Kristus a Nikodém (J 3,9-21)

Začneme analýzou textu, který je před námi:

1. Nikodémova neznalost, verše 9, 10

2. Nikodémova nevíra, verše 11 a 12

3. Kristova všudypřítomnost, verš 13

4. Nezbytnost Kristovy smrti, verše 14 a 15

5. Nevýslovný Boží dar, verš 16

6. Boží záměr v poslání Krista, verš 17

7. Důvody k odsouzení, verše 18-21

V naší poslední kapitole jsme se zabývali rozhovorem Nikodéma s Kristem a usilovali jsme o výklad významu Pánových slov pronesených při této příležitosti. Viděli jsme, jak Spasitel trval na tom, že nové narození je podstatnou nezbytností; i když byl Nikodém farizejem, členem Sanhedrinu, nicméně dokud se nenarodí znovu, neuzří Boží království, tzn. nedojde k poznání Božích věcí. Také jsme viděli, jak Pán vysvětlil charakter nového narození jako „narození z vody (Slova) a z Ducha“; že znovuzrození není procesem obrození nebo zlepšení starého člověka, ale stvoření zcela nového člověka. Že to, co se narodilo z těla, je tělo, a žádné lidské vynálezy z něho nikdy nemohou udělat něco jiného. Jestliže má hříšník vstoupit do Božího království, musí se znovu narodit. Nakonec jsme viděli, jak Spasitel přirovnal působení Ducha ohledně nového narození ke svrchované, avšak tajemné činnosti větru. Spasitel mluvil velmi jasně a člověk by si myslel, že inteligentní muž nemůže minout pointu řečeného. Ale všimněte si následujícího verše.

„Nikodém se ho otázal: „Jak se to může stát?“ (Jan 3,9). Jak to odhaluje přirozeného člověka! Je pravda, že Nikodém byl vzdělaný muž a bezpochyby byl příkladně bezúhonný, co se týče morálky; ale k pochopení Božích věcí je třeba něco víc než vzdělanost a bezúhonnost. Bůh mluví jasně a jednoduše, a přesto přirozený člověk bez pomoci nemá schopnost pochopit to, co Bůh zaznamenal ve svém svatém Slovu. I když se Bůh stal tělem a mluvil lidským jazykem, lidé mu nerozuměli. To se v tomto evangeliu objevuje znovu a znovu. Kristus mluvil o vzkříšení chrámu Svého těla, ale oni si mysleli, že mluví o chrámu stojícím v Jeruzalémě. On mluvil k samařské ženě o „živé vodě“ a ona si myslela, že mluví o vodě v Jákobově studni. Učedníkům řekl, že má k nasycení jiný pokrm, který oni neznají, a oni mysleli jen na hmotné jídlo (Jan 4,32). Mluvil o Sobě jako o živém Chlebu, který přišel z nebe, který, jak řekl: „je mé tělo, dané za život světa.“ Židé odpověděli: „„Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?“ (Jan 6,51 - 52). Prohlásil: „Ještě krátký čas budu s vámi, pak odejdu k tomu, který mě poslal. Budete mě hledat, ale nenajdete. A kde jsem já, tam vy přijít nemůžete.“ Židé si říkali mezi sebou: „Kam hodlá jít, že ho nenajdeme? Chce snad jít mezi pohany a tam učit?“ (Jan 7,33-35) A opět řekl: „Já odcházím; budete mě hledat, ale umřete ve svém hříchu. Kam já jdu, tam vy přijít nemůžete.“ Židé řekli: „Chce si snad vzít život, že říká: Kam já jdu, tam vy nemůžete přijít?“ (Jan 8,21-22). Prohlásil: „„Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ Odpověděli mu: „Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: stanete se svobodnými?“ (Jan 8,31-33). A tak bychom mohli pokračovat celým evangeliem. Jaké svědectví o lidské inteligenci; jaký důkaz lidské hlouposti a slepoty!

A Nikodém nebyl výjimkou. Možná byl učitelem v Izraeli, avšak byl neznalý abecedy duchovních záležitostí. A proč? Co je příčinou hlouposti přirozeného člověka? Je to proto, že je ve tmě: „Ale cesta ničemů jako tma, nevědí, oč klopýtnou.“ (Přísloví 4,19 - ČSP). Svědectví Nového zákona je rovněž výmluvné: „Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce.“ (Ef 4,18). Jak je to všechno zahanbující. Jak to staví na odiv pošetilost pyšného chvástání lidí jejich domnělou moudrostí a učeností! Přirozený člověk je ve tmě, protože je slepý. Avšak jak zřídka je to zdůrazňováno za moderní kazatelnou. Jak velmi zřídka většina biblických učitelů dnešní doby zdůrazňuje a trvá na slepotě přirozeného člověka a jeho hluboké potřebě osvícení shůry! Tyto věci nejsou, jak víme, líbivé, a jejich věrné odhalování nepřinese popularitu těm, kdo je kážou, - a přesto je jich velmi třeba v těchto dnech laodicejské lhostejnosti. Nechte kohokoliv, kdo touží následovat příklad, který nám náš Spasitel zanechal, ať si přečte všechna čtyři evangelia najednou s jedním záměrem - odhalit, jak velký prostor dával ve svém kázání lidské zkaženosti, a je nanejvýš pravděpodobné, že čtenář bude velice překvapen.

