních aplikací obecného principu, a tou je křesťanský pohled na stát. Zde chci zdůraznit, že se zabývám pohledem křesťana, nikoli jeho vztahem ke státu, ale jeho porozumění státu. Pokud naše chápání není správné, pak zřejmě i náš praktický vztah bude špatný. Musíme si tedy především ujasnit svůj pohled na stát a vládu, na všechno to, co se zde nazývá „moci, které jsou“. V této otázce panuje mnoho zmatků a hodně nebiblického, sentimentálního smýšlení, a proto je tato pasáž tak zásadní.
Co se zde tedy učíme? V první řadě jako křesťané věříme, že moc, která je, je ustanovena Bohem: „Neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha.“ To je základní tvrzení. Stát a vláda, soudci a tak dále nejsou lidským výmyslem, nejsou lidským přáním nebo zařízením. Navzdory názorům takzvaných „předních autorit“ tvrdíme na základě Písma, že se muži a ženy nevyvinuli ze zvířat. Stejně tak jejich kultura a vláda. Vůbec ne! Tyto věci jsou výsledkem Božího působení a činnosti. Je to Bůh, kdo ustanovil stát. Evoluční pohled vám řekne, že lidstvo tyto věci postupně vymyslelo, že se vyvinuly v důsledku pokusů a omylů. To je zcela mylné. Všechny uvedené principy najdete stanovené ve Starém zákoně.
Řekněme si to jasně. Apoštol říká, že vláda, zákon a řád jsou Boží myšlenkou. Neříká, že každá konkrétní vláda nebo každý špatný vládce jsou nutně ustanoveny Bohem; jde mu o celkové pojetí vlády, práva a řádu. To je naše první tvrzení.
Druhá věc je, že apoštol nám neříká, že jedna konkrétní forma vlády je ta, která byla ustanovena Bohem. Říká, že koncept vlády je ustanoven Bohem. Jinými slovy, neříká například, že monarchie a aristokracie byly ustanoveny Bohem. Neříká, že panovníkem má být pouze císař nebo že jedinou správnou formou vlády je demokracie nebo že správná je pouze oligarchie. O těch se vůbec nezmiňuje. Říká pouze, že Bůh ustanovil, aby existovaly vlády, aby existovalo právo a aby existoval řád.
Tento bod zdůrazňuji, protože je opravdu velmi důležitý. Jakub I. Anglický kdysi hlásal „božské právo králů“, ale pro to neexistuje žádné biblické opodstatnění. Někteří lidé, kteří by to obhajovali Starým zákonem, si totiž možná neuvědomují, že Izrael byl teokracií na velmi zvláštním místě a ve velmi zvláštním postavení, a dokonce zapomínají, že Starý zákon zcela jasně a konkrétně uvádí, že žena by nikdy neměla vládnout! Králové nejsou ustanoveni v rozporu s jinými vládci. V Písmu není nic, co by říkalo, že republika je špatná – vůbec nic. Apoštol říká pouze to, že musí existovat vláda, ustanovená autorita, a vládu můžete mít v rámci republiky stejně jako v rámci monarchie, císařství nebo v jakékoliv jiné podobě v různých zemích a v různých dobách.
Nyní přecházím ke třetí věci. Vzhledem k tomu, že křesťané uznávají stát a vládu a uznávají, že musí existovat nějaká ustavená autorita, ať už má jakoukoli formu, která bude udržovat právo a pořádek, měli by se pak snažit aktivně zapojit do vlády své země a měli by se podílet na vedení války? To je opět zdrojem mnoha nejasností a lidé se ocitají v rozporuplných pozicích. Dovolte mi uvést jeden příklad toho, co mám na mysli. Vzpomínám si, že v době vypuknutí poslední války[1], jsem se náhodou účastnil jedné konference a na pořadu jednání byla právě tato otázka vztahu křesťanů ke státu, protože mnozí křesťané byli na rozpacích ohledně toho, co mají dělat.
Na začátku jsme diskutovali o tom, jakou roli by měl křesťan hrát ve vládě a v uspořádání života země. Byl tam jeden muž, který byl ostře proti. „Politika?“ řekl. „Je to špinavá hra!“ Trval na tom, že křesťané by neměli mít vůbec nic společného ani s místní, ani s celostátní politikou. A přesto ten muž zastával čestnou hodnost v britské armádě. Byl velmi hrdý na své vojenské zásluhy a tvrdil, že by nabádal všechny mladé muže, aby okamžitě vstoupili do armády. Tak jsem ho prostě musel upozornit, že zatímco politiku, která by měla zabránit válkám, považuje za špinavou hru, boj a zabíjení lidí pro něj zřejmě špinavou hrou není.
