Na konci pláče

• Dny tvého smutku skončily. (Iz 60,20)

Kristův lid je plačící hlouček, i když je na tomto krásném světě mnoho věcí, které ho činí radostným a šťastným. Když však pomyslí na hřích – na svůj vlastní hřích a na nehorázné hříchy světa, v němž je jejich Bůh znevažován – můžeme se divit jejich slzám, nebo tomu, že se jim říká „truchlící“ a jejich pouť domů je „slzavým údolím“? Ztráta, nemoc, chudoba a smrt, které po sobě zanechává hřích, doplňují jejich truchlivou zkušenost. A u mnoha Božích nejmilejších sotva uschne jedna slza, už se ven dere další!

Truchlící se zaradují! Až přijde čas žní, skončí čas pláče! Až bude darován bílý šat a zlatá harfa, bude odstraněn každý zbytek žíněného roucha. Ve chvíli, kdy se poutník, jehož čelo je zde zbrázděno žalem, vykoupe v křišťálové řece života – v tu chvíli budou bolesti celého života naplněného smutkem navždy zapomenuty! Čtenáři, jsi-li jedním z těchto ztrápených, dny tvého truchlení jsou sečteny! Ještě pár úderů tohoto bolavého srdce, a pak anděl, který ohlašuje „čas“, také ohlásí, že smutek, vzdychání a truchlení „už skončily“! Snažte se nyní více truchlit nad svými hříchy než nad svými bolestmi. A ty nejvíce hořké slzy si schovejte pro chvíle, kdy zapomínáte na svého drahého Pána. Nejsmutnější a nejbolestnější ze všech ztrát je, když hříchy, které vás od něho odloučily, vyvolávají úzkostné volání: „Kde je můj Bůh?“