„Jak se to může stát?“ Nikodém byl alespoň upřímný. Nestyděl se za svou neznalost a pokládal otázky. Mnohým dalším by to také prospělo. Příliš jich zůstává v nevědomosti kvůli bláhové pýše, která pohrdá zaujetím postoje toho, kdo hledá světlo. A přitom je to jednou z hlavních vlastností každého, kdo se touží učit. Vztahuje se to jak na věřícího, tak na nevěřícího. Pokud se křesťan odmítá pokořit, pokud opovrhuje přístupem „Poučuj mě o tom, na co nestačí můj pohled.“ (Jób 34,32); pokud není ochoten přijímat poučení od těch, kdo jsou vyučení Bohem, a především, pokud denně nevolá k Bohu: „Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého.“ (Žalm 119,18), nebude a nemůže růst v poznání pravdy.

„Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš?“ (Jan 3,10). Všimněte si, že náš Pán zde použil stejný výraz při dotazování se Nikodéma, jako tento vůdce Židů použil na začátku při oslovení Krista, neboť v řečtině „učitel“ ve 2. verši, je to stejné slovo jako v 10. verši. Je nanejvýš pozoruhodné, že v krátkém záznamu tohoto rozhovoru nalézáme Pána, jak používá právě sedmkrát ten samý výraz, jaký použil sám Nikodém. Zde je máme přehledně vypsány:

1.   Nikodém prohlásil: „Víme...“ (verš 2)

Kristus řekl: „Mluvíme, co víme…“ (verš 11 ČSP)

2.   Nikodém řekl: „Jsi učitel…“ (verš 2)

Kristus řekl: „Ty jsi učitel...“ (verš 10)

3.   Nikodém řekl: „Není-li Bůh s ním…“ (verš 2)

Kristus řekl: „Nenarodí-li se kdo…“ (verš 3)

4.   Nikodém se zeptal: „Jak se může člověk narodit?“ (verš 4)

Kristus odpověděl: „Nenarodí-li se kdo…“ (verš 5)

5.   Nikodém řekl: „Nemůže přece vstoupit…“ (verš 4)

Kristus odpověděl: „Nemůže vstoupit…“ (verš 5 ČSP)

6.   Nikodém se zeptal: „Jak může?“ (verš 9)

Kristus se zeptal: „Jak uvěříte?“ (verš 12)

7.   Nikodém se zeptal: „Jak se to může stát?“ (verš 9)

Kristus se zeptal: „Toto nevíš?“ (verš 10 ČSP)

Je skutečně udivující pozorovat tuto pozoruhodnou shodu mezi jazykem Nikodéma a slovy Spasitele, a jistě nám to udílí důležitou lekci, ze které se můžeme poučit. Co si můžeme vzít z tohoto přebírání Nikodémových výrazů Kristem? Neukazuje nám to na jistý princip a neposkytuje poučení pro všechny křesťanské pracovníky? Dovolte, abychom to vyjádřili takto: Kristus potkal tohoto muže na jeho vlastní půdě a z jeho vlastního jazyka učinil kanál vedoucí k jeho srdci. Jak jednoduché a jak důležité. Nebýváme často zmateni tím, jak přistupovat k osobě, o jejíž duši jsme projevili zájem? Říkáme si, kde začít. Zde máme tedy osvětlení problému. Učiňte jeho vlastní výroky výchozím bodem vaší promluvy k němu. Obraťte jeho vlastní slova proti němu, a kdykoliv je to možné, udělte jim hlubší význam a vyšší uplatnění.

„Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš?“ Jaké napomenutí to bylo! Bylo to, jako kdyby Pán řekl: „Ty jsi učitel, a přesto sám nevzdělaný? Ty neseš pochodeň, a přesto jsi ve tmě! Ty jsi učitel Izraele, a přesto neznáš nejzákladnější duchovní pravdy!“ Jak pronikavé a jak závažné! Do jaké míry je to pravda o pisateli a čtenáři? Ach, nemusíme snad všichni svěsit hlavu v hanbě? Jak málo známe to, co bychom měli znát. Jak jsme slepí! Tak slepí, že potřebujeme být uvedeni do pravdy (Jan 16,13)! Není naší nejbolavější potřebou jít k největšímu Lékaři a žádat od Něho tu duchovní „oční mast“, aby nám jí pomazal oči, abychom viděli (Zj. 3,18)? Bůh chraň, aby nám v tom zabránila domýšlivost laodiceismu.

Než přejdeme k dalšímu verši, dovolte mi ukázat na ještě jedno poučení z toho, co máme před sebou - verš 10. I učitel náboženství může být neznalý pravdy shůry. Jaké závažné varování je to pro nás, abychom nevkládali důvěru do žádného člověka. Tady byl člen Sanhedrinu, vyučený v nejvyšší teologické škole jeho doby, a přesto neměl rozeznání duchovních věcí. Naneštěstí má mnoho následovníků. Skutečnost, že kazatel vystudoval s vyznamenáním nějaký teologický ústav, není důkazem, že je mužem vyučeným Duchem svatým. Lidská učenost v nás nesmí vyvolávat pocit důvěryhodnosti. Jediným bezpečným směrem je napodobovat Berojské a přinášet vše, co slyšíme z pódia nebo kazatelny, a vše, co čteme v náboženských časopisech, do zkoušky Božím Slovem, a odmítat vše, co není ve Svatých Písmech jasně vyučováno.