Přesně takové sentimentální a povrchní myšlení se někdy objevuje. Je důkazem naprosté neschopnosti přemýšlet o věcech, a zejména neschopnosti přemýšlet biblickým způsobem. Na obhajobu tohoto postoje se často cituje text: „Vyjděte z jejich středu a oddělte se“ (2K 6,17) s odůvodněním, že učí, že nesmíte mít nic společného s politikou a vládou, protože to zahrnuje styk s lidmi, kteří nejsou křesťany. Na to však existuje okamžitá a zřejmá odpověď. Poukazuji na to, že ti, kdo hlasitě říkají podobné věci, velmi často den co den spolupracují s lidmi, kteří nejsou křesťany. Musí tak činit, aby si vydělali na živobytí, a zřejmě si neuvědomují, že dělají právě to, o čem říkají, že by se nikdy dělat nemělo.
Dovolte mi, abych vám tento bod ilustroval. V roce 1862 vyšla malá knížka Arthura Pridhama „Římanům“. Pridham je velmi dobrý vykladač, ale když se dostane k tomuto oddílu, říká opravdu zvláštní věci. Píše:
„Věřící, chce-li být ozdobou Božího učení, musí se cvičit tak, aby měl svědomí prosté pohoršení.“
– Dobře.
„Má se snažit chodit bezúhonně před očima Pána, kterému slouží.“
– Opět v pořádku!
„S rozhodováním o politických otázkách nemá, zcela správně, nic společného; musí se podřídit…“
– a Pridham to zvýrazňuje kurzívou –
„každému lidskému zřízení kvůli Pánu.“
– Bůh před něj předstupuje v lidských zřízeních. A má zde zajímavou poznámku pod čarou:
„1 Petrův 2,13-15: Věřím, že Písmo nikde neuvažuje o křesťanovi jako o vládci. Důvodem není jen skutečnost, že v té době nikdo takový víru nepřijal, ale spíše, jak se mi zdá, neslučitelnost čistých křesťanských zásad uváděných do života s těmi maximami, na jejichž základě jedině svět souhlasí s tím, aby byl řízen. Tělo neuznává ducha, a ani svět nebude poslouchat Krista. Vláda vedená v moci Ducha svatého a podle Boží pravdy by nebyla ničím jiným než církví samotnou.“
To je naprosto jasné tvrzení, nebo ne? Pridham říká, že křesťan by neměl mít s vládou nic společného. Říká, že podle jeho názoru křesťan nikdy nemůže být vládcem – králem, královnou, císařem, předsedou vlády ani ničím jiným, dokonce ani úředníkem.
Dovolte mi však, abych vám ukázal, jak je to naprosto zmatené. Pridham to píše v souvislosti s touto třináctou kapitolou listu Římanům a zcela nepochopitelně mu unikají samotné principy, které jsou zde uvedeny. Je také zajímavé, že místo toho, aby nám podal výklad těchto konkrétních veršů, vyslovuje tato tvrzení.
Pridham říká, že v té době neexistovali žádní křesťanští panovníci, a to je samozřejmě pravda. Ale co to s tím má společného? V 1. listu Timoteovi 2 apoštol učí, že se máme modlit za krále a všechny, kdo mají moc. Za co bychom se za ně měli modlit? No, Pavel dále říká, že bychom se měli modlit za jejich spasení: „[Bůh] chce, aby všichni lidé byli spaseni“ [verš 4], což znamená králové a ti, kdo jsou u moci, stejně jako všichni ostatní. Víte, někteří z prvních křesťanů se za ně nemodlili; měli pocit, že tito vládci jsou mimo.
„Ne, ne,“ řekne Pavel. „Modlete se za spásu každého člověka. Modlete se za krále, aby byli spaseni, stejně jako za nejobyčejnějšího člověka.“
Jak směšné by však bylo, kdyby král ihned po svém obrácení musel abdikovat ze svého vysokého postavení!
Na základě Písma není žádný důvod tvrdit, že křesťan nemůže být vládcem. Právě naopak, protože pokud „jsou moci, které jsou, zřízeny Bohem“, pak bychom jistě měli usilovat o to, aby na těchto mocenských pozicích byli ti nejlepší lidé, jaké si lze představit. Proto je nám řečeno, abychom se za ně takto modlili.
