Kristova zahrada

• Do zahrady své jsem přišel, sestro má, nevěsto. (Pís 5,1)

Srdce věřícího je Kristovou zahradou. Koupil ji svou drahocennou krví, vstupuje do ní a prohlašuje ji za svou.

Zahrada znamená oddělení. Není to volně přístupná zeleň, není to ani poušť; je obehnaná zdí nebo ohrazená plotem. Kéž bychom viděli, jak se zeď oddělení mezi církví a světem rozšiřuje a upevňuje. Je smutné slyšet křesťany, jak říkají: „No, na tomto není nic špatného, na tamtom není nic špatného,“ a tak se stále více přibližují světu. V té duši, která dokáže vznést už jen otázku, kam až může zajít v přizpůsobování se světu, je milost na samém dně.

Zahrada je místem krásy, výrazně převyšuje divoké neobdělávané pozemky. Opravdový křesťan se musí snažit, aby byl ve svém životě dokonalejší než nejlepší moralista, protože Kristova zahrada by měla přinášet ty nejlepší květy na celém světě. I ta nejlepší je ve srovnání s Kristovými zásluhami chudá; neodstrkujme ho uvadajícími a zakrslými rostlinami. Na místě, které Ježíš nazývá svou zahradou, by měly kvést ty nejvzácnější, nejbohatší a nejvybranější lilie a růže.

Zahrada je místem růstu. Svatí nemají zůstat nerozvinuti, pořád jen poupata a květy. Měli bychom růst v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Růst by měl být rychlý tam, kde je Ježíš zahradníkem a Duch svatý rosou shůry.

Zahrada je místem odpočinku. Pán Ježíš Kristus by tedy chtěl, abychom si vyhradili svou duši jako místo, kde se může projevovat tak, jak to nedělá světu. Ó, kéž by křesťané byli více v ústraní, kéž by svá srdce více uzavírali pro Krista! Často si děláme starosti a trápíme se jako Marta mnoha službami, takže nemáme pro Krista tolik místa, kolik ho měla Marie, a nesedíme u jeho nohou, jak bychom měli. Kéž nám Pán dopřeje líbezné spršky své milosti, abychom i dnes zavlažovali jeho zahradu.