Pridhamův argument má však ještě jednu chybu. Upadá do mylné představy, že křesťan by se neměl zajímat o věci, které nejsou specificky a přímo křesťanské. To je skutečný omyl. Vychází ze zřejmého rozdílu mezi tělem a duchem – říká: „Tělo neuznává ducha.“ V tomto případě se jedná o omyl. Svět je tělesný a nebude naslouchat Duchu, a křesťan je v Duchu. Z toho Pridham vyvozuje, že křesťan nesmí mít zájem o tělesné záležitosti.
To je však velmi nebezpečná hereze, protože křesťané stále musí fungovat v těle, stále musí žít v tomto světě. Všechny přirozené řády stále existují, stále pokračují. Navíc je nám řečeno, že povinností křesťanů je uznávat vládnoucí moc, podřizovat se jí a poslouchat ji, jak nejlépe dovedou. Existují určité výhrady, kterými se budu zabývat později, ale v zásadě je nám řečeno právě toto. Zabýváme se tedy věcmi v životě, které nejsou specificky křesťanské.
Dovolte mi jít ještě o krok dál: stejně jako všichni ostatní se i křesťané zabývají záležitostmi, které nejsou specificky morální nebo duchovní, ale jsou neutrální. Dovolte mi uvést jeden nebo dva příklady. O co se stará vláda? Stará se o to, aby zabránila loupežím a krádežím, aby udržela pořádek, aby regulovala dopravu, aby zajistila řádné odvodnění, aby pečovala o veřejné zdraví. To nejsou morální ani duchovní záležitosti – nazval bych je neutrálními. Z hlediska veřejného zdraví, pořádku, jízdy po správné straně silnice, dodržování dopravních značek a silničního zákona není mezi křesťanem a nekřesťanem žádný rozdíl. Křesťané se podílejí na všech z nich, a proto by se měli zajímat o všechny.
Nebo si vezměme ekonomické otázky. Obecně řečeno, zastávám názor, že otázky týkající se ekonomiky také nejsou duchovní nebo morální, ale neutrální. Přesto jsou velmi důležité. Pokud se řeší správně, jsou přínosem pro nás všechny. Pokud jsou řešeny špatně, trpíme všichni, křesťané i nekřesťané. Proto je naší povinností jako křesťanů se o tyto věci zajímat. Měli bychom se starat o to, aby se v nich angažovaly ty nejlepší mozky. Neměli bychom je vynechávat. Uvědomujeme si, že místní a celostátní vláda jsou nezbytné pro uspořádání života, pro umožnění civilizovaného života společenství mužů a žen. A my to nejen uznáváme, ale také se tomu podřizujeme.
Zde je tedy Pridhamův zásadní omyl. Zdá se, že se domnívá, že křesťan by se měl zajímat pouze o duchovní záležitosti. Takto však žít nelze, člověk se nutně zabývá neutrálními záležitostmi a do této kategorie spadají především věci, kterými se zabývají vlády. Věřím, že to ještě objasním, až se budu zabývat vztahem mezi církví a státem, ale na tomto místě to ponechám jako obecnou zásadu.
Posledním bodem, který bych chtěl v této souvislosti uvést, je, že Pridham vychází z dalšího falešného předpokladu. Jeho argument, jak si vzpomínáte, zní, že křesťan se nemůže a neměl by se podílet na vládě země kvůli rozdílu mezi duchem a tělem: svět by nepřijal názor křesťana, protože svět je tělesný a křesťan duchovní. Pridham se domnívá, že existuje pouze jeden křesťanský názor na všechny záležitosti, kterými se vláda zabývá. To je však nepochybně obrovský omyl. Existuje mezi křesťany pouze jeden názor na ekonomiku nebo na kteroukoli z těchto otázek? Odpověď je zcela jednoznačná: Ne. Proto jsem se vždy stavěl proti myšlence, že by v této zemi měla existovat křesťanská politická strana. V některých zemích takové strany najdete, ale to je podle mě založeno na naprosto špatném pochopení tohoto učení.
Nemůžete mít křesťanskou politickou stranu, protože křesťané mají odlišné názory na ekonomiku a další otázky. Stejně dobré křesťany můžete mít v Konzervativní straně, Liberální straně i Labouristické straně. Co je rozděluje? Ne jejich křesťanství, ne jejich duchovní názor, ale jejich názory na konkrétní problémy v oblasti ekonomiky, nebo dokonce odvodňování, nebo na kteroukoli z těchto dalších otázek, kterými se musí právo a vláda zabývat.
Neříkám, že skutečnost, že jsou lidé křesťané, vůbec neovlivňuje jejich názory na tyto záležitosti. Říkám jen, že nelze říci, že by existoval „křesťanský názor“ na většinu těchto otázek, které musí být zváženy mocenskými orgány. A historicky to samozřejmě vždycky bylo tak, že se křesťané v mnoha těchto otázkách lišili, aniž by to jakkoli ovlivňovalo jejich křesťanství.
Z toho všeho vyplývá, že někteří křesťané mohou být povoláni do vysokých a vznešených funkcí: můžete mít křesťanského krále, křesťanskou královnu, křesťanského premiéra, křesťanské úředníky a tak dále. Představa, že by křesťané neměli tyto funkce zastávat a že by prakticky hřešili, kdyby je zastávali, je zcela mylná. Křesťané, kteří takto uvažují, se obracejí sami do sebe, zajímají se pouze o svou vlastní duši a její zdokonalování, a to je, zdá se mi, naprosté popření učení těchto sedmi veršů.
Čtvrtá zásada, která se objevuje pod tímto obecným názvem křesťanského pohledu na stát, souvisí s otázkou: Jaký je křesťanský pohled na funkci státu? Jaký je cíl a účel státu? Co má dělat?
S odpovědí není problém: Apoštol ji uvádí právě v těchto verších, o nichž uvažujeme, a uvádí ji také v 1. Timoteovi 2, kde píše: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi,“ – za všechny druhy lidí – „za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc,“ – proč? – „abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti“ (verše 1 a 2). To je skutečně funkce vlády: Zařídit klidný a pokojný život.
Stát tak činí dvěma způsoby. Negativním způsobem tím, že omezuje zlo a jeho projevy. Vláda se stala nezbytnou kvůli pádu. Protože muži a ženy padli, stali se bezprávnými a sobeckými, stali se krutými a podlými a je třeba je udržovat v pořádku. Důvodem je nakonec, opakuji, že toto je Boží svět a Bůh stanovil hranice působení zla. Kdyby tyto meze nekladl, je téměř nemožné uvažovat o tom, co by se stalo. Svět by se nepochybně zničil už před staletími. Bůh však tuto hranici stanovil a povolal vládnoucí autority, aby omezily následky zla. Jak to ale stát dělá? Apoštol podává v těchto verších jasné vysvětlení: „Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. … Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.“ Negativně tedy stát omezuje zlo dvěma způsoby: Varováním a trestáním zlých lidí.
Za druhé, a to je pozitivní, je úkolem státu podporovat blahobyt všech. Jeho činnost není jednostranná. Je ustanoven k chvále těch, kdo konají dobro: „Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru.“ Co má Pavel na mysli tímto druhým aspektem působení státu? Jakým způsobem nás stát chválí, pokud žijeme dobrým, zákonným a čestným životem? Jak je stát pro křesťana „služebníkem Božím“?
Odpověď na tuto otázku je obsažena v Pavlových slovech v listu Timoteovi 1. Když stát funguje tak, jak má, můžeme žít klidným a tichým životem. To je pro křesťana velká výhoda. Existence státu nás povzbuzuje k tomu, abychom byli spořádanými občany, a do té míry, do jaké jsme jimi my i ostatní, je to pro nás dobré. Můžeme se více modlit, můžeme věnovat více času četbě Písma, můžeme bezpečně přicházet do Božího domu, společně uctívat a chválit Boží jméno. Pro křesťany je dobré, když stát plní svou skutečnou funkci, kterou je udržování pořádku a pokoje. A když to křesťané sami dělají, když dodržují zákony a povzbuzují k tomu i ostatní, stát je chválí a je s nimi spokojen.
Dovolte mi uvést jen jeden příklad. Nikdy nezapomenu na to, co mi brzy po skončení poslední války řekl ten Boží muž, profesor Kish z Maďarska, velký anatom, který přijel do Británie. Když jsem se s ním setkal, vyprávěl mi o velmi zajímavé věci, která se stala v Rusku během války. Vzpomněl jsem si, že jsem v novinách četl, že Stalin řekl, že křesťané nebudou pronásledováni a obtěžováni jako dříve, že dojde k určitému zmírnění zákonů proti nim, a zeptal jsem se na to profesora Kishe. Ten mi to díky svým znalostem Ruska a ruských vojáků (Maďarsko je samozřejmě blízko Ruska) dokázal plně vysvětlit.
Bylo to takto. V té době se Rusko nacházelo v zoufalé situaci, naléhavě potřebovalo každého muže a každou ženu, aby tvrdě pracovali, a ke Stalinovi stále přicházely zprávy – byly to postřehy komisařů –, že nejlepšími a nejspolehlivějšími pracovníky v továrnách jsou tito podivní lidé, kteří si říkají křesťané. Křesťané dělali to, co jim stát nařídil, a dělali to lépe než kdokoli jiný. A co se stalo? Inu, dostalo se jim Stalinovy pochvaly, přesně jak říká Pavel: „Dělej, co je dobré, a dostane se ti pochvaly od téhož.“ A tak se stalo. Zákony proti nim byly zmírněny – což je forma udělení pochvaly. Takže se jim dostalo tohoto povzbuzení prostě proto, že byli poslušní zákonům.
Dalšími aspekty úkolu státu potlačovat zlo a odměňovat dobro se budeme zabývat, až přijde na řadu „meč“ a otázka trestu smrti, což je samostatné téma.
Nyní se dostáváme k páté věci. Je tu ještě jedna otázka, a to tato: Měli by křesťané někdy usilovat o změnu charakteru státu? Uznávají, že stát je ustanoven Bohem, a chápou jeho funkci. Uvědomují si, že se jím mají zabývat a zajímat se o něj, že se mu mají podřizovat, že z něj nemají být vyvázáni. Zbývá tedy otázka: Mají se křesťané vůbec účastnit pokusů o změnu povahy státu? Jinými slovy, měli by se křesťané někdy zapojit do vzpoury nebo revoluce?
Mám tu čest být přítelem křesťanů, kteří navštívili Westminsterskou kapli z různých zemí v Jižní Americe. V některých z těchto zemí dochází poměrně často ke vzpourám a revolucím. Jaký by měl být postoj křesťanů? Této otázce jsme museli čelit také v Africe a v dalších zemích. U nás vyvstala v sedmnáctém století – to byla velká otázka, s níž se potýkali puritáni a v Americe se s ní potýkali v osmnáctém století. Pomyslete na ty křesťany, potomky Otců poutníků a dalších, kteří odešli z této země, skvělé křesťany: jaký byl jejich postoj v americké válce za nezávislost? Bylo správné, aby se jí účastnili?
Tato otázka, která tak často vyvstávala v minulosti a je s námi i v současnosti, se nejspíše objeví také v budoucnosti.
Někteří lidé si myslí, že to není problém – Pridham očividně zastával tento názor. Citují Petrův výrok z prvního listu Petrova 2, kde se říká: „Služebníci, podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým. V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem“ (verše 18–20). Tím je to podle nich vyřešeno. Křesťané mají vždy poslouchat stát, ať je utrpení sebevětší; vůbec nikdy nemají dělat nic pro změnu formy vlády. Ale má to tak skutečně být?
Pridham je v tomto ohledu naprosto jednoznačný. Dovolte mi uvést jeho vlastní slova. Říká:
„Uznávání Boží milosti v klidném a dobře uspořádaném státním zřízení, kde je osobní svoboda a široká škála požadovaných svobod velmi všeobecně rozšířena, je každodenní povinností srdce každého přemýšlivého křesťana.
Takovou vládu máme a on říká, že bychom za ni měli Bohu děkovat.
Ale to, že lidé v Kristu bojují o takové věci, jako jsou jejich vlastní práva, a ještě více to, že se křesťané, jak se to často děje v dnešní době, snaží přimět vládnoucí moc, aby se podřídila jejich vůli, nepochybně dokazuje to, že věřící ztratili ono zvláštní postavení nebeského občanství, které náleží věřícím spojeným se vzkříšeným Kristem.“
Jinými slovy, Pridham říká, že křesťan se nikdy nesmí pokoušet změnit vládu. Opět má poznámku pod čarou:
„Jedním z nejčastějších a nejškodlivějších omylů dneška je předpokládané principiální rozlišování mezi morálním nátlakem a fyzickou silou. V obou případech jde o to, že vůle člověka dosahuje svého cíle tím, že si podmaní protichůdnou sílu. Boží slovo přikazuje podřídit se jemu samému v osobě vládce. Revoluční hnutí jakéhokoli druhu má svůj původ v nespokojenosti ovládané strany; sotva je pociťována nějaká nespokojenost, hned je tu snaha ji odstranit.“
Pokud je žádost odmítnuta, přistupuje se k diktátu morální silou vyjádřeného názoru.
A to se mu skutečně velmi nelíbí. ‚Je to podle Božího záměru?‘ ptá se, a odsuzuje tak Olivera Cromwella a všechny puritány sedmnáctého století, kteří bojovali za změnu vlády, k níž tehdy došlo. Odsuzuje také všechny křesťany, kteří se zúčastnili americké války za nezávislost, v níž této zemi vybojovali svobodu.
Je to však jen věc osobního názoru? Ne – odpověděl bych, protože nepochybně existují objektivní, biblické principy. Bůh ustanovil zákon. Dobře. Pokud nám samotný zákon dává možnost změnit systém, pak jsme jistě oprávněni k tomu ho využít. Jinými slovy, zákon nám umožňuje uspořádat všeobecné volby a tímto způsobem změnit vládu, a je správné, aby to křesťané udělali.
Ale můžete jít ještě dál. Myslím, že do této oblasti spadá i otázka členství křesťana v odborech. Pokud je systém, podle kterého dnes muži a ženy pracují, systémem spolupráce mezi zaměstnavateli, odbory a vládou, pokud to tak mocní nařídili a ustanovili to jako zákon, pak říkám, že by se křesťané měli zapojit; neměli by se nijak vyčleňovat. Pro křesťana není hříšné být členem odborů. Odbory jsou součástí chodu společnosti, uspořádání našich časných záležitostí.
Ale počkat! A co účast ve stávce? No, já bych se zeptal takto: Je stávka legální? A odpověď zní, že ano. Zákony této země stávky povolují, a pokud jsou zákonné, pokud jsou křesťané přesvědčeni, že stávky přinesou lepší podmínky, mají právo se jich účastnit.
Nezapomeňte však, že smlouvy se musí vždy dodržovat. To je absolutní zásada. Pokud vám však zákon umožňuje smlouvu přehodnotit a pokusit se získat lepší, máte na to plné právo. Ani na tom není nic nekřesťanského. Opět se jedná o jednu z neutrálních otázek, na které jsme odkazovali. Ctěte smlouvu, ale vždy se ji snažte vylepšit, pokud to jde. Stávka je až tím posledním opatřením a měli byste k ní přistoupit jen proto, že vám to zákon umožňuje. Je to krajní prostředek, ale ve své podstatě na ní není nic špatného.
Ale co vzpoura? Jako křesťané máme jistě právo tvrdit, že pokud se stát, král, císař, guvernér, diktátor nebo kdokoli jiný stane tyranským, pak tento stát porušuje zákon svého vlastního bytí a ústavy, jak je stanoveno v Římanům 13,2. Úkolem státu a vlády je potlačovat zlo a odměňovat dobro; jejím úkolem je udržovat klidný, pokojný a spořádaný život. K tomu je povolána Bohem. Stát, který byl zřízen ve prospěch lidstva, má tedy být služebníkem, a nikoliv pánem. Ve chvíli, kdy se stát promění v pána a tyrana, se tedy vzpírá Božímu zákonu, který ho uvedl v život, a musí být sám potrestán; a forma trestu spočívá v tom, že vláda je svržena a nahrazena takovou, která je připravena dodržovat učení z Římanům 13,1–7.
Nebudu se nyní zabývat otázkou, zda byste měli bojovat, abyste toho dosáhli. To přijde na řadu, až se budeme zabývat otázkou meče z hlediska pacifismu.
Proto to nyní nechám být. Dovolte mi, abych na tomto místě vyjádřil svůj pocit úžasu nad tím, že jste to všechno vyslechli navzdory skutečnosti, že v této budově dnes večer není vůbec žádné teplo! To vám říkám až teď. Kdybych vám to řekl před začátkem, třásli byste se zimou. Ale schválně jsem vám to neřekl, a jak vidíte, nic to nezměnilo – alespoň doufám, že ne! Mluvil jsem a samozřejmě jsem se při tom dostával do varu.
Zatím jsme se zabývali pouze jedním aspektem tohoto tématu - obecným vztahem křesťana k životu, křesťanským pohledem na stát. Nedělejte z toho příliš ukvapené závěry! Zatím pouze předkládám obecné zásady; dá-li Bůh, budeme se jimi ještě zabývat podrobněji.
D. Martyn Lloyd-Jones, Romans, Exposition of Chapter 13 – Life in Two Kingdoms, The Banner of Truth Trust, 2019
[1] Druhá světová válka
Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace
Přidat komentář